Doopravdy dobrodružný a náročný byl den, kdy jsme se rozhodli vystoupit na Plechý, nejvyšší vrchol Šumavy. Vycházeli jsme přibližně z 800–900 metrů nad mořem a měli se dostat na 1378 metrů. Túra by to byla náročná, i kdyby bylo přiměřeně chladno, ale nám nechutně pršelo a navíc se ze Smrčiny přidala i pořádná mlha.
Před Plechým jsme si ale dali takovou malou chuťovku – Smrčinu (1338 m). Kopec asi nic moc náročného, nevím, těžko soudit, když jsme se věnovali úplně jiným věcem. V národním parku je zákaz chodit mimo označené cesty a silnice. Tady se nemuseli bát porušení, protože všude rostlo borůvčí, kterým by bylo dost obtížné se prodírat. Problém byl, že místo cesty tam byl potůček či bahýnko. Nechtěli jsme utopit a totálně zničit boty, a tak jsme se zuli. Voda i bahno byly příšerně studené, a tak jsme sem tam museli jen tak zastavit na drnu trávy, aby se mi nožky zahřály tak, abych mohla zase kousek jít. Pravdou je, že jsme úplně zapomněli, že neseme nějaký batoh. Kilometr brodění byl víc náročný, než by si člověk dovedl představit. Věčné zapadávání, klouzání a nechutná lezavá zima od nohou. Teď mě napadá, zmínila jsem už, že jsme všechny dny byly v kraťasech, protože dlouhé kalhoty byly mokré na nohou nepříjemné a studily. Stejně by nestihly vyschnout než přišel další déšť, zatímco nohy uschly rychle a na chladný vzduch si taky zvykly. Jen ráno při vylézání ze stanu jsme sem tam protestovali, že je zima. Nakonec nohy vydrží asi všechno, chudinky. Byla už jedna hodina, když jsme se vyhrabali nahoru. Mokří a značně špinaví. Otřeli jsme si nohy papírovými kapesníky a do okolního borůvčí. Na vrchol vedla malá odbočka už téměř po rovince, tak jsme tam došli a zjistili, že i v Rakousku může být hnusně, neboť vrchol byl už za hranicí a my se poprvé setkali s mlhou, která by se dala krájet. Vítr mi trhal pláštěnku, a tak jsme jen podívali, že tam je jakýsi vlek a šupajdili pryč.
A nyní je ten správný čas – když už vylezete jeden nechutný kopec a rozhodně nemáte v úmyslu se vracet stejnou cestou a jinudy to nejde – aby přišla pořádná mlha, značka se objevovala jen sem tam, takže každou chvíli hrozilo, že slezete dolů do Rakouska, a aby sem tam sprchlo, abyste nezapomněli, že jste na Šumavě. Výraz „krásná“ je v tuto chvíli v názvu spíše ironický. Ze Šumavy vidíte víceméně jen cestu pod nohama, a když dýl mžouráte do mlhy, objevíte pahýly stromů. Nic. Mrtvo, žádný život. Všechno je šedivé. Připadám si jak na Měsíci. Pustá, nehostinná, prázdná krajina s močálem místo cesty. Tohle má být ta krásná zelená Šumava? Národní park, první zóna? Místo, které je potřeba chránit před zásahy člověka? Vždyť tu nic není!
Málem se ztratíme – zase špatně označená červená! Ze Smrčiny klesáme dost strmě mezi skály a borůvčím – cesta mi připomíná Vysoké Tatry nebo taky schody – k Hraničníku a na Studničnou (1159 m). Někde tam asi pod Studničnou obědváme. To už delší dobu nenesu svůj batoh. Jednou za čas si totiž potřebuji odpočnout a tady nebylo kde. Navíc pršelo. A tak mi byl batoh odejmut a já si hopkala pěkně nalehko. Ještě mi k tomu přibyla lepší (teplejší, delší, tvrdší a s dlouhými rukávy) pláštěnka, protože mi vážně byla zima, byla jsem unavená a měla strach. V takovéhle divočině nemůžeme přespat ani na nouzovém nocovišti a přitom zůstat zdraví.
Dovolte mi malou odbočku ohledně nouzových nocovišť. Je to fantastický nápad správy národního parku, jestli se nemýlím. A mělo by jich být pět. Na naší trase jsou ale pouze dvě. Jsou to ohraničená místa, na kterých můžete legálně postavit stan a jednu noc tam přenocovat. Udělali to pro turisty, kteří chtějí přejít Šumavu po červené, přesně jako my. Nejspíš se jim tam spousta lidí poflakovala jen tak a stanovala si, kde je napadlo. Tohle by tomu mohlo zabránit, protože když někde můžete, proč byste si tam neustlali. Lepší než dostat pokutu, ne? A pro krajinu i zvířátka je to také určitě přijatelnější. Samozřejmě pro dobrodruhy, kteří chtějí nocovat sami a v divočině to není to pravé ořechové, ale těch snad nebude tolik. Jedno takové přehledně označené nocoviště tedy bylo naším dnešním cílem. Nikde jinde by se stejně nedal postavit stan.
Po obědě jsem se cítila líp a byla spokojenější. Nabrala jsem síly a nevěděla, co je před námi. Za pár kroků se objevil kopec. Rozhodně nevypadal nezdolatelně. Byl strmý tak 15°, ale relativně krátký. Ukázalo se, že tato domněnka byla velice špatnou. Strmý byl, ale krátký rozhodně ne. Značka nám v podstatě úplně zmizela a po většinu času bylo vidět jen tu rakouskou (mezi dvěma červenými pruhy jeden bílý) a často ani tu ne, ale když víte, že máte vylézt na kopec, nemůžete se ztratit. Jen abychom neminuli to nocoviště!
Kopec byl nekonečný a zákeřný. V mlze to vypadalo, že tam, kam vidíte naposledy, už je konec. Po zkušenostech z Tater jsem v to raději nedoufala. A bez batohu se mi nešlo zase tak špatně, i když se mi pláštěnka pletla mezi nohy a cesta vypadala, jako když jdete po schodech. Na několik kamenů mi musel přítel pomoci. Jak z filmu mi připadala scénka, kdy mu ujela noha a až po koleno se zabořil do bahna. „Vezmi batoh!“ řekl a hrabal se ven. V první chvíli jsem se hrozně lekla, jestli se mu něco nestalo, ale když jsem viděla, že je jen strašně zablácený, musela jsem se (asi i úlevou) trochu smát. Čekala bych, že bude naštvaný, ale místo toho se na mě podíval, jeho nálada se změnila o sto osmdesát stupňů a smál se taky. Fantastický zážitek uprostřed Plechého. Boj proti nepřízni počasí. Trvala jsem na tom, že teď už si batoh ponesu. Byla to nečekaná zátěž a brzy jsem si uvědomila, že to dlouho nevydržím. Ale nebyla jsem jediná, kdo už byl na konci se silami. V jednu chvíli mi to uklouzlo a šup, už jsem se válela v borůvčí. Teď jsem pro změnu vyděsila jeho, sebe vlastně taky. Stačilo málo a mohla jsem z jednoho toho velkého kamene spadnout dozadu. To by asi bylo dost špatné. Ale nakonec jsme ten Plechý taky dobyli. Byla tam bouda, a tak jsme do ní hned zalezli. Brzy se k nám přidala rodinka se dvěma dětmi asi tak v pubertě. Přišli po žluté a my zjistili, že na ní je to nouzové nocoviště. Tam někde dole, pod Plechým u Plešného jezera. A sakra!
Prý přehledně značené a na červené turistické značce! Byla jsem dost naštvaná, protože jsem nevěděla co si počít. Navíc jsem zjistila, že mám celý batoh mokrý, protože nevydržel nápor deště, když nebyl schovaný pod mou pláštěnkou. Paráda – mokrý spacák i kalhoty na spaní, taky náhradní trička a kdovíco ještě. Dostala jsem strach, že zítra budeme muset někam dojít a jet domů, protože nemám v čem spát a v kraťasech určitě nastydnu. A měli jsme přece dojít do Kubovy Huti, k tomu Boubínskému pralesu… Od pusy nám šla pára a do boudy dost táhlo.
Rodinka brzy vyrazila pryč, tentokrát po cestě, kterou jsme my přišli. Dost nás překvapilo, že s sebou měli kola. Cestou nahoru je nesli. No, dolu je pak zcela jistě nesli taky. Vůbec mi nepřipadal divný dívčin výraz, který jasně říkal, že by to zpropadené kolo nechala nejradši tady nahoře. Ať si ho klidně někdo vezme. S kolem bych se v tomhle hnusu dolů taky vláčet nechtěla. Chlapík nám řekl, ať v boudě přenocujeme a rozděláme si na zápraží oheň, že v tomhle počasí stejně žádný strážce parku chodit nebude. Přenocovat jsme se rozhodli a všude jsme rozvěsili věci, aby pokud možno proschly a taky aby moc nefoukalo případnými dírami a netěsnícími okny. Ale na oheň jsme neměli odvahu. Vlastně odvahu možná i jo, to jsme byli i dost zoufalí a zmrzlí, ale svědomí nám to nedovolilo a venkovní mlha a déšť by stejně taky byly proti.
Brzy jsme pochopili, proč cestou potkáváme tolik turistů. „Dole“ (a v Německu!) je totiž krásné slunečné počasí, a tak všichni vyráží na výlet. Těžko mohou tušit, že nahoře je nechutná mlha a případně i nekončící déšť. Šlapalo se nám moc pěkně, cesta byla příjemná a nakonec jsme došli i na silničku, po které se šlo ještě lépe. Žádná auta, smrad z výfuku, nic. V lese jsme uviděli krásnou kapli Marienkappele – Glockenspiel. Netuším tedy, proč je tam napsané „zvonkohra“, ale byla opravdu moc pěkná. A taky byla otevřená a měli v ní pohledy za 30 centů, ale ty já neměla. Tak jsem si žádný nevzala. Jen jsem obdivovala vitrážovaná okna.
V Haidmühle, česky se mu říká Borský Mlýn, jsme se moc nezdrželi. Ani se mi nechtělo hledat informační centrum. Škoda, mohla jsem mít nějaký německý pohled a razítko. Pokud to teda mají. Slunce příjemně svítilo, tak jsem se přezula z mokrých bot do žabek, abych na chvíli ulevila svým nohám. Byla to paráda. Ani jsem si už nepřipadala moc divně. Dokonce jsem se vysvlékla jen do jednoho trička. Nebyl pařák, ale bylo hezky.
Sice jsem nepředpokládala, že to budou vědět, ale jen tak pro jistotu jsem se zeptala obsluhy v „hospodě“, kde je tady nouzové nocoviště. Moc mile mě překvapili, jak byli v obraze. Poslali nás po silnici po žluté směrem na Stožec. Chvíli jsem si sice myslela, že jsou mimo, ale ukázalo se, že měli pravdu. Na červené značce žádná přehledně ani nepřehledně značená odbočka nebyla. Kdybychom nevěděli, že to máme hledat na žluté, kdoví kam bychom zase došli. Na nouzovém nocovišti jsme byli sami všude kolem jsem rozvěsila všechno, co jsem chtěla aby uschlo. Vypadalo to tam trochu jako kdyby tam někdo rozvěsil plnou várku z pračky, ale to mi bylo fuk. Kupodivu nám opravdu všechno vyschlo. Včetně bot!
Žádné komentáře:
Okomentovat