Svátky ve znamení romantických komedií a pohádek aneb Pohled do mého filmíčku

Nevím tedy jak vy, ale já svátky z velké části trávila u televize. Vždycky když jsem měla televizi přímo pod nosem, připadalo mi to jako nejhorší možná varianta, nemyslete si ale, že teď mi to připadá jako ideál. :-) Ale ráda se sem tam podívám na nějaký pěkný filmík, u kterého se zasměji nebo pobrečím.

O těchto svátcích, a to je teprve 27., když toto píši, jsem toho stihla nějak moc. Začínají se mi plést názvy i děj. Ale to nevadí, podívám se do televizního programu a udělám si v tom jasno. Zajímalo by mě , jestli jste se o Vánocích dívali na televizi také víc než jindy.

Jednou z pohádek, kterou jsem viděla, byla Poslední kouzlo. Osobně ji považuji za docela dobrou pohádku, i když znám i lepší. Ale tohle moje tvrzení nesmíte brát tak úplně vážně, protože jen málokterá pohádka se mi nelíbí. Nejvíce se mi líbil pár čarodějů starý kolem sto dvaceti let. Neustále se totiž hádají a dělají legraci. Hlavní hrdinové, princezna Liduška a princ Vranko, jsou milovníky poštovních holubů a díky nim se znají, aniž by věděli, kdo je ten druhý. Nápad je to zajímavý, ale oba hrdinové mi svým způsobem připadají sobečtí a „takoví divní“. Pohádka mě navíc zaujala tím, že je v podstatě československá, protože princezna a čaroděj Češi, zatímco princ a bosorka jsou Slováci. Použití slovenských slov dělá pohádku zajímavější a myslím, že ani děti nebudou mít s pochopením jejich významu problém. Někde je to pro jistotu i přeloženo, např. když bosorka Boska kýchne a řekne, že má nádchu a čaroděj Čaro se jí zeptá: „Co??!“ Vysvětlí, že z toho věčného průvanu má rýmu. Chytře udělané. Nemalým překvapením pro mě je, že princeznu, která mi připadala povědomá, hrála Lucka Vondráčková. To tedy koukám. 

Další pohádkou, kterou jsem si nemohla nechat ujít, bylo 102 dalmatinů. První díl asi znáte všichni, já si ho pamatuji dokonce v několika verzích, protože už ho znám opravdu dlouho. Cruella De Vil, která toužila po kožíšku z dalmatinů, byla uvězněna a nyní je všude klid. Ale ten nemá trvat dlouho. Cruella je totiž pro dobré chování a výrazné polepšení díky pokusům Pavlova propuštěna. Ne všichni jí ovšem věří, že se polepšila.

Pohádku O malíři Adamovi jsem bohužel neviděla celou, a tak je těžko soudit. Zato Dobu ledovou zná asi každý. Viděla jsem ji už dávno, ale kvůli veverce jsem se na ni s chutí podívala znovu. :-) Je to totiž má oblíbená kreslená pohádková postavička. Ale abych řekla pravdu, tak druhý díl považuji za lepší. Zpět k prvnímu dílu. Manny, Sic a Diego jsou velmi zajímavá trojka, sice jde o animovaný film, ale dát do skupiny mamuta, lenochoda a šavlozubého tygra je opravdu zajímavý nápad, nicméně rozhodně není špatný, protože jak je vidět v tomto filmu, jsou spolu docela sehraní. Při prohlížení televizního programu se dovídám, že šavlozubá veverka, údajně okouzlující každého, kdo s ní přijde do styku (tomu bych i věřila), se jmenuje Scrat. No tedy, věděli jste to?

Klasickou a mou oblíbenou pohádkou je Byl jednou jeden král. Možná tuhle pohádku znáte pod názvem Sůl nad zlato, alespoň já si ji tak z dětství pamatuji. Mám ráda ty scénky, kdy král všem tvrdí, že není problém vařit bez soli, to přece jen ten šmrdla kuchař neumí. A pak se svým rádcem přidávají do těsta vajíčka se skořápkami, aby to křupalo. Ještě jsem si oblíbila část, kdy si král povídá sám se sebou: „Chce se mi spát. Co se mi chce? Spát! Komu se chce spát? Mně. Spát se mi co? Chce.“ Jenom se musím přiznat, že si tím pořadím nejsem úplně jistá.

Další klasikou, kterou jsem o svátcích nemohla vynechat, je Pyšná princezna. Sice je to černobílá pohádka, což mě trochu odpuzuje, ale když jsem si přečetla o souvislostech, které mě nikdy nenapadly, musela jsem si ověřit, že to tam skutečně je. Jde o první poválečnou pohádku, v kinech byla už v roce 1983, takže byla „mírně“ cenzurována. Nejprve byla zakázána kouzla a čáry. A skutečně, jediné, co se v pohádce liší od skutečnosti je zpívající květina. Další zádrhel způsobil král Miroslav, protože představitel poražené feudální třídy nemůže být kladným hrdinou, a tak se stal zahradníkem a navíc učinil pracovnicí i princeznu Krasomilu. Království musela být zobrazena kontrastně: u nás je lid šťastný a za hranicemi se nesmí ani zpívat. Další poznámkou, která mě zaujala, je, že se ve filmu vůbec nestřílí, ani nebojuje. Trochu nezvyk na dnešní dobu, nemyslíte? Vtipné mi připadalo to, že král z trůnu nedosáhl na zem, čehož bych si asi za normálních okolností nevšimla.

Novou pohádkou, na kterou jsem se podívala, bylo Tajemství Lesní země. Docela se mi líbila, ale až příliš připomínala pohádku, kdy je panovníkovi za nějakou službu uloženo přinést to, co doma najde. V té je to nově narozené dítě, zde to měla být jeho dcera. Celkově se mi sice pohádka líbila, ale většina předešlých mě zaujala víc.

A teď bych se zaměřila na komedie:
Rabín, kněz a krásná blondýna – tak z tohoto filmu jsem viděla jen začátek, ale i tak mě zaujal. Věděla jsem, že nebudu mít možnost vidět ho celý, proto jsem si ho nahrála a už se těším, až ho dokoukám. Jsem totiž šíleně zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. Jen si představte ten problém: dva kluci mají kámošku, ta se odstěhuje, ale za několik let se vrátí krásná jako žádná jiná žena, oba se do ní zamilují...

Stalo se o Vánocích je takový normální, neurčitý a nelákavý název. Ale ukázky svědčily o tom, že to bude zajímavé. Toho, že jsem se na to podívala, opravdu nelituji. Jde o vyprávění o dvou zlodějkách, jedna je malá a jedna velká a jsou sehrané líp jak fotbalisti. Jenže jednou je chytí mladý securiťák a z toho plynou problémy. Ale možná víc pro něj, než pro ty ostatní. Má si je totiž nechat u sebe přes Vánoce.