úterý 31. července 2012

Odkládání

Máloco je tak náročné jako věci, které odkládáte. Stálým odkládáním se jen snižuje vaše chuť (a odvaha) s nimi něco udělat. Nejspíš proto je prokrastinace tak nebezpečná. Kromě toho, že onu věc tlačíte před sebou, musíte na ni často myslet, spolu s výčitkami svědomí, že jste s tím ještě vůbec nepohnuli a to vás stojí další energii. Ve svém důsledku je tedy odkládání vysoce neefektivní, neboť kromě energie, kterou vynaložíte na samotnou práci, vás stojí ještě další, když o ní přemýšlíte a marně se přemlouváte, že byste již měli začít něco dělat.

Jsem šťastnější před dovolenou nebo spíše po ní?

Út 24. července 2012
Přečetla jsem si článeček „Těšit se na dovolenou je prý ještě o něco lepší než na ní být“ od své oblíbené blogerky a zamyslela jsem se nad tím, co píše, v souvislosti se svou dovolenou na Šumavě nebo i v Tatrách.

Období před dovolenou si nijak zvlášť neužívám. Stejně jako ona honem honem dokončuji, co se nestihlo, plaším, snažím se vyřídit vše, co bych měla… mimo jiné i píši třeba do dvou do rána články na blog, abyste měli co číst a mě nehryzalo svědomí, že jsem zase nechala svůj blog týden či dva bez článku.

Od té doby, co spíše pracuji, než studuji, se na dovolenou nijak zvlášť předem netěším. Nejsem workoholik, ale když vidím, kolik toho mám udělat, kolikrát se mi na dovču skoro ani nechce. Protože to víceméně znamená „ztracený čas“, který pak budu muset dohnat. A taky mám dost zkušeností s tím, že když se na něco příliš těšíte, býváte pak zklamaní. Kdepak – nejlepší je nic neočekávat, nepředpokládat a brát to tak, jak to přijde.

Takže i když nizozemští psychologové údajně zjistili, že těšení se na dovolenou přináší větší pocit štěstí než samotný pobyt a po návratu je to ještě horší, mám to trochu jinak, či skoro naopak. Vlastně už na vysoké jsem se na dovolenou (hlavně na tu první na začátku prázdnin) nijak zvlášť netěšila, neboť jsem řešila zkoušky a dřív než jsem se mohla začít těšit, už jsem na dovolené byla. A nyní je to víceméně podobné – čas tak letí, že než se naděju, už je čas těšení a příprav dávno za mnou a já vlakem nebo autem uháním vstříc prázdninám.

Co se týče Tater, ty jsem si parádně užívala. Jak už jste vlastně četli… zeleň, turistika, pohyb, spánek, četba, psaní deníku… prostě ráj. Sice velké horko, ale koho by to trápilo, když se stejně nespálí? :-)

Na Šumavě to bylo jiné. Vlivem počasí i všelijakých drobných starostí – při nichž jsem se snažila uplatňovat zebří způsoby dle Šťastného blogu, tzn. řešit problémy až když přijdou a nehloubat dopředu nad tím, co by mohlo, ale taky nemuselo přijít – jsem si to na Šumavě užívala jen někdy. Byla jsem šťastná jen chvilkama, protože většinu času jsem něco dělala (rovnala pláštěnku, utírala stan, šlapala do kopce, zpívala si, zalepovala si otlačené nohy…) a na dumání o tom, jestli jsem šťastná nebo ne nebyl čas…

A to se právě projevilo po příjezdu, kdy už cestou domů jsem začala být spokojená a v následujících dnech, kdy jsem vyprávěla o prožitých radostech i strastech, jsem pociťovala čím dál větší potěšení a nadšení z uplynulé dovolené. Splnila jsem si, co jsem chtěla, zažila mnoho zajímavého - to nejdůležitější z plánu, ale i mnoho báječných věcí navíc, které jsem si ani nepředstavovala, že by nás mohly potkat. Abych tedy byla přesná – na dovolené jsem byla šťastná a parádně jsem si to užívala, ale v tu chvíli jsem si to nijak zvlášť neuvědomovala.

pondělí 30. července 2012

Tvrdohlavost

Někdy ustoupit o píď může znamenat, že už nemusíte na ničem dalším trvat. A jindy je to opravdu blbost.

Článek „Společensky odpovědné olympijské hry?“ od Petra Mareše mě přivedl k myšlence, že někdy prostě člověk musí být tvrdohlavý a neústupný. Trvat na svém a za každou cenu. Obvykle to není přijímáno právě kladně. Je k tomu mnoho důvodů.

Tvrdohlavost může být projevem neschopnosti uznat chybu, nebo změnit názor. Obhajobou vlastního ega… vlastně je dost pravděpodobné, že to bude negativní vlastnost.

Tvrdohlavost je o nechuti změnit názor, o tom, že na něčem trváte. Potíž je v tom, že byste měli vědět, zda trváte na něčem dobrém právě proto, že to je dobré, nebo trváte na něčem (dobrém či špatném), protože na tom chcete trvat, nechcete ztratit tvář, vypadat přístupně a podobně.

Už jsem měla vlastní dilema s trváním na svém. Nejspíš ho někdy měl i každý rodič, možná úplně každý. Co když někomu s něčím vyhrožujete a pak se to najednou stane. Máte svou výhružku splnit. Tehdy vám dojde, že jste ji udělali příliš tvrdou. Ale co teď? Ustoupíte a pak už si z vás ostatní mohou dělat fackovacího panáka. Nebo neustoupíte a budete trvat na nesmyslně velkém trestu? Aby bylo vidět, že vaše slovo platí?

Myslím, že nejlepší by bylo nějak elegantně ustoupit, tak aby bylo vidět, že jste si vědomi zbytečně příliš tvrdého trestu. Ale těžko říct, zda to nedopadne jako v prvním případě. Co se ale týče olympijských her a snahy udělat je odpovědnými, udržitelnými a ekologickými… myslím, že v tomhle by se ustoupit nemělo, stejně jako by rodič neměl říct dítěti, jak jsem jednou viděla, že když se bude válet po zemi v čekárně u lékaře, dostane na zadek a pak ho asi desetkrát z té země zvednout a vůbec mu nenaplácat.

čtvrtek 26. července 2012

Co mi dělá radost?

  • Radost mi dělá, že prší a že se vzduch líp dýchá. Že tohle počasí důvěrně znám.
  • Že mi déšť ani v nejmenším nevadí.
  • Že mi nemůže rozmazat líčení, protože jsem se jím dnes nezabývala.
  • Že k mému oblečení ladí tramvaj (oranžová).

úterý 24. července 2012

Dědeček a babička

Hledám si takhle materiál k psaní článků z dovolené  a přitom jsem narazila na prima vtip, tak ho tu máte:

Sedmdesátiletá vdova si našla stejně starého partnera na randění. Po pěti letech procházek, kaváren, výstav a divadel se děda konečně rozhodl ji požádat o ruku. Ona bez váhání souhlasila. Druhý den ráno, když se děda doma probudil, pamatoval si jen to, že ji žádal o ruku, ale už si nemohl vzpomenout, jak odpověděla. Řekla ano? Nedívala se tak nějak divně? Telefonní číslo měl naštěstí napsané, takže jí ihned zavolal. S nervózním hlasem přiznal, že zapomněl její včerejší odpověď. Ona říká: "Jsem tak ráda, že voláš. Docela jasně si pamatuji, že jsem řekla 'ano', ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout, komu."

Rozšíření obzorů na Šumavě

Po týdnu stráveném v mrholení, dešti a mlze teď udiveně pozoruji slunce a stíny, které vytváří. Všechno je plné barev: domy jsou bílé, růžové, modré, zelené, červené i fialové, komíny a střechy červené, lesy zelené i dožluta, žaluzie šedivé. Překvapuje mě, kolik je různých barev odlišných od tmavě zelené, modré, hnědé a černé.

Je nezvykle teplo a vzduch stojí. Cítím se, jako bych každou chvíli měla omdlít, ale vím, že je to jen zdání. To jen nepřítomnost větru mě tolik překvapuje. Za jeden den jsem se přemístila do úplně jiného světa. (Pro ty, co četli či viděli Stmívání, jako z Forks do Philadelpihe.)

Opět pociťuji žízeň. Divím se, kolik jsem toho schopná vypít. Za dopoledne téměř dva litry. TAM jsem to vypila možná až za tři dny dohromady.

Fascinovaně a značně zklamaně si prohlížím obzor. Jasná linka hor a kopců… vlastně jen kopců, u Brna hory nejsou. Paneláky, domy… všechno je tak známé, malé a uzavřené. Omezené. A přitom je vidět tak daleko… Náš svět je omezený, ohraničený, plný domů, barev a jen s trochou zeleně a přírody, snad abychom nezapomněli, odkud pocházíme. Stejně jsme zapomněli. V parku se nemůžete bát, že se ztratíte a umřete. Nemůžete opravdu trpět žízní… Civilizace je víceméně bezpečná, vlastně hodně bezpečná. Jediný, kdo to kazí, je opět jen člověk. Je to úleva být zpátky v civilizaci, zase mezi lidmi… v místech, kde je všeho dostatek. Mohu si koupit jídlo, pití, oblečení, někdo se o mě nejspíš postará, když se mi něco stane. Ale TAM je to jiné. A proto cítím ještě větší úlevu, že ještě existují místa, na kterých si uvědomíte, na čem opravdu záleží.

pondělí 23. července 2012

7. den

Jedeme do Lysé Poľany, kde mají nádherné pohledy (bohužel poslední den pobytu mi to není moc platné), odkud jdeme do Polska. U wodospadu Siklawa se musíme hned několikrát vyfotit, protože je skutečně nádherný, a tak krásně fotogenický!

Následují dvě plesa Przedni Staw Polski a to druhé nevím. Potom se šíleně drápeme do kopce Swistowa Czuba. Abychom to neměli tak jednoduché, začne lehce krápat, takže člověk značně váhá, zda se má potit v pláštěnce, nebo raději zmokne. Několikrát zaduní hromy, jako když se sypou skály a pak se dá do vydatného deště. Abychom si nemohli stěžovat na nudu, změní se na chvíli v kroupy jako hrachy. Po vzoru ostatních se schováváme pod kosodřevinu. Počítám čas mezi bleskem a hromem a vychází mi, že bouřka je neustále minimálně jeden kilometr daleko. I když to mě příliš neuklidní. Dolů z kopce to máme k Morskiemu oku ještě celkem daleko.

Cesta dolů je stejně namáhavá jako nahoru. Navíc nás u chaty u plesa čekají nekonečné davy lidí. Naštěstí mezi nimi nějak proklouzneme a postupně jich začne ubývat. Na závěr nás čeká devítikilometrová cesta po silnici dolů a pak zpátky do Lysé Poľany a autobusem domů.

neděle 22. července 2012

6. den

Z mého pohledu jsme si dneska udělali nejnáročnější trasu. Opět jsme se autobusem svezli do Starého Smokovce a zubačkou na Hrebienok. Vyrážíme na Skalnatou chatu, kde si čtu neuvěřitelné rekordy nosiče Laca Kulangy, který například v roce 1993 vynesl na Zamkovského chatu 207,5 kg. Jasně, je to celkem nízko položená chata, ale stejně!

U Skalnaté chaty je Skalnaté pleso a lanovka na Lomnický štít. Překvapuje mě, že lanovka stojí 24 €. Čekala jsem dost, ale tohle je přece jen ještě víc než dost peněz. Ze Sedla pod Svišťovkou si děláme malou odbočku na vrchol. Ze Svišťovky se pak slézá k Chatě pri Zelenom plese. Vážně uvažuji o tom, že si dole dám panáka. Jen tak, pro povzbuzení, protože hned na začátku jsem si užila dost nervů. Slézání dolů je totiž celkem nechutná záležitost, neboť cesta je víceméně pokryta sutí, která se po došlápnutí rozkutálí na všechny strany. Přede mnou šla paní ve sportovních sandálech a ta se tam rovnou rozbrečela. Upřímně se jí ani nedivím. Stálo to tam fakt za pendrek. Jak jsme se pak přiblížili ke kosodřevině, bylo to hned lepší. Člověk pak aspoň neměl kam padat. Kdybych zahučela do kosodřeviny, sice se popíchám, ale nic vážnějšího se mi nestane. Ke konci byly dole pro jistotu ještě řetězy. Oblézal se tam takový placatý kus skály. Ale to bylo v pohodě. Jinak bych tuto cestu moc nedoporučovala, zvlášť v botaskách, nebo kdyby sprchlo.

Abychom nešli stejnou cestou jako včera, vydáváme se k Veľkému Bielemu plesu, odkud půjdeme dál po modrý Dolinou Kežmarskej Bielej vody, dokud se nespojí s tou včerejší žlutou. Autobus nám opět jede přesně tak, jak potřebujeme. A to mají dneska Slováci svátek!

sobota 21. července 2012

5. den

Autobusem vyrážíme opět nechutně brzy ráno (to se už nezmění) do Tatranské Kotliny. U chaty Plesnivec, ta druhá, která to má na sobě napsané, jsme o pět minut později, než ukazoval rozcestník, což je rozhodně skvělý čas. Nevím proč, ale řadím tuhle chatu mezi své oblíbené. Z nějakého důvodu se mi velice líbí. Víc než třeba Téryho chata. A také si ji lépe pamatuji. Možná kvůli tomu divadlu, které jsme tu minule nacvičovali, abychom se u ní mohli vyfotit. Je totiž tak trochu trapně ve stráni. Letos pro jistotu něco podobného nacvičujeme znovu. 

Cestou k Veľkému Bielemu plesu procházíme přes louku plnou světle růžových „chundelatých“ kytiček, které příjemně kontrastují s všeobecnou zelení. I na tu si pamatuji. Zdá se, že to je rdesno. 

Pak jdeme k Chatě pri Zelenom plese, další z mých oblíbených, ale tentokrát spíše kvůli tomu nádherně zelenému plesu, v němž se odráží hory. Skalnaté hory mě nijak zvlášť neberou, mám raději zelenou přírodu, ale když se odráží v tom plese, také mají svůj půvab. Po plese plave jediná kachnička, která nám žere přímo z ruky. Po žluté scházíme do Biele Vody, kam přijíždí autobus tak krásně, jako bychom si ho objednali. 

Konečně se dostávám na poštu. Mám pořádnou kliku, neboť pouze dnes mají do pěti, takže si mohu koupit známky. V té euforii pochopitelně zapomenu říct, že je chci do České republiky. Prodavačka naštěstí není včerejší a všimne si, že mluvím jinak. Nebo také počítá s typickým (= hloupým) zákazníkem, což se většinou vyplácí.

pátek 20. července 2012

4. den

Ráno se mi zdají dva zvláštní sny a ne jen dnes o nich hodně přemýšlím. Co asi tak mohly znamenat. Zvlášť mě zaujalo, že v tom prvním byly jakési romantické verše překrásné básně. Bohužel si je nepamatuji. Dozvídám se, že to že si je nepamatuji, může také docela dobře znamenat, že ani nikdy neexistovaly. Že si moje mysl jen vytvořila představu dokonalých veršů a to jí stačilo. Hm, měla bych se o problematice snů dozvědět více. (Ale kdy, když mě zajímá všechno?) Protože dnešek je třetí den turistiky, děláme si jej odpočinkový, abychom se trochu zregenerovali. Navíc po včerejší Téryho chatě je to zapotřebí. Lýtka mám ztuhlá a taky mě bolí. No, co by člověk čekal, když se celý rok téměř nehýbe a pak vypadne na týden do hor? Vyrážíme jako správní neturističtí trapáci po deváté hodině. Světlo je tu tak brzy, že si člověk opravdu přijde trapně, jako když se bůhvíjak dlouho válel v posteli. Vyrážíme na Spišskou Maguru, nedaleké drobnější pohoří. Jen lehce se projdeme a pak si čteme a svačíme. V obci se fotíme s ovečkami, jako bychom nikdy žádné neviděli. V potravinách kupujeme nějaké to jídlo a v suvenýrech pohledy. Trapné je, že nemají známky.

čtvrtek 19. července 2012

3. den: Na Teryho chatu a zpátky

Vstáváme před šestou, abychom na túru vyrazili dřív, než začne slunko pražit. A taky abychom se vrátili dřív, než přijdou případné odpolední bouřky. Jedeme autobusem do Starého Smokovce. Zdá se mi, že řidič nepostřehl, že jede autobusem a ne sporťákem, neboť s námi frčí, jako by závodil. Vesele předjíždí jiný autobus a nemá problémy s předjížděním ani na plné čáře. 

Zubačkou se vezeme na Hrebienok a pohodlně tak překonáváme první dnešní převýšení. To se ovšem pochopitelně nepočítá. Po zelené turistické značce vyrážíme na Téryho chatu. Mám pocit, že jsem si ji dříve do poznámek uváděla s krátkým E a dvěma R, ale vůbec nevím, jak jsem k tomu přišla, když tady je to všechno uvedeno stejně a právě tak, jak jsem to teď napsala. 

Nejprve ale jdeme kolem Bilíkovy chaty, která se mezi ostatními na pohledech i fotografiích dobře poznává, neboť to jako jedna ze dvou má na sobě napsané. Z cesty pak odbočujeme podívat se na Dlhý vodopád. Kolem Vodopádů Studeného potoka jdeme k Rainerově útulni (další chata do sbírky). Dále jdeme kolem Obrovského vodopádu, na který je pěkný výhled z nové lávky, za níž právě upravují na magistrále kameny, takže bude zase krásně rovná. 

U Zamkovského chaty obdivujeme vyřezávané figurky a chvíli odpočíváme. Čtu si na informační ceduli, že pan Zamkovsý byl horský vůdce a tuto chatu postavil se svou rodinou. Na Téryho chatu jdeme 4 hodiny a ne 2:45, jak udávaly rozcestníky, ale to se nám vlastně v Tatrách stávalo vždycky. Cestou z kopce dodržíme nepsané hodiny a někdy je i předejdeme, ale do kopce to máme obvykle o hodinu delší. Něco samozřejmě dělají zastávky na četné fotografování, ale jinak… se spíš asi couráme a nebo to měřil nějaký rychlík. 

Cestou vzhůru Malou Studenou dolinou kolem potoka mezi kosodřevinou potkávám spolužáka ze základní školy. Překvapeně na sebe koukáme. Prohodíme pár vět a zdá se, že jsme se oba viděli rádi. Zvláštní, ve škole jsme spolu snad nikdy nemluvili. Nějak se za celých devět let nenaskytla příležitost, nebo důvod. 

Na chatě si dáváme zasloužené bylinkové čaje za 1,5 €. Jsou stejně skvělé, jako si je pamatujeme. Lehká bylinková chuť a spousta sladkého sirupu. Harmonická směs, mňam. Než se vydáme dolů, jdeme omrknout plesa a vyfotit se u nich. Jakýsi postarší Němec nás upozorňuje, že na té fotce budeme malinkatý. Marně vzpomínáme, jak mu německy říct, že nám to opravdu vůbec nevadí, že je podstatné, aby byly na snímku vidět hory. Strašný, jak je všude tak protěžovaná angličtina, vždyť německy jsem uměla celkem dobře… 

Po zelené se vracíme zpátky k Zamkovského chatě a pak po magistrále na Hrebienok a do Starého Smokovce. Večer se mi nic nechce. Prý si mám napsat: „šli jsme na Teryho chatu a zpátky“. Jo, takové poznámky by mi byly za pár let platné! Nakonec sbírám odvahu a zkouším kreslit podle knihy, kterou jsem si koupila něco nového. Vypadá to líp, než jsem očekávala. Stačí se jen nebát a třeba to nakonec půjde.

středa 18. července 2012

2. den

Kdo najde kamzíka?
Procházíme Monkovou dolinou po červené turistické značce do Širokého a pak až do Kopského sedla. Cestou poprvé vidíme sníh, a tak se na něm nadšeně fotíme. První svačinu jsem si udělala trapně suchou, jako bych ještě nikdy nebyla na turistice. Stydím se a znuděně ji hryžu – skoro suchý chleba. Cestou k druhému sedlu nám nějaký pán ukazuje kamzíka, kterého bychom jinak bez povšimnutí minuli. Zpáteční cesta vede kolem Meďodolského potoka do Tatranské Javoriny, kde mě fascinuje nádherný dřevěný kostel. Celkové převýšení máme 1037 metrů.

úterý 17. července 2012

1. den

Procházka po Ždiaru. Obhlídka toho, co nabízí. Hned první den vidím na cestičce hada. To to tedy pěkně začíná, myslím si. Naštěstí je také náš poslední. Teda skoro. Mám na ně štěstí hlavně já, a tak chodím raději druhá nebo třetí. Druhého se mi „poštěstí“ spatřit předposlední den u potoka, ve kterém si chci umýt ruce. Metrová užovka se zřejmě chtěla trochu osvěžit. Raději si ruce utřu do kapesníku.

pondělí 16. července 2012

Mám radši dopisy

Jsou maily, které vás zahřejí na srdci.

Jsem staromódní. To už jsem možná říkala… no, platí to stále a ve spoustě věcí. Například mám raději pohledy a dopisy než maily. Jsou takové osobnější, upřímnější… Dají víc práce. Jistě, soudím to podle sebe, neboť na počítači píši poměrně rychle, zatímco perem píši jako normální smrtelník. Ale i kdybych psala v obou případech stejně rychle, dopis je zákeřnější. Musíte si koupit dopisní papír, nebo mít při ruce alespoň nějaký pěkný čistý a psát rovně (nebo použít podložku jako ve škole), pak taky potřebujete obálku, desetikorunu a známku. Musíte ho zanést na poštu, nebo aspoň hodit do schránky. Navíc mám ráda dopisy psané rukou a to už je pak opravdu práce, aby to po vás ten druhý přečetl. Zvlášť když jsou v poslední době všichni zvyklí psát spíše na počítači. A ještě k tomu vám při psaní rukou nikdo nekontroluje hrubky a čárky. A jako na potvoru, já si na pravopis docela potrpím. Ale znáte to – darovanému koni na hrubky nekoukej.

Ale zpátky k mailům. Bývá dobrým zvykem psát krátké, stručné a výstižné e-maily. Koneckonců je to tak rychlý způsob komunikace, abychom mohli sdělit vše, co potřebujeme. Nedávno mi přišel docela dlouhý mail (770 slov) od velmi dobrého kamaráda a udělal mi ohromnou radost, i když jsem ho nejprve jen prolétla očima. Nebylo to však spoustou různobarevných smailíků, které umožňuje vkládat Seznam. Bylo to slohem a stylem, jakým ho napsal. Vypadal skoro jako dopis, tak otevřený a příjemný… A co bych vám ráda popřála na závěr? Aby vám občas taky přišel e-mail, který vás potěší tím, jak je odlišný od ostatních stručných, pracovních… ať si i při moderní mailové komunikaci najdete čas „pokecat si“ a vzájemně se rozesmát.

neděle 15. července 2012

Návykové seriály

Znáte ten pocit, kdy si pustíte jeden díl seriálu… jen tak, abyste si trochu odpočinuli po práci a snědli si něco dobrého ke svačině… a nakonec se z toho vyvinou čtyři díly, neboť vám ten první přišel příliš známý a krátký. Po druhém jste se na chvíli uklidnili. Třetí jste si – naprosto nezdravě – pustili k večeři, ale protože skončil smutně, pustili jste si pro jistotu ještě čtvrtý. A najednou je čas jít spát a nic není hotovo. Tak nevím, jestli jsem ráda, nebo si to vyčítám.

Vlastně vím… jsem ráda. Těší mě, že si mohu dovolit takové šílené plýtvání časem, kdy se znovu a znovu dívám na díly milovaného seriálu. Když nemusím nic dělat, protože makám celý den v práci (u počítače) a pak si můžu dáchnout. I když trochu zanedbávám balení na dovolenou, říkám si, že to snad nebude mít žádné tragické následky. Tak honem ten čtvrtý díl, ať můžu jít spinkat včas.

sobota 14. července 2012

Aforismy od Zdeňky

K mým oblíbeným autorkám patří Zdeňka Ortová. Ani si už nevzpomínám, kdy jsem si od ní poprvé něco přečetla. A hlavně proč. Pokud vím, nikdo mi ji nedoporučil. Nejspíš jsem ji v knihovně jen tak zahlédla. Autorka zábavných fejetonů je knihovnice, jak se dozvíte při čtení některých z nich. Stejně jako u Rudolfa Křesťana se při čtení těchto drobných povídek opravdově bavím.

Nyní jsem zjistila, že píše také aforismy. A když byla k dispozici jedna z jejích knih, sáhla jsem po ní. Jmenovala se Miniaturní neřesti aneb Pokoušení aforismy. Nezklamala. Na pouhých osmdesáti stránkách je umístěna spousta legrace, ale také některé velké pravdy, jak už to u aforismů bývá. Upřímně autorku obdivuji, protože netuším, jak bych takový aforismus vytvořila. Vlastně jsem se o jeden pokusila:

Muž,
který tvrdí, že by zvládl uspokojit dvě ženy,
obvykle nesvede potěšit ani jedinou.
Hledá pouze alibi, proč vše dělá polovičatě.

A teď raději od někoho zkušenějšího ;-).

K dobrým nápadům má prozíravý člověk vztah jako k bohatému sirotkovi – snaží se je rychle adoptovat.
Nejhorším manželem je lev salónů – ve společnosti si natřásá hřívu a doma řve.
Skutečný génius se radí málokdy, protože nemá s kým; skutečný hlupák se neradí nikdy, neboť nemá proč.
Nechce-li čtenář odejít z knihovny roztrpčen a s prázdnou, měl by být vybaven alespoň zběžnými informacemi o autorech. Požadujete-li například neustále něco nového od Shakespeara, nejedná se o neochotu knihovnice.

pátek 13. července 2012

Deník z Belianských a Vysokých Tater

Minulý týden jsem strávila v Belianských Tatrách. Byli jsme ubytováni v jednom z četných penzionů ve Ždiaru, který je údajně nejvýchodnější tatranskou obcí. Ždiar je neuvěřitelně rozsáhlý – vleče se kolem silnice snad tři kilometry (bez přehánění). Také v něm nejméně třikrát zastavuje autobus.

Z okna jsme měli nádherný výhled přímo na Ždiarskou vidlu a Havrana, dvě nedaleké dvoutisícovky. Protože ale patří do Belianských Tater a ty jsou přísně chráněny, nemohli jsme se na ně podívat. Paní domácí nám ovšem vyprávěla, že ona na nich byla někdy vloni v září a byla tam spousta dlouhé trávy a děsně se jí to šmýkalo. Tiše jsme záviděli, i když jsme to alespoň částečně odsuzovali. Ten zákaz tam asi není pro nic za nic.

Při příjezdu ukazuje venkovní teploměr 31°C ve stínu. Podobné to je během celého našeho pobytu, ale nějak se s tím dokážeme vypořádat díky vysoké nadmořské výšce a většímu množství pití, které si nosíme s sebou.

čtvrtek 12. července 2012

Co neví ani Google?

Poslední dobou se celkem vžilo „zeptat se strýčka Googla“, když něco nevíme. Tak jsem se před nedávnem zeptala, co je to kaťafůra. V odpověď jsem našla pouze odkaz na písničku od skupiny Hárlej, díky které to slovo znám. Ale když si ji poslechnete, vůbec nezjistíte, co to ta kaťafůra je. Víte jen, že se zpěvák bojí spát, neboť sám proti všem vyhrál kaťafůru a přitom se pýchou nadýmá. „Všichni nám záviděj českou kaťafůru… když po větru trénuju… já zuby zatnu a styl pilně piluju… už se nás šest schází v kruhu…“

Zajímavé je, že když jsem to hledala dříve, našlo mi to sprostou (a lehce rasistickou variantu) této hry odněkud z Ústí nad Labem, ale žádná pravidla. Znělo to dost podivně – postaví se 6 lidí do kruhu (to sedělo i s textem písně), uprostřed se udělá hovno a buší se do něj holemi. Kdo je nejvíc špinavý, je kaťafůra.

Nedávno jsem se nějakou náhodou doslechla, že tato hra skutečně existovala, nicméně s úplně jinými pravidly. Doufám, že to teď neřeknu špatně, ale bylo to v tom smyslu, že se do ruky schoval počet sirek a hádalo se, kolik jich je zlomených (nebo tak nějak) a kdo uhodl, vypadl. Ten, kdo zbyl nakonec = největší smolař, který nikdy neuhodl, byl kaťafůra.

středa 11. července 2012

Nepodařené nákupy

Měla jsem v úmyslu pořídit si v sekáči pěkné levné lněné kalhoty, abych měla na Šumavu něco dlouhého, v rámci možností elegantního, ale zároveň teplého i studeného, protože nikdo neví, jaké bude příští týden počasí. Obešla jsem pět obchodů, ale nenašla to, co jsem hledala. Kdybych aspoň našla něco jiného… ale takhle jsem tři hodiny jen tak bloumala, jsem z toho unavená a můj úlovek jsou jedny krásné minišaty. Sice ty se mi povedly, to je fakt, ale ani nejsou bavlněné, což byl druhý cíl dnešního dne. Ještě že nejsem lovec v pravěku. To by ze mě moc radost neměli.

A přitom jsem měla dokonce ve dvou horoskopech – v novinách i na internetu, že dnes je ideální den na nákupy. No, aspoň se nesplnilo to, že mi prorokovali, že koupím spoustu krásných ale zbytečných věcí. Snad do nich časem nespadnou ani ty šaty. Momentálně z nich mám opravdu radost. Zvlášť když stály jenom dvacku.

úterý 10. července 2012

Vůně

Mám ráda vůni… vlastně si ráda užívám všemi smysly, i když jsou oproti zraku často velice znevýhodněny. Dřív jsem tomu možná nevěřila, ale dnes už dlouhou dobu vím, že vůně může výrazně ovlivnit mou náladu třeba i na celý den. Začala jsem si tedy svoje vůně "škatulkovat" na aktivní (to, když chci povzbudit a dodat energii), dámské (když vypadám jako Madam) a "vodní" (= takové ty svěží, po kterých se cítíte báječně v letní sukýnce i v džínách).

Voňavek jsem za svůj život měla větší množství, ale snad jen dvě jsem si doopravdy vybrala sama. Vlastně možná tři. Když tak nad tím přemýšlím, moje znalosti v této oblasti jsou velice omezené, neboť všechny toaletní vody (nemám ani jediný parfém) mám od společnosti Oriflame. Ale to tu teď nechci rozebírat.

Nedávno jsem četla skvělou knihu o císařovně Sisi a v ní jsem nalezla návod na výrobu parfému. Pochopitelně jsem to hned musela vyzkoušet, když jsem měla tu možnost. Jako první jsem se pokusila o vanilkovou vůni, neboť toto koření mám převelice ráda. Výsledek není nikterak úžasný, ale za pokus to stálo. Vůně je jemná, decentní, příjemná… trochu si připadám jako vánoční koláček. Bohužel je ale příliš slabá, takže pochybuji, že si někdo kolem může vůbec všimnout, čím voním, nebo že vůbec voním. Možná že kdybych použila jiné suroviny…

pondělí 9. července 2012

Zpátky doma

Tak jsem se zase na nějakou dobu odmlčela. Důvod je prostý – dovolená v Tatrách. Asi by tedy bylo slušné něco vám o ní povědět. Byla jsem týden ve Vysokých Tatrách. Chodila jsem spát něco před desátou a vstávala obvykle ve tři čtvrtě na šest. Nechutně brzy, řekla bych, ale tam už bylo světlo a teplo, péřová peřina, na kterou nejsem zvyklá, mě mačkala… a tak to nakonec vůbec nebyl problém. A spát se mi taky chtělo, sotva se setmělo. A navíc jsem byla každý den pořádně uťapaná. Ráda bych si tento zvyk nějakou dobu – ideálně alespoň celé léto – udržela, protože den je parádně dlouhý, když vstáváte takhle brzo.

Do hor jezdím skoro každým rokem trochu si protáhnout tělo, aby ze mě nebyla kancelářská krysa. Někdy se to podaří víc a někdy míň, tak porůznu. Letos se to myslím podařilo dokonale. I v posledních dnech jsem byla dost unavená.

A na co jsem se nejvíc těšila domů (samozřejmě kromě přátel)? Na počítač nebo prostě na to psaní… možná bych se klidně vrátila i k psacímu stroji, kdyby nebylo zbytí. Na bambusové pletací jehlice, které jsem si konečně pořídila. Teď, když to píši a víc nad tím přemýšlím, těšila jsem se také na svou postel a peřinu a taky na sprchu.

A co jsem udělala jako první po návratu? Zapnula počítač, uvařila večeři a zkoukla jeden díl svých oblíbených Čarodějek, zapla výběr nejoblíbenějších písniček a pustila se do psaní.