Na přednášku Petra Ludwiga se mi moc koukat nechtělo, protože mám rozečtenou jeho knihu Konec prokrastinace, která je super, a měla jsem tak trochu obavu, že to bude to samé.
Nicméně, když si k tomu vezmu pletení, určitě půlhodinku zvládnu. Přece jen s tím musím trochu pohnout :-)), už mám zase nové pletací plány a opět je jich trochu více najednou.
Mimochodem ta kniha je nejen skvělá, ale i přínosná, už se mi víc a víc daří být efektivní a v pohodě. Tedy relativně, minulý pátek jsem dělala na projektu, ze kterého jsem byla dost na nervy a k tomu jsem nestíhala, i když jsem v tom ležela celý den. A výsledkem byla jediná tabulka... a k tomu ne nijak velká.
Obecně s prokrastinací nemám problém v práci. Ta mě baví, naplňuje, je různorodá a nikdo ji za mě neudělá. Zato s disertací to je děsný. Ne nadarmo se mezi doktorandy považuje za „tu, jejíž jméno nesmíme vyslovit.“
Jen pár poznámek pro zopakování: Rozdíl mezi vnitřní a vnější motivací. Při vnější děláte to, co musíte, při vnitřní to, co chcete.
Ke spokojenosti vede to, že člověk od rána do večera dělá smysluplné věci. Hi, to mi připomíná, jak jsem kdysi nutila studenty zamýšlet se nad tím, že time management není jenom o tom všechno stihnout. Fiktivně jsem jim nabídla báječným způsobem placenou práci, která ale byla naprosto nesmyslná: nejdřív měli srovnat články podle příjmení autorů podle abecedy a pak podle názvu článku. A tak by to měli opakovat každý den stále se stejnou hromádkou. Většina z nich se celkem brzy dovtípila, že by je taková práce nedělala šťastnými.
I když ještě nemám svou osobní vizi, o které Petr Ludwig mluví, vidím velký nával energie a chuti učit se něco nového v oblasti, ve které se rozhodnu, že chci být profík. Třeba teď mám zrovna pocit, že mám strašně moc klubíček, která chci vyplést. A jak lépe to udělat, než plést co nejefektivněji. Neztrácet čas zbytečným namotáváním příze na prst. A tak jsem dneska asi hodinu pletla s nitkou jen jedenkrát obtočenou kolem malíčku. Samozřejmě to bylo zpočátku rozčilující, tak jako kdykoliv předtím, když jsem to zkoušela. Ale když mám tu vizi, že chci být opravdický pletařský profík... včetně navrhování vlastních vzorů... jde nějaké chvilkové nepohodlí stranou. Zvláštní a vskutku zajímavé, jak to člověka posiluje. A těší, protože mu to relativně brzy začne jít. Mimochodem k tomuto mě také trochu inspirovala paní Bovoli z krámku Štryk&Chic.
Jen pár poznámek pro zopakování: Rozdíl mezi vnitřní a vnější motivací. Při vnější děláte to, co musíte, při vnitřní to, co chcete.
Ke spokojenosti vede to, že člověk od rána do večera dělá smysluplné věci. Hi, to mi připomíná, jak jsem kdysi nutila studenty zamýšlet se nad tím, že time management není jenom o tom všechno stihnout. Fiktivně jsem jim nabídla báječným způsobem placenou práci, která ale byla naprosto nesmyslná: nejdřív měli srovnat články podle příjmení autorů podle abecedy a pak podle názvu článku. A tak by to měli opakovat každý den stále se stejnou hromádkou. Většina z nich se celkem brzy dovtípila, že by je taková práce nedělala šťastnými.
I když ještě nemám svou osobní vizi, o které Petr Ludwig mluví, vidím velký nával energie a chuti učit se něco nového v oblasti, ve které se rozhodnu, že chci být profík. Třeba teď mám zrovna pocit, že mám strašně moc klubíček, která chci vyplést. A jak lépe to udělat, než plést co nejefektivněji. Neztrácet čas zbytečným namotáváním příze na prst. A tak jsem dneska asi hodinu pletla s nitkou jen jedenkrát obtočenou kolem malíčku. Samozřejmě to bylo zpočátku rozčilující, tak jako kdykoliv předtím, když jsem to zkoušela. Ale když mám tu vizi, že chci být opravdický pletařský profík... včetně navrhování vlastních vzorů... jde nějaké chvilkové nepohodlí stranou. Zvláštní a vskutku zajímavé, jak to člověka posiluje. A těší, protože mu to relativně brzy začne jít. Mimochodem k tomuto mě také trochu inspirovala paní Bovoli z krámku Štryk&Chic.
Žádné komentáře:
Okomentovat