Vraždy v kruhu

Seriál ČT 1, který je kritiky docela cupován a vysloužil si pouhých 46 %. Jeden z příkladů, kdy s hodnocením ČSFD naprosto nesouhlasím – byla jsem nadšena už tím, že někoho napadlo začlenit astrologii do vyšetřování. Nová myšlenka po všech těch holmesiádách plných logických dedukcí. Paráda, připusťme, že by znamení mohlo mít vliv na chování jedince a hned dostaneme novou dávku informací do pátrání. 

Trochu mi to sice nesedí s tím, jak astrologii využít – když je vrah neznámý, těžko zjistíte přesné datum a dobu narození. A když ho znáte, můžete se ho na motiv zeptat místo toho, abyste ho hledali v astrologii, ale celkově super nápad a zároveň i použití. Není to tak bláznivě esoterické, aby přišla ženská s křišťálovou koulí a řekla, že vraha zná a je to ten a ten.

Seriál má dvanáct dílu po pětaosmdesáti minutách. Scénář napsala Iva Procházková, zrežíroval Ivan Pokorný. Hudba je od Jiřího Hájka, zejména se mi líbila ve třetím díle Vítěz nejde do finále. V hlavní roli můžete vidět Ivana Trojana jakožto majora Mariána Holinu. „Úvahy o pohnutkách vraha ho v průběhu jeho profesní kariéry přivedly i k astrologii. Chápe ji jako psychologický rozbor osobnosti a to mu pomáhá úspěšně sledovat stopy zločinu.“ Roztomilým spolupracovníkem je poručík Diviš Mrštík (Marek Němec) a kapitán Rosťa Bor (Richard Krajčo), který je na vozíčku od té doby, co vypadl z okna s jedním zločincem. Líbí se mi začlenění postižených lidí do práce, ale ta jeho "kancelář" se jim moc nepovedla. Než v nějaké prázdné garáži přece rovnou mohl dělat z domova. Sestavováním horoskopů a astrologií se zabývá Rosťova manželka Sábina (Hana Vagnerová), která zde působí namísto psychologa.

Simona Stašová hraje majorku Lídu Šotolovou, Jiří Štrébl hraje podplukovníka Zdeňka Karocha. Zahráli si také: Adéla Petřeková (poručice Pavlína Fibichová), Vladimíra Erbová (manželka Radky Ryby v 2. díle), Jiří Dvořák, Jan Šťastný (ve 4. díle), Adéla Gondíková (reportérka Televize Vize), Pavel Oubram (podporučík Jarda Svoboda), Iva Pazderková (herní asistentka ve 4. díle), Pavel Liška a další.

Líbí se mi i originální názvy jednotlivých příběhů, i když někdy prozrazují příliš mnoho:

1. Pohřbený rozvod (****)
Mrtvola mladé podnikatelky Evelíny Vošmikové (to příjmení mě nevýslovně prudí) je nalezena v jejím autě. Podezřelých je dost a divák celkem dlouho neví, kdo zločin spáchal, což je dobře, protože aspoň může hádat. V komentářích mě pobavila MartinezZova řečnická otázka: „Co za napalmové sudy skladují Němci u rozdělaných stavebních prací na silnici u srázu?“ Myslela jsem si totiž přesně to samé – co to jako sakra bylo? Tahle část se trochu nepovedla, připadalo mi to jako snaha o zdramatizování, která ale vůbec nebyla potřeba. Stačilo to nechat přirozeně.

2. Kamarád v nouzi (***)
Na Vltavě byla nalezena mrtvola kandidáta na senátora. Radek Ryba se zasloužil o mnoho dobrého a před minulým režimem se nesklonil. Co by kdo proti němu mohl mít? Jeho ženou je mladá modelka (Vladimíra Erbová), tak že by snad chtěla přijít k penězům? Nebo jeho syn? Či konkurence? Jak říká Sherlock Holmes – hledejte, kdo bude mít z vraždy prospěch. 

Nové informace do případu překvapivě přinese reportérka Televize Vize (Adéla Gondíková). Ozval se jí totiž sám pachatel. Politické pletichy mě příliš nebaví a vytahování špíny z manželství také není moje oblíbené téma, takže jsem tenhle díl sledovala spíše nezúčastněně.

3. Zlíbám tě, až zabiješ (***)
Byl zavražděn podnikatel Folík – ale kým? Jeho partner se jeví jako nežárlivý a snad ani nemá k žárlivosti důvod. Že by tímto způsobem někdo řešil konkurenci v divadle? Nebo se snad bývalý nájemník chce zbavit dluhů? Byl vrahem tentýž člověk, který udeřil na silvestra? A čím oběť vlastně probodl?

Příběh je zajímavý, ale nevtáhl mě tolik jako první nebo čtvrtý díl. Celý závěr mi přišel trochu divný, ale zase je to z jiného prostředí, s jinými lidmi (věkové kategorie i typy) a naprosto odlišný motiv, to se cení.

4. Vítěz nejde do finále (****)
V Televizi Vize, se kterou jsme se setkali v minulých dílech, probíhá zajímavá soutěž: Přes čáru. Účastníci mají splnit úkol, který dostanou. Úkoly vymýšlí diváci a zasílají je do soutěže, tam je probere komise a zapečetí do trezoru, který je neustále hlídán kamerami, aby byla zajištěna jeho neporušenost a zabránilo se záměně úkolů na poslední chvíli.

V jeden den se najdou dvě mrtvé soutěžící. Jedna, již dříve vyřazená soutěžící a Linda, u které se zdálo, že by se mohla stát absolutní vítězkou soutěže, a kterou diváci milovali, protože dokázala udělat tolik nečekaných věcí… Komu mohla Linda vadit? Konkurenci? Partnerům konkurence? Stalkerům? Moralistům? Podezřelých je mnoho. Ale proč pachatel zouval obětem jednu botu?

A malé překvapení na závěr – okouzlující (pro někoho moc rebelskou) Lindu hraje Adéla Pažoutová (umělecké jméno Betty Lee), která se probojovala v soutěži Hlas Česko Slovenska do finále a sebevědomí jí podobně jako Lindě nechybělo. Co myslíte, že odpověděla na otázku proč by měla být vybrána? „Jsem zpěvačka a mám kapelu, která svou úrovní převyšuje většinu slavných českých kapel. Pevně věřím, že tato soutěž hledá kvalitu.“ Její kapela se jmenuje Cosmic People. A popsala se slovy: „Jsem tvrdohlavá a ctižádostivá, ale taky veselá a milá. Záleží na tom, co je zrovna potřeba.“ Celá Linda. Aspoň se jí to dobře hrálo. Narodila se 23. září 1987, takže je Váha, podle stránek horoskop.cz tak má pravděpodobný úspěch jako obchodnice s módním a estetickým zbožím, umělkyně, především herečka a hudebnice, ale i jako pracovnice v právnictví či soudnictví.

Nejkrásnější je na tomhle díle písnička Mais Moi od Jiřího Hájka. Našla jsem ji ve dvou verzích: "klasika", klavír. Obě mají něco do sebe a mohla bych je nejspíš poslouchat celý den, což se mi běžně nestává ani u oblíbených písní. Je to šanson, jeho přesnou definici, jsem ale nenašla. Vím jenom, že šanson pochází z období pozdního středověku a renesance z Francie. Píseň má jednoduchou melodii a rytmus, od 13. století může být šanson (chanson) i vícehlasý. Šanson zpopularizovala např. Edith Piaf, Jacques Brel apod. Známou českou šansoniérkou je Hana Hegerová. (Zdroj: http://cs.wiktionary.org/wiki/%C5%A1anson)

5. Smrt nad zlato (***)
Někdo otrávil bezdomovce Jonáše Hejduka. Nebo spáchal sebevraždu? Byl to alkoholik, ale poslední dobou nepil a dokonce si vzal Agnieszku a byl s ní šťastný, alespoň podle jejích slov. Plánovali společný život, děti... Podezřelých je dost - společný kamarád Igor Pašák, který nalil Jonášovi na Štědrý den čaj, bývalý Agnieszin druh Rudolf...

Rosťa se dozví o tom, že jeho žena a major Holina po sobě pokukují.

Celkem dobrý díl, ale vraždy na Vánoce se mi nelíbí, tak jen čtyři tři hvězdičky.

6. Duch zákona (****)
Na hokejovém stadionu byl zastřelen trenér mládeže. V první chvíli se vůbec nedá uhodnout motiv... kdo mohl tohoto hodného člověka, který stál vždy tak trochu v pozadí (ale přitom toho spoustu ovlivnil) chtít odstranit? Vadil těm, co se snaží postavit dálnici a on jim ji donekonečna blokoval? Nebo měl děti opravdu trochu víc rád a někdo si to s ním vyřídil? Navíc někdo zabitému Dohnalovi ukradl dvacet tisíc. Na co je použil?

Pěkný, komplikovaný příběh, který vás chvíli napíná a ukazuje, že nic není tak černobílé, jak se zdá, že každý má svou pravdu. Jen vražda by snad nemusela být řešením. Nejvíc se mi líbí postava otce litoměřické policistky.

7. Ve jménu otce (***)
V tramvaji byl zabit bývalý primář neurologické kliniky Gabrhel, který ovšem zdánlivě neměl žádné nepřátele. Jeho rodina je trochu divná: manželka se léčí v psychiatrické léčebně v Bohnicích, jeho syn chodí o půlnoci nakupovat a ví o místech, kde si otec schovává klíče. Mimochodem ten mrtvý měl jasné sklony k hromadění právě z nedostatku jídla v dětství. To rozebírám v jiných článcích, ale tady je hezky ukázáno, že to může vést až k tomu, že si člověk schovává i starý chleba.

Marián se dá dohromady s Gabrhelovou kolegyní Uhlířovou.

Docela dobrý díl, i když ten motiv mi nějak přijde takový divný... Ne, že by to nešlo, ale moc tomu nevěřím, že by se to takto mohlo stát.

8. Vražda s odpuštěním (**)
Tenhle díl mě opravdu moc nenadchl. Jednak jsem dlouhou dobu nevěděla, že mrtvý je policista zastřelený šípem (kdo zabíjí lukem?) a k tomu Holinův kolega. Zamotané je to jinak pěkně, ale stejně je to takové neuvěřitelné, možná ještě o trochu víc než ten minulý díl. Podezřelý je Čeněk Mařas, jenž byl právě tímto policistou zatčen a obviněn z loupežné vraždy lichváře.

Tentokrát mi název nepřipadá nijak prozrazující. Ale taky nerozumím tomu, jak Sabina přišla na to, že jde o vraždu související s náboženstvím.

9. Láska je černý kůň (****)
Dobrý a zamotaný příběh o smrti oblíbené učitelky na gymnáziu. Kdo a proč ji mohl zabít? Proč jí přinesl květiny, pak ji uhodil do hlavy a z její vraždy zvracel? Podezřelých je hodně.

Nejvíc mě pobaví profesor Neumaier, otec zavražděné, který je velkým stoupencem astrologie a když se ho Holina ptá, jak může být takový vědec stoupencem takové podezřelé věci jako je astrologie a jak se na to dívají kolegové. Neumaier odpoví něco v tom smyslu, že s tím nesouhlasí nebo tím opovrhují, to je jedno, ale protože má tolik titulů, nikdo si nedovolí nic říct. Přesně tuhle zkušenost mám i od nás ze školy a vůbec ze společnosti... když budete mít dostatek titulů, jen málo lidí se vám odváží postavit, i kdybyste tvrdili, že Země je placka a voda teče do kopce.

Jakto, že je jen jedenáct dílů, když znamení je dvanáct?

10. Mrtvý v síti


11. Budu v tvých vzpomínkách

Meg Cabotová: Princezniny deníky (****)

Článek byl napsán již dříve, ale nyní je přemístěn ze stránky Recenze, kde zabírá příliš mnoho místa, na vlastní sídlo. 

Tak jo, huf, konečně jsem dočetla jednu z hoooodně dlouho rozečtených sérií. Meggin Patricia Cabot se narodila v únoru 1967 v USA. Je nejen spisovatelkou, ale také ilustrátorkou. K jejímu nejznámějšímu díl patří Princezniny deníky, které se staly předlohou pro stejnojmenný film.

Desetidílná série se skládá z následujících dílů (vhodné vědět, protože na nich se pořadí nedočtete a můžete ho odvozovat jen z toho, kolik dílů bylo vydáno předtím, než byl vydán ten, který máte právě v ruce, což je trochu nepohodlné):

1. Princezniny deníky,

2. Místo pro princeznu!,

3. Zamilovaná princezna,

4. Povinnosti princezny,

5. Princeznám sluší růžová,

6. Princezna v zácviku,

7. Princezna na večírku,

8. Princezna nad propastí,

9. Princezna Mia,

10. Navždy princeznou.

Hlavním tématem je život Mii Thermopolisové, která se dozví, že je princeznou jedné malé země v Evropě. V průběhu série sledujeme její přerod z „bláznivé“ puberťačky po rozumnou dívku, i když Mia svým způsobem byla rozumná vždycky.

Knihy jsou psány formou deníků a jako opravdové zpestření jsou vkládány jiným písmem různé poznámky, jakoby ústřižky z novin, dopisy či SMS od přátel a podobně. Pocit, že čtete něčí deník, umocní též různé úkoly, které si Mia poznamenává. Knihy jsou čtivé a velice rychle vás pohltí a začnete se zajímat o další život a osudy hlavní hrdinky i jejích přátel ze školy. Amélie, jež si nechává říkat Mia, získala deník od své matky, neboť nechtěla o svých pocitech mluvit. V příběhu se setkáte s láskou, přátelstvím, nenávistí, bohatstvím, slávou, otravnými paparazzi, vtipným bodygardem, otravnou babičkou a sem tam také s nějakou moudrostí. Stačí jen dávat pozor a vnímat, co vám chce autorka říci.

A na závěr pár milých hlášek, které si nemohu odpustit:

Někdo mi vyzná lásku a já nedokážu říct nic lepšího než: „Ehm, jasně.“ Bezva. To je vážně klika, že mě v budoucnosti čeká diplomatická kariéra.

Heleďte, já už módě rozumím. Fakt. Chápu, že to, jak vypadáte zvenčí, odráží, jak se cítíte uvnitř. Když se člověk zanedbává – nemyje si vlasy, nosí ve dne to, v čem v noci spí, nebo co mu nesedí, nebo co už vyšlo z módy, sděluje světu: Nezáleží mi na sobě. A vám by na mně taky nemělo záležet. Musíte se prostě snažit, protože tím úsilím dáváte druhým najevo, že jste člověk, se kterým stojí za to se seznámit. Oblečení nemusí být drahé. Jenom v něm musíte vypadat dobře.

Jak poznáte Pražáka?

Ani nevím, jak jsme se k tomu dostaly, ale kámoška se mi svěřila, že ji točí, jak se všichni na Pražáky koukaj skrz prsty. Ona pracuje v Praze a taky tam už nějaký čas bydlí, ale za Pražačku se nepokládá. Ale její přítel je Pražák a je přece fajn. Hned jsem jí vysvětlila, že když je z Prahy, tak je Pražan, Pražák je v podstatě nadávka.

Jak tedy poznáte Pražáky?

1. Pražáci se všude cpou – autem i normálně. Asi jsou zvyklí, u nich provoz takhle funguje. Ale když se u nás na křižovatce před autoškolu čekající, až bude moci vjet z vedlejší, nacpe někdo s autem a pak tam čumí, protože stejně nemůže jet a jen tak tak nezpůsobí dopravní nehodu, je to často Pražák žijící v domnění, že autoškola se neumí rozjet. Což může být taky pravda, ale chce to vydržet a počkat.
2. Pražáci jsou netrpěliví. A pořád spěchaj. To souvisí i s bodem jedna. Ve větších městech vládne uspěchanost. Lidi si začali myslet, že čas jsou peníze, a tak je každá ztracená minuta drahá. Málokdy jsou mi ale schopni vysvětlit, CO je ten ztracený čas. Obvykle se shodnou na tom, že doprava a čekání – proto jezdí rychle, nedovoleně předjíždí, přechází na červenou, vybíhají či alespoň vychází po jezdících schodech a jsou protivní na prodavačky v obchodech, protože je zdržují tím, že jim samy nenakoupily a nepřinesly nákup až domů. Pozor – tento rys se začíná projevovat i v menších městech. Pokud uvažujete podobně, přečtěte si některý z mých článků o managementu, nebo se rozpomeňte, nakolik produktivně jste včera využili necelých pět minut, které jste ušetřili přecházením na červenou. Zajisté jste vydělali více než pět set korun, což je pokuta za toto jednání (plus časová ztráta za řešení s policistou v případě, že vás jednou chytí) a nepochybně to bylo důležitější než váš život, který tím riskujete. Pěkné video pro řidiče (nejen z Prahy).
3. Pražáci jsou elegantní. Bývají krásně oblečení, podle poslední módy a přitom sví. Košile, kravaty a saka, pro jistotu džíny, aby chlap nevypadal jako obchoďák. Dáma má lodičky, šatičky a obrovskou krabici se šminkama. Když mrholí, je to učiněná pohroma a běda tomu, kdo dotyčného elegána či dámu nutí v tom nečase vyjít ven. Dáma a elegán nemohou jít nikdy stanovat – je to pod jejich úroveň a navíc by zblízka mohli vidět třeba MRAVENCE! A není tam sprchový kout a vana! A cestou bývá bláto, fuuuj. Pražáci v zimě nenosí bundy ale kabáty. Můžou si to dovolit, v Praze není pořádná zima.
4. Pražák telefonuje vždy a všude. Bez mobilu si nedojde snad ani na záchod. Místo, aby si pamatoval, kdy mu jede vlak nebo metro, radši si to najde v mobilu, i když jím jezdí denně. Fotí mobilem – úplně všechno kromě toho, co za vyfocení skutečně stojí. V přírodě se nudí, protože nemá na co klikat, naštěstí je dnes signál skoro všude. Bez GPS se ztratí, i kdyby měl mapu a stál uprostřed náměstí.
5. Pražák se obejde bez lidí. Má jich kolem sebe pořád spoustu, a tak je nesnáší. Přitom se ale o ně nikdy nezajímal, nezeptá se na cestu, s nikým se nesnaží spřátelit. Sedí si uzavřeně ve svém voze nebo MHD a nejradši by, aby se všichni ostatní vypařili. Předstírá, že nikoho nevidí. Je vytrénován od bezdomovců, žebráků a opilců povalujících se kolem nádraží i různě v centru.
6. Pražák si myslí, že je něco víc. Řekne, že je z Prahy a myslí tím, že je někdo. Všechno ostatní je pro něj vesnice. Ostatním to ale jako nějaké vau nepřipadá. Tak je z většího města a co? 
7. Pražáci jsou někdy agresivní. Mezi asertivitou a agresivitou je menší rozdíl, než by se mohlo zdát a pro ustrašené a bázlivé obyvatele menších měst může asertivní chování vypadat jako agresivita, protože nejsou zvyklí, že by si mohli dovolit říct svůj názor. Z dřívějších dob je zvykem říkat to, co chce slyšet šéf.

Osobně je mi fuk, že mají Pražané vyšší platy a jinou pracovní dobu, takže bych neřekla, že je to iracionální averze „venkovanů“ vůči Pražanům způsobená závistí, jak se třeba tvrdí v článku „Pražák je v nemilosti. Nic neumí, bere fůru peněz a mluví jako trouba“. Pracovní doba mi vadí teprve tehdy, když je v Praze ještě v deset téměř mrtvo, ale to je naštěstí jen v centru a člověk si brzy zvykne s tím počítat.

Někomu prý vadí, jak Pražané mluví. To je další věc, co je mi fuk. Nijak mě to neomezuje, stejně jako brněnština, ostravština a podobně. Pokud se s tím člověkem dá dorozumět, je to v pohodě. Navíc mi zase tak divný nepřijdou. My v Čechách mluvíme podobně.

Pěkné a vtipné výstupy má Karel Hynek v Na Stojáka. Třeba že udělá anketu, která by ukázala, že nějaká pravda už dávno není pravdou. „Dost často se říká, že Pražáci nemaj rádi Brňáky a Brňáci nemaj rádi Pražáky. Podle mě to je kravina, protože já třeba bydlim v Praze a Brňáci mě vůbec nezajímaj. … švára říkal… že když už chci udělat nějakou anketu, tak ať spíš udělám anketu, že nikdo nemá rád Pražáky.

https://www.youtube.com/watch?v=ClTnzcBCI-c
https://www.youtube.com/watch?v=VEonfca0G58
 
Zdroj:
vlastní pozorování
http://zpravy.idnes.cz/prazak-je-v-nemilosti-nic-neumi-bere-furu-penez-a-mluvi-jako-trouba-10o-/domaci.aspx?c=A110917_1653194_praha-zpravy_jan
http://cestovani.idnes.cz/co-by-prazak-neudelal-05z-/po-cesku.aspx?c=A141001_220735_po-cesku_SKR

Sherlock Holmes nebo James Bond

O Sherlockovi se dočtete ledaskde – třeba v knize IanaFleminga Dr. No agent 007 James Bond z roku 1991 vydané v nakladatelství PRAGMA a RIO PRESS. Mluvím teď o úvodu napsaném Anthonym Burgessem v roce 1987. Je to vlastně srovnání Jamese Bonda a Sherlocka Holmese, který je podle autora univerzálnější. Oba hrdinové si jsou podobní tím, že jsou neoblomní, vynalézaví, duchaplní a neztrácí hlavu ve zdánlivě neřešitelných situacích. „Holmes, třebaže na první pohled asketa, bere kokain, zatímco Bond je náruživým kuřákem cigaret Morland Specials s třemi zlatými proužky.“ (str. 5) Ani jeden z nich není typickým Angličanem. Holmes se Doylovi tolik nepodobá, „zatímco Bondovy vlohy, temperament a kariéra z něho činí tak trochu idealizovaný portrét muže, který se v pozdním věku dvaačtyřiceti let rozhodl stát populárním spisovatelem.“

Pokud máte rádi Jamese Bonda, můžete si s Sherlockem užít honičku v jeho stylu v knize Prokletí Sherlocka Holmese od Nicholase Meyera.

Patkové či bezpatkové?

S kamarádem jsme nedávno diskutovali o tom, jestli jsou lepší patková nebo bezpatková písma. Být to nějaký amatér, nejspíš ho přesvědčím o své pravdě – že rozhodně patková, neboť ta mají lepší čitelnost, oko po nich lépe klouže. Jenže on dělá webové stránky a všechno, co dělá, dělá pořádně, takže mě znejistěl. Po neplodné diskusi jsem se dala do googlení a našla všechno možné:

• „V krátkém textu lze použít bezpatková písma (např. Arial pro prezentace). V delších textech se však používá patkové písmo, protože patky vedou oči při čtení řádku (např. Times Roman), obvykle velikosti 10–12. Font Times New Roman, který najdeme v Microsoft Windows, není pro češtinu vhodný, protože obsahuje chyby (zejména u háčkovaných písmen). Proto je vhodnější používat jiná písma, například fonty používané v programu TeX. V celém textu by se měl používat jen jeden font (střídání ruší čtenáře). Pro zvýraznění se používají různé řezy (tučné, kurzíva), které však nekombinujeme a používáme střídmě. Při pohledu z větší dálky by se měl text slít do šedivé plochy.“ (https://www.pslib.cz/ke/Typografick%C3%A1_pravidla)
• „Výběr písem provádějte uvážlivě. Kresba jednotlivých znaků se liší podle cílového použití. Pro elektronické publikování v médiích jako internet se doporučují jednoduchá písma bezpatkového typu. Avšak u sazby delších textů, které se obtížně člení do schématu krátkých odstavců proložených například číslovanými (či odrážkovými) seznamy apod., nalezne uplatnění patkové písmo.“ (http://interval.cz/clanky/typografie-webovych-stranek/)
• „Georgia je novější font. Má velmi úzké dříky písmen, ale je patkové. Používám ho na normální text. Tento font se doporučuje na delší texty, protože má patky, které vedou oko, ale přitom nehrozí, že znaky splynou. Je lépe čitelný. Nebývá na všech systémech, proto se jistí jiným fontem (v tomto případě Arialem a sans-serifem). Hlavní nevýhodou je fakt, že se na Internetu vyskytuje v různých variantách (i nečeských), čili na jeho vzhled není spolehnutí. (http://www.jakpsatweb.cz/priklady/fonty.html) + Arial. Nejčastěji používané písmo vyniká jednoduchostí. Nemá patky, proto se špatně čte z papíru, ale pro obrazovku je velmi vhodné. Problémem tohoto fontu je "okoukanost" a přílišná zahuštěnost prostoru. Nebývají s ním problémy, protože patří do záklaních instalací na všech systémech. Přesto se někdy jistí Helveticou a sans-serifem. Chybuje v češtině na Win 3.11 (a tak je lepší deklarovat ho jako "Arial CE"). Je třeba dávat pozor na to, že Arial je písmo opticky i fakticky vyšší, protože má vysoké malé znaky. Používáte-li Arial zárověň s Timesem, zmenšete Arial.“ (http://www.jakpsatweb.cz/priklady/fonty.html)
• (http://www.netnews.cz/www/cz/4-fonty-pisma/) - Doporučují pro web různé fonty patkové i nepatkové a to tak, aby se správně zobrazovaly, tj. nejtypičtější. Bezpatková písma (sans-serif): Arial (základní bezpatkové písmo), Tahoma, Trebuchet MS, Verdana. Patková písma (serif): Times New Roman (základní patkové písmo), Georgia. Neproporcionální písma (monospace): Courier New (základní patkové neproporcionální písmo), Lucida Console (bezpatkové neproporcionální písmo).
• „Kdysi jsem kdesi četl (a myslím, že to bylo na stránkách Yuhůa), že pro tištěný text je lepší písmo patkové (běžně v knihách, konce písmen jsou "zdobené"), zatímco pro web písmo bezpatkové.“ (http://jankoweb.moxo.cz/blog/tvorba-webu/pismo-na-webu-patkove-ci-bezpatkove/)
• „Krásným představitelem patkového písma je Georgia. Je elegantní a pěkně se čte. A to hlavně ve větších velikostech. Pro menší stupně velikosti ho nedoporučuji. Od toho tu máme bezpatková písma. Ty patková jsou vhodná na použití kratších textů s důrazem na čitelnost. To se hodí zvláště na blozích a v magazínech. Patkové písmo používá například Web Designer Wall. Jako příklad bezpatkového písma uvedu oblíbený font Verdana. Bezpatkové písmo je čitelné i v menších velikostech a hodí se použít u delších textů. Takže je praktické pro různé návody, příručky, ale najdete ho i v knihách. Pokud na webu plánujete psát dlouhé návody, použijte bezpatkové písmo. Dalším důvodem k použití vám může být fakt, že neunavuje tolik oči.“ (http://tomaserlich.cz/jak-spravne-vybrat-pismo-pro-web/)
• „Arial je na většině systémů základním bezpatkovým písmem. Poskytuje dobrou čitelnost i přes poměrně úzké litery. Na internetu se ho používá hojně, ačkoliv v posledních pár letech lze pozorovat pozvolný trend používání sofistikovanějších a čitelnějších písem. Courier/Courier New je základním neproporcionálním písmem. Jedná se o tradiční, dobou ověřený, skvěle čitelný a excelentně zpracovaný řez. Této mé lavině superlativů nahrává fakt, že na rozdíl např. od Arialu, který časem začal nedostačovat, se Courier neokoukal a stále se hojně používá (a používat bude) pro sazbu neproporciálního textu. Georgia je pokročilejším patkovým řezem. Je to elegantní písmo, které však již začíná zavánět typografickým kýčem. Využití nalezne nejčastěji v nadpisech, tedy ve větších velikostech písma. Lucida Console je na pohled příjemné bezpatkové neproporcionální písmo. V praxi pak spíše opomíjené, neboť jeho místo stále sveřepě okupuje patkový Courier. Pro Palatino Linotype platí to stejné, co pro Georgii. Osobně preferuji spíše konzistentnější font Georgia. Tahoma je alternativním bezpatkovým řezem. Časem se bezpečně vypracovala mezi nejpoužívanější fonty na internetu. Ideální poměr výšky ku šířce jedné litery a rozumné mezery mezi jednotlivými znaky z ní dělají elegantní písmo, které je dobře čitelné i při malých velikostech. Times je základní rodinou patkových písem. Postupem času se tento řez dost okoukal a dá se řící, že uplatnění nalezne spíše v tištěné sazbě. Trebuchet MS je hladké, na pohled příjemné bezpatkové písmo, které je však na webu často alternováno výše zmíněnou Tahomou. Verdana je na webu velmi využívaným bezpatkovým písmem. Širší znaky umožňují snazší čtení na obrazovce monitoru. Dříve opomíjené, dnes už evokující klišé, toto písmo si stále drží svoji pozici toho druhého vedle Arialu. Řekli jsme si, že je dobré se při definici fontu orientovat primárně na uživatele operačního systému Windows. Bez zbytečných okolků Vám prozradím, že většina profesionálních webových tvůrců operuje nejvýše s těmito základními řezy: Arial, Courier New, Georgia, Lucida Console, Palatino Linotype, Tahoma, Times New Roman, Trebuchet MS a Verdana. Další zajímavou věcí je fakt, že při stejné velikosti vypadají patková a neproporcionální písma opticky menší než písmo bezpatkové.“ (http://typografie.dero.name/typografie.php)

Teď už tedy vůbec nevím, na čem jsem. Opravdu je takovým hříchem – jak si myslím – použití bezpatkového písma v knihách?

Když vidím knihu s bezpatkovým písmem, doslova zuřím, protože se mi opravdu hůř čte. Nebo to mám jen vsugerované?

Já teda zatím zůstávám u toho, co si myslím – patkové písmo pro knihy i pro blog. Používám Georgii, protože se mi líbí a připadá mi nejčitelnější.

P. S.: Názory přátel:

• O. J. s IT vzděláním: "Doporučuji spíše bezpatkové."
• P. S. samostudium vzhledu textu: "...v těch uvedených citátech nikde není jeden argument: počítačová obrazovka nemá tak velké rozlišení jako má ofsetový tisk a proto u malých písmenek je vykreslování patkových písmen na obrazovce méně přesné a ostré a proto také hůže čitelné.     Pro elektronické publikování v médiích jako internet se doporučují jednoduchá písma bezpatkového typu. Avšak u sazby delších textů, které se obtížně člení do schématu krátkých odstavců proložených například číslovanými (či odrazkovými) seznamy apod., nalezne uplatnění patkové písmo. K tomu je třeba dodat, že většina dobrých webových stránek se vyhýbá psaní delších textů (skoro nikdo je nečte) - proto tam také nemá patkové písmo takové uplatnění. Dlouhé souvislé texty (články, knihy, ...) si většina lidí raději vytiskne a čte je pohodlněji z papíru)."
• K. A. s IT vzděláním: "co si pamatuju ze dvou semestrů typografie a sazby, tak na otázku "jaký font použít" se odpovídá ne jednou, ale hned několika otázkami... "kde se to bude publikovat" (a to jak technicky – web, tisk, dataprojektor, ..., tak obsahově - časopis pro děti potřebuje něco jiného než vědecká kniha), "jak dlouhý a členitý je text", "jak to má působit" ... Jsou na to spousty pouček a doporučení, ale základní je univerzální klasika - udělej to tak, aby se ti to líbilo ;-)"

Terčem vtipů

Tuhle mi kámoška povídá: „Já to mám dobrý. Jsem bruneta, nebydlím v Praze, nedělám u policie, ani ve škole, nejsem žid, ani homosexuál… o mně vtipy nejsou. Vždyť nejsem ani Pepíček!“

Dumas, Alexandre: Robin Hood (***)

Tři hvězdičky jenom proto, že to je Robin Hood, jinak mě druhé vydání z roku 1989 Nakladatelství Svoboda zrovna nenadchlo. Bylo to takových nějakých nemastných neslaných dvě stě čtyřicet stránek a ještě to skončilo špatně. Jasně, dalo se očekávat, že zbojníka nebudou oslavovat jako hrdinu, ale nějak jsem si myslela, že by třeba mohli. Zvlášť, když se tam jeho kamarádovi podařilo oženit či provdat najednou všech svých šest nebo kolik sourozenců. To bylo taky takové divné, pohádkové a málo uvěřitelné. Nevím, možná je to překladem, ale zrovna tohle vydání vám ke čtení nedoporučím.

Už jenom to, že jsem si v úvodu musela začít kreslit schéma příbuznosti všech sester a bratrů jako by to byl Stendhal nebo Tolstého Anna Karenina.

Skleněné ozdoby Rautis, a. s.

Předchozí články silvestrovského speciálu:

Silvestr na poslední chvíli – jak se to stalo, že jsem silvestra plánovala až 29. 12. 2014 

Vlakem do Krkonoš – cesta 

Předsilvestrovský večer: Bang! a Párty karty – popis dvou společenských her

Silvestr a jediná kamenná rozhledna v Krkonoších – jak jsem strávila poslední den roku 2014

Nový rok 2015 – jaký byl můj přechod ze starého roku do nového

Vrchlabí – o Domu U sedmi lomenic, citronovém pepři a Krakonošově bylinné

Starý kravín ve Františkově – o Dřevosochání, Borku Nechanickém a spousta fotek z muzea

Muzeum krkonošských řemesel v Poniklé – o muzeu, fotky kočárků

Ozdůbky ve výloze (foto: PS)

Před odjezdem domů ještě nakoukneme do podnikové prodejny společnosti Rautis, a. s. Bohužel poslední prohlídku jsme těsně zmeškali. Prohlížím si, jaké mají krásné ozdůbky a neodolám a jako suvenýr si koupím dvoje náušničky a rybičku, kterou bych v příštím roce ráda pověsila na stromeček. Nejkrásnější je ale páv (nebo labuť), kterou mají na kase. Skoro stejnou jsem si přivezla z Kostelce nad Orlicí, akorát je od konkurenčního podniku ze Dvora Králové – Vánoční ozdoby, DUV – družstvo.

Podnik Rautis, a. s., v Poniklé je posledním místem, kde se vyrábějí skleněné perličky. V Muzeu a Pojizerské galerii v Semilech právě mají výstavu této krásy. Přijít můžete každý den od 9 do 16 hodin až do 1. února.

Moje zakoupená rybička a "náušničky"

Rodinný podnik Rautis, a. s., vyrábí tradiční vánoční ozdoby ze skleněných perlí. V roce 1902 si v Poniklé firmu založil Oto Horn. Později mu byl podnik znárodněn. Rautis, a. s., navázal na více než stoletou tradici, majitelům se podařilo zachovat většinu původních pracovních postupů, zachránit staré formy a předlohy. V současnosti mají přibližně tisíc různých forem pro foukání perlí a přes dvacet tisíc vzorů.

Výroba a zpracování skleněných perliček probíhala tradičně v domácnostech – tzv. faktor objížděl jednotlivé rodiny, zadával jim práci a poskytoval technologii včetně materiálu. Do výroby ozdob se musela zapojit celá rodina včetně dětí. Výrobě ozdob ze skleněných perlí je ukázkou zlidovělého umění. Je to unikát v rámci celého světa. I dnes se zadává práce domů, protože je to méně náročné na prostory podniku. 

„Skleněné perličky se původně foukaly pro výrobu bižuterie. Skleněná trubička se nahřála nad kahanem, ústy se do ní fouknul vzduch a tím vznikla perlička. Stejným způsobem se pokračovalo dál a dál, zručný foukač tak mohl „z ruky“ nafoukat 200 až 300 tuctů perlí denně.“ (stránky Rautisu) Později se foukalo do forem – zpočátku se dalo vyfouknout maximálně 8 perliček naráz, ale jak se zlepšovaly hořáky, bylo možno formy prodlužovat až na 36 perliček. Díky formám jsou perličky stejně velké, což usnadňuje jejich další zpracování.

Řada perlí, tzv. klauč, se musí nastříbřit (dříve roztok olova a zinku, později dusičnan stříbrný), obarvit, příp. namalovat a rozřezat na jednotlivé perle. Perličky se navlékají na šňůrky nebo drátky a tak se dá vytvořit téměř všechno: perličková letadla, lokomotivy, kanóny, kola, motorky, kočárky, vzducholodě, balóny, vánoční motivy (hvězdičky, andělíčci, špice), zvířata a figurky (pavoučci, raci, motýli, vážky, želvy)…

Zevnitř se perličky stříbří pravým stříbrem. Pokud mají být barevné, máčí se do barvy – dřív se foukalo z barevného skla. Případně se pak obarvují ručně. Následně se mohou navlékat. Majitel na videu v seriálu Folklorika vypráví, že se lidé často diví: Proč to stříbříte, když to pak barvíte? Ta barva je průhledná, takže se to třpytí, když je pod tím to stříbro. Následně vysvětluje dva pojmy: Rauta = perle, která vypadá jako kulatá, ale má na sobě určité plošky. Klauče (z němčiny) = trubička, na které jsou nafoukané jednotlivé perličky, které se dále zpracovávají. Nářečně je množné číslo klaučata.

Malé perličky se řežou ručním nožíkem, velké se mohou řezat na strojku. Při tom řezání se pozná, jak dobře jsou perličky nafoukané. Když jsou špatně nafoukané, pak se při řezání polámou. Na řezání je potřeba několikrát překalený nůž, obyčejným na papír nebo koberce to nepřeříznete.

Kromě vánočních ozdob na stromeček jsou poptávány perličky na vyšívání krojů, tvorbu náhrdelníků nebo svatebních korun.

Do Rautisu můžete přijít na exkurzi: probíhají každý den vždy v 9, 11, 13 a 15 hodin, o víkendech každou hodinu od 9 do 15 hodin. Vstupné je 40 Kč a pro děti 20 Kč. Prohlídka trvá přibližně tři čtvrtě hodiny.

Když odcházíme z prodejny, už je pomalu čas na večeři, a tak vyrazíme na Rezek, kde si dáme teplé škvarky (to jsem ještě nikde neviděla) a výborné borůvkové knedlíky, prý sbírají borůvky v okolních lesích. Zdá se, že nabídku nám předkládala sama majitelka, protože byla velice milá a ochotná, zbytek personálu se tvářil jako když mu uletěly včely.

Nápis nad vchodem do restaurace

Zaujmě mě nápis nad vchodem do restaurace, tak si ho prostě musím vyfotit.

Když jsme pak jeli domů, byl kraj zahalen v bílé tmě, tak se říká extrémně silnému sněžní, kvůli kterému není vidět na krok. Povídali jsme si o tom, jak se má správně řídit auto v takových podmínkách... tzn. jet pomalu, brzdit motorem (= třeba i z kopce jet na dvojku), nebrzdit brzdama.

Zdroje:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1102732990-folklorika/214562260800012 – Můžete se podívat na video o Rautisu a výrobě skleněných perlí.

http://www.cesky-raj.info/dr-cs/16591-perlicky-z-ponikle-vylet-za-vystavou-do-muzea-a-pojizerske-galerie-v-semilech.html
http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Akce/Vystava-Perlicky-z-Ponikle.aspx
http://www.mestohejnice.cz/dr-cs/16591-perlicky-z-ponikle-vylet-za-vystavou-do-muzea-a-pojizerske-galerie-v-semilech.html

Muzeum krkonošských řemesel v Poniklé

Předchozí články silvestrovského speciálu:

Silvestr na poslední chvíli – jak se to stalo, že jsem silvestra plánovala až 29. 12. 2014 

Vlakem do Krkonoš – cesta 

Předsilvestrovský večer: Bang! a Párty karty – popis dvou společenských her

Silvestr a jediná kamenná rozhledna v Krkonoších – jak jsem strávila poslední den roku 2014

Nový rok 2015 – jaký byl můj přechod ze starého roku do nového

Vrchlabí – o Domu U sedmi lomenic, citronovém pepři a Krakonošově bylinné

Starý kravín ve Františkově – o Dřevosochání, Borku Nechanickém a spousta fotek z muzea

Drátkované postavičky (foto: PS)

Na druhou hodinu jsme objednaní do Poniklé a máme to jen tak tak. Po soukromém Muzeu krkonošských řemesel nás provádí sama majitelka Jana Pičmanová. Muzeum bylo otevřeno 12. prosince 1999. Mají tu přibližně sedm set exponátů. Cítím se jako ve svém živlu, protože spousta z nich jsou paličkované, háčkované, pletené nebo síťované dečky, či jiné látkové doplňky. Vzdělávací spolek uměleckých řemesel Praha pořádá každé léto v Poniklé kurzy pod vedením Ivy Proškové, která se v Krkonoších narodila a je známou mezi námi paličkářkami.

Zima je tu stejně děsná jako v předchozím muzeu, naštěstí jsme trochu roztáli v autě a ke všemu nám milá paní průvodkyně uvaří čajík. Solidárně s řidičem si dám bez rumu, navíc u těch jejich bylinkových by to byla škoda. A taky se nemá pít alkohol, dokud nejste v teple, protože do vás zima víc proniká.

V patře se nachází výstava kočárků. I když smíme fotit, ještě to neumím se zapůjčeným foťákem, a tak je většina mých fotek nepoužitelných.

Miska s veverkami

Výstava kočárků (foto: PS)

Sportovní kočárek německé výroby, vyráběný ve 40. letech 20. století, po kompletní renovaci.

Starý kravín ve Františkově

Předchozí články silvestrovského speciálu:

Silvestr na poslední chvíli – jak se to stalo, že jsem silvestra plánovala až 29. 12. 2014 

Vlakem do Krkonoš – cesta 

Předsilvestrovský večer: Bang! a Párty karty – popis dvou společenských her

Silvestr a jediná kamenná rozhledna v Krkonoších – jak jsem strávila poslední den roku 2014

Nový rok 2015 – jaký byl můj přechod ze starého roku do nového

Vrchlabí – o Domu U sedmi lomenic, citronovém pepři a Krakonošově bylinné

Výzdoba z knih

Původně jsme v sobotu zamýšleli vyrazit na Černou Horu na běžky, ale hlásili špatné počasí, tak jsme usoudili, že to nebudeme hrotit a vyrazíme raději do Tkalcovského muzea v Domě Pod Jasanem ve Voletinách na okraji Trutnova. Naštěstí nás napadlo tam předem zavolat, a tak jsme zjistili, že budu muset do Krkonoš znovu, protože až do června provádějí rozšiřování prostor a rekonstrukci.

Petr jakožto domorodec a průvodce zná v okolí další pro mě zajímavá muzea. Bleskově navrhl Františkov a Poniklou, pak tam zavolal a mohli jsme jet – správně jsem předpokládala, že v sobotu návštěvníky přivítají, zvlášť když si vymyslíme nějakou rozumnou hodinu.

Šachová židle

Slaměná ošatka

Originální stojánek na herduli

Muzeum a galerie Starý kravín ve Františkově nabízí stálou expozici, která vás provede dřívějším způsobem života v krkonošských osadách. Sezónně se tu vystavují díla místních umělců, v současné době obrazy a sochy Roberta Konečného (dřevěná šachová židle) a fotografie Borka Nechanického. Ten je bohužel zajímavý také tím, že zemřel před dvěma měsíci, když se zřítil dvacet metrů na ferátě Vodní brána nad řekou Jizerou u Semil. Průvodce nám říká, že si odepnul pás, aby mohl udělat pár kroků a vyfotit něco zajímavého, ale horydoly.cz píší, že šplhal v úseku s obtížností C. Bylo mu 28 let a v loňském roce kandidoval v komunálních volbách v Rokytnici nad Jizerou. Jeho heslem bylo: „Chci-li něco změnit, tak to musím udělat sám. V životě jsem zjistil, že nic se neděje bez příčiny a tlacháním po hospodách se ještě nic nevyřešilo.“ A oblíbený citát pocházel přímo od Masaryka: Nebát se a nekrást.

Každý první týden v červenci se ve Františkově koná Dřevosochání. Na křižovatce „Na vrších“ v Horní Rokytnici nad Jizerou začíná kilometr dlouhá stezka vedoucí k muzeu. Kolem ní jsou čtyři naučné cedule věnované Dřevosochání a jeho výsledky títo akce.

Prohlídka muzea začíná v prvním patře, kde se nejprve díváme na historické fotky. Průvodce nám říká, že boom vleků a skokanských můstků byl v 60. letech 20. století. Z exponátů mě zaujmou kromě zmiňovaných fotografií, výtvarných děl a dřevěných soch především háčkované či síťované dečky a také herdule s okouzlujícím podstavcem. Až po upozornění a při bližším pohledu zjistím, že je vyrobený ze dřeva a nikoliv z kovu. Jak šikovně vymyšleno! 

Originální vánoční výzdoba

Hezké jsou také fotky Rudolfa Honsy, které koloroval. Jedinečným kouskem je žehlička na dřevěné uhlí, kterou nějaký koumák upravil tak, aby se do ní dal nalít líh, zapálit a mohlo se žehlit.

Přízemí muzea-kravína

 

  

Houpací koník (foto PS)

Váhy (foto PS)

Líbí se mi také máselnice, ošatka z proutí, která je starší než ta ze slámy, a další věci. Nejvíc se s focením vyřádíme u hasičského fichtla. Koukám na to jak blázen. Je to raritka a borec si to vymyslel sám. Je to vlastně babetta, která má na sobě několik hasicích přístrojů. Samozřejmě je využitelná především u menších požárů, ale někam s ní i jel a pochopitelně všichni zírali. Však když na tom přijede dvoumetrový chlap, aby ne! Patří snad někomu z dobrovolných hasičů v Jablonci nad Jizerou.

Hasičská motorka

Než skončíme hodinu a půl trvající prohlídku, jsme pořádně zmrzlí a to nás ještě čeká druhé (stejně studené) muzeum. Proto vám radím – nechte si to raději na léto, stejně jako Jarošův mlýn. Nebo aspoň až bude venku přijatelně na to, abyste mohli tak dlouho postávat.

Vrchlabí

Předchozí články silvestrovského speciálu:

Silvestr na poslední chvíli – jak se to stalo, že jsem silvestra plánovala až 29. 12. 2014 

Vlakem do Krkonoš – cesta 

Předsilvestrovský večer: Bang! a Párty karty – popis dvou společenských her

Silvestr a jediná kamenná rozhledna v Krkonoších – jak jsem strávila poslední den roku 2014

Nový rok 2015 – jaký byl můj přechod ze starého roku do nového

Malba na stěně uvnitř

Ač to původně nemáme v plánu, dnešek tak nějak strávíme ve městě. Začalo to nejspíš tím, že jsem se pochlubila se svým blogem o vaření a rozhodli jsme se udělat hummus, buřty v černém pivu a tvarohový dort. Takže bylo potřeba koupit cizrnu, římský kmín, tahini (sezamovou pastu), tvaroh a další ingredience. Kdyby měli lilek, mohli bychom udělat ještě baba ganoush, i když je to dost podobné jídlo hummusu.

Nejdřív si chceme ve Vrchlabí zajít na menší obídek – na menší, protože jsme po silvestru ještě pořád přežraní, a obídek, protože než jsme se vybatolili z domu, už je zase poledne. Místo krátké zastávky zůstaneme v kavárně docela dlouho. Dům U Sedmi štítů s č. p. 159, v němž se nachází, je nejstarším dochovaným ve Vrchlabí. Je o něm i dokument České televize z roku 2008 Dům U sedmi lomenic. 

Objednané crêpes (palačinky) s kozím sýrem a špenátem, nebo mozzarelou a pršutem chvilku potrvají, a tak si zatím jdeme prohlédnout první patro chaloupky. Slouží tak trochu jako muzeum a jsou tam krásné malované stěny a strop. Jídlo je naprosto úžasné, mňam.

Za zmínku rozhodně stojí také záchody v tomto zařízení: zákaznice, které chtějí použít toaletu zde mají k dispozici nejen tekuté mýdlo a papírové ubrousky, ale také tužidlo na vlasy, hygienické potřeby, vatové tyčinky na uši, krém na ruce a možná ještě něco dalšího.

Vrchlabí se říká Vstupní brána Krkonoš. Má zhruba třináct tisíc obyvatel a dříve bylo jedním z nejvýznamnějších center varhanářství. Nad ním se tyčí Žalý, kam jsme před dvěma dny vystoupali. Z památek jsem si stihla prohlédnout jen kostel svatého Vavřince a to až večer před odjezdem. Tou dobou byl naštěstí právě otevřený a konala se nějaká mše.

Původní jednolodní gotický kostel pocházel ze 14. století. Na jeho místě vystavěl vrchlabský stavitel Eduard Zirm podle projektu pražského architekta Stephana Tragla v osmdesátých letech devatenáctého století v novogotickém stylu nový kostel. Děkanský chrám sv. Vavřince jáhna a mučedníka byl dokončen v roce 1889. Z původního kostela bylo do zvonice nového chrámu převzato také pět zvonů. Ty však byly postupně zabavovány jako surovina pro válečné účely, až byla roku 1942 věž zcela bez zvonů. V roce 2002 byly z výtěžku veřejné sbírky pořízeny tři nové kostelní zvony: sv. Vavřinec, sv. Anna a sv. Václav.

Po obědě navštívíme nějaké krámky se zdravou výživou či kořením. Hned si pořídím citronový pepř, který se dává do Petrova čekankového salátu, jenž bych si dnes znovu s chutí udělala, ale bohužel čekanku nemají. Citronový pepř obsahuje: bílý a černý pepř, citrónovou kůru, cibuli, bramborový škrob, sumah a cizrnovou (nejspíš překlep – má být citronovou) trávu. Když se podívám na internet, překvapí mě, že jej lze koupit od Antonína, Grešíka i JUSTu, já mám Davídkovo koření a asi je to to nejlepší. Více se o něm dozvíte v mém samostatném článku Citronový pepř. Myslím, že stojí za přečtení. ;-) Je krátkej.

Malba na stropě

Jak je mým dobrým (nebo špatným?) zvykem, pokecám v každém krámku s prodavačem či prodavačkou, a tak se pak jenom divíme, kam se celý den poděl. Zato ovšem získám cenné informace o tom, že ghí, dnes tolik populární ve zdravé výživě, je vlastně jenom přepuštěné máslo, ale není radno dělat ho jen tak naslepo. Paní prodavačce se jich takhle podařilo pár zlikvidovat, než si konečně přečetla návod a zjistila, že je potřeba normální máslo alespoň čtyři hodiny vařit ve vodní lázni. Upozorňuje nás, že je výhodnější koupit si normální cizrnu a nechat ji přes noc máčet, než si pořizovat konzervu se sterilovanou. Jinde se dozvím, že koření do salátu je lepší nechat chvíli máčet v oleji, aby ho krásně provonělo. Všechno to musím ještě vyzkoušet.

Na prohlídku města mi tak v podstatě nezbude čas. Jenom navštívím místní informační centrum, jehož kvalita je bohužel vcelku bídná. Mladá paní není ani moc ochotná, ani příjemná. Znalosti z regionu nemohu posoudit, neboť jsem ji požádala o papír na poznámky (o tom koření, ghí a tak) a zjištění, která Krakonošova bylinná je výhodnější – jestli ta větší nebo menší. Poněkud mě zaskočí, když mi odpoví: „Já nad tím takhle nikdy nepřemýšlela.“ Jak ji tedy slušně požádat, jestli by mi to vypočítala? Napadne mě hned několik možností, ale všechny jsou netaktní až urážlivé. Něco nakonec vymyslím, ale stejně si cenu na decilitr musím spočítat sama.

Krakonošova bylinná je směs bylin a koření, která údajně trochu připomíná becherovku. Pomáhá při zažívacích problémech. Obsahuje 35 % alkoholu. Ochranná známka je platná do 27. listopadu 2020, přihláška byla podána v roce 2000. Výrobcem je Likérka Nezdenice s. r. o., která začala vyrábět destiláty v roce 1922 a později výrobu rozšířila o likéry. Po znárodnění došlo k zastavení činnosti, která byla znovu obnovena v roce 1990. Léčivé byliny, koření a plody si sami zpracovávají na polotovary, maceráty, destiláty a kompozice, z nichž vyrábějí své produkty: Bylinná Lopeník 35% (krajový likér), Slovácká slivovice (50%), Aperitiv Promenáda (18%), Višeň (30%), Vodka (38%), Tuzemák (38%), Borovičková pálenka (38%), Meruňka (35%), Peprnomátový likér (25%), Režná (35%). Smutné je, že na svých stránkách nepíší právě o tom likéru, který jsem si zakoupila já. 

Přitom na lahvi je distributorem Milan Fiedler, který je vlastníkem té ochranné známky a také jsou na ní uvedené webovky nezdenické likérky. Koupila jsem láhev 0,7 litru a ve složení se dozvěděla, že obsahuje: líh, cukr, macerát a destilát z bylin a koření, aroma, barvivo – karamel. Zvědavě jsem jim napsala, proč už ji nemají v sortimentu. Na mou mailovou otázku reagovali ihned a dozvěděla jsem se, že se "jedná o Bylinnou Lopeník – stejný likér plníme pro našeho distributora v Krkonoších pod druhým názvem."

Vyberu si také pár pohledů a turistických vizitek, dám si razítka a už je čas jít nakoupit suroviny, ať máme z čeho vařit.

Večer se ještě pustíme do výroby vitráží. Můžete se podívat na samostatný článek Vitráž. Práce mi jde docela pěkně, ale přesto se jí budu věnovat ještě v následujících dnech.

Zdroje:

vlastní poznámky

http://www.hrady.cz/?OID=5124

http://brusinkovekralovstvi.cz/vyrobky.php?cis=95

http://www.likerkanezdenice.cz/nase-vyrobky

Nový rok 2015

Předchozí články silvestrovského speciálu:

Silvestr na poslední chvíli – jak se to stalo, že jsem silvestra plánovala až 29. 12. 2014

Vlakem do Krkonoš – cesta

Předsilvestrovský večer: Bang! a Párty karty – popis dvou společenských her

Jak jsem psala v předchozím článku Silvestr a jediná kamenná rozhledna v Krkonoších na silvestra jsme vylezli na Přední Žalý a odtamtud se klouzali v pytlích až k Möhwaldově boudě, kde jsme si dali vynikající zelňačku a obrovské borůvkové knedlíky, ohřáli se a pak už vesele šlapali dolů k autům.

Zvědavá ulička v Jilemnici

"Doma" jsme se moc neohřáli a už byl čas vyrazit do Jilemnice, kde jsme měli zamluvený badminton. Pinkání bylo super, ale výsledek už si nepamatuji, myslím, že mi to celkem šlo, i když kluci byli lepší. Hlavní bylo hezky si zahrát a být v pohodě. Potom jsme se podívali na Zvědavou uličku, kterou jsem se marně pokoušela zvěčnit vypůjčeným foťákem. Takže obrázek jen pro ilustraci. Abyste věděli, že Zvědavá ulička v Jilemnici je soubor obydlených přízemních roubených domků postavených po požáru v roce 1788, ale některé jsou ještě starší. Chaloupky jsou jedinečnou ukázku lidového stavitelství podkrkonošského kraje. Domy jsou roubeny z mohutných trámů a spáry mezi nimi (tzv. lišty) jsou vyplněny mazaninou z jílu, plev a pazdeří. Trámy se původně konzervovaly volskou krví – tak tomu prý je v muzeu v Poniklé, lišty se bílily. „Všechny chalupy jsou postaveny nakoso k ulici tak, aby byl umožněn z východního průčelí pohled na hlavní ulici a k náměstí.“ Stavby jsou posunuty většinou o jednu okenní osu směrem do ulice, takže z jednotlivých domků bylo vidět až na náměstí, proto se říká Zvědavá ulička. Některé domky už sice nemají šindelovou střechu, ale přesto patří mezi památky. V minulosti v domcích žili zejména „drobní řemeslníci – tkalci, pekaři, fiakrista, cvočkář, kartáčník a mnoho dalších. … U východního vstupu do uličky stojí socha svatého Jana Nepomuckého a roste zde jilm horský, který je erbovním stromem města Jilemnice.“ (Zvědavou uličku najdete také v Rumburku, tam jí říkají "vesnická rezervace Šmilovského ulice".)

Před půlnocí vyrazíme na nedaleký kopec, abychom se trochu vyvenčili. Ohňostroj ve Vrchlabí vidět nemůžeme, protože je opravdu špatná viditelnost, ale to nám nijak nevadí. Aspoň si pak u baráku zapálíme barevné prskavky, ze kterých máme radost jak malé děti. 

Hrajeme Aktivity a možná ještě něco dalšího. Od Tomáše ochutnám gin s tonikem a okurkou a hned si chci dát taky. Mňam, ta okurka to zajímavě ovoní. Spát jdeme zase ve tři ráno.

Na Nový rok vstávám sice docela brzy, ale než vyrazíme na běžky na Benecko, chvíli to trvá. Pod kalhoty si oblékám tepláky pro zahřátí. No, navléknu se jako bych jela na Sibiř. Pak samozřejmě funím vedrem.

Autem jedeme na okraj Benecka (za hotel Kubát a rozcestí žluté a červené a oblast Na Sychrově), kousek si vyneseme běžky a dáme si asi desetikilometrový okruh. V údolí je mlha a vypadá to kouzelně. Na běžkách jsem už nějakou dobu nestála, a tak mám spíš prkenný než uvolněný postoj, ale věřím, že se to za pár dní zlepší. Hlavní je, že mě nové boty netlačí a taky do nich neteče a staré běžky jsou pořád stejně úžasné. Miluju běžky se šupinatou skluznicí! A vůbec – miluju běžky. To je tak příjemný pohyb. Vyvolává ve mně doslova slastné pocity. Žádný jiný sport/pohyb na mě takhle nepůsobí. Trochu by to měl připomínat Nordic Walking, ale to vůbec není ono. Asi svou roli hraje šoupání nohama.

V půlce cesty si uděláme zastávku v penzionu U Piráta. Oproti dřívějšku ale zmizela figurína, která u vchodu vítala návštěvníky a obsluha je dost laxní. Na druhou stranu je přiznat, že svíčková za stovku je opravdu luxusní. Omáčky dostanu tolik, že mi k ní čtyři knedlíky opravdu nestačí. Sice číšník nejdřív dělá cavyky, že přihřát dva knedlíky je problém, ale když vidí, kolik mi zbývá omáčky, zaběhne do kuchyně a zlepší si u mě reputaci.

A aby byl den úplně dokonalý, koukneme se večer na Stmívání, můj milovaný seriál.

Zdroje:

http://www.turistika.cz/mista/jilemnice-zvedava-ulicka

http://www.mestojilemnice.cz/cz/jilemnice/o-meste/fotogalerie/zvedava-ulicka/ – Fotografie Zvědavé uličky na stránkách Jilemnice