pondělí 26. září 2016

20 skvělých motivujících citátů

Motivační citáty pro potěšení a hezčí závěr týdne.
  • Tajemství úspěchu člověka spočívá ve zvyku dělat to, co neúspěšní lidé dělají neradi. Jackson King
  • Problémy jsou nevyhnutelnou součástí žitova. Očekávej je a až přijdou, drž hlavu zpříma, podívej se jim přímo do očí a řekni: „Jsem větší než vy, neporazíte mě.“ Ann Landersová
  • Soustřeďte se na to, kam chcete jít, nikoli na to, čeho se bojíte. Anthony Robbins
  • Vítězové přistoupí k nedokonalé akci, zatímco poražení stále zdokonalují svůj plán. Gina Graves
  • Neustále jdi a je docela možné, že o něco zakopneš, když to třeba nejméně očekáváš. Nikdy jsem neslyšel, že by někdo zakopl o něco v sedě. Charles F. Kettering
  • Měl jsem v životě tisíce hrozných problémů, ale naštěstí jen málokterý z nich byl opravdový. Mark Twain 
  • Oceňujeme sami sebe podle toho, co si myslíme, že bychom dokázali udělat. Ale druzí nás posuzují podle toho, co už jsme udělali. Henry W. Longfellow
  • Vytrvalost je důležitou součástí úspěchu. Jestliže klepete na dveře dost dlouho a dost hlasitě, určitě někoho vzbudíte. Henry Wadsworth Longfellow
  • Úspěch je prostě věc štěstí. To vám řekne každý neúspěšný. Earl Wilson
  • Nic velkého nebylo vytvořeno bez nadšení. Ralph Waldo Emerson
  • Životní úspěch nezávisí na podmínkách, které máme, ale na našich rozhodnutích. Hal Urban
  • Člověk, který má stůl obložen včerejšími záležitostmi, nikdy nemá kdy dělat plány na zítřek. J. H. Lorimer
  • Schopnost lidí snášet nedostatky je větší než ochota nedostatky odstraňovat. Reinhard K. Sprenger
  • Stateční nežijí věčně, ale opatrní nežijí vůbec. Dahara
  • Člověk bez cíle je jako loď bez kormidla. Thomas Carlyle
  • Nikdo neví co může vykonat, do té doby, než to zkusí. Syrus
  • Ten nejpomalejší, který neztratí cíl z očí, jde stále ještě rychleji než ten, který bloudí bez cíle. Gotthold Ephraim Lessing
  • Myslete si vždy: To je snadné, to mohu. Pokládáte-li nějakou věc za snadnou, dokážete ji, i kdyby jiným připadala obtížná. Emile Coué
  • Žádný člověk není takovým hlupákem, aby nedošel k úspěchu v jedné věci, je-li v ní vytrvalý. Leonardo da Vinci
  • Budoucnost bude taková, jakou si ji sami uděláme. Milla Jovovichová

pondělí 19. září 2016

Na motorce do Mšena

Na minulý víkend jsme si naplánovali výlet do Mšena na zmrzlinu a za kamarádem. Domů jsem přišla z práce (jo, občas tam chodím i v sobotu) o půl čtvrté a mohlo se jet – na motíkovi samozřejmě. Oblékla jsem si motokalhoty, funkční triko z Lídla, protože jsem nemohla najít to červené chladivé od Kudrny, a vyrazila ven. Motorky už stály před garáží a přítel nikde. 

Když přišel, otevřela jsem palivový kohoutek, vytáhla nadvakrát sytič, nastartovala čudlíkem a trošku přidala plyn. Pěkně to chytlo a brzy jsem mohla stáhnout sytič, nejprve do půlky a potom úplně. Nandala jsem si přilbu, zasunula brýle, oblékla bundu a rukavice, a když přítel odjel, zjistila jsem, že mám zamknuté řízení. Tak jsem to zase chcípla a utíkala za ním. Došlo mu to docela rychle, a tak zase vyjel nahoru a dal mi klíče od řízení. A smál se mi. Přitom bylo jasné, že přece nemohl vyparkovat z garáže se zamknutým řízením (neotočil by řídítky).

Odemkla jsem si řízení, výjimečně hned napoprvé, a vyrazili jsme. Dole jsem při rozjíždění docela ošklivě zakolísala, protože jsem se snažila vyrazit rychle, aby mi tam nevjelo auto.

Docela dlouho jsem jela s rozepnutou bundou a divila se, že mi není žádné velké vedro. Myslela jsem, že to je tím, že mám otevřené větrací otvory. Jeli jsme přes Horoměřice, Černý Vůl, Tursko, Kralupy nad Vltavou, Zeměchy, směr Velvary, pak jsme sjeli na šestnáctku a dojeli až do Mělníka. Nahoře u krematoria Mělník–Chloumek jsme se na chvilku zastavili, abych se dozvěděla, že teď budou náročnější zatáčky a pak nepříjemné koleje, které jsou hodně šikmo k silnici, a tak je potřeba dát si pozor a přejet je kolmo, abych se nevyválela.

Pak byla Lhotka–Důl a na závěr Mšeno. Tam jsme se zastavili u Kubíka na zmrzlině. Začali jsme vanilkovou točenou, kterou nám dala jeho mamka. Ještě jsem na ni dostala šlehačku a jahodový topic. Dostali jsme svatební dort – trochu překvápko, že se v pátek Kubíkova mamka vdávala a on nám to neřekl, mezulán jeden. (význam slova najdete zde: http://www.rozhlas.cz/regina/slova/_zprava/77534 ) No, polehčující okolnost je, že to zjistil den předtím, tedy ve čtvrtek. 

Zpátky jsme jeli na Mělník k cukrovaru, pak směrem na Neratovice, přes Kly, Větrušice, odbočili jsme na Obříství, Vojkovice až do Veltrus. Potom do Nelahozevsi – zámek byl nádherně osvětlený – do Kralup nad Vltavou a stejnou cestou zpátky. V Horoměřicích jsme viděli stát velkou skupinku policistů s autem, asi zastavovali projíždějící motoristy.

Ke konci jsem už byla velice unavená, a tak jsem frčela rychle a soustředěně, s ničím jsem si nedělala hlavu. Paradoxně se mi díky tomu jelo velice dobře.

sobota 17. září 2016

Nosím pánské kalhoty

V úterý mám kratší den v práci, a tak jsme vyrazili na malou vyjížďku na motorce. Nejdřív jsem si musela dofouknout gumy: odhadem vepředu 150 kPa, vzadu 180 kPa pro jednu osobu. Příště mě čeká dotažení řetězu a opět výměna žárovky, protože jsem dneska odrovnala druhou. Možná vyměníme rovnou celé světlo, protože mě štve, že má takovou spotřebu žárovek. 

Dneska jsem v plné polní. Dovezla jsem si z domova totiž motorkářské kalhoty. Takže už vypadám jako opravdický motorkář a nepojedu jenom v jakýchsi podivných džínech. Když se o tom doma bavíme, připomínám, že jsme kupovali pánské kalhoty, protože mají lepší střih s vyšším pasem, a tudíž mi nepotáhne na záda, když mám bundičku trochu kratší. Zdarma jsem dostala velikost XS a jen tak tak se do ní vejdu. Má to samozřejmě jisté mouchy – do kapes nedám vůbec nic, ani futrál od přilby, ale co se dá dělat. (To mi připomíná, že pořád nevím, jestli mají motorkáři přilbu nebo helmu. V nabídkách se objevují spíše helmy, zdá se, že výraz přilby by mohl být zastaralý.)

Začátek byl opět rozpačitý, však už jsem zase víc než týden nejezdila. Ale po Evropské k semaforům jsem jela už celkem suverénně a na chodce jsem si také šikovně dala pozor. Je tam takový hloupý přechod, kde si to všichni rádi zkracují (chodím tam na metro, tak vím), takže je potřeba dávat si pozor na chodce motající se i mimo přechod ve vozovce. A ačkoliv mají zelenou, mají ji i odbočující auta a chodci si jen výjimečně dávají pozor na to, aby je něco náhodou nežvejklo. Celkem se divím. Když vidím, kolik řidičů jezdí bezohledně a moc při tom nepřemýšlí, jako chodec (to nejkřehčí, co se na silnici vyskytuje) si dávám setsakra pozor, abych byla v bezpečí. Nedávno mi jedna známá povídala, jak ji před iks lety srazilo na přechodě na zelenou auto. Chlapík jel pravděpodobně rychleji, než měl, protože jí na čtyřikrát zlomil nohu a rozdrtil rameno. Operovali ji pak snad osm hodiny a rok byla na vozíku, o berlích a nakonec to silou vůle dokázala a opět chodí. Ale nohu prý má ošklivou a hrbí se do strany. Ale zpět k dnešní jízdě, tohle spíš jen jako varování, abyste si dávali pozor, i když máte přednost.

Za přechodem už je to pohoda, nejdřív příjemně z kopce (v duchu nadávám těm, co mě předjíždějí na plné čáře, a přitom se nijak neploužím), ale pak už je to dobrý. Jedeme přes Nebušice, kde to znám díky tamějším dobrovolným hasičům, s nimiž jsem tu párkrát byla v italské hospůdce Ristorante Pizzera Da Ezio a odkud znám jahody s balzamikovým octem (viz Angelika vaří).

Následuje Přední Kopanina, kde můžete po levé straně hned u silnice vidět krásnou rotundu Kostel svaté Máří Magdaleny. Sice není historicky významná jako Budeč nebo Levý Hradec (na tomto blogu zde), ale stejně je krásná. Přes Tuchoměřice, Kněževes, Dobrovíz, Jeneč, Unhošť s takovou blbou křižovatkou, kde si musím zastavit, abych mohla odbočit doleva, Ameriku, Bratronice, Sýkořice – zde má trvalé bydliště Karel Schwarzenberg – Zbečno, směrem na Křivoklát (Píska), tam co mají lesnickou školu. Cestou si opět vychutnám spoustu kruháků. Ale dneska už mi jdou lépe, akorát na tom prvním mám zase problém se vejít. Cestou zpátky už mi to pak jde docela dobře, možná proto, že se míň bojím a víc to klopím.

Přes Požáry jedeme do Lán. Po pravé straně se v ohradě pasou lamy. Je mi líto, že jsme nevzali foťák. Musím jim tam napsat, jestli je stříhají, nebo na co je chovají. A jestli by bylo k mání jejich rouno a za kolik. Pak si v posečeném obilí všimnu naštvané zrzavé kočky. Musím se smát tomu jejímu nafouknutému ksichtíku. Má výraz jako malé trucovité dítě, když si myslí, že může získat lízátko tím, že nafoukne tváře a trucuje. Asi by chtěla chudinka přejít a po silnici pořád někdo jezdí, tak tam tak spořádaně seděla a mračila se.

Ve Stochově si uděláme minipauzu u památného stromu, který prý zasadila sv. Ludmila na počest narození sv. Václava. A už si to fičíme do Tuchlovic na zmrzlinu. Sice je mi zima jako prase, a to už mám zapnuté průduchy u bundy, ale tuhle jejich výtečnou bych si dala ráda, i když je poněkud drahá. Třicet korun za kopeček není zrovna málo. Ale taková lahůdka, že takovou jsem jedla jenom v Praze na Hanspaulce. Ale paní říká, že už má zavřeno, škoda, tolik jsme se sem hnali, že jsem málem ztratila klíč od motorky. Ještě že ne doopravdy – vypadl mi těsně u ní a naštěstí ho nepřejelo žádné auto. Ale pořádně mě z toho zamrazí v zádech. Chudák motík by byla bez klíčku. A já bych šla domů pěšky.

Tak nasedneme, nastartujem, kopneme tam jedničku a vzhůru na Kamenné Žehrovice a Velkou Dobrou, kde bychom si mohli dát tutéž zmrzlinu. Ale také právě zavírají. Nevadí, zase jindy. Pofrčíme raději domů, nebe se divně kaboní. Přes Braškov-Valdek, Kyšice a Unhošť stejnou cestou zpátky kolem Červeného domečku stojícího u Velké křižovatky v polích. Obojí jsou moje označení, nic oficiálního, ale připadá mi to tak jasné. Valíte si osmdesát a najednou tam máte stopku a ještě frekventovanější silnici, přes kterou se mi špatně přejíždí, když je provoz. 

Doma si dám koupel, čajík, minipanáčka portského a druhou menší večeři, protože už je osm hodin, ale po cestě mi vyhládlo. A dostanu nákrčník. Teď?! Když by se mi po cestě tolik hodil, protože mi opravdu táhlo na krk (ale byla jsem zmrzlá celkově). Dneska jsme najeli 105 kilometrů, takže ačkoliv jsem se držela maximální rychlosti osmdesát, až na pár metrů výjimečné devadesátky – to už si připadám, že moc vlaju – bylo to dneska opravdu super! Blížící se podzim už začíná rozzařovat barvy v přírodě.

čtvrtek 15. září 2016

Srpnové projížďky

Minulé úterý jsem vyrazila na projížďku na motíkovi. Je potřeba se rychle rozjezdit, než přijde podzim a zima, abych už příští rok byla zase o něco „drsnější“. Začátky mají tu výhodu, že skoro pořád děláte osobáky. Třeba dneska 23. srpna jsem jela celých osmdesát kilometrů v hodině. Asi dvě minuty. Ale stejně! Byla to děsivá rychlost, bunda s rozepnutými větracími otvory, protože bylo šílené vedro, mi pořádně vlála a zdálo se mi, že se musím držet řidítek, aby mě protivítr nestáhl dolů.

Jeli jsme přes Okoř a bylo to fajn. Snad jen ty první zatáčky mi dělaly problémy – musím si vzpomenout, kudy se tam najíždí a jak vyjíždí. Takže… do pravotočivé přijíždím přibližně u středové čáry a vyjíždím směrem k okraji vozovky. Za polovinou zatáčky – když se otevírá – už můžu přidávat plyn. 

U letovotočivé zatáčky najíždím z pravého kraje vozovky směrem k prostředku ke středové čáře. Jelikož mám malého čopříka, není důvod to nějak výrazně klopit. Navíc se bojím, že bych to třeba taky mohla položit, protože čím pomaleji jedete, tím menší sklon si můžete dovolit. A taky si pamatuju jednu historku, jak se motorkář dost nakláněl při zatáčení doleva a hlavou už byl vlastně v protisměru a s něčím se „potkal“ a právě o hlavu přišel. Takže fuj. Radši pomaleji a opatrněji.

Doma před garáží jsem si pak fotila „poserproužek“ na pneumatikách. Světlejší část uprostřed gumy je lehce oježděná a to, co je na bokách nejeté (málo naklánění) je právě onen poserproužek. Někdy mě ta motorkářská mluva pořád ještě překvapuje. 

Nebo baví – třeba když tam „kopu“ určitou rychlost. Dneska jsem chudinku Broučka (zelená motorka, nemá zatím lepší jméno) trochu potrápila, protože jsem z kopce jezdila na neutrál, jak jsem zvyklá z čízulky, dvoutaktu ČZ 175.

Brzy následovala další jízda, konkrétně o dva dny později. Tentokrát už jsem asi minutu dokázala jet devadesátkou. Super, nový rekord. Tentokrát jsem se poprvé setkala s kruháky. Sice jsem s nimi v autoškole neměla problém, ale první dnešní jsem přejela až na štěrk. A jelikož jsme dnes jeli snad přes dvacet kruháků, byla jsem psychicky opravdu dost vyčerpaná. Sice mi jdou čím dál lépe, ale pořád z nich mám trochu respekt.