čtvrtek 31. července 2014

Odpověď na druhou otázku – Výtvarný večer v havlíčkobrodské knihovně

V pátek 27. června jsem vyrazila do havlíčkobrodské knihovny na Výtvarný večer s knihovnou. Jednalo se o šestý mimořádný večer. Ty prázdninové nebudou tak zajímavé, protože budou bez přednášek, pouze s občerstvením, prodlouženou otevírací dobou (o prázdninách do devíti hodin jinak do desíti do večera) a v kostýmech. Červencový byl ve stylu hippies, jak jsem už psala v článku Hippies večer s knihovnou. Bylo to fajn, ale k hippies by se přednáška skutečně hodila!

Fotka převzatá z Facebooku
Tak vám povím alespoň o tom červnovém výtvarném večeru, který byl senzační. Fotky můžete vidět tady.

Jaroslav Staněk nám během přednášky Malíři z Vysočiny trvající hodinu a deset minut promítl mnoho krásných obrazů z Vysočiny. Hned na úvod si jako správný pedagog položil dvě otázky: Co je Vysočina? A budeme se věnovat malířům pocházejícím z Vysočiny? Nebo těm, kteří byli sice odjinud, ale Vysočinu malovali?

Vyjmenoval jich spoustu a já jich většinu neznala: Jambor, Sodomka, Prucha, Panuška, Chittussi, Blažíček, Zrzavý, Kaván, Slavíček…

Zaujal mě hned první obrázek s pastýřskou scénou v popředí. V pozadí byla Světlá nad Sázavou od Antonína Mánesa. Mánesovi totiž několikrát pobývali na zámku v Pohledu (k tomu se dostanu zase příště). Pobaví mě pomlkou ve větě: „I ten pohled na… Pohled je od Amálie Mánesové.“

Zajímavá je i zmínka o tom, že si lidi myslí, že se stromy a zeleň ztrácí, ale kdepak. Dřív bylo mnohem méně lesů, než máme teď. Tehdy se každá stráň i mez využívala k pastvě. Například Antonín Chittussi zachytil údolí řeky Doubravy tak, že kdo to tam zná, to nemůže poznat. Dnes je to celé krásně v lesích, ale tehdy tam byly jen holé kopce. Mimochodem, tento malíř prý položil základy krajinomalby. Jeho nejlepším pokračovatelem byl Antonín Slavíček. (Některé obrázky Chittussiho můžete poslat jako elektronickou pohlednici.)

Jindřich Prucha se vyrovná francouzským fauvistům a je smutné, že jej pražská národní galerie letos nevystavuje, neboť je to sto let od jeho smrti. Zemřel v první bitvě první světové války. Mně připadají jeho obrazy trochu divné, hodně barevné a tak trochu jako impresionistické. Ale nejslavnější obraz Počátky – chalupa Ptáčnice se mi také líbí. Rozehráváním barev prý překonává Slavíčka. (P. S.: Ptáčnice jsou plané třešně.)

František Kaván namaloval přes čtyři tisíce obrazů – zvláště dobré a oblíbené jsou jeho zimy. Protože je to nenáročné malování, existuje hodně padělků. Pokud nebyl nemocný, maloval obrázek každý den. Tomu říkám výkon! V zimě si ruce obaloval povříslem a do bot si dával slámu, jak srandovně nám to dnes zní. Ale stejně si neumíme představit, jak bychom venku v pořádné sněhové zimě stáli a malovali chalupu. Na jeho obrazech je nádherný právě ten sníh.

Bohuslav Dvořák byl na rozdíl od Slavíčka klidné povahy, možná právě proto se mu s ním podařilo vycházet, jestli si ho teď nepletu s někým jiným. Doceněn je až nyní, většinou ho nejdete v soukromých sbírkách.

Gustav Macoun byl rychle objevený a doceněný malíř. Přišel do Kameniček a bydlel ve stejném domě jako Kaván. Jeho tvorba je značně nevyvážená zřejmě i proto, že dost pil. Hojně se padělá.

Jan Zrzavý pocházel z Okrouhlice, jíž prochází nově (2012) vytvořená naučná stezka nesoucí jeho jméno. Můžete si o ní přečíst na blogu M + M Svatošovi. Přednášející nám říká, že jeho styl je o generaci jinde. Zřejmě i mimo tu mou, protože se mi jeho dílo nelíbí.

Oldřich Blažíček byl spíš kreslířem. Jeho olejomalby vypadají jako by to byl akvarel.

Typickou lyrickou českou krajinomalbou se zabýval Gustav Porsch (čti porš). Musím se smát, když se nám pan Staněk vypráví, že vždycky všechny šokuje, když prozradí, že „má doma Porsche“.

A konečně Jambor. Josef Jambor je správnou odpovědí na druhou otázku. S trochou smutku v hlase o něm přednášející říká, že by byl malířem první kategorie, kdyby se neodstěhoval na vesnici (kvůli manželce) a nemaloval to, co lidi chtějí. Nazval ho „malířem hub“, protože na něm bylo zajímavé, že maloval houby. Copak znáte jiného malíře malujícího takovýto objekt?


V dubnu jsem zavítala do tišnovského muzea, v němž právě probíhala výstava malíře a krajináře Josefa Jambora (1887–1964). Fotky se mi sice nepodařily nejlepší – bývá dobrým zvykem nefotit obrazy s bleskem - ale ráda bych se s vámi o ně podělila.

Josef Jambor se narodil 29. října 1887 v Pohledci, dnes součást Nového Města na Moravě, jako jedno z dvanácti dětí. Svoje studia dokončil v roce 1919, kdy se stal grafikem. Více jej lákaly olejomalby, obzvláště pak krajinářské motivy. „Do roku 1923 se věnoval hledání inspirace cestováním po poválečné Evropě. Navštívil Jugoslávii, Německo, Holandsko, Itálii, Belgii a další země. Roku 1923 uspořádal výstavu těchto obrazů. Tyto cesty ho však ujistily o tom, že česká krajina je nejkrásnější.“ Někdy se mu přezdívá „Malíř Vysočiny“, protože inspiraci čerpal převážně kolem své chalupy na Blatinách na Vysočině. 

Zajímavé je, že se ve třicátých letech a po druhé světové válce věnoval malbě hub. V roce 1931 se natrvalo odstěhoval do Tišnova a podruhé se oženil. V roce 1946 dostal moravskou zemskou cenu pro výtvarné umění. O jedenáct let později mu město Tišnov udělilo ocenění Čestný občan města.

V letošním roce uplynulo padesát let od smrti Josefa Jambora, který krátce před ní odkázal sbírku svých 40 obrazů městu Tišnov.

Galerie Jamborův dům již nevystavuje obrazy Josefa Jambora, ale od soboty 17. května 2014 můžete některé vidět na dlouhodobé výstavě v muzeu města Tišnov. „V pravidelných intervalech budou veřejnosti představovány ucelené soubory Jamborových obrazů doplněné o zapůjčená díla nebo obrazové a zvukové dokumenty přibližující tvorbu i život malíře.“

Vstupné je lidové – třicet nebo patnáct korun, když máte slevu.

Zdroje:
http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Akce/Vchazeni-do-obrazu-Josefa-Jambora.aspx
http://www.mekstisnov.cz/muzeum/akce/jaro-ve-znameni-josefa-jambora-pokracuje
http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Jambor

středa 30. července 2014

Nápověda - 4. soutěžní otázka

Město, na které se ptám, se může pochlubit tím, že se poblíž nachází něco, co bylo použito jako výchozí veličina pro určení délky metru jako základní jednotky metrického systému. To něco je čára vzniklá průnikem poloroviny určené zemskou osou a povrchu Země.

pondělí 28. července 2014

Hrad a muzeum - 4. soutěžní otázka

a) Ve kterém městě se nachází třetí největší hrad v České republice?

b) V témže městě bylo ze starého zámeckého pivovaru vybudováno unikátní muzeum. Čeho?

(Ve středu bude nápověda.)

neděle 27. července 2014

Závislost na moci

O závislostech jsem psala něco málo v článcích o shopaholismu. Nedávno mi jedna známá poslala odkaz na video o tomto tématu. Můžete si ho pustit, má jenom osmnáct minut - nebo si přečíst moje poznámky z něj. 

Gábor Maté krom toho, že mluví o své vlastní dřívější závislosti na nakupování klasické hudby, popisuje svoje zkušenosti s léčbou drogově závislích a zabývá se otázkou PROČ jsou lidé závislí. 

Závislost je každé chování, které poskytuje dočasnou úlevu a potěšení, ale dlouhodobě ubližuje. Má negativní důsledky a nemůžete s ním přestat navzdory všem těmto dopadům.

Závislost je celá o snaze zaplnit vnitřní prázdnotu zvnějšku.

Když si závislý člověk vezme drogu, dostane jeho mozek dopaminovou dávku. Zajímavou teorií je, že drogy samy o sobě nevyvolávají závislost. Dokládá to tím, že jsou lidé, kteří drogu vyzkouší a nestanou se závislými. 

Trochu nezvyk, že? Ale něco by na tom být mohlo. Podobně jako jídlo není návykové, a přesto jsou na něm někteří závislí, nakupování není návykové, ale někteří jsou na něm závislí, televize není návyková, ale někteří jsou na ní závislí...“ Závislost působí na endorfinový systém. Je tedy nasnadě otázka - co se stalo závislým lidem, že potřebují tyto chemické látky zvenčí?

Mnohdy jde o lidi, kteří byli v dětství zneužíváni, a tak se u nich v mozku dostatečně nevyvinula životně důležitá spojení. Prázdnota uvnitř člověka vyplývá z toho, co jsme nedostali, když jsme byli malí. (Na to se zaměřuje spousta psychologických teorií. Někdy už mi s tím trochu lezou krkem bez ohledu na to, zda jsou či nejsou pravdivé, což nedovedu posoudit. Někdy to totiž vyznívá tak, že co vám nedali v dětství, nedostanete už nikdy a budete to celý život hledat, dobývat, nahrazovat si to jinak atp. Připadá mi, že se dětství přikládá až přehnaný význam.)

Asi v polovině videa je vcelku dojemná osobní zpověď o tom, proč se stal workoholikem – když máte pocit, že vás ostatní nechtějí, chcete být aspoň natolik dobří, aby vás potřebovali. Jak smutné.

Na závěr hovoří o závislosti na moci. Známí lidé toužící po moci byli obvykle nízcí, pocházeli odjinud (nebyli součástí majoritní populace – Stalin byl Gruzínec ne Rus, Napoleon Korsičan ne Francouz, Alexander Veliký byl Makedonec ne Řek a Hitler Rakušan ne Němec), trpěli silnou nejistotou a méněcenností. „Potřebovali moc, aby se sami se sebou mohli cítit dobře.

A trocha víry na závěr – Buddha i Ježíš odmítli ďáblovu nabídku moci, protože nechtěli lidi kontrolovat, ale učit svým příkladem, poznáním a vlídným slovem, ne silou. Mluvčí na videu hovoří také o tom, že přirozeností člověka je spolupráce a štědrost k jiným lidem.

O závislosti je též videorozhovor s MUDr. Karlem Nešporem, CSc. Zajímavý článek o závislosti najdete též na blogu Veber  Závislosti – žádné ctnosti a jen starosti…

čtvrtek 24. července 2014

Hippies večer s knihovnou

Zítřek bude náročný a dlouhý – udělám si „výlet“ do Jindřichova Hradce a pak se vypravím, jestli budu mít ještě sil, na hippies večer s havlíčkobrodskou knihovnou. A pak padnu do postýlky a budu spát až do rána!

Styl hippies je téma, které mě láká. Vlastně ani pořádně nevím, co si pod ním mám představit. Jasně – květinový děti – ale víc nám nikdo nikdy nikde neřekl a přitom by to mohlo být tak zajímavý. Hned si broukám oblíbenou písničku Aleše Brichty:

Starej hipík co se Kampou toulá,
dlouhejch šedejch vlasů jenom pár,
mezi prsty svýho jointa žmoulá
a když vypráví má v očích žár.

Tenkrát hrály kapely, holky byly nesmělý,
přitom tancovaly do půl těla.
Měly kytky ve vlasech v lásce neztrácely dech,
nemáš zdání jak to bylo, nevíš co to bylo.

Byl to čas kdy nám narostly křídla
a my odletěli o kousek dál,
byl to čas kdy nám narostly křídla,
hvězdám osudu se každej smál,
byl to čas kdy nám narostly křídla
a my objevili novej svět,
byl to čas kdy nám narostly křídla
a my nečekali na nic, museli jsme ho mít hned.

Starý hipík co se Kampou toulá,
vrásky smíchu nosí na tvářích,
mezi prsty svýho jointa žmoulá
v očích slzy má když vypráví.

Trička „lásku, válku ne“; užívat každýho dne
svobody a bejt svym vlastnim pánem.
Všichni žili pospolu, dělili se u stolu,
bezstarostný jako děti, květinový děti.

Byl to čas kdy nám narostly křídla...

Parádní písnička „květinový děti“, ale taky u toho byly drogy a pohlavní nemoci a vůbec. Nebyl to takový ráj, jak by si člověk mohl myslet. Ale stejně mě zajímá, jaký to bylo… Mohlo by být hezké přečíst si něco od někoho, kdo v té době žil, kdo to zažil, kdo byl sám květinovým dítětem nebo kdo byl nestranný pozorovatel.

Nejvíc mě ale láká hippies móda, tak jsem zvědavá, v čem tam zítra knihovnice budou.

Název hippies pochází ze slova „hipsters“ jak se říkalo beatníkům… paráda, další generace, která mě vždycky lákala – znáte Johna Kerouaca, ne?

Všechno to začalo v roce 1965. Tehdy se Beatles prezentovali albem Rubber Soul a následně Revolver. Co se týče literatury – nadšení vzbudil Tolkienův Pán prstenů. Nejprve v San Franciscu a pak po celé Kalifornii začaly vznikat hippies komunity. Připadá mi tak trochu srandovní, že se snažili žít právě pro ten jediný den. Užívat si dneška – carpe diem – přesně to učí zenbuddhismus. Ne se zbláznit a kašlat na všechno kolem – ale celý den přemítat nad minulostí, která je pryč, nebo nad budoucností, která tu ještě není a třeba ani nikdy nebude, zrovna moc štěstí nepřináší. A možná že honit se za kariérou, barákem nebo čímkoliv dalším nemá tak docela smysl, protože kdoví co bude za pár let a nebo možná zítra. Už zítřek může být poslední.

Někdy s tím tak trochu bojuju. Pokud si budu maximálně užívat dneška, nikdy to nikam nedotáhnu. Nemá smysl se dnes učit, když nevím, jestli se dožiju zkoušek. Na druhou stranu čekat, že až budu v důchodu, budu mít konečně čas na svoje záliby je asi taky dost mimo, pokud od něj nejste už jen krok nebo pár měsíců, ale možná i tak. Takže kde je ta správná rovnováha?

Zdroje:
http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/alternative-rock/clanky/37-hippies-magicka-hra-v-letech-1965-1967/ - trocha zajímavého čtení

středa 23. července 2014

Proč ženy nechtějí sex?

Dneska jsem na Seznamu objevila článek o problémech jednoho mladého páru. Žena poměrně dlouho odmítala sex pod různými výmluvami, a tak si je její partner-manžel začal zapisovat a pak jí je poslal jako excelovskou tabulku. Ona se urazila a vyvěsila ji na sociální síť. Nebudu teď polemizovat o tom, kdo se zachoval hůř – řekla bych že ona – ale spíš se snažím zamyslet nad tím, jak by taková situace šla řešit elegantněji, nebo proč my ženy nestojíme o sex. (Není to podle pořadí, jen jak mě to napadlo ;-).)
  • 1. důvod: Mizernej partner. Vyberete si kouzelného muže, který je chytrý a zábavný ve společnosti, a doma se z něj vyklube balík, co se válí u televize nebo u počítače a večer po vás chce sex, jako byste byla automat na čokoládu. Jenže do něj dává aspoň peníze, vás si celý den nevšiml. Jak pak máte mít chuť? (A to jsem nepsala o tom, jaký je v posteli.)
  • 2. důvod: Antikoncepce. Je všeobecně známo, že prášky snižují chuť na sex. Některé víc, některé míň. Zkuste je vysadit a uvidíte, jestli to má nějaký efekt. Už nejednou jsem slyšela, že pořádný!
  • 3. důvod: Stres. Přijdeme z práce ztahaný, musíme uvařit večeři, zopakovat si slovíčka do angličtiny, umýt nádobí, vyluxovat atd. atd. Na sex není ani chuť, ani čas. Oblíbenou radou bývá, že by vám měl partner pomoct, ale je to spíš asi o vašem vnitřním přístupu – jenom jeho snaha nestačí. I vy se musíte rozhodnout, jestli si necháte vztah zničit stresem z práce (nebo školy) a věřte – je to víc na vás, než na něm, protože vy jste ta, kdo nemá chuť. Zkuste meditovat, zamknout práci a jít opravdu domů – myslet jen na svého drahého muže. Přestat myslet na to, co musíte udělat ráno, zítra, pozítří, za týden.
  • 4. důvod: Obezita a špatný životní styl. Je prokázáno, že lidé, co nezdravě jedí a málo sportují, mají méně energie. A tudíž i méně chuti k sexu. (Zdroj a další detaily by to chtělo dohledat, ale jako důvod to stačí takhle.)
  • 5. důvod: Malá iniciativa. Ženě se leckdy nechce, ale muž ji může zaujmout. Může se zamýšlet nad tím, co udělat, aby se jí chtělo. Asi to nebudou staré vytahané tepláky, když ona doma chodí v hezkých šatech a pivní pupek erotice taky nesvědčí. Nevím, jak to funguje třeba po dvaceti letech, ale co takhle si pustit hezký film – hezký pro ni! Tak se s ní koukněte na Titanik, hlaďte ji přitom po vlasech, za ušima (tam je to fakt moc příjemný), udělejte jí masáž krku, načněte si vínko, povídejte si s ní – nechte ji vymluvit ze všech starostí a pozorně poslouchejte – řekněte jí, jak jí to sluší, že na ni máte chuť, že se vám líbí. Ale ne tak, aby měla pocit, že jste s ní jen kvůli jejímu tělu a abyste ukojili svoje potřeby, oceňte i její inteligenci, to jak vaří, jak se s ní dá povídat… Milujte ji a snad ona bude milovat vás.
  • 6. důvod: Dovolte jí nechtít. Když stačí, že dnes nechci, nemusím hledat milion výmluv PROČ. Prostě nechci. A když mám šikovného muže, často s tím snadno něco nenápadně a nevtíravě (= bez naléhání!) udělá třeba právě tou masáží nebo mazlením. Chlapi, zjistěte, co znamená slovo předehra. Může to mít příjemné následky. A zjistěte, co se ženě líbí – před, při, po.
Rada pro chlapy – najít si milenku – mi přijde poněkud ubohá. Pokud vám jde jen o sex, mohlo by to stačit, ale možná je chyba i ve vás a můžete ji napravit třeba trochou více pozornosti – ušetříte si starosti s hledáním, vypařováním se, zatloukáním a možná i následným odmítáním sexu ze strany milenky.

Teda, už mě žádné další důvody nenapadají a Google jich našel dvacet! Takže tady jsou další:
  • 7. důvod: Strach z nezkušenosti – platí asi spíš na začátku vztahu.
  • 8. důvod: Žena nedosahuje orgasmu a sama to s sebou neumí.
  • 9. důvod: Žena se stydí před mužem svléknout. Ačkoliv to pro mě stejně jako předešlé dva důvody zní divně, mám známou, která s tím bojovala dost dlouho. Řešili to zhasnutou lampičkou. Má nafouklé břicho, připadá si tlustá atp. Do této kategorie patří i různé mindráky. Z toho plyne - ujišťujte svou ženu, že je krásná a líbí se vám, pokud jí říkáte, že má velkej zadek a neměla by tolik jíst a měla cvičit, asi těžko vám bude chtít svůj ohromnej zadek ukazovat. Slova važte opatrně, jsou nebezpečnou zbraní. To s ní raději začněte chodit cvičit.
  • 10. důvod: Hloupé výmluvy, které by šly snadno řešit.
−    Zápach – z úst, bot nebo potem – umyjte se a vyčistěte si zuby.
−    „Protože mimino se za chvíli určitě vzbudí na kojení, bude brečet a ty pak nebudeš chtít přestat.“ – Tak buď bude chvíli brečet – stejně se nemá rozmazlovat, že k němu naklušete na první zakňourání – nebo bude muset muž přestat.
−    „Protože si připadám tlustá a ani trochu sexy.“ – To je asi dost mimo, když s vámi muž chce spát, ne?
−    „Protože sis mě měl všímat před chvílí, když sis hrál tu počítačovou hru.“ „Protože ještě před pěti minutami jsi mě ignoroval a teď chceš mít sex? To určitě!“
−    „Protože jsem se naštvala, když jsi flirtoval s tou servírkou.“
−    „Protože ses celý den choval jako parchant.“
−    „Protože chodíš doma v trenýrkách a škrábeš se na zadku.“
−    „Protože jsem se nevysprchovala.“ „Protože jsem se zrovna vysprchovala.“
−    Není oholená.
−    Hlučná nebo sprostá hudba, která se ženě nelíbí. – Stačí vypnout, probrat to s partnerem, ne?
−    Slintavé a neohrabané líbání. – Šlo by trénovat, nebo se mu raději vyhnout. Ale žena to musí říct nějak něžně, že se jí to takto nelíbí.
−    Chlapské nevhodné řeči, třeba sprosté a tak.
−    Stydí se říct o svých fantaziích.
  • 11. důvod: Tlačení na pilu a vynechávání předehry. Pusťte si „porno pro ženy“ – jemnější, s dějem, spíše v náznacích.
  • 12. důvod: Egoismus a narcismus – jde spíš o nafoukaného chlapa, se kterým žena nebude ani chodit, natož spát. Nepatří to do vztahů, spíš o koho ženy nestojí. Stejně je na tom přehnaná ostýchavost, kdy se muž u všeho ptá, jestli může a celkově není rozhodný. Závislost na mobilu, ponižující žadonění o sex hned teď, i když už žena řekla několikrát ne. Neohrabanost a nezájem o to, co se ženě doopravdy líbí.
Tak bych řekla, že můj popis byl lepší. Ale jaký názor na to máte vy? Proč ženy nechtějí sex a co by s tím šlo dělat? A teď ještě pár dobrých:
  • 13. důvod: Je naštvaná, vzteklá, smutná apod. Je-li příčinou chlap, měl by se omluvit, nebo to „probrat“. Pokud není, mohlo by stačit vyslechnout. Když máte něčeho plnou hlavu, těžko se chcete milovat.
  • 14. důvod: Některé ženy mohou používat sex k manipulaci, aby získaly to, co chtějí. Překvapuje mě rada – dejte jí, co chce. Z dlouhodobějšího pohledu mi připadá užitečnější ujasnit si, že sex není dárek za něco, odměna a podobně. Nelze ho odpírat v rámci „trestu“. Takové chování do vztahu nepatří a ženy by to měly vědět.
  • 15. důvod: Může se v posteli nudit. Vymyslete něco nového sami nebo s pomocí internetu či odborné literatury. Můžete vyzkoušet nějaké pomůcky, změnit místo, polohu, zavázat si oči, zahrát si to jako divadýlko – on vás potká na ulici, osloví vás a chce vás sbalit… Hrajte si.
  • 16. důvod: Je unavená – viz moje tipy při stresu. Jinde ještě radí věnovat se partnerce celý večer: mazlit, laskat – vana, vínečko, masáž – a pokračování pak třeba přijde samo. Ale nemělo by to být jen proto.
  • 17. důvod: Podvádí vás.
A ještě malé doplnění ze serveru Psychologie.cz: „„Průběh sexuální odpovědi“ u mužů a u žen: Mužský model má lineární průběh, v němž je orgasmus cíl. Na rozdíl od kruhového ženského modelu, ve kterém kvalitní orgasmus motivuje ženu k dalšímu vzrušení. Jinými slovy, zatímco muž po tom usíná, žena by znovu ráda. Hlavní roli ve spokojeném mužském životě hraje testosteron, který při sexu plní úlohu „startéru“ a je hormonem „nadrženosti“. Hlavní roli pro spokojenost ženy zase hraje hormon oxytocin, jehož hladina se zvyšuje při předehře. Oxytocin se také uvolňuje při orgasmu do ženského i mužského těla. Tedy v tomto bodě přece jen existuje shoda.“

Zdroje:
http://www.kafe.cz/zensky-svet/erotika-sex/4-duvody-proc-zeny-nechteji-sex-souhlasite-2340.aspx#.U84O6kB0P_4
http://jsemvtom.ceskatelevize.cz/2012/09/17/20-duvodu-proc-zeny-odmitaji-sex/
http://www.prozeny.cz/magazin/sex-a-vztahy/vse-o-sexu/33144-sex-muzi-uz-vedi-proc-je-zeny-nechteji-v-posteli
http://doma.nova.cz/clanek/laskaasex/proc-zeny-nechteji-sex-a-jak-na-to.html
http://psychologie.cz/proc-zeny-nechteji-sex/
http://promuze.blesk.cz/clanek/pro-muze-sex-a-tabu/103589/13-duvodu-proc-zeny-nechteji-sex.html

úterý 22. července 2014

Hromadění z pohledu psychologie

Mgr. Jaroslav Vacek na stránkách Adiktologie.cz zveřejnil v roce 2012 článek nazvaný „Křečkování - hromadění věcí jako závislost“. Nemyslím si, že bych zrovna něčím takovým trpěla, ale při čtení knih o úklidu (a pozorování svého chování) jsem zjistila, že jisté sklony k hromadění mám. Mezi námi, má je skoro každý, akorát v různých oblastech, i když psychologové jsou jiného názoru.

Nadměrné hromadění věcí (hoarding = hamounění, křečkování) je nevhodné z bezpečnostního i hygienického hlediska, ale pokud se jedná o závislost, je v tom ještě něco víc. Jak už jsem psala u shopaholismu (Shopaholismus a oniománie 1/2, Shopaholismus a oniománie 2/2), závislost znamená, že pokud se dané věci přestanete věnovat, nastávají abstinenční příznaky, může jím být i psychotrauma. Hromadění věcí sice dosud není samostatnou diagnózou, ale může být příznakem obsedantně kompulzivní poruchy a anakastické poruchy osobnosti dle MKN-10. Tomu sice nerozumím o nic víc než vy, ale můžete na někoho z legrace zkusit použít, že tím trpí... možná ho to zaujme víc, než když řeknete, že má hrozně moc zbytečných věcí. ;-)

Je jedno, jak tomu říkáte nutkavé hromadění, patologické shromažďování, křečkování nebo syslení – abyste mohli použít definici (behaviorální, tj. nelátkové) závislosti, je třeba aby šlo o někoho, kdo „se vyznačuje nadměrným hromaděním věcí a neschopností či neochotou zbavit se těchto věcí, které jsou většinovou společností kvalifikovány jako nepotřebné nebo které mají malou hodnotu a to v takové míře, které brání normálnímu užívání obytných prostor.“ Nemůžete tak tedy označit někoho, kdo má krabici se sbírkou pohlednic, nebo dva čajové servisy, protože se mu oba líbily, ačkoliv vy to shledáváte zbytečným.

Vtipná vsuvka: O nelátkovou závislost jde i v případě hromadění látek! 
 
Moje látky
Někteří odborníci se přiklánějí k názoru, že toto chování se ve většině případů vyskytuje bez přímé souvislosti s dalšími diagnózami (poškození mozku nebo obsedantně kompulzivní porucha), a proto tvoří samostatnou diagnostickou kategorii. V závažné formě trpí hromaděním odhadem 2-5 % dospělých jedinců, mírná forma křečkování byla zjištěna u 18-33 % populace. Většinou se jedná o starší jedince (v polovině případů nad 65 let), osoba mívá ve vyšetřeních nápadné osobnostní rysy až osobnostní poruchu a často i psychotrauma.

Motivem může být snaha zmírnit úzkost, ale časté jsou i případy, kdy je hromadění spojeno s očekáváním radosti.

A jak to u sebe poznáte? Diagnostická kriteria dle DSM-5:
  • těžko se vám zbavuje věcí a loučí se s majetkem bez ohledu na jeho skutečnou hodnotu,
  • potíže jsou spojeny s vnímanou potřebou věci zachránit a úzkostí při jejich vyhazování (v tom se vidím! – Už v dětství jsem zachraňovala plyšáky nebo knihy odložené v dešti na chodníku.),
  • Majetek zaplňuje byt a překáží.
  • „Pokud je obytný prostor uklizený, je to jen z důvodu zásahů třetích osob (např. rodinní příslušníci, úklidové služby, úřady).“
  • Abychom mohli mluvit o hromadění jako o závislosti, pak je třeba, aby nebylo způsobeno jinou zdravotní poruchou a způsobovalo klinicky významnou úzkost a/nebo omezení ve společenské, pracovní, nebo jiné důležité oblasti života. A nelze jej vysvětlit jako příznak jiné poruchy (např. hromadění při obsesivně-kompulzivní poruše, důsledek snížené energie při depresivní poruše nebo bludů u schizofrenie nebo jiné psychotické poruchy, kognitivních deficitů u demence, či omezených zájmů u poruchy autistického spektra).
Nástrojem k zjišťování je 23 položkový sebehodnotící dotazník se třemi podškálami zaměřenými na nadměrné nakupování a sbírání předmětů; chování při shromažďování a likvidaci věcí; nadměrný nepořádek jako výsledek tohoto chování.

O nakupování a hromadění pojednává i článek Svoboda za barikádou věcí od Nely Wurmové na Psychologii.cz. Autorka vysvětluje, že máme tendenci kupovat si nové a nové věci zkrátka proto, že si myslíme, že nás udělají šťastnými. Abych řekla pravdu – dlouhotrvající štěstí z nákupu nějaké věci jsem zažila jen párkrát, spíš výjimečně. Ostatní zevšedněly a můj život je stejně šťastný jako byl před nimi. Co mě dělá šťastnou je notebook nebo počítač celkově a větší pocit štěstí zažívám také v případě, kdy starou nefunkční věc (např. plnicí pero) nahradím novou, nebo když si pořídím něco, co vyřeší moje obtíže (kupříkladu sítko na čaj, které jsem si na kolej nedovezla).

Pokud věci nejen nevyhazujete, ale ještě si nosíte domů další zbytečné, nebo odpadky a zvířata, pak jde o Diogenův syndrom či syllogomanie, která vyžaduje zásah psychiatra či psychoterapeuta.

Stejně jako uklízecí knihy autorka radí: Lepší je mít méně věcí, máte pak totiž víc svobody a času. Jakto? Nemusíte je všechny uklízet, oprašovat, opravovat, stěhovat, můžete si dovolit menší byt, nájem i vytápění a snadno se přestěhujete. A správné řešení? Nakupovat méně, nikoliv vyhazovat více. Když už musíte vyhazovat, jste už ve fázi, kdy škodíte planetě. Ve vyhazovací fázi však buďte důslední a nemilosrdní. Zatněte zuby a vyhoďte aspoň většinu toho, co jste za poslední rok nepoužili. Pokud na to máte žaludek, tak včetně zbytečných dárků ve stylu lapačů prachu, jakkoliv to může vypadat barbarsky. A pro příště napište seznam co za dárky chcete.

A jedna rada od autorky: „Pokud přemýšlíte, jaký koupit dárek sobě nebo jiným, sáhněte spíše po zážitcích. Zážitků člověk jen málokdy lituje. Na zážitky se nepráší. Zážitky nezabírají místo v obýváku, nerozbijí se, upevní váš vztah s druhými, když jsou sdílené. Ostatně, ze zážitků se skládá život.“ Hezky napsáno, provedení je trochu těžší a já mám radši věci hmotné než zážitky, na které se sice nepráší, ale někdy ani nejsou žádané, natož vysněné a jdou tak snadno zapomenout…

Zdroje
http://www.adiktologie.cz/cz/articles/detail/566/3693/Kreckovani-hromadeni-veci-jako-zavislost
http://psychologie.cz/svoboda-za-barikadou-veci/

pondělí 21. července 2014

Čistý vzduch - 3. soutěžní otázka

Jeden krychlový metr vzduchu ve městě údajně obsahuje až 36 000 choroboplodných bakterií. 

a) V jakém prostředí jich je výrazně méně?
b) Tipněte si kolik jich tam je.

pátek 18. července 2014

Odpověď na první otázku

Navštívila jsem Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě v Komenského ulici. A jedná se o hlavu vytvořenou z mořských řas „kelp“ (Headlandseeheads). „Kelp je velmi zvláštní rostlina. Je uchycena kořínky na mořském dně a její dutá trubice dokonale kruhového průměru může růst až do výšky osmdesát metrů; nahoře je řasa zakončena jakousi hlavou.“ Tvorba jedné hlavy může trvat až tři týdny. Autorem je František Skála (1956), který vystudoval řezbářství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze a filmovou a televizní grafiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. „Pomocí speciálních nástrojů tvaroval obličeje způsobem zcela odlišným od všech ostatních sochařských postupů. Sám autor o tom hovoří jako o spirituální činnosti na pomezí magie a plastické chirurgie.“ Tyto řasy se vyskytují na západním pobřeží USA. Headlandseeheads vznikly na podzim roku 2003 v Headlands Center for the Arts u San Francisca díky grantu Arts Link program v New Yorku. K cyklu byla vydána kniha „Headlands – Země hlav“.

Speciálně pro jihlavskou výstavu byly vytvořeny scany běžných dopisních obálek s kolážemi listů z podzimních stromů.

Na výstavě bylo do 18. května možno vidět takzvané Saigonáře, modely aut vyrobené z odpadových materiálů protahované blátem, nacpávané suchou trávou, zapalované a jinak destruované pro obveselení dětí i dospělých. Sajgonáře jsou vyráběny už od roku 1987 a dostaly název podle historky s nákladním automobilem, který zapadl až po nápravy do bláta poblíž rodinného sídla Františka Skály. Místu události se říkalo „Sajgon“.

Dále bylo možno v galerii vidět práce ke knize Skutečný příběh Cílka a Lídy. Jedná se o fotografický seriál v reálném lesním prostředí. „Výstava k této knize proběhla v Praze, Tokiu, Vídni a Muzeu Comiksu v Bruselu. Kniha posloužila jako předloha k filmu J. Svěráka „Kuky se vrací“.“

Pěkný článek na stejné téma: http://rozvedena.blokuje.cz/cesta-do-jihlavy

Zdroje:
http://www.frantaskala.com/cs/veci/cyklus/1_headlandseeheads
http://jihlavsky.denik.cz/kultura_region/oblastni-galerie-vysociny-predstavuje-tvorbu-vytvarnika-frantiska-skaly-20140224.html
http://www.ogv.cz/franta_skala
http://www.afuk.cz/frantisek-skala-headlandsheads/

čtvrtek 10. července 2014

Malvína (***)

Na motivy novely Malvína z Bretaně od Jerome Klapky Jerome pohádku Malvína napsala Květa Kuršová. Hlavní roli Malvíny ztvárnila Lucie Vondráčková. A protože byla rozpustilá a neposlušná, byla královnou Harbundií (Martinou Válkovou) potrestána a už nemohla být bílou paní z Bretaně, protože ty jsou vážené a hodné. Bude bloudit světem, dokud ji někdo třikrát nepolíbí. To je snad jediná věc, kterou bych pohádce vytkla – získat tři polibky mohlo být aspoň trochu pracné. Jinak je to příjemné hodinové koukání na pohádku z roku 2003.

Kromě Malvíny je důležitou postavou poručík Artur, jehož si zahrál Jiří Hána, jeho matku hrála Chantal Poullain. Protože zpočátku o Malvínu její potenciální tchýně nemá zájem a poručík se musí vrátit na útvar pod svého kapitána Trefila (Pavel Kříž – Štěpánek Šafránek z Básníků), požádá Artur o pomoc svého strýce profesora Christophera (Josefa Somra. Malvína u něj zůstane a napáchá menší škody svými kouzly, když zasáhne do rodiny Randásků, kde pan Randásek (Rudolf Hrušínský) je hrozný necita a svou ženu (Barboru Srncovou neustále kvůli něčemu komanduje. Také omylem změní profesorovu hospodyni (Jaroslavu Obermaierovou) v husu a z jednoho z nových malých kamarádů udělá oslíka. Děti, které se s ní seznámily jsou: Viktor (Jan Rulík), Viktorie (Klára Rulíková) a Karlík (Oliver Cox). Dále hrají Magdalena Reifová, Karel Zima, Radek Valenta, Kateřina Vlková, Pavel Vondruška.

Je to spíš modernější pohádka, ale dá se vidět, pokud nečekáte klasiku s kouzly a čáry a něčím značně magickým. Je to spíš taková drobná legrace. Na ČSFD má pouhých 48 %, takže myslím, že to odráží, že jde o takový pohodový filmík na večer k vínu a sýru. Žádné velké hlubokomyslné úvahy, jenom odpočinek a relaxace. Dá se ztotožnit s následujícím výrokem: „Neurazí, ale chvíli po jejím skončení, si nevzpomenete, že jste ji viděli.“

úterý 8. července 2014

Uklízíte spíše potají nebo demonstrativně?

Na jednom z dámských večírků, které pravidelně začínají ve dvě hodiny odpoledne, jsme se mimo jiné bavily také o úklidu. Svěřila jsem se, že ráda uklízím „potají“, tzn. úklidu se zásadně věnuju tehdy, když nikdo není doma. Aby mě při tom náhodou někdo neviděl.

Neumím to vysvětlit. Nevím proč. Jasně, mezi argumenty se hodí třeba to, že mi nikdo nepřekáží při vytírání podlahy, ale tím to není. Vadí mi, když mě někdo vidí uklízet – teď myslím ten úklid špíny – připadám si nějak hůř, když gruntuju. Ono ani není moc elegantní umývání skříní nebo vytírání podlahy. Asi jsem byla v minulém životě „něco lepšího“. Zajímavé je, že u mytí nádobí mi to nevadí.

Ale slyšela jsem i jiné názory. Někdo zase raději vytírá, když jsou ostatní doma. Aby bylo vidět, že něco dělá! Že je tady ten šikovnej. Aby to ocenili. A kam se řadíte vy?

Kolega má k tomuto tématu oblíbenou hlášku. Vždycky se rád chlubí, že je doma Někdo. A jak se to pozná? Když má někdo dojít s košem, vždycky je to on!

pondělí 7. července 2014

Galerie - 1. soutěžní otázka

Už je to nějaký ten pátek, co jsem si udělala výlet do galerie. Počasí vypadalo všelijak jen ne dobře. A já si nevzala deštník. Naštěstí bylo kam se schovat. Prohlídla jsem si centrum města, vyfotila pár památek a pak zalezla do místní galerie, kde jsem strávila snad tři hodiny a to není nijak zvlášť rozlehlá, ale byly tam tak zajímavé věci!

Otázky mám dvě:
1. Z čeho je věc na obrázku vytvořená?
2. V galerii v jakém městě jsem ji viděla?

čtvrtek 3. července 2014

Lesní ženka (**)

Tato dvaadvacetiminutová černobílá pohádka byla natočena v roce 1974 v režii Josefa Vondráčka. Podle knihy Boženy Němcové ji napsala Eva Košlerová. Hlavní postavou je Bětka (Daniela Kolářová), která se líbí bohatému Jírovi (Janu Přeučilovi), jemuž by dala přednost její matka. Ale Bětka má ráda chudého Vítka (Vítězslava Jandáka). Dále hrají: Libuše Havelková, Milena Dvorská.

Na ČSFD má 60 %, zatímco já ji hodnotím jako výrazně slabší dvěma hvězdičkama, tj. jako pohádku „ujde to“. Určitě by mohla mít i tři hvězdičky, ale dvě jí myslím stačí. Žádnej trhák to není a ani není kdovíjak propracovaná. Každopádně se vidět dá. Kdyby byla delší, byla by to ztráta času, takto je to akorát.

K ději bych snad měla jen tu výtku, že Vítek je poněkud urážlivý a sotva uvidí kytku od jiného chlapa, urazí se a prchne s tím, že už za Bětkou nikdy nepřijde. Vysvětlit si nenechá nic. A pak… o pár dní později se tam objeví s vlastní kytkou a dělá na ní cukrů cukrů, jako by se nic nestalo. Kdyby aspoň řekl, že se neměl tak urážet, nebo loudil šanci proti tomu druhému…

Taky tu je lesní žínka se slovy: „Hrajte nám, hrajte, do lehkého kroku, do veselého skoku,“ což v jejím podání zní celkem strašidelně a snad i trochu Erbenovsky – hned si vzpomenu na Svatební košili. A k tomu taková vážná hudba…

úterý 1. července 2014

Teoretické počátky úklidu

Stálí čtenáři tohoto blogu jistě vědí, že mám sklony i k tématům na první pohled jednoduchým přistupovat lehce vědecky a možná i příliš teoreticky. Takže když jsem se rozhodla udělat velký komplexní úklid všech svých věcí, nevyhrnula jsem si rukávy a nepustila se do toho. Kdepak. Já si v knihovně půjčila knihy (!), opalovala se na lehátku, četla a dělala si výpisky a snila o tom, jaké to bude krásné, až si uklidím. Jednu knihu jsem si dokonce koupila a přečetla si ji snad až po více než dvou letech. Ale co jsou nějaké dva roky oproti tomu, že jsem žila v nevědomosti (a hromadila spousty věcí) pár desítek let?

Čas změny nastal až nyní… myslím, že i k minimalismu musí člověk dospět a nemůže mu být nucen. A možná… možná že minimalistou nebudu nikdy. Kdo ví?