Pátek v Praze

Výjimečně se foťák rozhodl se mnou spolupracovat, a tak si kromě poznámek (ještě že je mám) můžu prohlédnout i fotky z poslední Prahy. Pravda, moc jsem nefotila, nějak na to nejsem zvyklá, ale viděla jsem výlohu, která mě pobavila.

To už jsem se dostala k pátku. Vstávala jsem brzy, protože jsem spala u kamarádky a ta musela do práce. Trapně (= neturisticky) jsme vyrazili do města, víceméně na nákupy. A překvapilo mě, jaká zábava to může být. Až si říkám, že asi budu typická ženská víc, než jsem se domnívala. Nejdřív jsem si s obrovským nadšením v antikvariátu Dana Kurovce na Jičínské 6 v Praze 3 koupila Jak kreslit pastelkami od Josého M. Parramóna, kterou jsem si původně přála k Vánocům, ale když jsem ji viděla… (Doufám, že mi ji ještě nikdo nesehnal!) Pak jsem si pořídila nové botasky – lepší mít nějaké v záloze, než se ty staré skutečně rozpadnou. A pak jsme šli na Olšanské hřbitovy. Připadalo mi to tak trochu tajuplné, protože doma jsem si je napsala do seznamu „co chci vidět“ a pak jsem na ně i s celým seznamem vesele zapomněla. Chtěla jsem si to v Praze užít bez velkých plánů a honění se. (Zpětně mohu doplnit jen: cha cha.) Hřbitov byl moc hezký, jen si říkám, že někdy vyrazím na hřbitovy fotit krátce před Dušičkama, to jsou totiž tak nádherně osvětlené – podobně jako o Vánocích – že mají takovou zvláštně kouzelnou atmosféru. Najednou nevypadají smutně a nepřipomínají smrt a konečnost života, ale spíš lásku, s jakou vzpomínáme na naše bližní. Na hřbitovech je v tento čas něco fascinujícího a lákavého. Září na nich všemožné umělé i živé květy a věnce a spousty svíček, lucerniček a lampiček.

A to bylo teprve dopoledne. Na oběd jsme šli do obchodního centra Flora, protože jsem byla zvědavá na místní sushi. Znám jenom to svoje vlastní a od Jiříka. Vlastně jen jednou jsem v obchodě ochutnala pravé od Číňanů (Japonců nebo Vietnamců, neumím odlišit). Byla jsem trochu váhavá a málo hladová, takže na tu atrakci s běžícím pásem nedošlo. Možná to už moc dobře znáte, ale já byla naprosto nadšená z toho, že jsem zase jednou objevila něco nevšedního. Jedná se o dva pásy, na kterých jezdí jídlo, ze kterého si můžete vybrat, co chcete. A můžete jíst do sytosti, nebo dokud neprasknete. Když tak nad tím přemýšlím, je docela málo věcí, které mě dokáží takhle překvapit. Přiznávám, hodně si to užívám. I když jsme to nevyzkoušeli, můžu se těšit na příště. Hlavně mě fascinuje zážitek připomínající šťastné dětství – třeba když táta odněkud přivezl marcipánového krokodýla. Tak velikého, že jsem ho nikdy dříve (ani potom) neviděla. Nebo když jsme jako první děti měly pogy a vůbec nevěděly, k čemu nám taková malovaná kolečka budou a dva roky mi ležely v šufleti a pak je ode mě každý chtěl. Pro dítě je takových věcí spousta. Zajímavé nevšední a podivné – třeba sypaný čaj. S pytlíkem jsme zacházet uměli, ale jak to udělat, aby mi to neplavalo v hrnečku? Myslím, že tátu stejně jako mě baví ukazovat druhým něco, co ještě neviděli. A tím se dostáváme k odpolednímu programu…