Jen tak 5 - Odkazy

Možná jste si všimli, že jsem vpravo dala 3 nové odkazy... kdybyste chtěli, tak mi sem napište, jestli se vám líběj. Jo a na Písmákovi mám přezdívku Beatles, kdybyste se třebas chtěli mrknout, ale teď už tam asi nic moc novýho dávat nebudu... no uvidíme.

Zoopaloola

Jednou se nám s kamarádem povedl takovej menší vtípek. Kdo znáte icq 5, asi víte, že tam je možnost zahrát si tuto hru. Nějak mě to začlo bavit... a nebyla jsem jediná.:))

Tak jsme tak chvilku hráli a kámoš pak najednou říká, že to je divný, to skóre. Tak se otočím a mrknu k němu (hráli jsme v jednom pokoji) no a fakt - oba jsme hráli se stejnejma postavičkama.

Měli jsme z toho výtlem, ale chtěli jsme to dohrát, protože jsme byli zvědaví, jak to dopadne. Tak se mrkněte:

Tak jsem to teda nezapomněla:))

Co se děje kolem mě 2?

Dneska jsem vyrazila do města... nakoupit si něco k jídlu, a tak trochu se projít. Zašla jsem do jednoho z nedalekých obchoďáků, protože tam má člověk vždycky všechno pěkně po ruce. A co nevidím... mají tam kaktusy. A jaký krásný, dokonce kvetly.

Jen tak ze srandy se kouknu na cenu - třicet korun. Hmmm, to je celkem málo. Že bych se obohatila o trošku zeleně? No, ale když jsou takhle levný, asi brzo chcípnou.:( Ale tak to zkusím, třeba ne. Jenom si vybrat nějakej pěknej, stejně počítám, že mně nepokvetou, tak aby byl hezkej i bez toho květu.

Odolám pokušení vyzkoušet pravost květu... to přece není možný, aby jim všechny kaktusy kvetly. Jak jen to dělaj?

Jeden si vezmu do ruky, protože vypadá, že by mohl být hezkej, i když nepokvete. No a jak tak na něj koukám a zvažuju, všimnu si kapky něčeho průhlednýho pod květem. Zdá se, že to je lepidlo. Že by ten květ nebyl pravej? No nic, tak tenhle nechci! Mrknu se na jinej. Prohlídnu si asi tři a zjistím, že pod každým květem je lepidlo. Tak to je teda gól. Nedělám si srandu… fakt mě to docela dostalo a i naštvalo. Kdoví, jestli ten kaktus nebyl taky umělej! Trošku zvažuju, jestli to náhodou není klamání spotřebitele. Ale asi ne… vždyť tam nikde nebylo napsaný, že ten květ není třeba ze slaměnky, stálo tam jen, že celý kaktus stojí 29,90 a že pochází z Holandska.

No, tohle mě jen ujistilo v tom, že si musím fakt dávat pozor, co si beru do košíku. Docela by mě zajímalo, jestli jste se s tímhle nebo něčím podobným už někdy setkali. Kdyžtak napište, please.

A ještě něco ze stejnýho obchodu (ale to už je focený trochu dřív):

Koruna

Upadla jsem na zem a nedokázala se postavit. Kolem chodili lidi, byla jich spousta. "Snad mi někdo pomůže," doufala jsem. Ale ne, nikdo si mě nevšiml. Všichni byli tak velcí, dívali se jen před sebe a nikdo z nich si neuvědomoval, že tam dole na zemi je někdo, kdo by potřeboval pomoct.

Nezvedli mě, nepomohli mi. Zoufale jsem se dívala nad sebe - každej někam spěchal. Spousta bot kolem mě prošla a jedna paní na mě málem šlápla. Určitě mě někdo z nich musel vidět. Ale stejně mě nikdo nezvedl. Proč?

Co se děje kolem mě 1?

Jen tak jsem si lehla na deku a zavřela oči. O kolika věcech najednou člověk ví! Jsou tu pořád, ale dokud nezavřeme oči a nepřestaneme myslet na své starosti, neuvědomujeme si je. Vůně trávy, zurčení potoka, zpívání jakéhosi ptáčka a z druhé strany odpověď jiného, lehounký větřík, hřejivé pohlazení slunečních paprsků, bzučení včel a další spousta vjemů, všedních ale krásných. Jenom na ně mít aspoň trochu času.

Otevřu oči a pozoruju různě velké sedmikrásy a pampelišky rostoucí všude kolem. Najednou mám neodolatelnou chuť zkusit si uplýst věneček (Kdoví jestli to ještě umím?), nasbírat náruč sedmikrásek, jít hledat pomněnky (Je to ta modrá kytka u potoka, které se říká bouřka?), proběhnout se bosá po louce, hledat v potůčku zlato nebo aspoň třpytivé kamínky, které se stanou naprosto nezajímavými, když uschnou. Ale když je namočíte, znovu jsou z nich ty krásné „drahokamy“.

Ale nic z toho neudělám. Jsem přece dospělá a vím, že práce má přednost před zábavou. Ta počká. Vždyť do přírody můžu jít i jindy. Pokaždé si řeknu, že příště, až zas budu mít chuť, tak půjdu. Jenže to stejně pokaždé musím kvůli něčemu „nepřeložitelnému“ odložit. Je to docela smutný, co? Že si člověk neumí najít čas na to, co by dělal rád.

Ale abych neskončila tak pesimisticky – až tak špatně na tom nejsem, vždyť to, že píšu tenhle článek jasně svědčí o tom, že nedělám to, co bych měla (ať už je to cokoliv), ale to, co chci. A vy, když si ho čtete, si taky umíte najít čas. A abych řekla pravdu, moc mě těší, že si umíte najít čas na mě.

Čtvrteční odpoledne

Tohle vyprávění je věnováno jednomu fakt dobrýmu kamarádovi jen tak pro radost.

Tak co jsem nakonec udělala s volným časem? Zkusila jsem všechno, co jsem sem napsala: šla jsem ven, učila se, akorát jsem si nečetla… no to mám v plánu potom.:) Jak už jsem říkala, chvilku jsem si hrála na netu a pak jsem se rozhodla navštívit kámoše, kterej šel do práce. Bylo mi jasný, že to pro něj bude překvapení, protože už jsme se rozloučili a já mu, jako bychom se už neměli vidět, popřála hezkej víkend. Tři čtvrtě hodinovou cestu jsem strávila učením se němčiny nebo spíš pokusem o to. Neustále mě totiž něco rušilo. Mimo jiné třeba i paní rozmlouvající se svým malým dítětem, od které jsem si pak musela odsednout, protože tam chtěla pustit nějaká starší dáma. Po nějaké době jsem si všimla, že ta paní s děckem mluví s tou dámou, kterou jsem pustila sednout, o mně. Byla jsem ráda, že se o mně vyjadřovala tak hezky za to, že jsem jejímu dítěti nabídla koláčky. No co, tak mi přišlo, že na ně má chuť.

Cestou jsem trochu váhala, kde mám vlastně vystoupit, protože jsem tam byla jen jednou a už to je přece jen nějakou dobu. Ale nakonec jsem to trefila a úspěšně jsem se dostala k obchoďáku. Nejdřív jsem si ho jen tak narychlo prošla a podívala se, co kde mají zajímavého. No byla toho spousta, ale moje peněženka mi jasně říkala, že to musím nechat tam, kde to je. Potom jsem šla najisto k části, kde pracoval kamarád. Nejprve jsem prozkoumala pokladny a doufala, že bude v některé z těch, kde musí být otočen zády ke vchodu.

Byl! A tak si mě nemohl všimnout. Najednou se ale otočil, pokusila jsem se schovat za sloup, ale stejně ve mně byla malá dušička. Bála jsem se, že si mě všimnul, a bude po překvapení. Když jsem se odvážila vykouknout, zjistila jsem, že se otočil jen narychlo, a tak mě pravděpodobně nepostřehl. Taky jsem trochu spoléhala na to, že ho nenapadne, že bych to mohla být já a proto, i kdyby si mě všiml, nebude mi věnovat pozornost. Při procházení obchodem jsem si dávala pozor, aby na mě nebylo z jeho pokladny vidět. Vzpomněla jsem si, že jsem kámošce měla koupit čokoládu a spokojená, že pokladnou neprojdu jen tak, jsem se rozhlížela kolem. Vzpomněla jsem si, jak mi vyprávěl, že mu tam chutná jedno pití, a tak jsem si ho vzala spolu s oříšky.

Když jsem se „vymotala“ ze změti regálů, nikde jsem ho neviděla. To mě trochu zmátlo, protože jsem si byla jistá, že je na některé z posledních pokladen. Během chvilky mi došlo, že pokladna, u které právě stojím, není prázdná, jak se původně zdálo.

Jen tak lehce jsem vykoukla zpoza regálu se žvejkama a jinejma blbotinkama a ujistila se, že jsem u toho správného pokladního. Protože mě nezahlédl, zůstala jsem ještě skrytá a chtěla jsem vylézt, až nebude mít žádného zákazníka. Ale kolem se stále motalo dost lidí, a když uviděli prázdnou pokladnu, hned se k ní nahrnuli, a tak jsem to brzy vzdala a postavila se přímo do fronty. Čekala jsem, kdy si mě všimne a jeho vážný pracovní výraz se změní v úsměv. On však stále zůstával vážný, až jsem si začínala myslet, že se na mě ani na chvilinku neusměje, až pak mě napadlo, že si mě třeba ještě pořád nevšiml. Sice by to bylo divný, ale jinak by mi přece aspoň kývl na pozdrav, ne?

Když obsluhoval pána přede mnou, říkala jsem si, že pokud je tomu tak, budu se tvářit jako by nic a pozdravím ho „dobrý den“ a počkám, až mě pozná po hlase, nebo se na mě podívá. Ale tohle přesvědčení mi zrovna moc dlouho nevydrželo, protože čím víc jsem se k němu blížila, tím víc mi to připadalo legrační. Nakonec to dopadlo tak, že jsem přistoupila k pokladně a zoufale potlačovala smích, on naprosto profesionálně řekl: „Dobrý den,“ na což jsem mu nebyla schopná odpovědět, pak se na mě podíval a ten výraz, co měl v očích, mě úplně rozesmál. Nedokážu vám ho dost dobře popsat, ale přesto to zkusímJ, protože to bylo něco, díky čemu jsem si uvědomila, proč jsem dostala tak šílenej nápad - navštívit ho jen na chvilku a strávit při tom dvě hodiny cestováním.

Tvářil se tak trochu jako když vidí ducha. Jeho výraz vyjadřoval něco mezi překvapením, úlekem a radostí. Každopádně jsem byla svědkem téměř neskutečné proměny: z elegantního rezervovaného a milého prodavače se najednou stal smíšek, kterého jeho práce baví. Zkrátka tenhle výraz (a hlavně to, že jsem mu udělala radost… jak doufám) za to cestování stál.

Ale zpět „k ději“. Tak tedy po pozdravu dobrý den následoval z jeho strany ještě jeden (méně konzervativní), nejsem si přesně jistá, zda to bylo ahoj nebo čau, ale každopádně to pána přede mnou zaskočilo natolik, že se musel otočit, aby zjistil, koho ten pokladní oslovuje „tak důvěrně“. Ani jeden z nás mu však nevěnoval pozornost. Mimo jiné také proto, že oříšky, které jsem si vybrala, měly poněkud jiné množství (a tudíž i cenu), než které jsem si chtěla vzít. Takže svůj původní nápad – trochu ho pozlobit s pečivem, u kterého musí znát nebo hledat kódy – jsem v podstatě realizovala stornem oříšků, za které jsem se mu pak samozřejmě omluvila.

Když jsem byla obsloužena, stoupla jsem si stranou a sledovala zručnost s jakou pracuje a přemýšlela nad tím, jak jsem si dřív vůbec nevážila práce prodavaček. Až od té doby, co o její složitosti slýchám od kamarádů, si uvědomuju, že to není zas taková sranda, jak se to může na první pohled zdát. Pokud si vzpomínám, tak se mu „nepovedl“ ani jeden kiks, takže už vám teď nemám co napsat (a i kdyby něco takovýho udělal, asi bych vám to neprozradila, přece jen je to kamarád), snad jen to, že mě vcelku zaujala babča, která nakoupila a pak se tam po nějaké době zase vrátila s odůvodněním, že si vezme nějakej pytlík. Vzala si… asi čtyřicet. Druhá pokladní za ní okamžitě poslala chlápka v košili, který si s ní trochu popovídal, ale jak to dopadlo, to vám tedy nepovím, protože byli strašně daleko, ale samotnou by mě zajímalo k čemu jich tolik potřebovala a kde bere tu drzost vzít si jich tolik najednou.

Cestu zpátky jsem strávila psaním tohohle článku… no a protože jsem u sebe klasicky neměla papír a myslím, že ani tužku, psala jsem ho do mobilu. Zabralo mi to celou cestu, takže jsem se aspoň nenudila.

A co říct na závěr? Snad jen to, že se fakt těším, že až budu někde dělat já, přijde „ma pozrieť“ on, jak říkal:).

Jen tak 4 - A co jsem s ním teda udělala?

Jestli chcete vědět, co jsem teda nakonec dělala, budete si na to muset počkat minimálně do pondělka... protože dřív to sem nestihnu napsat. No snad to čekání bude stát za to.

Jen tak 3 - Co s volným časem?

Dneska mám volno. Krásně se celej den můžu flákat a nic nedělat. Ale mám klasickej problém: jak využít volnej čas, aby nebyl promrhanej? Už nějakou dobu si hraju na netu, ale z toho skoro nic dobrého nemám. Jen zabíjím čas.

A jak jsem se tak nudila, zašla jsem na mail - prohlídnout si všechny ty přeposílačky, které mi přišly. Nemám je nijak zvlášť ráda, obvykle jsou to hrozný blbosti, ale sem tam se tam najde něco zajímavý. Třeba dneska jsem kromě pár vtipnejch "volovinek" objevila dotazník, do kterého člověk vyplní údaje o tom druhém a pošle mu ho zpět.

Zkusila jsem takovej menší pokus, poslala jsem to pár známejm a čekám, jestli mi to z nich někdo pošle zpátky, jsem zvědavá, co mi tam napíšou. Aspoň trošku zjistím, jak mě vidí jiní.

Co mám teda dneska v plánu? Asi půjdu ven, trošku si prohlídnout město a navštívit kámoše na brigádu a pak se taky možná budu chvilku učit, ale spíš bych to viděla na čtení. Chci udělat něco, na co pořád jinak nemám čas... ale nevím, co by bylo to pravé, mám totiž strašně moc plánů.

Sice dost pochybuju o tom, že někoho může zajímat, co mám v úmyslu dělat se svým volným časem, ale zase na druhou stranu mi je blbý nic sem nenapsat.

Čarodky

Většina lidí si myslí, že blogy jsou deníčky... možná že jo, ale já tak svůj mít nechtěla. Ale stejně mi to nedá, takže teďka jdu psát něco trošininku osobního. Tak jaký jsem měla čarodky, jo? Bylo to úplně jiný, než bych čekala.

Původně jsem si myslela, že mi nezbyde nic jinýho, než sedět doma na zadku a maximálně se zajít kouknout, jestli někde v okolí nedělaj pěknej oheň. Ale dopadlo to úplně jinak. Jedna kámoška se mě zeptala, jestli nechci jít na čarodky s nima. Protože je s ní vždycky úžasná sranda, nadšeně jsem souhlasila.

Trošičku méně mě nadchlo zjištění, že půjdem na návštěvu za dalšíma kamarádkama. Ne, že bych je nechtěla vidět, nebo s nima trávit čarodky. Problém byl v tom, že ony o naší návštěvě nevěděly. Tak jsem se rozhodla je aspoň trošku připravit na to, že se možná na chvilku stavíme. Komunikace to byla opravdu zajímavá. V podstatě jsme to začly řešit až v pátek večer. Ale nakonec to nějak dopadlo a všichni (teda skoro) jsme se tam ve zdraví sešli (měkký i protože tam byli i kluci... asi 2, takže jsme měli takovou menší převahu, ale nezdálo se, že by jim to nějak zvlášť vadilo:)).

Povedl se mi menší trapas, nějak jsem nečekala, že to bude něco většího, spíš jen takový vesnický posezení u buřtů... a najednou se tam objevil alkohol. Takže docela blbý, že jsem nic nevzala, ale tak nakonec se to nějak vsáklo a bylo to v pohodě, jenom já se ještě nějakou dobu cítila trapně.

Ale když pak jeden z kamarádů vytáh kytaru a my si začly zpívat starý odrhovačky ze základky (např. Červená řeka, Na tú svatú Katarinu, To ta helpa a tak podobně), bylo už všechno v nejlepším pořádku a mám pocit, že tak dobře se už dlouho nikdo z nás nebavil. Aspoň já teda určitě! Nejvíc mě nadchla písnička Když jsi kamarád. Nemůžu vám neukázat, její "složitý" text:

Když jsi kamarád, tak pojď si s námi hrát,
když jsi kamarád, tak pojď si s námi hrát,
když jsi kamarád, tak pojď si hrát,
uvidíš jak budeš rád, že nás můžeš napodobovat, ňaf ňaf...

toto celé se opakuje, jenže pak se dodá ňuf ňuf, potom ééé a pak další citoslovce bác, plesk, bum a co vás napadne.

Zkrátka, byl to skvělej večer (a noc) plnej smíchu, legrace a dobré nálady. Byla bych moc ráda, kdyby se nám příští rok povedlo něco podobnýho. A vám taky.