pondělí 6. listopadu 2017

Klapka: Kytlice podeváté

Pokud vás zajímá, co se letos dělo v Kytlicích, prosím o chvilku strpení, už se to píše. ;-)) Zatím se můžete podívat na minulé ročníky v článku plném odkazů s názvem Kytlice.

úterý 31. října 2017

Jak oslavím Halloween 2017?

Halloween letos připadne na úterý. Zatím marně přemýšlím, jak bych ho chtěla oslavit. Když hledám inspiraci, jako první zdroj použiji vlastní blog. Kde jinde bych našla tolik nápadů, které by se mi měly líbit? A nejspíš i něco, co jsem ještě nevyzkoušela.

První letošní dýňovou polévku už mám za sebou. Udělala jsem tu s vanilkou podle Apetitu (recept najdete normálně na webu) a je fakt skvělá. Teda aspoň já byla vůní vanilky v polévce přes počáteční nedůvěru (a obavy) opravdu nadšená. S vanilkou a smetanou se z krémové polévky stal málem zákusek. Ještě jí mám trochu v mrazáku, tak to by mohla být dobrá halloweenská večeře.

O mém halloweenském KALu (= společném pletení) jste si mohli přečíst na mém blogu o tvorbě. Prvotní záměr byl uplést si ponožky či podkolenky s pavouky, ale nakonec se mi pavoučci tak líbili, že jsem vytvořila návleky na ruce. Kdoví, možná je jednou udělám i na ponožky či podkolenky – k nějaké gothic nebo drsňácké sukni (černé nebo džínové), v chladnějším počasí by se daly natáhnout na černé silonky pro zvýšení dramatičnosti (a pohodlí). Do češtiny jsem je na základě svolení autorky přeložila já, ale zatím nevím o nikom, kdo by je se mnou pletl.

Jako další projekt jsem se pustila do svého prvního CALu, což je vlastně totéž jako KAL, který znamená knit along tedy společné pletení, akorát že je to crocheg along, tedy společné háčkování. Projekt na fantastickou „deku“ vypsala Tatsiana Kupryianchyk a neumím si představit, že by se do něj někdo na první pohled nezamiloval. Já podlehla kouzlu zelené a fialové na velkém šátku prakticky ihned. Můj první článek je: CAL Tatsiana Kupryianchyk: Spirits of Life.

Bylo by hezké zapálit si svíčky za zemřelé a trochu na ně zavzpomínat. V nedávné minulosti mám tři až pět, po nichž se mi trochu stýská. Za každého by se měla zapálit jiná svíčka.

Možná bych mohla vydlabat dýni, kterou mám v komoře, ale jelikož ve středu odjíždím, neměl by ji tak docela kdo sníst, takže oslavu s vydlabanou dýní si možná nechám až po Halloweenu.

Někdy mě překvapí, jak chytré jsou moje bývalé články. Proč jenom člověk zapomíná, co už jednou napsal? Právě mě v mém vlastním článku Jak oslavit Samhain dnes? zaujal odstaveček o tom, že se vlastně jednalo o konec roku a začátek nového, loučení se starým a zbytečným (teď nemyslím úklid fyzický, ale spíš duševní). Hned následující odstavec se pak týkal i fyzického. V tomto směru jsem právě začala s inventurou klubíček a úvahou, že bych si možná nějakou dobu žádná další nekoupila.

pondělí 30. října 2017

Něco „nového“ k Halloweenu

Protože mám ráda všechny oslavy a konečně jsem dokončila všechna svoje studia (už pomýšlím, do čeho se pustím nyní), začala jsem s něčím jednoduchým – pustila jsem se do četby o Halloweenu. Ani nevím, jestli mi do cesty vběhla sama, nebo jsem si ji vygooglila, zkrátka na mě v pražské městské knihovně vykoukla kniha Valburgy Vavřinové (z nakladatelství Krásná paní) s názvem Abeceda Dušiček a Halloweenu. 

Jen lehké shrnutí, v nejbližších dnech nás čekají vlastně tři svátky:
  • 31. 10. můžete slavit buď „americký“ Halloween (celým názvem All Hallow Even, tj. vigilie Všech svatých, další označení: All Saints' Eve, Hallowed End, španělsky Noche de las Brujas = noc čarodějnic, Día de los Muertos = den zemřelých v Mexiku), nebo keltský svátek Samhain
  • 1. 11. Svátek Všech svatých
  • 2. 11. Památka zesnulých (jiná označení: lidové označení Dušičky, Vzpomínka na všechny věrné zesnulé, Památka všech věrných zemřelých, Svátek zesnulých, Památka zesnulých)

Když mluvíme o Halloweenu, mohlo by vás zajímat, co je pro něj typické. To abyste měli inspiraci pro vlastní tvorbu či výzdobu, i když kreativitě se meze nekladou. Klasickými barvami prý jsou černá, fialová a oranžová, případně doplněné bílou a červenou. Podle Vavřinové je oranžová „barvou zapadajícího slunce, podzimní úrody, okamžiku oddělujícího život od hnilobného tlení, uvadání a smrti. O Halloweenu je oranžová připomínkou smrtelnosti, křehkosti a zranitelnosti. Fialovou barvou křesťanské církve vyjadřují půst, rozjímání a sebezpytování. Červená barva je barvou života, horké pulzující krve, ale také mučednické smrti.“ (str. 6)

K Halloweenu patří sladkosti, akorát na rozdíl od Samhainu, kdy se lidé obdarovávali sladkým ovocem, zejména jablky, si potrpí na méně zdravé věci, jako na bonbóny, čokoládu. Cukrovinky v jižní Americe bývají z rozvařeného a obarveného cukru nebo marcipánu v různých odpudivých tvarech kostlivců, lebek apod. Na památku zemřelých se peče speciální sladký chléb mrtvých, jehož těsto připomíná vánočku, jí se v rodinném kruhu na naše Dušičky. Vavřinová uvádí, že „v 19. století se listopadová návštěva hřbitova a následná vzpomínka na zesnulé neobešly bez černé kávy, likéru a zákusků, které se kupovaly při cestě domů v cukrárnách. Za Rakouska-Uherska i v dobách první republiky patřily k dušičkovým svátkům šlehačkové rakvičky a žloutkové věnečky. Rakvičky, plněné šlehanou smetanou a ozdobené šlehačkovou vlnovkou, spolu s věnečky s jemným krémem a bílou rumovou polevo, lesknoucí se jako první zimní námraza, byly městskou pochoutkou.“ (str. 8) No vida! A my mysleli, na co jsme nepřišli nového!!! Na venkově se peklo speciální pečivo z kynutého těsta, tzv. dušičky či boží kosti. „Pocukrované dušičky dostávaly děti za správně odříkanou modlitbu za zemřelé.“ (str. 9)

V Mexiku mají v domácnostech vyzdobené oltáře svatými obrázky, soškami světců a světic, přičemž ústředním motivem je fotografie nebožtíka, kterého si pozůstalí chtějí připomenout a uctít jeho památku. Vaří se oblíbená jídla nebožtíků a na hroby se dávají věci, které měli rádi. Věří se, že se za vás mohou zemřelí na onom světě přimluvit a pomoci vám tak zajistit štěstí na tomto světě. 

Keltové věřili, že o Samhainu se otevírá podzemní říše mrtvých a mezi živé přichází vládce podsvětí Anwinn v doprovodu duší zemřelých a démonů. Jelikož Anwinn potřebuje k jídlu krev živých, schovávali se tito pod různé masky a převleky, aby ho zmátli.

Zde najdete moje dřívější články:
31. října: Halloween
31. října: Samhain – začíná vláda tmy
Jak oslavit Samhain dnes?
Halloween v zoo (rok 2015)
2. listopadu: Památka zesnulých (Dušičky)

neděle 29. října 2017

Ne 29. října (2. volný víkend)

O víkendu si počasí uvědomilo, že se blíží listopad a spustilo program „Ošklivý podzim“. Pršelo, vítr foukal, až ohýbal nebo dokonce lámal stromy a v poledne v neděli padali kroupy jak z pohádky Sněhová královna. Praha byla chvílemi schovaná mlhou a chvílemi na ni na chvíli zasvítilo slunce, aby se hned za půl hodiny spustil takový liják, že jsem se málem tiskla zimou k topení. Hrozné, jak jsme my městský lidi zchoulostivělí. A to chci příští víkend trávit venku na turistice. Už mě i přítel – při pohledu z okna – nabádal, jestli nechci jít raději na Podzimní krajkářské trhy. „Vidíš, posílám tě utrácet za zbytečnosti,“ chlubil se vzápětí.

Ale já ho trošku podezřívám, že ví, jaký vliv na mě má dělání „inventury“ klubíků. Onehdy jsem se zmínila před kamarádkou, že jich mám trochu moc. Tipovala asi tři stovky. Lehce jsem přehnala a doporučila jí, aby to vynásobila deseti. Skutečné číslo zatím nevím, protože mám zaevidovanou polovinu jedné menší skříně… a jsem na dvě stě padesáti. Ale stejně je to spíš orientační seznam pro plánování projektů a kombinování přízí podobné tloušťky a tak, protože není klubík jako klubák. Nejlehčí má 25 gramů a nejtěžší 200 gramů, přitom váha není ani tak rozhodující, protože některé nejlehčí (pětadvacetigramové) mají až 210 metrů, zatímco padesátigramové třeba jen 85 metrů a počítejte na svetr tak 1000 metrů. Tohle množství má celkem 12,650 kilo a 47,267 kilometrů. Průměrné klubíčko tedy váží 51 gramů a měří 190 metrů, což by asi tak i odpovídalo. Jsem zvědavá, co s mými statistikami udělá zaevidování krajkových přízí, které zákeřně váží málo, ale zato leckdy mají 400 i více metrů v jednom klubku. Miláčkem je například Laceball od Schoppelu, který má na sto gramů 800 metrů.

Ale chtěla jsem psát hlavně o Halloweenu.

sobota 28. října 2017

So 28. října, 2. volný víkend

Napadlo mě, že bych mohla každý den testovat jednu línou radost podle Knihy líných radostí, kterou uspořádali Tom Hodgkinson a Dan Kieran. Je jich tam přesně stovka, takže mi to vydrží na sto dní. Pokud je využiju všechny a žádné nové nevymyslím.

Chtěla jsem si pořádně vychutnat volnou sobotu, a tak jsem si už dopoledne pustila filmík, o kterém jsme před časem mluvily na angličtině: Thelma & Louise. Ani nevím, kde jsem k němu přišla. Už hodně dlouho ho mám v počítači, ale protože je s titulkama, neměla jsem žádný velký zájem si ho pouštět. Navíc, když jsem se na kousíček podívala, Thelma tam zrovna řvala jak pominutá hysterka, tak mě to odradilo. Dneska jsem mu dala šanci a stálo to za to.

neděle 15. října 2017

V Brně mají metro

Možná vás to překvapí, ale v Brně mají metro. Dneska už se Pražáci nemůžou posmívat, že je to díra po granátu. A pro nevěřící Tomáše přikládám foto.

Metro v Brně... podle žluté barvy evidentně B
Jediná zastávka je v ulici Pekařská.

pondělí 9. října 2017

Co dělám, když prokrastinuju?

Zkusila jsem si znovu, jen tak pro srandu udělat test ohledně prokrastinace. Oproti minulému nadšení testem, mě tentokrát otázky trochu znechutily. Jedná se o Layovu škála prokrastinace, ale připadá problematické na otázky popravdě a správně odpovědět. Nechodím na koncerty, tudíž nepromeškávám nákup lístků. Ano, vstávám hned po zazvonění budíku, protože jinak usnu a protože si ho dávám na dobu, kdy chci (a musím) opravdu vstávat. Každý se přece rozhoduje nejrychleji, jak je to možné, ne? I když to může trvat několik let... nebo tu jde o odkládání rozhodnutí?

Tentokrát mi pro změnu vyšlo, že jsem těžký prokrastinátor, i když já si to zrovna nemyslím. Ostatně se můžete sami podívat, pokud jste to ještě nečetli, co prokrastinuji. Psala jsem o tom v minulém článku 2. října 2017. 

Když jsem se pouštěla do téhle série článků, měla jsem samozřejmě v úmyslu se zlepšit i v tom málu věcí, které prokrastinuji. A také jsem chtěla zjistit, co dělám, když prokrastinuji. Pro jistotu jsem se ani nedívala na svůj dřívější článek, na který jsem mezitím úplně zapomněla, který se jmenuje 20 osvědčených způsobů prokrastinace. Nyní jsem (v průběhu měsíce) objevila následující způsoby:

1. Pinterest. Největší a nejstrašnější způsob prokrastinace, který dokáže bez problémů sežrat celý víkend. A já pak ani nechápu, jak to že je už tma.

2. Překvapivě z těch minule uváděných dvaceti způsobů (tedy čtrnácti, abych byla přesná), které jsem praktikovala před dvěma roky, nyní dělám pouze jediný a to je pletení. Navíc si nejsem tak docela jistá, že je to prokrastinační náhrada, protože obvykle pletu ve chvílích, kdy se stejně nemohu věnovat žádné z předcházejících činností.

pondělí 2. října 2017

Co prokrastinuju? A proč?

Onehdy mi kolega doporučil zajímavý článek Zítřek, který nepřijde s podtitulkem Co nás naučilo dvacet let výzkumů fenoménu prokrastinace, který pro Respekt napsal Petr Třešňák. Článek je pěkný, souhrnný, i když bych od něj čekala víc právě kvůli tomu podtitulku. 

Možná už jsem příliš načuchla vědou, ale když něco nazvete dvacet let výzkumu, čekám spoustu čísel, dat, výsledků, analýz a jmen výzkumníků. Na co kdo přišel, co se zjistilo?

A nebo po dvaceti letech zkoumání víme pouze to, že prokrastinace škodí? To bychom jinak nevěděli, že nám přináší stres? A že údajná lepší práce pod tlakem ve skutečnosti nikdy lepší není?

Možná jsem příliš náročná, protože už jsem k tématu time managementu nejmíň deset knížek přečetla a k prokrastinaci už mám Ludwiga taky za sebou. Samozřejmě zvládání prokrastinace je trochu tvrdší oříšek. Zřejmě i proto, jak uvádí autor, že máme pocit, že odložený úkol udělá jiná osoba než my, protože se se svým budoucím Já tak docela neztotožňujeme, jak psala i Barbora Šťastná v článku Moje budoucí já to se mnou nemá lehké.

Napadlo mě zamyslet se nad tím, co vlastně prokrastinuju. Protože většinou, pokud nejste chorobní prokrastinátoři (= závislí na okamžitých požitcích), prokrastinujete jenom nějakou část svého života, třeba cvičení. Jo, to je ono. Jedna z těch věcí, kterou určitě prokrastinuju...

1. Prokrastinuju cvičení. Když už jsem si na to vzpomněla, musím to uvést. Pořád si říkám, že „bych  měla“ cvičit. Nejlíp každý den, nebo aspoň třikrát týdně. Nemám absolutní nulu, ale tak porůznu se zvedám ze dna a zase na něj zpátky klesám. Začnu třeba cvičit Suzukiho sestavu protahovacích cviků, ale pak se nějak stane, že si nenajdu čtyřicet pět minut na cvičení, nebo není zrovna vyluxováno a mně se nechce válet po zemi. Nebo potřebuju něco pozdě večer uvařit, pak se najím a po jídle se cvičit nemá (a ani se mi nechce) a pak už je zkrátka moc pozdě. A když se to tak stane pár dní po sobě, najednou úplně zapomenu, že jsem cvičit chtěla. Zkoušela jsem cviky na záda, které mi poradila doktorka – jako kancelářská krysa jen sedím u počítače, takže potřebuji zpevňovat svaly na zádech – jenže jsou to přesně ty samé cviky, které jsem nenáviděla už jako malá, snad s výjimkou kočičího hřbetu. Ale ležení na břiše a zvedání horní poloviny těla mi vždycky připadalo nanejvýš otravné. Když není koberec, parkety studí, a když je, nechci si po něm válet obličej.

2. S oblibou prokrastinuju mytí nádobí. Otázkou pro mě zůstává proč. I sebevětší množství nádobí se mi zatím snad pokaždé podařilo umýt do půl hodiny. Zatímco dumání nad tím, že se mi tam vrší a že mě to štve atp. mi zabere snad mnohem více času. 

3. O prokrastinaci si přímo říká psaní reakcí na oponentské posudky na disertaci. Proč je v tomhle případě velice jednoduché. Potřeba udělat to perfektně. Poznámek, otázek a připomínek je značné množství. Musím toho hodně přečíst a pak nějak trefně okomentovat. Napsat oponentovi, co si o mých komentářích myslí a obhajovat vlastní práci. Obhajoby jsou mi čím dál víc odporné. Už kdysi (může to být snad pět nebo možná i sedm let), když jsem se „hlásila“ do Partners, řekla jsem tomu milému chlapíkovi, který mi tam vykládal, že za nějakou úžasnou metodu seberozvoje (mentální mapy? nevím, možná) zaplatil svému lektorovi deset tisíc korun, protože se mu s ní vnucoval tak dlouho, až ho konečně pozval a nechal se to naučit. Sebevědomě jsem se usmála a řekla něco v tom smyslu, že tohle nemám zapotřebí. Moje práce/výuka/rady jsou hodnotné a pokud to někdo nechápe a neváží si toho, je to jeho problém, na světě je tolik lidí, kolika mohu pomoci, že mi připadá zbytečné (a nefér vůči těm ostatním) marnit čas s jedním zatvrzelým oslem. Kdybych se mohla z oponentských posudků poučit, dozvědět se něco zajímavého... asi bych je hltala, ale konfrontace s mojí vlastní prací, nějaké obhajování toho, co jsem použila, co ne, proč... už jsem z toho po tolika letech unavená. Rada pro potenciální doktorandy: nejste-li dohadující typ, vyhněte se kontroverzním tématům. ;-)

4. Kupodivu prokrastinuji i psaní na blog a přitom to je/byla jedna z mých největších zálib. Důvodů mě napadá více. Celý den strávený před počítačem v práci mě trochu odrazuje od dalšího počítačového psaní. Podobně velké množství duševní práce v práci i na disertaci vyvolává jistou nechuť psát další věci a přemýšlet o formulování vět, nebo celkově přemýšlet o čemkoliv. Chce se mi dělat něco jinak než hlavou. Zajímavé je, že ale přesto necvičím. Kdyby mi aspoň prokrastinace jednoho prvku pomáhala zvládat jiný... A v neposlední řadě je důvodem nekonečné množství předpřipravených článků a témat, které bych měla raději zpracované, aby mi nestrašily v papírech s úkoly a v hlavě. Sepsání dovolené v Rumunsku je totiž opravdu náročné, když to chci udělat tak příšerně dokonale. Ale copak můžu popsat jen pár věcí a fláknout k tomu dvě fotky? Za takový článek bych se musela stydět (asi jako za ten o Roku baroka, který se publikoval dříve, než jsem ho stihla dokončit). P. S.: Důvodem taky je, že doma nemám internet, takže když si potřebuju něco zjistit nebo ověřit, musím až po práci v práci a je to celé takové náročné.

5. Někdy prokrastinuju předení. Hlavně když si řeknu, že „bych  měla“. Nebo když mi to moc nejde. Třeba když mi pořád padá šňůrka pohánějící kolo.

6. Prokrastinuju vyřešení žádostí v práci, které moc nespěchají, protože nevím úplně přesně jak je mám formulovat a hlavně si vždy najdu něco, co spěchá víc.

7. Pravidelně prokrastinuju napsání e-mailů lidem, který jsem už dlouho nepsala a dlužím jim to. Tohle je krásně iracionální. Někomu jsem měla napsat, něco mu poslat a podobně, ale neudělala jsem to. Z objektivní nebo subjektivní příčiny. Pak už můžu, ale já to odkládám. Je mi blbý napsat po tak dlouhý době. Nevím, jak nebo čím omluvit svoje zpoždění. Sama vždy říkám, že tvrzení „neměla jsem čas“ je falešné a správně má znít „nebyl jsi pro mě dost prioritní“. A tak nevím kudy kam a nepíšu a nepíšu a je to čím dál trapnější a blbější. Proč nemůžu na e-mail odpovědět po týdnu, kdy by se ještě dalo říct, že jsem toho měla v práci moc a nevěděla, kam dřív skočit, nebo jsem byla na dovolené? Jenže co chcete říct za měsíc? Týden na dovolené, pak týden nevíte kam skočit, pak jste třeba týden nemocní, a po třech týdnech už to zní blbě, i když je to pravda.  

8. Když se tak dívám na seznam věcí, které prokrastinuji (napsala jsem ho asi před týdnem s tím, že tam něco ještě před zveřejněním doplním), jednoznačně tu chybí věc, kterou prokrastinuju ze všeho nejvíc. Hledání nového zubaře. Fakt jsem to nenapsala? Jak je to možný?! Už nejmíň měsíc tenhle úkol posouvám. Nechce se mi googlit, ke komu jít, jaké má ceny, jestli má volno, pak tam telefonovat (už jsem zmínila, že nesnáším telefonování?) a objednávat se (copak vím, kdy budu mít volno?) a nakonec tam jít a zjistit, co říká těm mým dvěma problémovým zubům.

neděle 1. října 2017

Říjen – měsíc prokrastinace

V září jsem se lehce věnovala baroku a teď, v říjnu, bych se chtěla podívat na zoubek prokrastinaci a s tím souvisejícímu tématu time managementu. Těšit se můžete třeba na článek o tom, co prokrastinuju a možná se dozvíte i proč. Nebo o tom, co dělám, když prokrastinuju. V komentářích – klidně k tomuto článku – uvítám vaše osobní tipy na způsoby prokrastinace, které se vám osvědčily. Ne, že bych je chtěla zkoušet, ale kdoví, třeba by byly užitečnější, než ty moje vlastní.

A když to klapne a nevyprokrastinuju to, povím vám také pár tipů ohledně toho, co by se mohlo dát s prokrastinací dělat. Otázkou je, jak moc jsou tyto rady ověřené, protože prokrastinátoři je obvykle nevydrží uskutečňovat dostatečně dlouho a ti druzí... ti zkrátka ani nevědí, co je prokrastinace zač.

Zatím se můžete podívat na moje minulé články věnované time managementu. Vybrala jsem jen ty nejzajímavější, všechny si můžete najít kliknutím na štítek time management vlevo.

Lehce filozofický nadhled, kterým je dobré začít
Odkládání
Já nespěchám, já byla v Řecku
Nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem
Kolo života

Cíle
Cíl (1)
Cíle a přání (2)
Pryč s negativními cíli (3)
Pravidlo SMART

Úkoly
Pravda o žábách

Prokrastinace
Otestujte svou prokrastinaci

pondělí 25. září 2017

Baroko v české literatuře

V době pobělohorské došlo k ohromné emigraci evangelíků – asi 20 % populace, a k násilnému pokatoličtění země, takže toto období bývá leckdy označováno názvem Jiráskova díla: Temno.

Nyní se podívejme na významné osobnosti z této doby:

Bohuslav Balbín

Adam Michna z Otradovic

František Antonín Špork

Jan Mark Marci z Kronlandu

Jan Amost Komenský

B. Briedl : Co Bůh? Člověk? – jedná se o srovnání člověka a Boha, kontrast – člověk : vše nestálé, nedokonalé X Bůh – v superlativech, trvalá, dokonalý, stálý …

pondělí 18. září 2017

Barokní architektura a další umění v Česku

Ač nemám výraz Česko nijak ráda, začínám se s ním pomalu smiřovat a navíc musím uznat, že do titulku článku se hodí lépe.

Mezi slavné české barokní architekty se řadí:
  • Kryštof Dienzenhofer
    • počátek stavby chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně
    • Chlum sv. Maří u Sokolova
    • kostel sv. Markéty v Břevnově
  • Kilián Ignác Dienzenhofer, syn Kryštofa a dokončovatel mnoha jeho staveb
    • chrám sv. Mikuláše na Malé Straně
    • kostel sv. Maří Magdaleny v Karlových Varech
    • kostel sv. Jana Křtitele v Paštikách
    • kostely v jižních Čechách
  • Jan Santini-Aichel (též Jan Blažej Santini). Mnohá jeho díla bývají označována jako barokní gotika.
    • kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou
    • kostel v Kladrubech
    • kostel v Sedleci u Kutné Hory
Mezi slavné české barokní sochaře se řadí:
  • Ferdinand Maxmilián Brokof
    • výzdoba morového mariánského sloupu na Hradčanech
    • sochy na Karlově mostě
    • spoluautorství náhrobku Václava Vratislava z Mitrovic v kostele sv. Jakuba v Praze
  • Matyáš Bernard Braun
    • sousoší sv. Luitgardy na Karlově mostě
    • alegorie Ctností a Neřestí na Kuksu
    • sochy poustevníků Onufria a Garina v Betlémě
    • zámek Kuks
V barokním malířství se opět projevuje dramatičnost, zobrazují se skoro obnažené postavy, biblické a antické výjevy, malují se portréty. Typická je honosnost, kontrast v barvě či kompozici, často se objevuje šerosvit (= postava vychází ze šera či ze tmy). Časté jsou drapérie. Mezi slavné české barokní malíře se řadí:
  • Karel Škréta: Skupinový portrét brusiče drahokamů Miserioniho, Strahovská knihovna,
  • Petr Brandl: náboženské a oltářní obrazy,
  • Václav Hollar: grafiky,
  • Jan Kupecký: portrétista,
  • Václav Vavřinec Reiner: freskař.
Mezi slavné české barokní hudební skladatele se řadí:
  • Bohuslav Matěj Černohorský
  • Jan Dismas Zelenka
Zdroje:
skripta Vladimíra Prokopa
http://www.unium.cz/materialy/0/0/baroko-2-m31671-p1.html

sobota 16. září 2017

Jak omluvitelně prokrastinovat?

Trochu starší článek (So 28. ledna 2017), ale obecně platný...

Sobotní studium statistiky – to zní skutečně strašně. V jedné chytré knize jsem četla, že pokud nezačnete pracovat asi hodinu poté, co ráno vstanete, je to potom s vámi už bída. Moje prokrastinační činnosti začínají být čím dál více rafinované. Někdy ani sama nevím, jestli je to prokrastinace nebo nutnost. Klasicky třeba:
  • vaření – jíst se musí,
  • praní – nezabere skoro žádný čas: naházíte prádlo do pračky (třídím si hned při svlékání na světlé a tmavé), přidáte prací prostředek (strouhám mýdlo s jelenem – a mám prádlo čisté!) a zapnete pračku. Za hodinu přijdete a rozvěsíte do koupelny nebo na sušák. Nezabere to skoro žádný čas.
  • vytírání – máme jen malou chodbičku, kuchyň a sociální zařízení, takže taky jen troška času.
A najednou je pět hodin odpoledne a pomalu čas dělat večeři. Připusťme ještě, že jsem na chvilinku odpoledne usnula, ale to byla snad jen půlhodinka. Poučení pro příště – nesmíš odpočívat v posteli, protože zaručeně usneš sotva si lehneš!

Akorát si večer říkám: co jsem asi udělala špatně?

pondělí 11. září 2017

Baroko ve světové literatuře

Barokní literatura se projevuje tím, že si hrála s jazykem, společným rysem je určitá květnatost mluvy. Pro Španělsko byl typický góngorismus – používání neologismů, neobvyklých slovních spojení, literatura byla komplikovaná, plná metafor a nejasností. Typickým představitelem je dílo Samoty (Las Soledade) od Luise de Góngora y Argote. 

V Itálii se projevoval marinismu (secentismus) pojmenovaný po Giambattistu Marino, jehož vlastní otec vyhnal pro bouřlivý milostný život. Tematikou jeho básní je převážně smyslná láska ve všech svých podobách. Nejznámější je jeho nesmírně rozsáhlý mytologický epos Adone, mající kolem čtyřiceti pěti tisíc veršů. Tento styl se snaží překvapovat nabubřelými frázemi, epitety, gradacemi atp. Tento únik do říše fantazie se stal velice rychle povrchní a prázdnou rétorikou. Stejně jako góngorismus čerpal z antické mytologie. Ještě v 17. století byl zahájen boj proti tomuto typu literární tvorby. Řadí se k němu například Michelangelo Buonarroti, Giambattista Marino, Miguel de Cervantes, François Rabelais. V obrazech si manýrismus liboval v optických klamech. Někdy je vnímán jako přechodové období mezi renesancí a barokem, od něhož jde ale velice těžko odlišit. (více zde na wikipedii)

Ve Francii se objevila preciózní literatura, pro niž je typická vyumělkovanost a strojenost, namísto k reálnému zobrazení skutečnosti se upnula k zvláštní eleganci literárního stylu. „Parafráze, metafory a přirovnání se staly tak oblíbenými, že se reálné věci přestaly nazývat pravými jmény a i ty nejbanálnější myšlenky se vyjadřovaly neúměrným vzrušením a patosem. Tomuto časem úpadkovému stylu nezasvěcený člověk vůbec nerozuměl.“ Tak mě napadá, že to mohl být celkem zajímavý způsob šifrování. Je to pouhý text, špioni by jej mohli vidět, ale kromě znalců by stejně nikdo nerozuměl. A když se tak na to dívám, hned je mi jasné ještě jiná věc... kdopak se přibližně v 17. století stýkal s preciózkami a byl přítomen francouzské aristokracii, kde se věnovaly duchaplnému plácání o situaci na královském dvořem, lásce, kultem dámy atp. Řečník se snažil být nejobratnější, nejvtipnější a nejoduševnělejší... jasně, Angelika. Jak zajímavé znalosti literatury z ní člověk může získat... Tento typ literatury měl feministický charakter právě proto, že se mu obvykle věnovaly vzdělané ženy, kterých tehdy nebylo mnoho. Ve Francii nejvíce proslula „modrá komnata“ Madame de Rambouillet. V Angelice se jedna z největších preciózek v Marais jmenuje Julie d'Argennes de Rambouillet de Montausier (1607–1671) objevuje se v knize Angelika a král. A co jsem pochopila z francouzské wikipedie, byla nejstarší ze sedmi dětí Jeana de Vivonne, markýze de Pisany (1530–1599), a Catherine de Vivonne, markýzy de Rambouillet (1588–1665), která se salónem literatury začala ve spolupráci s dcerou. K návštěvníkům patřili: François de Malherbe, la duchesse de Longueville, M. de Chaudebonne, Antoine Godeau, Honorat de Bueil, marquis de Racan, Marc-Antoine Girard de Saint-Amant, Georges de Scudéry, Jean Desmarets de Saint-Sorlin, Roger de Bussy-Rabutin, Claude Malleville, François Maynard, Jean Ogier de Gombauld, Pierre Corneille, Angélique Paulet, la comtesse de La Fayette (článek o ní najdete zde, ale není můj), Madame de Sévigné. K typickým básníkům patril Vincent Voiture. Preciózní literatura pěstovala zejména drobnější žánry poezie (sonet, madrigal, romance) nebo naopak rozsáhlé romány.  Tomuto typu umění se věnovaly též Madeleine de Scudéry a Madame de Lafayette, naopak se jim posmíval známý Molière v Les Précieuses ridicules (Směšné preciózky, 1659) a Le Misanthrope ou l'Atrabilaire amoureux (Misantrop aneb Zamilovaný mrzout, 1666), nebo  Jean de La Fontaine v La Fille. Před nimi ještě abbé Cotin (1604–1682).  

Julie d'Argennes se stala v roce 1661 guvernantkou dětí královny Marie Terezie. Paměti doby ji kritizovaly coby milenku Ludvíka XIV. Julie d'Argennes si v roce 1645 vzala markýze Montausier Charlese de Sainte-Maure, s nímž měla v roce 1646 dceru Marie-Julie de Sainte-Maure, kterou si v roce 1664 vzal vévoda d'Uzès, Emmanuel II, comte de Crussol. Jedno z jejich osmi dětí, Julie-Françoise (1669–1742) si vzal v roce 1686 de Louis Antoine de Pardaillan de Gondrin, duc d'Antin (1665–1736), syn madame de Montespan.

Dalším zvláštním druhem byla alamodová poezie, z francouzského à la mode = podle módy, která se projevila zejména v částech Německa sousedících s Francií. Používala především románská slova a galantní obraty, snažila se o co nejjemnější vyjadřování. V české literatuře se projevila ve sbírce písní pro Annu Vitanovskou, jejímž autorem je Václav Jan Rosa (1630–1689), stejně jako u díla Discursus Lypirona. 


V Anglii krátce kraloval euphuismus [jufuizmus]. Přišel s ním alžbětinský prozaik a dramatik J. Lyly (1554–1606) v knize Euphues or the Anatomy of Wit (v roce 1578). Dílo je napsáno ve formě pojednání a dopisů a lze je považovat za předchůdce románu. Pokračováním je Euphues and His England (1580, Eufues a jeho Anglie). Obě díla se vyznačují vytříbeným, formálně dokonalým a mnohdy až přehnaně elegantním preciózním stylem, slovními hříčkami, složitými souvětími i rétorickými figurami. Tento ornamentální rétorický styl se podle jména hlavního hrdiny obou próz (eupheus znamená řecky půvabný, vtipný) nazývá eufuismus (nezaměňovat s eufemismem, což je přikrášlující pojmenování špatné nebo nepříjemné skutečnosti).“ Zákl. výrazovými prostředky byla stejná délka vět, syntaktický paralelismus a stejné zvukové vyznění vět. Dějový prvek nebyl ještě plně rozvinut, vypravování zpomalovaly statické popisy vybrané konverzace a dvořanského chování.

Z nejznámějších barokních autorů a jejich děl lze jmenovat následující:

Pedro Calderón de la Barca Henao y Riaño (1600–1681), který napsal přes 200 her, např. Život je sen, Dcera vzduchu, Dáma skřítek, Je hůře, než bylo, Zápletky náhody, Falešný astrolog, Moje dáma nade všecko, Dům s dvojím vchodem, Tři odplaty v jedné. Děj jeho her je přísně logicky strukturovaný, soustřeďuje se na jedinou postavu a její vnitřní konflikty. Tematicky se velká část tvorby orientuje na náboženskou nebo nábožensko-filosofickou problematiku, ve které se odráží pesimistické názory rozkladu dvořanstva a církevní aristokracie. Jeho díla překládal Tyl, Nezval či Vrchlický.

John Milton (1608–1674) během tří let od své svatby s šestnáctiletou Mary Powellovou, která mu o měsíc později utekla, píše  sérii pamfletů zabývajících se etickou stránkou rozvodu (The Doctrine and Discipline of Divorce), ve kterých napadá britský zákon týkající se manželství, přebraný v nezměněné podobě ze středověkého katolicismu. Mary se k němu vrací v roce 1645. Kvůli své slepotě Ztracený ráj a Ráj znovu nabytý pouze diktoval. Musel si tudíž pamatovat obrovské části svých básní nazpaměť, což zaslouží obdiv - jiní by si tak rozsáhlé dílo rozvrhovali na papír. Epická báseň Ztracený ráj byla katolickou církví zařazena na Index zakázaných knih v roce 1732, kde zůstala až do konce 19. století. V době národního obrození ho u nás překládal Jungmann.


Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen (1621–1676) je dle Prokopa legendárním vypravěčem, jedním z nejlepších ve světové literatuře. Je autorem pikareskních románů*) a novel (tzv. simpliciád). Grimmelshausen pocházel z řemeslnické rodiny. Ve čtrnácti letech byl při přepadení svého bydliště vyvraždění rodiny odvlečen hesenskými žoldáky. V letech 1636 až 1640 žil v Soestu a Lippstadtu jako voják a zúčastnil se bojů třicetileté války. Ačkoliv neměl školy ani vzdělání stal se vojenským písařem a roku 1646 se vykoupil z vojenské služby. Jeho nejvýznamnějším dílem je román Dobrodružný Simplicius Simplicissimus, který se mimo jiné stal předlohou operety Simplicius Johanna Strausse mladšího.

Poznámky pod čarou:
*) Hlavní hrdina pikareskního románu je picaro, což přeloženo ze španělštiny znamená šibal, taškář, šejdíř, pobuda, zkrátka obvykle se jedná o zápornou postavu, nějakého intrikána či podvodníka, který pochází z nižších sociálních vrstev. Obsah románu je zcela soustředěn na postavu hlavního hrdiny, děj je založen na popisu jeho skutků a často i putování. Je protipólem oslavné literatury o rytířích a světcích. Pikareskní prvky mohou obsahovat i jiné literární žánry. „Příkladem tohoto žánru může být španělský anonymní román Lazarillo z Tormesu, Cervantesův Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha nebo ze současnosti román Jonase Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel.“ (zdroj wikipedie, viz níže)

Zdroje:
skripta Vladimíra Prokopa
https://cs.wikipedia.org/wiki/Luis_de_G%C3%B3ngora_y_Argote
https://cs.wikipedia.org/wiki/Marinismus
http://angelique.cz/postavy.php?postava=876
https://fr.wikipedia.org/wiki/Catherine_de_Vivonne,_marquise_de_Rambouillet
https://fr.wikipedia.org/wiki/Jean_de_Vivonne
https://fr.wikipedia.org/wiki/Pr%C3%A9ciosit%C3%A9
https://fr.wikipedia.org/wiki/Marie-Julie_de_Sainte-Maure
https://cs.wikipedia.org/wiki/Alamodov%C3%A1_poezie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pedro_Calder%C3%B3n_de_la_Barca
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pedro_Calder%C3%B3n_de_la_Barca
https://cs.wikipedia.org/wiki/John_Milton
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hans_Jakob_Christoffel_von_Grimmelshausen https://cs.wikipedia.org/wiki/Rom%C3%A1n#Pikareskn.C3.AD_rom.C3.A1n

https://leporelo.info/euphuismus
http://encyklopedie.vseved.cz/euphuismus
https://cs.wikipedia.org/wiki/John_Lyly
https://leporelo.info/preciozni-literatura

středa 6. září 2017

Česká hlava

Příští zasedání poroty se bude konat 6. října 2017, kdy budou z došlých nominací vybráni laureáti cen pro nejlepší české vědce již 16. ročníku soutěže. Společnost Česká hlava je spolu s Úřadem vlády České republiky každoročním vyhlašovatelem stejnojmenných cen - nejprestižnějšího českého ocenění za vědu a výzkum, kterého mohou vědci v naší zemi dosáhnout. Jde o největší projekt pro rozvoj české vědecké a technické inteligence. Projekt vznikl před 16 lety z iniciativy intelektuálů v čele s Arnoštem Lustigem a prof. Antonínem Holým.