úterý 9. ledna 2018

Omalovánky pro dospělé

Nový trend, posedlost nebo mánie… nazvěte si to, jak chcete, ale nemůžete popřít, že omalovánky právě frčí. Najdete je v každém knihkupectví a je jich tak nepřeberné množství, že si stěží dokážete vybrat. Ani když víte, jestli máte chuť patlat se s mandalami, zvířátky, nebo rostlinami, nemáte ještě vyhráno. Pojďme se podívat, co všechno je k mání…

Odkud se to vzalo? Domnívám se, že velký boom omalovánek pochází z předešlého velkého Zentanglového boomu. Jak možná víte, sama se kresbou Zentanglu zabývám už rok. Tady http://angelikytvorba.blogspot.cz/2015/05/zentangle.html najdete rozcestník k mým článkům o Zentanglu a můžete si prohlédnout moje obrázky. Některé plánuji umístit i na Fler, ale dosud jsem se k tomu nedostala.

Co je na tom tak úžasného? Vlastně nic. Stejně jako na Zentanglu. Žádná velká převratná myšlenka a přece... Podstatou kreslení Zentanglu je stejně jako u prostého vymalovávání mandal, že se musíte soustředit na to, co děláte. Pečlivě vybarvujete jednotlivá malá místečka, kocháte se barevným výsledkem a jste plně soustředění... pak dosahujete relaxace. Vtip je v naprosté soustředěnosti. Odborně se tomu říká stav „flow“ (z anglického proudění, tok). Pojem vymyslel psycholog Mihaly Csikszentmihalyi a znamená naprosté ponoření do pocitů soustředěnosti, nadšení a úspěchu. Dělat můžete cokoliv: štípat dříví, mýt nádobí, plést... u posledního bodu bych se ráda zastavila, protože tam to nejlépe funguje mně. Při pletení náročnějších vzorů, kdy musíte počítat, případně si i bokem dělat poznámky, jste opravdu naprosto soustředění právě do této činnosti. A zrovna tak je to s psaním blogu. Leckdy jsem natolik ponořená do tvorby nějakého článku, že bych se zapomněla i najíst.

Pokud chcete stavu flow dosáhnout, jak na to? 

  • Dělejte aktivně (sledování televize obvykle nefunguje) 
  • něco s jasně definovaným souborem cílů a pokroku, to dodává směr a strukturu úkolu (z toho logicky plyne, že nás nejasné úkoly frustrují). 
  • Je třeba, aby úkoly měly jasnou a okamžitou zpětnou vazbu, jak vám každý potvrdí, když vidíte pokrok, cítíte se uspokojeni. Proto ve vás flow může vyvolávat třeba i úklid, nebo praní a žehlení, kdy se z hromádky prádla vytvoří úhledně vyžehlené komínky. Poslední podmínkou je, že věříte, že máte schopnosti na dokončení úkolu. Další detaily si můžete přečíst například na Wikipedii v článku Flow.
Tak teď už víte, proč se dospělí pouští do omalovávání obrázků jako malé děti a ve velkém – všichni jsme příliš stresovaní a sami se stresujeme řešením maličkostí (když nejde o život, jde o...), takže trocha flow a relaxace (zapomnění na okolní svět a problémy) nám rozhodně prospěje.

A co najdete na trhu? Jen rychlá rešerše.

101 mandal pro krásný den
87 Kč
Antistresové omalovánky - inspirativní zenové mandaly
134 Kč
Antistresové omalovánky - kouzelné zahrady
134 Kč
Antistresové omalovánky - kreativní vnímání
134 Kč
Antistresové omalovánky - uklidňující kruhy
134 Kč
Antistresové omalovánky pro dospělé (První česká kniha omalovánek pro dospělé)
172 Kč
Antistresové omalovánky s pastelkami-set (2x omalovánky + pastelky)
334 Kč
Antistresové omalovánky: Květiny
167 Kč
Antistresové omalovánky: Mandaly
167 Kč
Čarovný les - antistresové omalovánky
177 Kč
Etnomalovánky - Omalovánky pro dospělé inspirované populárním uměním mehndi a paisley designem
143 Kč
Hravá geometrie
159 Kč
Indická inspirace
159 Kč
Indická inspirace
140 Kč
Klasické relaxační omalovánky - Nádherné obrázky s klasickými vzory určené k vybarvení
112 Kč
Klidná hra barev
140 Kč
Kreativní terapeutické omalovánky
280 Kč
Květiny - 70 Antistresových omalovánek
177 Kč
Kvety 70 antistresových vymaľovaniek
213 Kč
Magické MANDALY - Relaxační omalovánky pro dospělé
70 Kč
Magické obrázky
149 Kč
Meditační omalovánky - Krásné obrázky, s kterými odplují všechny Vaše starosti
112 Kč
Nejúžasnější stavby světa
149 Kč
Orientální vzory - 70 Antistresových omalovánek
177 Kč
Proměny zvířat - antistresové omalovánky
177 Kč
Relaxační omalovánky pro dospělé (perforované, lze vytrhávat a zarámovat)
84 Kč
Relaxační omalovánky s přírodními motivy
112 Kč
Secese - Secesní omalovánky pro dospělé
117 Kč
SECESE ARTDECO - Antistresové omalovánky pro dospělé
160 Kč
Secret Garden  
290 Kč
Tajná zahrada
209 Kč
Tajná zahrada - pastelkou proti stresu
222 Kč
TOPP Relaxační omalovánky (Susanne Kuhlendahl, Tobias Thies)
169 Kč
TOPP Relaxační omalovánky (Ursula Schwab)
169 Kč
Začarovaný les
376 Kč
Zahrada snů
149 Kč
Zenová zahrada
149 Kč
 


O přínosu omalovánek psala Barbora Šťastná v článku Chvála omalovánek.

P. S.: Za kvalitu tabulky se omlouvám, na blogu je to trochu obtížnější, proto jsem musela vynechat i autory a nakladatelství, z něhož mám ceny (platí obvykle na e-shopu, v kamenné prodejně jsou knihy někdy i výrazně dražší).

neděle 7. ledna 2018

Spisovatelský blok

Proč vždycky, když si člověk zapne počítač s tím, že jde psát, dostane blok? V hlavě pusto prázdno. Vymeteno. Jako by neexistovala žádná slova. Zírá tupě na prázdný dokument a neví, co si s ním počít. 

To když před sebe položíte čisté stránky papíru, vsadím se, že vás něco napadne. Něco s nimi uděláte. Popíšete, pomalujete. Zakreslíte tabulky, grafy. Mentální mapy? Zaručeně dostanete nápad, co na ně napsat. 

Potíž je, že když se tedy pustíte do papírového tvoření, protože to vám jednoznačně svědčí více, musíte si pak najít ještě další čas, abyste to přepsali. A k tomu už obvykle bohužel nedojde. Nebo až zákeřně po termínu, kdy už téměř nemá smysl o dané věci psát...

středa 3. ledna 2018

Jak souvisí počasí s pletením?

Možná to nebyl úplně nejlepší nápad začít na silvestr plést nový šátek. Nebo jsem měla zvolit jiný než od Sylvie McFadden. Ani tak nemyslím kvůli tomu, že jich už mám začatých a upletených dost (ne ovšem od ní), jako spíš kvůli tomu názvu. Waiting For Rain. Už dva dny nám v Praze prší.

Asi začnu raději plést Waiting For Snow od Stacy Ziegler.

pondělí 1. ledna 2018

Předsevzetí

Na začátek měsíce
projasněte své líce.
„Fejetony pro čtenáře“
píšu si dnes do diáře
coby nové předsevzetí.
Jenomže čas strašně letí,
a tak někdy bude jen
historka, jíž se zasmějem.


Angeliky vánoční deník (2017), 5. část

So 30. 12.
Závěr letošního roku je nějaký divný. Venku je celkem teplo, teď ve 13:15 zrovna 2°C, sníh žádný, sem tam svítí slunce, většinu dní je tma, že by bylo potřeba svítit kvůli čtení málem celý den. V televizi není vůbec nic a čas utíká strašně rychle. Nebo za to může nereálný odhad potřeby času na jednotlivé věci? 

Myslela jsem si, že si nastuduji knihu o astrologii, upletu jedny ponožky, nebo alespoň tu zákeřnou část (patu), dokončím jeden šátek (zase tak moc mi toho nezbývá), zkouknu spoustu pohádek (ve skutečnosti jich zase tak moc není. Nechápu, proč každý den nedávají jednu pohádku z každého z předcházejícího roku. Vždyť, kdybych to vzala od roku 2010, tak to je cca 7 relativně nových pohádek na každý den v týdnu!) 

Stručný seznam českých pohádek promítaných o Vánocích najdete zde.

Tak se zase babrám s něčím jiným, než s čím jsem chtěla. Místo abych psala o výstavě panenek, nervózních stromů, Norsku a Rumunsku, píšu si seznam pohádek...

Pak jsem si pustila pohádku z roku 1993 O třech rytířích, krásné paní a lněné kytli (36 %). Režíroval ji Vladimír Drha. Na starobylém hradě žije krásná panna (Jitka Ježková) se svým otcem (Jiří Zahajský) a odmítá všechny nápadníky. Pak jednou přislíbí otci, že si vezme vítěze turnajového klání s podmínkou, že místo v brnění bude bojovat ve lněné košili. Strach a Láska napovídají rytířům, zda na tuto podmínku přistoupit nebo ne. Myslím, že jedna hvězdička celkem stačí. I kvůli častému zpívání, ale ne právě povedených textů. 

Mnohem lepší byl další pořad, na který jsem se dívala. „Jsou nejoblíbenějšími domácími mazlíčky na světě. Často vypadají jako neforemné chlupaté koule... nevycvičitelné lenivé koule... Dokument BBC Tajný život koček (****) z roku 2016 byl hezký a poučný zároveň. Dozvěděla jsem se hned několik nových věcí o kočkách. Třeba že olizováním se mezi matkou a kotětem vytváří pouto. Kočka lízáním koťata nejen čistí, ale zároveň jim pročesává srst. Kočičí jazyk je drsný jako brusný papír, protože na něm má stovky drobných papil.

Kočky tráví péčí o svou srst šestinu svého života. Umí tedy ocenit, když jim poskytujeme stejnou péči. Když hladíme kočku, připomínáme jí dobu, kdy byla ještě kotě a starala se o ni maminka, upevňujeme tím náš vztah. Když chováme (na klíně) kočku uvolňuje se nám nějaký hormon (nepoznamenala jsem si jaký), zpomaluje se srdeční činnost a klesá krevní tlak. Pokud chováte kočku (myšleno doma), máte údajně o třetinu menší pravděpodobnost že budete trpět srdeční chorobou. (Zajímalo by mě, z jakého vědeckého zdroje se vychází, ale celkem bych tomu věřila.)

Kočičí čich je 30x silnější než náš. 

Kdybychom měli oči jako kočka, byly by velikosti pingpongových míčků. Kočky vidí perfektně do dálky, ale na blízko je pro ně přijatelné zaostřit leda na 30 centimetrů.  Naše oči by musely být 6x citlivější, abychom za šera viděli tak dobře jako kočky. Nepoznají od sebe červenou a zelenou, ale zato vidí ultrafialové záření, což je výhodné, protože některá zvířata nechávají ve své moči stopy ultrafialového záření. 

Přímý oční kontakt vnímají kočky jako ohrožení. Mnohem přátelštější je, když na svou kočku pomalu přimhouříte oči. Můžete to zkusit i na nějakou cizí, třeba vám to oplatí.

Kotě se rodí úplně hluché, uši se mu otevírají zhruba po dvou týdnech. Kočky mají mnoho ušních svalů, jestli si to dobře pamatuju, tak 24, takže mohou hýbat každým uchem zvlášť. Naše kočka to občas dělá a je to ohromná legrace.

Když si pořizujete kotě, je dobré, aby mělo už mezi druhým a sedmým týdnem kontakt s lidmi. Jinak by z něho mohlo být divoké kotě. Už osmitýdenní koťata trénují základy lovu. 

Váhám, jestli se večer budu dívat opět na detektivku od Agathy Christie nebo na pohádku Čert ví proč. Při pohádkách se líp plete, i když teď mám mnohem jednodušší vzor. 

Ve skutečnosti by bylo nejlepší, kdybych našla připravenou fotografii a konečně vytvořila PF pro příští rok. A taky napsala pár článků na blog a protrénovala svou angličtinu na Duolingu. Za celé Vánoce jsem na ni ani nesáhla. A to jsem si myslela, jak budu pracovat každý den.

Ne 31. 12.
Během dne jsem pletla, dívala se na Zimní příběh (***), který jsme si nahráli někdy dříve. Film to byl celkem pěkný. Řekla bych, že mnohem lepší než spousta těch, které mají tři hvězdičky, na druhou stranu potenciál mystična, cestování v čase a efektů s létajícím koněm dostatečně nevyužil. Takže z něj vyplynulo trochu i zklamání. A co si budeme povídat, konec nebyl úplně happy endový. Tak nějak divně rozpolceně napůl. Snímek byl natočen na motivy knihy Marka Helprina „Winter's Tale“ z roku 1983. Na ČSFD má 60 %. Hlavní postavu Petra Lake zahrál Colin Farrell. Okouzlující je především Jessica Brown Findlay coby Beverly.

Silvestr trávím doma, piju víno, dívám se z okna na ohňostroje, sledujeme pořady v televizi, nejdřív Tvoje tvář má známý hlas – to nejlepší! (dosud jsem neviděla a celkem se mi to líbilo) a pak Všechnopárty Karla Šípa, kde má právě Jaroslava Dušeka, potom Ivana Trojana a na závěr Jiřího Mádla. Všichni tři byli zajímaví a byla to i trochu legrace. 

Spát jdeme o půl druhé ráno. Říkám si, že by mohlo být zajímavé, podívat se někdy, jak jsem trávila minulé silvestry. Vzpomínám si, že jeden z prvních  (ještě jako malá holka), kdy jsem byla vzhůru snad až do půlnoci, jsem četla nějakou knihu, kterou jsem dostala k Vánocům. Líbila se mi. A připadalo mi kouzelné takhle trávit silvestra. Dneska mi připadá zajímavé, že si to pamatuji líp, než některé hromadné oslavy, které mi později připadaly „záživnější“. Proč jen má člověk pořád pocit, že mu něco utíká?

neděle 31. prosince 2017

PF 2018



P. S.: Pro ty, kteří mě tak dobře neznají, aby věděli, že moje PF má vždy nějaký skrytý smysl. Tahle stavba už nestojí. Vyfotila jsem se tam letos v červnu. Světlo nebylo ideální, okolí taky ne... ale kdybych to neudělala, litovala bych. Je to v České republice a kde vám může napovědět stavba vzadu.

pátek 29. prosince 2017

Angeliky vánoční deník (2017), 4. část

Čt 28. 12.
Na sobotu slibovali sníh. Je čtvrtek a už chumelí! Kočka přišla celá mokrá. Vypadala jako ježek.

Snídám celozrnný rohlík s máslem a medem a černý čaj Christmas House od Basiluru, který obsahuje bílou a červenou chrpu, vanilkové, citronové a pomerančové aroma a je tím pádem krásně vánoční a chutný. 

Dokud bude stromek, budou Vánoce. A to bude nejmíň do půlky února. :-) Dopoledne tedy pro jistotu (a vánoční atmosféru) zapaluji františka (rozhodně s malým F). Koupila jsem je na poslední chvíli v květince, když jsem se chvilku toulala před Semaforem, než začne Tiše a ochotně. Příslušný článek najdete zde. Ale stejně jsem ještě jedny měla doma. Nechala jsem se zlákat tím, že se jedná o českou firmu. A po dnešku mohu říct, že voní slabě, ale ne málo. Koupila jsem je za pětadvacet korun, v balení jich bylo pět a výrobcem je Zuzana Weberová – JVF, 267 18 Karlštejn 208, web: frantisky.com, ale stránky nevypadají moc aktuálně ani užitečně.

Odpoledne zkusím pro porovnání zapálit Matějovy vonné františky. Ty jsou rozhodně známější. Byly v Toulavé kameře (můžete si pustit zde), najdete o nich zmínku na webu Místní akční skupiny Rakovnicko zde, na stránkách rozhlas.cz, nebo o nich píše rakovnicko.info či paní Medusa na Fleru, kterou není nikdo jiný než Simona Anna Matějková, manželka Pavla Matějky, který voňavou nádheru vyrábí.

Možná že jsem se s tou paní osobně setkala v roce 2014 na řemeslných trzích. Nebo jejich františky prodával někdo jiný. O výrobě jsem napsala pár vět v posledním odstavci tohoto článku: Řemeslné trhy v Havlíčkově Brodě. Možná že jsou to ty trhy, kde jsem se poprvé setkala s kolovrátkem. A začala po něm tolik toužit...


Celý den je tma a moc nesněží, spíš to postupně přejde v déšť. Vypadá to přesně na zimní den lákající k zalezení do postele a četbě. 


Když zkusím pohádku O zapomnětlivém černokněžníkovi (*) od Bočana z roku 1991, dlouho nevydržím a brzy to vypnu. Věc, kterou obvykle nedělám. Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy vypnula film bez dokoukání. Ale tohle byla tak nebetyčná krávovina! A přitom to má na ČSFD 48 %. Dala bych maximálně 20 % a to jen proto, že to má aspoň nějaký náznak děje. Za vše snad stačí ocitovat text distributora a pak trávit čas čímkoliv užitečnějším (i koukání do stropu se počítá!).


„Moderní pohádka, která spojuje pohádkové prvky se současnou životní realitou a je zároveň i filmem o filmu. Děj se odehrává v barrandovském studiu. Devítiletá Maruška čte ve škole slohovou práci o tom, jak byla se třídou na exkurzi ve filmových ateliérech a jak se tam setkala s opravdovským černokněžníkem, který byl ovšem hrozně zapomnětlivý. Ona a její kamarád Honzík dostali do rukou jeho kouzelnou kouli, kvůli níž se stalo plno neuvěřitelných věcí... Až k té kouli jsem se nedostala, ale nevypadalo to na zlepšení snímku.


Hned po obědě jsem se chvíli pokoušela o naučení nové techniky pletení, ale moc mi to nešlo. Další bláznivý film byl Pan Popper a jeho tučňáci (****). Stejně jako vždy na mě byl na mě Jim Carrey trochu moc šílený. Ve filmu hraje úspěšného newyorského realitního makléře, který skupuje budovy, bourá je a staví místo nich nové. (To mi trochu připomíná film Pretty Woman, kde Richard Gere dělá v podstatě totéž.) Je rozvedený, má dvě děti a právě mu zemřel otec, s nímž měl komplikovaný vztah, protože ho moc nevídal. A otec mu zanechal jenom jedinou věc. Tučňáka, který panu Popperovi právě přišel poštou. Má to jeden háček, je živý. 

Když se ho snaží vrátit, nebo spíš přesvědčit odesilatele, aby mu poslal prázdnou bednu, že pošle tučňáka zpátky. Ten mu moc nerozumí. A když pak Jim Carrey říká, že už mu to opakoval pětkrát, že chce tučňáka poslat zpátky, dopadne to trochu jinak. Dostane pět dalších tučňáků. Přijdou za ním pak obě děti s manželkou a on jim namluví, že tučňáci jsou dárek pro syna. A jak se tučňáci jmenují? Přece podle svých nejvýraznějších vlastností: Hlučoun, Hryzoun, Kapitán, Pitoma, Miláček a Smraďoch. 

Málem bych zapomněla, film má na ČSFD 61 %.  Filmová adaptace vznikla volně podle dětské knihy Richarda a Florence Atwaterových Mr Popper's Penguins z roku 1938. K zajímavostem patří, že skuteční tučňáci byli použiti jen pro určité scény, z nichž se většina odehrávala v chlazených prostorech. Vtipný byl závěr, že při natáčení nebyl zraněn žádný z tučňáků. Na druhou stranu byl Jim Carry pokousán. Ale zasloužil si to. (To tam řekli, ne že bych si to myslela já!)

Ke svačině jsem si smlsla (opět k horkému čaji) nějaké to vánoční cukroví. Ani nevím, jestli jsem vám už říkala, že jsme letos dělali čtyři druhy: moje nejmilejší jsou medvědí packy/tlapky, pak vanilkové rohlíčky, linecké a perníčky a ještě nepečené koule.

Večer jsem pak úplně zapomněla na animovanou Krásku a zvíře a přemýšlela, co budu plést na Nový rok jako KAL s Radkou (Upletusi). Po zeleninovém salátu jsem se s vervou pustila do psaní na blog a těšila se na detektivku Rozbité zrcadlo (****) dle Agathy Christie. Na ČSFD to má 75 %, tak to snad bude dobrý.

Večer jsem si udělala další basilurácký čaj, tentokrát ten, který jsem od Ježíška dostala já: Frosty Evening, černý čaj FBOP, meruňka, pomerančová kůra, měsíček, pomerančové a mandarinkové aroma. Tak překrásně voní!

P. S.: Detektivka byla super, i když se mi vraha nepodařilo odhalit. Vlastně jednoho ano. Film začíná jako černobílý snímek (přiznávám, že jsem se trochu lekla), kde je nějakým komisařem vyšetřována vražda. Zde jsem si vraha tipla správně. Další část odhaluje děj.

Do malého městečka přijíždí na natáčení nového filmu slavná herečka Marina Ruddová se svým manželem. Její vrcholná sláva už je pryč, ale stále umí okouzlit své fanoušky. Marina uspořádá ve městě večírek pro své obdivovatele. Tam se s ní dá do řeči paní Babcocková, která jí nadšeně vypráví, jak se spolu už kdysi setkaly, když ona byla ještě dítě a obě si dají drink. Zanedlouho je paní Babcocková nalezena mrtvá. Vyšetřováním případu je pověřen inspektor Darmot Craddock, synovec slečny Marplové, velmi zvídavé staré dámy, která s oblibou luští záhady a zločiny. Při vyšetřování se zjistí, že smrt nastala po otravě nápojem, a protože Marina poskytla svoji skleničku paní Babcockové, která tu svou omylem vylila, zdá se, že pravou obětí měla být právě slavná herečka.

Pá 29. 12.
Ačkoliv dnes chvilku sněžilo, jsem trochu mrzutá. Pohádku jsem si pustila až večer. Včera jsem totiž objevila, že na ČT 1 si můžete do 2. ledna pustit novou pohádku Nejlepší přítel, odkaz zde. Jelikož jsem ji v pondělí zmeškala a ani si ji nenahrála, tuto možnost jsem velice uvítala. Hned začátek vypadá slibně: Ondřej (fešák Zdeněk Piškula, mohli jste ho vidět v pohádce Tři bratři od Svěráka jako myslivečka) hned v úvodu zachrání koťátko uvízlé v okapu na střeše. Na ČSFD má 62 %.

Odpoledne jsem dočetla rozečtenou detektivku Sira Doyla Údolí strachu viz . A připravila si novou na čtení... 

A večer si pustila Vraždu v Orient expresu, britský film na motivy knihy Agathy Christie. Na ČSFD má 74 %. Už jsem to četla, tak doufám, že i filmová verze bude pěkná. Ještě dodám, že se jedná o verzi z roku 1974, ne o tu letošní. ... Záhadu tentokrát řešil Hercule Poirot. Musím říct, že jako kniha to bylo mnohem lepší. Když je tři čtvrtě filmu vyšetřování vraždy pomocí jednotlivých rozhovorů, je to trochu nuda. Navíc jsem se úplně ztratila v tom, kdo je kdo. Takže jen ** a knize čtyři hvězdičky.

čtvrtek 28. prosince 2017

Angeliky vánoční deník (2017), 3. část

Út 26. 12. 
Místo koukání na pohádky jsme hráli hry. Plně si to užívám, protože v Praze jsem zatím nehledala žádnou partu, se kterou bych mohla chodit pařit a tohle potěšení si odpírala. Ale těším se, že se to změní. Doma máme několik her, ale teď jsme se pustili jen do těch nových. Ježíšek nám nadělil Duel a Timeline.

Mě se ještě zalíbil Švábí salát! To je ta správná sranda. Taková rychlovka, třeba jen na pět minut. To se mi líbí, když zrovna není čas na tři nebo čtyři hodiny dlouhou hru. 

V plánu jsem sice na dnešek měla hned několik pohádek, ale nakonec z většiny sešlo, protože jsme hráli hry. A navíc jsme taky dost ukoukaní. Takže i když mě to baví, moc dobře vím, že větší pocit štěstí přináší nějaká aktivita.

Dokoukala jsem, dá-li se to tak říct, první pohádku z trojdílného cyklu Tři bratři od Svěráka. A musím říct (jak jsem už ostatně doplnila do předcházejícího článku), že ta první z nich (o Šípkové Růžence a prvním bratrovi, který si neumí dávat věci na svoje místo) byla rozhodně nejlepší.

Pak jsme si pustili Pannu a netvora z roku 1978. Zdá se, že jsem tu už o tomhle filmu psala (stačí kliknout na jeho název a dostanete se na můj minulý článek). Jenom jsem si myslela, že v mojí nejoblíbenější verzi jsou vlci a netvor před nimi dívku zachrání. Tak to byla asi jiná verze. 

Večer jsem podle videa zkoušela plést spirálovou patu ponožek, taková moje soukromá výzva (obava zda to zvládnu). Začátek vypadá uspokojivě, ale skončilo video a já si nejsem jistá jak dál. Snad poradí návod (v angličtině).

Ale většinu večera jsem prokrastinovala a prohrabávala obrázky na Pinterestu. Strašný mor na čas. Zase jsem šla spát až někdy po půlnoci. Ale to byste nevěřili, kolik je tam krásných tipů k pletení, háčkování, vyšívání... a jiných praktických rad.

K večeři jsem si dala paštiku s nějakými oříšky.

St 27. 12.
Dopoledne jsme si zase zahráli nějaké hry. Asi dvakrát Duel, myslím, že mi to celkem jde, i když pořád je co zlepšovat, je tam tolik možností, jak vyhrát a co kdy a kde dělat, že na to nejde použít jediná osvědčená strategie a to je dobře. 

A Švábí salát, který mě strašně moc baví. Samozřejmě to taky bude tím, že mi jde. Jen málokdy se spletu v tom, co mám říct. Jsem pak na sebe pyšná, protože to znamená, že jsem přítomná v současném okamžiku a opravdu soustředěná. Což se snažím pilovat. Tedy, chtěla bych se snažit pilovat meditacemi. Jeden můj kamarád všímavost (mindfulness) dokonce vyučuje, ale já se občas přistihnu, že jsem až trestuhodně nevšímavá. I když jak říkal Marek, všimnout si, že jsem nevšímavá, je první krok k nápravě.

K obědu jsme měli kapra po zbojnicku. Je to nejlepší způsob úpravy kapra, jaký si dovedu představit. Je to lahůdka s česnekem, cibulí a špekem zapečená v alobalu. A taky je v tom trocha bílého vína. 

Během dne jsem chvíli pracovala, jelikož mám home office. Příjemně mě překvapilo, že mi funguje Outlook i web. Máme teď nějaké zpřísněné bezpečnostní podmínky, tak jsem se obávala, že to bude problém. Pracovat vzdáleně je super, i když preferuju osobní kontakt a mám tak skvělé kolegy, že se mi po nich málem stýská. :-)

Odpoledne jsem si kvůli vlastnímu rozvoji pustila Janu Eyrovou (***). Máme to doma jako knihu, ale číst to neplánuju. Už jsem s tím kdysi začala, ale bylo to hrozný (už nevím proč, možná jsem jenom byla malá a moc se to vleklo). První půlka filmu vypadala jako návod na depresi – máte dobrou náladu, tento film vám ji spolehlivě zkazí. Ale pak se to zlepšilo, tak jsem ráda, že jsem vytrvala a nevypnula to po prvních pár scénách. Tenhle britsko-americký film z roku 2011 režírovaný Fukunagou získal na ČSFD 80 %. Jízlivě poznamenám, že se ani nedivím, když je to takové tragické. Následující část prozrazuje děj.

Děj je zasazen do 19. století. Jana (hraje ji Mia Wasikowska) je od tety, která slíbila, že se o ni postará, předána do dívčí školy po incidentu s jejím nevlastním bratrem. Nic proti vkusu, ale vzhledově se mi opravdu nelíbí, označila bych ji téměř za ošklivou, kdybych nebyla zásadně proti tomuto označení pro kohokoliv. Do té doby, než si Jana najde práci na panství Thornfield Hall, je její život smutný. A ani poté to není kdovíjaký med. Jeho majitel Edward Rochester (Michael Fassbender) je divný morous se slovy, která občas nechápu. Připadá mi, že se často vyjadřuje dost nejasně, dokonce i ohledně volby své budoucí ženy. Jana vychovává holčičku Adèle Varensovou. (Není mi tak docela jasné, kde se v téhle domácnosti vzala.) Edward Janu miluje stejně tak jako ona jeho, teda alespoň to tvrdí, herci se moc nenadřeli, protože se celou dobu chovají jako studené sochy. No, žádat mě někdo o ruku takhle, tak si ho vážně nevezmu. Snad ani kdybych ho milovala. Každopádně Jana chce, jenže nemůžu. Svatbu překazí otec ženy, se kterou je Edward již ženatý. Ona dáma je bláznivá, žije v zamčeném pokoji v domě (a občas tam kvílí) a byla to právě ona, kdo se pokusil podpálit dům, což se jí nepodařilo jen díky tomu, že se Jana vzbudila a běžela za Edwardem. Tím mu mimochodem zachránila život. Co víc k tomu říct? Že je to stará doba, a tak Jana uteče. Nechce-li být pouhou milenkou, nic jiného jí ostatně ani nezbývá, protože Edward se podruhé oženit nemůže, i když je jeho žena blázen. Jana začne vyučovat v nějaké škole za malý plat, později získá peníze, které jí odkázal strýček z Madeiry, takže už najednou není chudá, a protože na planině slyší hlas Edwarda, jede za ním. Dům najde vypálený, ale v jeho zbytečcích je paní domácí, která jí řekne, že paní Rochesterová založila požár tentokrát úspěšně a pak skočila ze střechy, i když se ji Edward snažil přesvědčit, aby to nedělala. Edward všem zachránil život, protože je vyvedl z hořícího domu. A proč přitom oslepl není z filmu jasné. Každopádně to má být happy end.

A co se mi na Janě líbilo? Že je trochu drzá a svéhlavá, taková hodně umírněná Angelika (de Sancé de Monteloup de Morens d'Irristru du Plessis de Bellière de Peyrac). Hodně umírněná, ale přesto. Nejdůležitější pro ni byla její vlastní svoboda a nezávislost. Rovnost ve vztazích. Že by první růžky feminismu?

Při filmu pletu oranžovohnědý šátek Oakenshield. Dělá se na něm dobře, není třeba se příliš soustředit.

A večer mě čeká americká animovaná muzikálová komedie (proč ne pohádka?) z roku 2013 na motivy Hanse Christiana Andersena. Mám na mysli Ledové království, které jsem už jednou viděla. Pokud se dobře pamatuju, tak nejvtipnější tam byl sněhulák Olaf. Ledové království má na ČSFD 76 %, to zní dost dobře. Následuje stručný děj.

Hlavní hrdinkou je princezna Anna, která se společně s horalem Kristoffem a jeho věrným sobem Svenem vydává hledat svou sestru Elsu, jejíž ledová kouzla uvěznila království Arendelle do věčné zimy.

Všechno začalo tak, že Elsa omylem zmrazila svou sestru, ale jen maličko, zasáhla ji svým ledovým kouzlem do hlavy. Což ještě není tak zlé, jako kdyby ji zasáhla do srdce. Trollové poradili rodičům, že by se měla naučit ovládat kouzla. Ale ona se jich začala bát. A jak řekli trollové, strach je její největší nepřítel.

„Ráda sněhuláky stavíš, tak pojď si se mnou hrát. Jsme ještě vůbec sestry, nebo ne? Chceš si se mnou hrát?“

A pak rodiče dívek zemřeli na moři, brány měly být otevřeny a Elsa měla být korunována královnou. Sestra ji pak požádala o povolení k svatbě s princem, kterého právě poznala. Elsa odmítla s tím, že se sotva znají. Začaly se hádat, Elsa se polekala a začala mrazit všechno kolem sebe. A nakonec utekla.

A pak si ve volné krajině začala užívat svou svobodu. Postavila si ledový zámek... Pro mě z toho plyne jasné poučení: je třeba dávat (dětem) volnost projevovat svůj talent. I když podle vás nemá malování, zpěv nebo cokoliv, co dělají, smysl, může je to rozvíjet a dělat jim to dobře a být pro ně důležité. Extrémně. Asi by člověk neměl potlačovat to, co v něm dříme. Spíš se to naučit ovládat a chápat svoje potřeby.

Kristoff: „Jasně, že jí nechci pomáhat.“
Kristoff za soba: „Ale ona sama umře.“
Kristoff: „S tím dokážu žít.“
Kristoff za soba: „Ale když umře, nedostaneš nové sáně.“
Kristoff: „Počkej, jdeme s tebou.“
Princezna Anna: „Vážně? Teda chci říct jistě, můžete se ke mně přidat.“

„Ahoj, já jsem Olaf, mám rád vřelá obětí.“

Olaf: „A kdo je ten osel?“ myslí člověka Kristoffa.
Princezna Anna: „To je Swan.“
Olaf: „A kdo je ten sob?“
Princezna Anna: „TO je Swan!“

Sněhulák Olaf táhne Annu k teplu ohně: „Někteří lidé z oběti stojí. ... Ale možná to nemusí být hned.“

středa 27. prosince 2017

Angeliky vánoční deník (2017), 2. část

Ne 24. 12. 
Včera jsem šla spát až v jednu, ale to mi dnes nebránilo vstávat v osm. Těším se. Je přece Štědrý den!

Slavnostní den trávím povídáním s rodinou, balením dárků, psaním na blog a koukáním na pohádky. Letos jsem vynechala tradiční cestu na hřbitov, protože jsem nějak nachlazená nebo co. Otravné rýmy se ne a ne zbavit.

Sníh není žádný, ani to nevypadá, že by nějaký mohl být. V televizi toho taky moc není... ale i tak jsme neodolali a zapnuli ji... k pletení dobrá kulisa.

Naprosto nejlepší byla Popelka z roku 2015. To byla úplná pecka! Ještě jsem ji nikdy neviděla a dávám pět hvězdiček. Ne kvůli krásné Popelce nebo princovi, který se taky povedl. I macecha byla parádně zlá a proradná, ale ta kmotřička. Ta kouzelná kmotřička, to bylo něco!

Americko britská pohádka je vysoce ceněná i na ČSFD, kde získala 73 %. Režíroval ji Kenneth Branagh podle knižní předlohy Charlese Perraulta. Hlavní hrdinka se jmenuje Elky (Lily James) a žije s otcem, jenž je kupcem, a krásnou milou matkou v hezké velkém domě. Jak říká jeden z kritiků (Nin), v této Popelce došlo k mnoha elegantním logickým přemostěním nejrůznějších podivností klasické Popelky: Proč se Elka nebojí podivné víly, která vytváří z dýní kočáry? Jakto že mluví se zvířaty? Kdy a kde potká prince? A proč si na něj myslí? Proč se jí začalo říkat Popelka?

Jenže maminka zemře, tatínek je dlouho smutný a pak za svolení dcery se znovu ožení, protože doufá, že dostal druhou šanci. Jenže s novou ženou (Cate Blanchett) a jejími dvěma dcerami Anastázií (Holliday Grainger) a Drizelou (Sophie McShera) to rozhodně nebude. Tentokrát nás nečeká žádný dáreček v podobě tří oříšků, přijde jen dopis o otcově smrti. Z Elky se brzy stane obyčejná služka, protože bez přísunu peněz musela macecha propustit všechno služebnictvo. Okouzlující Kit (Richard Madden) pracující na zámku, do kterého se Elka v lese zakoukala, když kvůli ní na lovu nechal běžet jelena, na něhož pořádali hon, je ve skutečnosti sám princ. Protože král umírá, je nucen vybrat si manželku a on samozřejmě touží po tajemné chytré slečně z lesa. Kouzelná víla kmotřička (Helena Bonham-Carter), vyčaruje z kamarádek myšek koně (přeměna je fantastická, můžu se uchechtat, když vidím koníky s myšíma ušima), z dýně překrásný zlatý kočár a z ještěrek lokaje (to jejich vyplazování jazyka je taky k nezaplacení). Krásné jsou skleněné střevíčky, částečně animovaná pohádka je dobrý nápad. „Jsem tvá kmotra vidlička. Teda víla kmotřička.“

Hned potom následuje Comeback Heavy Christmas, můj oblíbený díl. Dívám se na něj každej rok. Myslíte, že by Vánoce měly přitvrdit? Psala jsem o něm tady. O ostatních dílech jsem se krátce zmínila zde.

Pak na Nově následovala pohádka O medvědu Ondřejovi (***) z roku 1959, dnešní rekordman co se týče stáří. Na ČSFD má 58 %. Příběh vypráví o princezně Blance, která miluje myslivce Ondřeje. Jejich lásce přeje jen komorná Anežka (Bohdalová), ale královský otec se to nesmí dozvědět. Blanka odmítá všechny ženichy, a tak ji tatínek zavře do tajné věže a kdo ji najde, ten si ji může vzít. Dívky to vymyslí tak, že by Anežka mohla jít do věže s Blankou a pak by prozradila Ondřejovi, kde je tajný vchod. Jenže král má v úmyslu nechat je ve věži obě, aby jim nebylo smutno a jídlo jim bude nosit jiná služebná. Ondřej se převlékne za medvěda a společně s medvědářem přijdou krále pobavit. Tomu se to tolik líbí, že ho pak medvědář snadno přesvědčí, že medvídek, kterému říká Ženich, je tak hodný, že ho může pan král za princeznou vzít sám. Pak už je to snadné. 

Na Primě právě začíná Za humny je drak, česká pohádka z roku 1982 s Císlerem, Kemrem a Andrlovou. Drak je trochu divný, ale pohádka je super. Jedna z nejlepších! Na ČSFD má 60 %. V jednom království žije uhlíř Patočka se spoustou dětí včetně dcery Lidky. Rád k němu na medovinu (a jídlo) jezdí sám král. A když takhle jednou přijede i s princem, tomu se Lidka zalíbí. A on jí samozřejmě taky. Jenže v tomhle království se jednoho dne usadí drak Mrak. Královi lokajové na něj narazí při lovu a hned si vymyslí, že chce sežrat princeznu. To přece draci dělají... Vtipný je zejména král.

Král: „Jak se to řekne, když je král blbec?
Rádce: „Že se pomýlil.
Král: „Máš pravdu. Jsem blbec.

„Za kozou, eee, za drakem.

Následně bylo na ČT 1 Peklo s princeznou, pohádka z roku 2009, která se mi i po těch letech plete s Láskou rohatou. Princezna Aneta (Tereza Voříšková) se nechce vdávat za nešikovného prince Jeronýma (Jiří Mádl) ze sousední země, kterému byla jako dítě zaslíbena výměnou za vojenskou ochranu království před výbojnými nájezdy. Král Leopold sice nechce, aby se dcera musela vdát za někoho, koho nechce, ale nemůže porušit královský slib. Nakonec vymyslí lest: pošle sousedovi zprávu, že se o princeznu uchází sám Lucifer. Doufá, že se Jeroným zalekne a princezny se vzdá. Jenže vše se trochu zamotá, Lucifer zjistí, co se o něm říká, a tak Anetu unese navzdory tomu, že je zasnoubený s čarodějnicí Muribanou.

Král rozhodne: „Hledat, najít, přivézt.“
Sluha jedlík: „Hledat, najíst, přivézt.“

Lucifer: „Stalo se ti něco?“
Muribana: „Stalo. Ale to není nic proti tomu, co se stane tobě.“

Muribana: „Nechci tě. Žádný důkaz lásky. Žádný slovo. Žádná svatba.“

K večeři jsme si dali tradičně obalovaného smaženého kapra a bramborový salát, ke kterému jsem si přidala nakládané papričky, které miluju. V adventním svícnu jsme zapálili poslední svíčku, na živém stromečku – tentokrát ozdobeném zlato-červenými baňkami a zlatými řetězy – jsme zapálili svíčky a pak i prskavky. Popřáli jsme si všechno nejlepší a hodně zdraví a rozdali si dárky, které nám pod stromeček nadělil Ježíšek. A pak jsme se od nejstaršího po nejmladšího pustili do rozbalování, každý po jednom dárečku.

Pod stromečkem jsem našla papučky, punčocháče (těch nikdy není dost, když jsou ve správné velikosti), hůlky k běžkám (snad nejsou příliš velké, příliš malé už mám a o druhý extrém nestojím, a snad bude zase brzy sníh tam, kde budu já), voňavku a tužku na oči (mohu využít zítra na ples), nějaké ty čajíky, trochu mlsání, pyžamo (to mi skříň žere zároveň s ponožkama) a ještě pár dalších věcí. Prostě fajn Vánoce.

Anděla Páně 2 jsme si nahráli, abychom se na něj v klidu mohli podívat zítra. Tím, že jsme kvůli nachlazení nešli na půlnoční mši, jsem získala trochu času na pletení a sledování dalších filmů.

Z českodánské pohádky Tři bratři (2014) jsme viděli jen druhé dvě pohádky. Scénář napsal Zdeněk Svěrák, režíroval jeho syn Jan. Na ČSFD má 54 %. Je to vlastně Šípková Růženka, Karkulka a Dvanáct měsíčků. První pohádku, o Šípkové Růžence jsem viděla v úterý 26. prosince. A musím říct, že ta byla ze všech nejkrásnější. Budu-li opravdu kritická, tak jako jediná stojí za zhlédnutí. Klus v ní má hezkou písničku a celkově ty zpívané texty jsou v ní aspoň o řád lepší než v těch dalších dvou.

Když už jsme byli u toho, podívali jsme se i na Pretty Woman (1990). Jistě, známe ji už skoro nazpaměť, zejména některé hlášky, ale už jsem ji opravdu dlouho neviděla.

Vivian: „Smím si zaplavat ve vaně než půjdu?
Edward: „Jistě, ale nechoď do hloubky.

Vivian, když jí z talíře odskočí šneci, francouzská delikatesa: „Svině klouzavý.

Vivian: „Fajn.
Edward: „Fajn? Neznáš nějaký jiný slovo než fajn.
Vivian: „Debile, tady máš jiný slovo.
Edward: „Fajn znělo líp.

Kdyby náhodou někdo neznal, je to moc hezký příběh. Za mě *****, protože je to vlastně hraná pohádka v moderním podání, s nádhernou herečkou (Julia Roberts) i hercem (Richard Gere) v hlavních rolích. Kdo by neznal děj?

Vivian je prostitutka, která se náhodnou seznámí s milionářem Edwardem Lewisem, kterému ukáže cestu k jeho hotelu. Jojo, to byly ještě ty zlaté doby bez navigací v automobilech, mobilech a tak dále. Ten ji pozve do svého přepychového hotelového apartmá. Pozvolna začíná její proměna ve velkou dámu. 

Na ČSFD má 78 %, to už se dnes asi podruhé shodneme v tom, co je dobré. Zvláštní, obvykle to mám přesně naopak! A 232. nejoblíbenější film.

A pokud vás náhodou zajímá co právě pletu, podívejte se na můj blog o tvorbě. Jedná se o vánoční čepičku pro Bena, naši černou ovečku z Lídla. 

A co se týče péefka, tak to pořád ještě nemám. Kdybych jen věděla, jaký jsem to měla skvělý nápad a kterou tu fotku jsem to chtěla použít... Doufám, že ho letos stihnu udělat dřív než třicátého, jak se mi občas stává. Zatracený perfekcionismus.

P. S.: Opět půjdu spát nejdřív v jednu.

Po 25. 12. 
Se vstáváním opět nemám problém, akorát se mi pak v průběhu dne klíží oči nad knihou. Rozečetla jsem Údolí strachu, protože jsem si všimla, že ho sice mám na seznamu, ale ještě tu o něm nic nemám napsáno. A Sherlock Holmes od Doyla je klasika.

Hodně zvažuji, jestli jít večer na ples. Na druhou stranu už jsem tak dlouho nebyla a mám zamluvený lístek a... Jít se mi zkrátka chce. Taky mi chybí pohyb. Původně jsem plánovala, že budu každý den chodit na hodinku ven. Procházku, cvičení, to je jedno, hlavně být venku a dostávat se trochu do kondice. Cvičení doma mě neuspokojuje, i když to by v nejhorším případě taky šlo. 

Dneska jsme koukali na včerejšího Anděla Páně 2 (****), který má na ČSFD 78 %, první díl měl o dvě procenta míň. Myslím, že se mi tenhle líbil víc. Anděl Petronel s čertem Uriášem tentokrát dělají hlouposti v zahradě a utrhnou Jablko poznání, které jim spadne na zem. Musí ho přinést zpět (nenakousnuté) do svítání, jinak z nich druhý den bude mlhovina. Vtipné jsou především zkoušky, kterými musí projít polepšené duše z očistce jdoucí do nebe. A taky písnička, kterou čert s andělem zpívají Magdaleně.

Vzhůru bratři milí
v této noční chvíli
Anděl Páně zpívá Gloriea!
Copak to má býti
že mi oči svítí planou 
jako hvězda zářivá
Nějak ti tuhnou křídla
aby neprohlídla, že máš
neandělský úmysly...

Potom jsme si pustili Micimutr (***), kterou jsem si už nepamatovala. Nic extra to nebylo. Taková divná kombinace moderní doby a minulosti. Pohádka vypráví o princezně, kterou chtěl zblajznout drak, zachránil ji sice loutkář Vítek, ale nesměl to dát najevo, a tak si na princeznu dělá zálusk princ Vladimír. Na ČSFD má 46 %. Dala bych trochu víc, asi tak padesát nebo šedesát.

V 16:40 začíná americký animovaný Kocour v botách (***) z roku 2011 v režii Ch. Millera. Doufám, že je to ten dobrý, co se mi tolik líbil. 

No, tak to není on. Ale stejně dobrý. Myslela jsem evidentně jinou pohádku. Tu s tím mlynářem, kterak díky botičkám, které daroval kocourovi, k bohatství a princezně přišel.  Tenhle Kocour v botách má na ČSFD 67 %. Vypráví o tom, jak Kocour a vejce Valda chtěli získat kouzelné fazole a s jejich pomocí husu snášející zlatá vejce.

„Až půjdeme každý svou cestou, co kdybychom tou cestou šli společně?

Před večeří (zapečené toustíky s rajčetem a mozzarellou) jsme si udělali svařáček. Musím si to brzy zopakovat. Ideálně po rýmě, abych si mohla vychutnat i jeho vůni.

V osm jsme vyrazili na zábavu. Tedy, abych byla přesná, v osm jsme se začaly chystat – šaty, punčocháče, namalovat, náhrdelník, náušnice (ty už nějakou dobu nenosím, protože na ně vždy zapomenu) a počkat na přátele s autem.

Večer byl úžasnej. Fakt nevím, kdy jsem si naposledy nějaký takhle užila. Při povídání jsme se sice moc neslyšeli, ale jinak super. Nikdo nechlastal, nikdo nekouřil (jaký to ráj, když se nesmí v sále kouřit!!!) a vytancovali jsme se taky myslím dosytosti. Přátelé v tombole vyhráli bažanta (kromě fólie do odpadkových košů) a domů jsme jeli asi v jednu a všichni jsme se na tom shodli.

A navíc jsme se zabývali zajímavou filozofickou otázkou – Co bychom na svém životě změnili, kdybychom ho žili ještě jednou?