Mladá Boleslav, 1. den 1. část

V článku Pár dní volna jsem Vám slibovala vyprávění o podzimních prázdninách strávených opět v Kytlici. První den jsme jako obvykle pocourali někde cestou. Ono je to stejně nejvýhodnější... jednak člověk vidí něco, kde ještě třeba nebyl, a jednak, než bychom se tam dobatolili, už by byli stejně všichni z chaty pryč. 

Nejprve jsme vyrazili do Templu, což je středověký pozdně gotický palác postavený na konci 15. století, který pomáhal opevňovat město. Nyní slouží jako muzeum. Setkaly jsme se tam se dvěma milými dámami, z nichž jedna nás po celé budově provedla se zajímavým výkladem.

Dozvěděli jsme se mnoho zajímavostí, například tu mají kopii (nebo originál?) první tištěné mapy Čech, její zvláštností je, že má sever dole a jih nahoře. Lidé umírali už ve dvaceti letech, ale měli zdravé zuby, možná to bylo zdravější stravou – více zeleniny – a pohybem. Udělalo mi radost, že jsem poznala hřebíky do vlasů, které se spojovaly kůžemi a pak sloužily jako naše dnešní hřebínky. Zaujalo mě, že u pečetí platilo, že čím větší a zdobnější (případně červená), tím významnější majitel. Tedy je to logické, ale že to měli tak dobře udělané, že si třeba nějaký podržtaška nenechal zhotovit velikánskou pečeť.

Úžasné bylo krásné kovové víko od rakve Marty z Veselice. Myslím, že jsme snad nikdo neuhodli, co to je, když tam tak stálo opřené o stěnu. Její příběh ovšem už není tak hezký. Po manželovi se jí podařilo zdědit velký majetek podvodem tak, že na všechny ostatní dědice (díky svému ženskému kouzlu u jistého Lobkowicze) nechala uvalit dluhy a oni jí své podíly přenechali. Poněkud mě překvapilo, že ji následně požádal o ruku. Takovou potvoru, kdo by to chtěl doma. Zřejmě ani milý Lobkowicze ne, protože krátce po svatbě zemřela na otravu. A všechny její statky zdědil nový choť. Jenže ani on se z nich moc dlouho neradoval, protože Boleslav byla evangelická a tou dobou už bylo v módě spíš křesťanství, takže ji vyměnil za Chomutov. Paní Marta měla tak trochu kliku v tom, že před smrtí konvertovala ke křesťanství (zdálo se jí, že to bude výhodnější), takže její hrob pak jako jeden z mála nebyl na hřbitově po „nájezdu“ křesťanů poškozen a měla krásný pohřeb. Hned jsem si vzpomněla na text na jedné knize, kterou jsem někde zahlédla: 

„Miluj svého muže,

ale všechno, co jde,

si nech napsat na sebe.“

Po Templu jsme vyrazili do Staroměstského vinného sklepa, kde mě učaroval dvorek, do něhož bylo vidět už z ulice. Vypadal jako zenová zahrada. Krásné. A taky tam stálo kolo. Cedule hlásala, že zde mají živá vína bez oxidu siřičitého, a tak jsme vyzkoušeli Cabernet sauvignone, litr za šedesát korun. Bylo celkem dobré, ale já mám raději sladší.

 



Nejprve jsme udělali pár fotek na trojúhelníkovém náměstí, pod nímž se nalézají zajímavé vykopávky, jak jsme viděli v Templu. Nad zemí je krásná, sgrafity vyzdobená radnice a umělá řeka simulující, kudy ve skutečnosti teče Jizera.

Pro ty, kteří jsou podobně zvědaví jako my (já), doporučím parkovací dům spíše dětem. Pokud nevíte, co tím myslím, tak ve zdejším parkovacím domě na náměstí mají různé zajímavosti pro děti. Říkají tomu labyrint, ale ve výsledku nemáte kde zabloudit a dá se jít pouze jednou cestou. Pokud jste dostatečně trhlá parta lidí, můžete se vyblbnout, i když jste dospělí. Můžete si zkusit prolézt mezi červenými linkami jako tajný agent… v kouřové cloně je to celkem sranda, ale i tak je třeba pořádně se dívat, protože jinak hlasité túút vytroubí všem vaši ostudu. Šplhat můžete po laně i lezecké stěně. K dispozici jsou kuželky. Největším trhákem byly hrající dlaždice. Skákaly jsme po nich dvě naráz a vytvářely tak příjemnou a přitažlivou melodii. Bavily nás ovšem i dlaždice se zvuky zvířat.


Zaujal mě úryvek z básně 
Noc byla, usnout nemoh jsem 
od Františka Gellnera:

Z města jsem vyšel, šel jsem podle řeky
a vrby chtějíce mne poděsit,
volaly na mne posměšnými skřeky:
příteli, bratře, pojď se oběsit!

Kterou vás chci nalákat na probásněný advent. To abyste se mohli těšit na netradiční adventní kalendář na mém blogu.