středa 4. dubna 2018

Ransom Riggs: Povídky podivných (*****)

Fascinující kniha. Pokud jste četli trilogii o podivných dětech (Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, Podivné město a Knihovna duší) musíte si přečíst i tyto neviditelným chlapcem Millardem Nullingsem sebrané Povídky podivných!

Celkem pochopitelně jsou věnovány „Almě LeFay Peregrinové, která mě naučila milovat příběhy.“ Kdoví, jestli se za tím jménem skrývá někdo skutečný? Třeba autorova matka či babička. 

Kniha je naprosto nádherná. A teď nemyslím obsahovou stránku, ale technické provedení. Nevím, jestli je takhle vymakaný i originál, ale tento překlad je skvostný. Zrovna nedávno jsem se rozohňovala, jak knihy může psát a vydávat kdekterý ťulpas, co nemá ani minimální znalosti typografie. Pak se na to nedá ani dívat, natož číst. Zato tahle kniha, to je labůžo. Předsádka má grafický vzor, vpředu je obsah povídek, povídky začínají vždy na liché straně, navíc hezky vyvedenou iniciálou, vpravo v záhlaví každé stránky je název povídky atd. Snad jedinou výtku bych měla k tomu, že v záhlaví levých (sudých) stránek je název knihy. I podprůměrně inteligentní člověk si pamatuje, jak se jmenuje kniha, kterou právě čte, případně si tuto informaci snadno oživí, a tudíž je toto opakování zbytečné. 

A co se týče obsahu – nemám slov. Ransom Riggs je prostě frajer. Že napsal fantastický poutavý román plný různých zvratů, to se dá ještě chápat, ale že zrovna tak dokáže vykouzlit fascinující povídky, aniž by se opakoval, či přestal být kreativní, maličko nahánět hrůzu a přitom hluboce zaujmout obrazotvornost čtenáře, to se dá stěží pochopit. Těším se na jeho další dílka. 

Kniha zahrnuje deset povídek: Báječní kanibalové, Princezna s rozeklaným jazykem, První ymbryna, O ženě, která se přátelila s duchy, (ostrovy) Cocobolo, Holubi od Svatého Pavla, O dívce, která dokázala zkrotit noční děsy, Kobylka, O chlapci, který dokázal poručit moři, Legenda o Cuthbertovi. A doporučuji každou povídku číst samostatně, protože ty obrázky ve vaší fantazii stojí za to si vychutnat. A kromě krásy v každé povídce najdete i drobné poučení.

neděle 1. dubna 2018

Aprílový dárek

Když jsem ještě učila na vysoké škole, k mým oblíbeným tématům patřilo darování, především nevhodné dárky. Spíš než v byznyse tohle téma víc využijete v soukromí, o to důležitější mi připadalo.

Dnes to vidím trochu jinak. V byznysu jsou vhodné dárky důležitější snad víc než kdy dřív.  A zdaleka nejde jen o to, aby nebyly považovány za úplatky mezi obchodními partnery. Důležité jsou i dárky zákazníkům. Ačkoliv marketingové studie ukazují, že zákazníci si dárek raději vyberou sami, než když jim ho naservírujete bez možnosti výběru.

Ač mám ekonomické vzdělání a vím, že je to marketing a nic víc, přesto mi udělá radost, že si na mě v tom kterém podniku „vzpomněli“ a poslali mi poukázku na dárek k narozeninám. I když v dnešní době by mi to stačilo elektronicky a ne poštou. Globus dává 5 % slevu na celý nákup a Yves Rocher překvapení.

Jako správná zvědavá ženská jsem to pochopitelně musela mít, nebo alespoň vidět. 

Sedmi mililitrovou tubičkou si firma moc velkou reklamu neudělala, kór když jsem si zvykla na jejich hezké šperky (pravda, někomu se nemuseli trefit do vkusu) nebo taštičky na kosmetiku (i když za pár let bych jich měla už spousty). 

Přesto si myslím, že se trochu moc spoléhají na smysl pro humor u svých zákaznic, když jim K NAROZENINÁM darují omlazující krém na denní použití.

neděle 18. března 2018

Veselé ovoce (*)

I když jsem hru oznámkovala jen jednou hvězdičkou, nechci tím říct, že by byla špatná, nebo mě nebavila, ale připadá mi taková pro děti. Trochu jako prší. Akorát děti učíte počítat banány, jahody pomeranče. Hra se dá hrát od dvou hráčů, doporučený věk je 6 let.

Začínáte myslím se čtyřmi kartičkami (jestli jich bylo pět, tak mi to odpusťte) a jednou vloženou vprostřed. Jeden z hráčů, asi ten nejmladší, nebo ten, co má nejraději ovoce začíná. Na kartičkách jsou různé druhy ovoce v různých počtech jednoduše graficky rozmístěné. Když jsou na prostřední kartičce dva banány a dva pomeranče a jedna jahoda, můžete ji přebít jakoukoliv kartou, která má kteréhokoliv ze zobrazených ovocí alespoň o jedno více, na ostatních nezáleží. Takže například já ji mohu přebít svými třemi banány, u kterých jsou ještě dvě borůvky. Další hráč už musí mít čtyři banány, nebo alespoň tři borůvky. Pokud nemá, líže si z balíčku a pokud se tam hodí, může tuto kartu odhodit. Hrajeme-li dva a já už taky nemám a taky si lížu, dává se nahoru nová karta z dobíracího balíčku (takže nebudeme lízat donekonečna, což je fajn zpráva). 

Je to docela dobré na pozornost, hodně to závisí na náhodě, možná malinkato na strategii, ale žádná velká sranda to není. Snad jen, když se budete snažit udělat základní matematiku zábavnou pro děti. Na webu ji pořídíte za 116 Kč. 

Brain Storm (***)

Dala jsem tři hvězdičky lehce ovlivněná ostatními hrami z dneška. Samozřejmě se nevyrovná Bangu!, na druhou stranu je to myslím příjemně vzdělávací hra vytvářející nová mozková spojení a povzbuzující kreativitu. 

Výhodou je, že se dá hrát ve dvou. Teoreticky by si člověk mohl hrát s kartičkami i sám a snažit se vytvořit dvojice (alespoň by trénoval na Krycí jména). Výrobce uvádí, že ji lze hrát již od 12 let.

O co jde? Máte paklík kartiček s různými věcmi a vy je máte jedním slovem či ustáleným spojením nebo tak něčím spojit. Pokud vám to protihráč uzná, je to v pořádku a můžete si tyto dvě kartičky nechat. Takže třeba palmu s ostrovem a vodou a druhou kartu s vlnami lze spojit snadno slovem moře. Je to o kreativitě, maličko i rychlosti a samozřejmě určité rozumnosti protihráčů (aby vám taky něco uznali). To je na téhle hře asi nejlepší – že ji vlastně mohou hrát naprosto všichni: jakéhokoliv věku, znalostí i rychlosti. Některé pojmy se vám zkrátka spojují lépe a některé hůře. Snad se ještě sluší dodat, že naráz je vyloženo devět kartiček. Když vyberete nějaké rozumné slovní spojení, obě kartičky si můžete nechat. Předpokládám, že vyhrává ten, kdo má nejvíce kartiček. 

Hra na webu stojí od 169 Kč.

Bubbles (**)

Obrázek z netu
Celkem dobrá hra na rychlost. Házíte čtyřmi barevnými kostkami najednou. Jsou na nich různá čísla, v hlavě si je musíte seřadit od největšího po nejmenší a pak z dvaceti čtyř vyložených kartiček vybíráte tu, která zobrazuje bubliny ve stejných barvách podle velikostí, jaká měla čísla. 

Výhodou je, že se dá hrát už od dvou hráčů. Výrobce uvádí, že od 6 let. Na netu jsem ji našla za 169 Kč.

Dám příklad: červená kostka obsahovala 25 (čísla si teď jen vymýšlím), modrá 16, zelená 5 a žlutá 1 (barvy jsou opravdu tyto, tedy ne úplně vhodné pro barvoslepé). Hledáte tedy kartičku s největší červenou bublinou, menší modrou, ještě menší zelenou a nejmenší žlutou. Kdo ji vidí, sáhne na ní. Pokud měl pravdu, je jeho a smí ji dát k sobě, pokud ne, má smůlu a v tomto tahu již nehraje (čili v případě dvou hráčů si druhý může dát na čas). V dalších kolech lze ukrást i kartičku protihráči z těch, které má vyložené před sebou. Vyhrává ten, kdo ukořistil čtyři kartičky. 

Takže shrnutí: jednoduchá hra na rychlost. Celkem pohoda, ale žádná velká zábava. Duch mi připadal lepší (je aspoň 3D).

Lze hrát lehčí nebo těžší verzi přetočením kartiček na druhou stranu, případně kombinací části kartiček na jedné či na druhé straně. 

sobota 17. března 2018

Fazole (***)

Možná ta hra není takový šlágr, jak se mi teď zdá. Ale musím říct, že jsem si ji zatím zahrála jen dvakrát a nepodařilo se mi hned přijít na systém, jak vyhrát, ale přitom tam šlo trošku taktizovat, což bylo příjemná. Jenom vám to protihráč trochu kazí. A fakt mě bavila.

Tato hra původem z Afriky je pro dva hráče a dle výrobce je vhodná od šesti let. Můžete ji najít i pod názvy Kalaha či Mankala.

Spočívá v tom, že máte kuličky, důlky a základnu. Na začátku hry máte v každém důlku čtyři kuličky. Vaším úkolem je nasbírat co nejvíce kuliček do své základny. Ovšem tahy spočívají v tom, že proti směru hodinových ručiček (tedy směrem doprava, kde nejvíc vpravo je vaše základna) odkládáte vždy po jedné kuličce z vámi zvoleného důlku. Začnete-li tedy prvním důlkem u své základny, dáte první kuličku do své základny, což vás jistě potěší, ale další tři postupně po jedné rozmístíte do následujících tří důlků soupeře. 

Teď si nejsem jistá, ale myslím, že každý má na své straně šest důlků naproti soupeřovým. Vtip je i v tom, že v momentě, kdy vložíte poslední z rozmisťovaných kuliček do základny, máte ihned nárok na další tah. A další legrace spočívá v tom, že když vložíte poslední kuličku do prázdného důlku, můžete zajmout všechny kuličky soupeře z protějšího důlku a přesunout je do vlastní základny. Hra končí, když některý z hráčů již nemá žádnou kuličku. Vyhrává ten, kdo má ve své základně více kuliček. Na webu ji pořídíte za 500 Kč, ale můžete použít i několik misek, či důlků v písku na dovolené...

Jinou recenzi (ne mou), najdete zde: http://www.deskovehry.com/recenze-kalaha-mankala-zavan-africke-kultury/. Prý je oblíbená hlavně u žen. To tedy nevím proč, na mě působí spíš jako strategická hra, takže bych stejně jako u šachů čekala, že si ji oblíbí spíše muži. 

Můj dík patří Techmanii za možnost zahrát si to v Praze: http://edu.techmania.cz/cs/katalog/matohacek/570/fazole.

čtvrtek 8. března 2018

Virginia Woolfová: Paní Dallowayová (**)

Z anglického originálu Mrs Dalloway vydaného nakladatelstvím Vintage (Random House) v Londýně roku 2000 přeložila Kateřina Hilská. Vydala Euromedia Group k. s. – Odeon v Praze roku 2004 jako svou 2658. publikaci, v Odeonu publikace 100. Stran 160. ISBN 80-207-1164-3. Sazba SF SOFT, Praha.

Moje první výtka směřuje právě k sazbě, proto jsem ji na konce předcházejícího odstavce zmínila. Písmo je naštěstí alespoň patkové, ale takové nějaké úzké a vysoké. Sice to ladí s tvarem knihy, ale blbě se to čte. Nevím, co mi na něm vadí. Jako by bylo tučné a natláskané na sebe… Takové nevhodně provokující. Jako by samo o sobě křičelo: nečti mě, nečti mě! A vskutku jsem měla zpočátku chuť knihu odložit jenom kvůli tomu písmu a bílému papíru. Jak je nepříjemný do očí oproti těm lehce žlutým. Copak to takové velké nakladatelství neví?

Druhá výtka je k příběhu jako takovému. Bylo to celé nějaké divné a moc mě to nebavilo. Všechno se odehrávalo v jediném dni a šlo spíš o pocity a „bláboly“ jednotlivých účastníků. Sem tam se objevilo něco chytrého a něco zajímavého, ale víceméně mi to připomínalo spíš Kerouackův styl: piš, co tě zrovna napadne, smysl si v tom čtenář najde sám.

Ale teď už k ději. Opět upozorňuji, že může být prozrazeno něco, co nechcete vědět, budete-li knihu číst. 

Hlavní hrdinkou je paní Dallowayová, jak název napovídá. Většinou o ní ovšem budete smýšlet jako o Clarisse, tak na ni totiž myslí druhý hrdina, její kamarád z dětství Peter Walsh. Oběma jim je asi kolem padesátky a mají se rádi, možná víc, než si jsou ochotni přiznat vzhledem k tomu, že on chce okouzlit jakousi dívku v Indii, do které je údajně zamilovaný, a ona je již dlouho vdaná za politika Richarda Dallowaye. Ale zdá se, že to je hroznej suchar.

Taky je tu dívka, Italka Rezie, která si vzala chlapce jménem Septimus, a žije s ním v Londýně, který se jí nelíbí. Asi by s ním jinak byla šťastná, ale zdá se, že on se zbláznil, vidí různé tváře, slyší hlasy, vykládá si sám pro sebe, k lidem, kteří již zemřeli, a ona je tu tak sama. 

Šedá chůva se znovu pustila do pletení, když Peter Walsh na rozpálené lavice vedle ní začal chrápat. V těch šedých šatech, jak pohybovala neúnavně, a přece klidně rukama, vypadala jako bojovnice za práva spáčů, jako jeden z těch přízraků, které se noří z příšeří lesů, jež vytváří obloha a větvičky. (str. 46)

A tak postarší chůva pletla nad spícím děckem v Regent´s Parku. A tak Peter Walsh chrápal. (str. 48)

středa 7. března 2018

Kontrola předsevzetí

Odpoledne jsem si přečetla svoje předsevzetí, nejsou tak strašná, jak jsem si myslela. :-) Napadlo mě přečíst si, co se dá dělat pro podporu svých předsevzetí. I když zatím se cítím celkem úspěšná, i když reálně dělám málo co. Zvládla jsem Měsíc ponožek. Čím se liší od ostatních předsevzetí? Je jasně daný, má konkrétní drobné úkoly, které se dají plnit postupně a nezávisle na sobě. A opravdu jsem to chtěla zkusit.

čtvrtek 1. března 2018

Takový nafoukaný nic

Na první pohled vypadal krásně. 

Snědej, s bílým přelivem. 

Tak akorát velkej, aby byl roztomilej, ale přitom ne malej. 

Ostře řezané rysy.

Usmála jsem se na něj a požádala obsluhu o zprostředkování kontaktu.

Řekla si o devět korun. Budiž, to by ještě šlo.

Jaké však bylo moje zklamání, když jsme se ocitli v soukromí.

Hned jsem poznala, že je to takový ubohý nafoukaný nic.

A přitom to měl být pořádný poctivý dalamánek.

středa 28. února 2018

Začínám cvičit

9. 2. 2018
Moje lepší já na mě udělalo pěkný podraz. Dozvěděla jsem se to, když mi v pátek přišel e-mail, v němž stálo, že se příští středu mám dostavit v 7:30 do tělocvičny s ručníkem. Chvíli jsem na to nechápavě koukala. Asi nějaký omyl nebo co.

A pak jsem si uvědomila, že jsem přemýšlela o tom, že by bylo dobré začít pravidelně cvičit. No jo, ale o tom uvažuje každý a já v pravidelných intervalech se k tomuto nápadu vracím. Jednou za čas i začnu, nějakou dobu mi to vydrží a pak to zase zmizí a já si ani nevšimnu. Obvykle mě to nijak zvlášť netrápí, akorát se mi zdá, že při svém současném kancelářském zaměstnání a závodním stravování začínám lehce tloustnout. 

14. 2. 2018
První hodina cvičení byla pro mě zajímavá. Vlastně už samotný příchod byl fascinující, užívala jsem si ten nový pocit, že jdu někam, kde to vůbec neznám. Neodhadla jsem čas, kdy mám vyrazit, a tak jsem přišla asi o půlhodiny dříve. Předpokládala jsem, že mi hledání tělocvičny zabere nějaký čas, ale kupodivu to bylo extrémně snadné.

21. 2. 2018
Dneska bylo naprosto nejhorší donutit se vstát. Středa je dlouhý pracovní den a dneska navíc mám řešit něco komplikovaného a v postýlce bylo tak pěkně teploučko. Ještě že už ráno začíná být světlo. Nakonec mi to krásně vyšlo a stihla jsem to přesně.

Povedl se mi systém „tílko a tričko“, protože minule byla v tělocvičně opravdu zima. Když jsem přišla rozehřátá – venku není tak docela zima, ale raději se oblékám víc, protože člověk nikdy neví, jak bude večer, až půjde domů – svlékla jsem se do tílka a v průběhu cvičení jsem přidala tričko.

Popsat co cvičíme je obtížné. Jsou to takové nějaké protahovací pohyby, ale ne jako klasický strečink nebo Suzukiho protahovačka. I když některé prvky jsou mi dost povědomé. Třeba zvedání pánve od podložky postupně obratel za obratlem. Ale nikdy jsem to nezačínala vtažením břicha. To mi obecně dělá velký problém. Vtáhnout pupík, to se řekne. Ale jak? Člověk tak kouká na své vlastní břicho a říká mu v duchu: „Tak se vtáhni. Jak ti to mám říct?“ 

Díky tomuhle cvičení objevuji spoustu svalů, o nichž jsem nevěděla, že je mám, ale není to bolestivé. Spíš zajímavé. Takhle nějak bych si představovala výuku biologie člověka. Připadá mi tragické, že se to učím až po vysoké škole. Proč někde na základkách neučí něco takového? Jak správně dýchat při kterém cvičení, co jak dělat opatrně a tak? Tam jsme jenom běhali do kolečka jako idioti a přitom nás ani nikdo neučil, jak se správně = zdravě pro tělo běhá. 

Po cvičení mám výbornou náladu, a tak jsem ráda, že jsem nakonec zase vstala. Navíc jsem zjistila, že tam chodí i některé moje kolegyně, dvě až tři. 

28. 2.
Dnešní cvičení jsem z důvodu rýmy vynechala. I když jsem vstávala v čas, měla jsem pocit, že mám problémy s dýcháním i ve stoje či v sedě, natož kdybych měla ležet na břiše a nadzvedávat hlavu. Ale bylo mi to líto. 

Když mi pak kolegyně řekla, že byly v té studené tělocvičně, usoudila jsem, že to nakonec bylo dobře, že jsem nešla. 

úterý 27. února 2018

Anthony Horowitz: Dům hedvábí

Kniha se četla naprosto výborně. Pan Horotwitz skutečně umí psát! A tak, sotva jsem ji dočetla, hned jsem se optala, jestli by mi mohla být zapůjčena další o Sherlockovi, kterou napsal: Moriarty. Už jen ten název hovoří za vše. Sherlockův úhlavní nepřítel. Mimochodem pan Horotwitz napsal kromě dalších detektivek i předlohy k detektivním seriálům (Vraždy v Midsomeru, Foylova válka, ad.). A teď už ke knize samotné. 

Píše se rok 1890 a u dveří bytu číslo 221B v Baker Street zvoní vyděšený Edmund Carstairs, obchodník s obrazy. V mrazivých londýnských ulicích ho sleduje záhadný cizinec s jizvou v obličeji. Zdánlivě triviální případ, který Sherlocka Holmese zavede (mentálně) z Londýna až do přistěhovaleckých čtvrtí amerického Bostonu, se však záhy mění v drtivou noční můru. Dvojice vyšetřovatelů postupně odhaluje tajemné spiknutí, jehož odhalení hrozí otřást samotnými základy Britského impéria. Případ je krásně promyšlený a ukazuje, že vše souvisí se vším a je třeba si všímat i nejmenších detailů. A někdy očekávat neočekávané, nebo jak říká sám Sherlock – když vyloučíte všechno, co není pravda, zůstane pravda, ať se zdá jakkoliv málo pravděpodobná.

Opět upozorním, že následující část popisuje děj tak, jak ho možná nechcete znát předem. 

Vysvětlit, jak se co stalo chronologicky je celkem náročné. Možná je nejlepší začít v Americe, kde řádil gang tak zvaných placatých čepic. Tvořili ho dva bratři Keelan O'Donaghue a jeho identické dvojče Rourke. Prováděli různé nepěknosti, ale když omylem při přepadení vlaku zničili nedocenitelné obrazy, najal si jejich kupec Cornelius Stillman Pinkertonovu detektivní kancelář, aby bratry vypátrala a přivedla. Samozřejmě se to zvrtlo v přestřelku a kromě Keelana, který utekl kanálem, kam se za ním nikdo neprotáhl, byli všichni zavražděni. Při přestřelce byli zabiti i dva z Pinkertonových mužů a jejich šéf McParland byl zraněn. Pár dní na to (zřejmě Keelan) zastřelil Stillmana. Pátrat se po něm vydala policie společně s Billem McParland, které mu byla předtím Stillmanem vyplacena jen polovina odměny s tím, že druhou dostane až po nalezení těla druhého z dvojčat. Carstairs se začal obávat o svůj život, protože v novinách bylo uvedeno i jeho jméno jako toho, kdo po bratrech kvůli těm obrazům jde a zaplatí za jakoukoliv informaci vedoucí k jejich dopadení.

Carstairs z toho všeho na palubě cestou do Anglie onemocní, ale naštěstí se o něj stará milá dívka, kterou následně požádá o ruku a vezme si ji za ženu. Jmenuje se Catherine, nebo to aspoň tvrdí. Když se posuneme do bodu, v němž příběh začal, pak tu máme muže, který Carstairse pronásleduje, pak mu vyloupí trezor a následně je v nějakém podivném hostelu zavražděn dýkou. Ve skutečnosti se nejednalo o Keelana, ale o McParlanda, který Keelana objevil, vystupovala právě pod falešným jménem a nebyl to nikdo jiný, než roztomilá Catherine, respektive, Catherine je její pravé jméno, Keelan je falešné. Která původně zamýšlela Carstairse chladnokrevně zavraždit na lodi, ale když zjistila „co je Edmund zač“, rozhodla se pro jiný plán. Vzala si ho, nenápadně zavraždila jeho matku – sfoukla plamínek v kamnech a paní se udusila, a pak začala jedem v koupeli pracovat na jeho sestře Elize. Ta sice měla jisté podezření, ale pořád si myslela, že dostává jed do jídla. Jenže i když ho jedl Carstairs, kterému nic nebylo, ona chřadla, i když nejedla. Samozřejmě na závěr měla v úmyslu zabít i jeho. Možná i nějakým zvlášť hezkým způsobem.

Ale ani Carstairs není žádné neviňátko, jak se v závěru příběhu dočtete. Pro Sherlocka začne být případ osobní poté, co je brutálně zavražděn Ross, malý kluk, který se nedávno přidal k Sherlockovým pomocníčkům a hlídal venku před domem McParlanda, kam půjde. On sice nešel nikam, jelikož ho Catherine zavraždila, ale zato se Ross, který dříve pobýval v Domě hedvábí, což je zkratka pro Domy pečující o osiřelé děti, poznal Carstairse a napadlo ho, že by ho mohl vydírat. Surově ho mučili a zpřelámali mu všechny kosti, než zemřel. A jeho mrtvolu pak pohodili pod mostem, jakoby pro výstrahu ostatním. 

Když se Sherlockovi podaří vypátrat Rossovu sestru, ta se jeho a Watsona bojí a dokonce ho napadne ukrytým nožem. Pak se všechno semele nějak rychle – Sherlock se nechá vlákat do opiového doupěte (nic jiného mu ani nezbývá, chce-li případem pohnout), a když tam pak Watson vtrhne, najde na druhé straně východ a tam u mrtvé dívky (Rossovy sestry) leží s pistolí v ruce Sherlock. Soud je jednoduchý, protože tři významní svědci ho nějakým způsobem viděli, či ho jinak usvědčí.

Naštěstí je Sherlock opravdu geniální, a tak se mu – trochu i dílem náhody – podaří z vězení po nezdařeném soudním přelíčení uprchnout. Pak už jde jen o to přesvědčit Lestrada a další policisty, aby se šly jednoho večera podívat k tak zvanému Domu hedvábí, kde se neděje nic menšího, než že si vysoce postavení a vlivní mužové Anglie dopřávají různá sexuální potěšení s chlapci z dětského domova. Do tohoto domu pochopitelně chodili všichni tři údajní svědci, jimž bylo navíc vyhrožováno, aby svědčili proti Sherlockovi. A Ross se zde setkal s Carstairsem.

středa 21. února 2018

O čem byl Čtenářský klub Jane Austenové

Minulý týden jsem v článku Karen Joy Fowlerová: Čtenářský klub Jane Austenové (****) psala o knize, kterou jsem právě dočetla. Protože se mi moc líbila, poznamenala jsem si některé zvlášť dobré pasáže a děj. Tak pokuď ji máte v úmyslu číst, další část přeskočte. Případně kurzívou jsou napsané citace a pak bude děj.

„Je těžké vybrati si osobu, se kterou chceš strávit zbytek života,“ řekla Bernadette. „Většina lidí to napoprvé neodhadne. Já jsem to tedy napoprvé neodhadla.“
Prudie nepřekvapilo, že byla Bernadette vdaná víc než jednou. Nestěžovala si jí snad Allegra, že se Bernadette věčně opakuje? (A neopakovala to náhodou Allegra víckrát?)“ (str. 163)

Pravidlo time managementu a slušného chování: „Jocelyn byla velmi dochvilná. Věřila, že nejde o nic jiného než o obyčejnou zdvořilost. Přijet pozdě znamenalo dát najevo, že si vlastního času ceníte více než času toho, kdo na vás čeká.“ (str. 165)

Setkání se spisovatelem, panem Bellingonem na tradiční benefiční akci pro knihovnu v Sacramentu.
„Máte rád Jane Austenovou?“ zeptala se. Na tuhle otázku existovala jediná přijatelná odpověď. Ráda by si myslela, že někdo, kdo je spisovatel, odpoví správně. Hovořila nahlas, aby snížila riziko, že ji bude ignorovat, a pro všechny případy dotaz raději zopakovala. 
„Co si myslíte o Jane Austenové, pane Bellingone?“
„Skvělý marketing. Závidím jí ty smlouvy na filmy. Říkejte mi Mo.“
„Kterou její knihu máte nejradši?“ Prudie se usmála tím nešťastným způsobem, při kterém jí zmizely rty. 
„Líbil se mi ten film s Elizabeth Taylorovou.“
Prudie se začala lehce chvět ruka. Bernadette viděla, jak se třese hladina její Bloody Mary. „Vaším oblíbeným dílem od Jane Austenové je Kleopatra?“
Prudie začala být protivná. Bernadette usoudila, že ji bude muset zarazit. Za chvilku. Zatím bylo docela příjemné pozorovat, jak se rozlítila. Ani ne před pěti minutami měla ještě do tváře vepsanou smrt své matky a vypadala jako jedna z těch roztříštěných žen, které se tak líbily Picassovi. Teď vyhlížela nebezpečně. Picasso by se nyní omluvil, vzpomněl by si, že si vlastně dohodl nějakou neodkladnou schůzku, dal by se na ústup a zmizel by z budovy.
Dean si nápomocně odkašlal. Kdesi v tom kašli se schovávalo slovo „pýcha“. Pokoušel se Moovi hodit záchranné lano.
Mo se ale rozhodl jít ke dnu. „Vlastně jsem od Austenové nic nečetl. Víc mě berou detektivky, kriminálky, věci ze soudní síně.“ Tohle bylo zklamání, ale ještě ne důvod k zatracení. Na jedné straně to bylo selhání, na druhou stranu se k tomu statečně přiznal. Kéž by se jen Mo zastavil a dál už nic neříkal.
„Ženské romány opravdu moc nečtu. Mám rád dobré zápletky,“ dodal.
Prudie dopila svůj koktejl a položila skleničku tak zprudka, až hlasitě třískla o stůl. „Austenová umí kurva dobré zápletky,“ opáčila. „Bernadette, mám dojem, že jsi nám vyprávěla o svém prvním manželovi.“

„Můžu začít o tom druhém. Nebo o tom po něm,“ navrhla Bernadette. K čertu se zápletkami! K čertu s Moem! (str. 182–183)

John zanechal báječný první dojem. Měl kouzlo, kterým vás hned dostal. Byli jste pro něho nejúchvatnější osoba v místnosti. Aspoň dokud ho neupoutal někdo jiný. (str. 184)

Celou dobu, kdy jsem se postupně dozvídala víc o Johnovi, jeho vznětlivosti a nevraživém seznamu, on zase poznával mě. Drogy, sekty. Vizionářské vrány. Docela z toho šílel, kampani by to mohlo dost uškodit. Nakázal mi, že nesmím nikdy nikomu o ničem nic říct. Strašně mě unavovalo, když mi někdo poroučel, abych byla zticha. Ale mlčela jsem dál. Otěhotněla jsem, což byla podle Johna na získání voličů tutovka. Pořád jsem se usmívala, usmívala a usmívala a potají doufala, že prohraje, abych měla zase dovoleno mluvit.“ (str. 192)

Neboť Kalifornie je báseň!
Země dobrodružství, záhad,
Uctívání, krásy a písní.
Tyto verše Iny Coolbrithové teď byly vytesány do stěny poblíž schodiště ve druhém patře. Ale Sylvii se mnohem více zamlouvala cedule, která byla v horním patře napsaná barevným fixem. Tiše, stálo na ní Nerušte bádání. (str. 210) Taky se mi to líbí. Asi ve mně něco z toho vědce opravdu je.

Když se po svatbě jednou večer s Danielem poprvé vážně pohádali, odjela Sylvia k rodičům a stála na prahu se slzami v očích a s taškou v ruce. Otec ji vůbec nepustil dovnitř. „Běž domů za svým mužem,“ řekl jí. „Teď bydlíš tam. Musíš to urovnat.“
Takoví nekatolíci, ti uznávali rozvod. Když se nekatolíci z toho či onoho důvodu poškorpí, tak se rozejdou a jejich rodiče se jim v tom ani nesnaží zabránit, což je hlavní důvod, proč se za nekatolíka radši vůbec neprovdávat. 
A opravdu, neudělal snad po víc než třiceti letech Daniel právě tohle? Škoda, že se toho Sylviina matka nedožila. Těšilo by ji, že měla pravdu.
Ale abychom jí nekřivdili: neradovala by se z toho, že má pravdu, víc než kdokoliv jiný. (str. 213–214)

„Odvezli ji do nemocnice Sutter. Jedu tam, ale vůbec nic nevím. Nevím, z jaké to bylo výšky. Nevím, jestli je při vědomí. Nevím, jestli si zlomila nehet nebo vaz.“ (str. 218)

Jocelyn vždycky připadalo, že všechno bude v pořádku. Když náhodou v její přítomnosti něco v pořádku nebylo, tak se sakra dobře postarala o to, aby to v pořádku bylo, dřív než odejde. Jocelyn neuvažovala o věcech, které nemohla dát do pořádku, dokud ji k tomu něco nedonutilo. Sylvia ale mívala dny, kdy nemyslela na nic jiného. (str. 218)

„… Nepřipadala ti Jocelyn nějak zamlklá? Jasně, dělala si starosti. Všichni jsme se báli.“
„Jocelyn je v pohodě. Má plné ruce práce s tím, jak řídí celý svět.“
„Díky bohu,“ odvětil Daniel. „Nechtěl bych žít ve světě, který Jocelyn neřídí.“ Jako kdyby přesně tohle neudělal, copak ze světa, který řídí Jocelyn, neutekl do takového, který neřídí? Sylvii to napadlo hned, ale pociťovala takové ulehčení a vděk (i když ne k Danielovi), že ten dotaz spolkla. (str. 224)

„Když jsem jela do nemocnice,“ spustila Sylvia, „říkala jsem si, že jestli bude Allegra v pořádku, budu ta nejšťastnější ženská na světě. A ona byla, a já taky. Ale dneska se ucpal dřez a v garáži jsou švábi a já nemám čas cokoliv z toho řešit. V novinách samé utrpení a válka. Už teď si musím připomínat, že mám být šťastná. A víš, kdyby to dopadlo jinak, kdyby se Allegře něco stalo, tak bych si nemusela připomínat, že mám být smutná. Byla bych nešťastná až do smrti. Proč je neštěstí o tolik silnější než štěstí?“
„Jeden problematický člověk zkazí celou skupinu,“ přitakala Jocelyn. „Jedno zklamání zničí celý den.“ 
„Jedna nevěra smázne celé roky věrnosti.“
„Trvá deset týdnů, aby ses dostala do formy, ale jen deset dnů, abys z ní zase vypadla.“
„Přesně to jsem měla na mysli,“ souhlasila Sylvia. „V podstatě nemáme šanci vyhrát.“ Jocelyn byla Sylvii bližší a dražší, než kdy byla její vlastní sestra. Občas e hádaly kvůli Sylviině nedochvilnosti a Jocelynině panovačnosti a Sylviině poddajnosti a Jocelynině trvání na principe, ale nikdy neměla vážnější spor. Před mnoha a mnoha lety Sylvia Jocelyn přebrala Daniela a Jocelyn je jednoduše dál měla ráda oba. (str. 229)

„Řekla bych, že si všichni zasloužíme víc, než kolik doopravdy dostáváme,“ zamyslela se Sylvia, „jestli to dává smysl. Chtěla bych svět, ve kterém se odpouští. Je mi Dicka Musgrovea líto, protože ho nikdo neměl radši, než by si zasloužil.“ (str. 238)

neděle 18. února 2018

Nedělní nakupování s obědem

Asi tak v jedenáct jsme vyrazili na nákup s tím, že si v Globáku dáme jídlo. No neměla jsem z toho moc radost, protože tento týden má vařit partner a odbude to tak, že si musím (dokonce za vlastní) koupit jídlo někde venku. V Globusu sice nevaří špatně, ale je to taková kantýnová strava: knedlíky, omáčka... to jím celý týden a rozhodně to nepokládám za zdravou výživu. 

Nejdřív jsme se ale stavili nakoupit v Lídlu a pak jsme jeli do Globusu. Tam jsem si vybrala steak z tuňáka s grilovanou zeleninou. Žádná levnota, celý sto třicet korun, takže vlastně cena z běžné restaurace, ale byl úžasný. 

Paní přede mnou si ho dala taky a jak s ní kuchař žertovala, řekla mi, že má ty nejhezčí, výběrové kousky. Netrápila jsem se s tím: tuňák má všechny kousky pěkné. Jen jsem žertovala, že kdo dřív přijde, nebo něco takového. A pak přišel kuchař a vedle těch jejích třech malých špalíčků položil jeden opravdu pěkný a relativně velký kus masa. Opravdický steak. Jak se tak pekl na tom horkém plátu a vedle něj zelenina, začínala jsem se zvolna víc a víc těšit. 

Ale pak šel tenhle chlapík krájet další pláty tuňáka a nám šel nandat jídlo nějaký jiný kuchař. Jak se tak pohraboval tou zeleninou, přemýšlela jsem, co budu dělat, když ten můj krásný plátek bude chtít dát té paní. Vůbec jsem si nebyla jistá. Měla bych jí ho nechat? Přece nerozhoduju o tom, který kousek je můj, na druhou stranu, pro ni přece dělal ty kousky. A já opravdu chtěla ten steak. Byla jsem trošku nešťastná z takového malého dilema, protože málo co je tak strašné, jako když někdo z úžasného masa udělá vysušený steak a to by se u těch kousků mohlo stát mnohem snáz než u té flákoty. 

A přesně jak mě napadlo. Chlapík na talíř nandal zeleninu, přidal krásný plátek masa a zeptal se, kdo měl toho tuňáka. A paní se na něj podívala, pak na mě a řekla: „Ten byl Váš.“

Uznale jsem jí poděkovala a šťastně si odnesla svůj lahodný oběd. Grilovaná zelenina zahrnovala červenou a žlutou papriku, cuketu a lilek. Cibulí si nejsem jistá, možná že tam nebyla. Zeleniny bych mohla mít i o něco více, ale každopádně byla úžasná, šťavnatá, plná chuti a křupavá. I teď, když o tom píšu, sbíhají se mi sliny a vzpomínám na tu červenou papriku, jak z ní vycákla šťáva, když jsem do ní zapíchla vidličku. A maso bylo tak akorát. Ani suché, ani syrové. Opravdové umění udělat centimetr a půl až dva centimetry tlustý plátek takhle dobře, aby zůstal šťavnatý a přitom byl upečený. Vskutku to bylo báječné jídlo.

pátek 16. února 2018

Po Praze

Po práci jsem vyrazila do Hrabárny, second handu na Skalce, tedy skoro konečné zeleného metra A. Myslím, že to označování tras metra barvami je úžasný nápad, protože se mi snáze pamatuje, jakou měla ta která zastávka barvu, než na které je trase. Písmenka nejsou pro paměť evidentně tolik zajímavá. (To mi připomíná, že bych si zase ráda půjčila nějakou knihu o paměti, třeba Paměť jako slon, ta byla myslím dobrá.) 

Hrabárna je zvláštní druh second handu, kde v pondělí mají většinu oblečení za 20 Kč a v pátek za 4 Kč. V průběhu týdne ceny nějak klesají. Nebo to v pondělí bylo více? Už nevím. Každopádně jsem se o ní dozvěděla na pletení s holkama. Dámské jízdy, nebo sešlosti, mají tu výhodu, že se dozvíte spoustu zajímavých věcí, od receptu na masové kuličky naložené v kyselém nálevu (ještě musím vyzkoušet), přes informace o klubíčkách, která můžete levně koupit v Normě (typ obchoďáku... nevím, jestli i mimo Prahu, dosud jsem nezaznamenala jeho existenci ani tady) až po to, že přirozený porod je nesrovnatelně lepší než ten vyvolávaný injekcemi (způsobem podání si nejsem jistá) oxytocinu. Ale to jsem odbočila.

V Hrabárně jsem považovala za zajímavé pouze fialové sako. Za pár šupů bych si ho vzala, ale na stěně měly i vyšší ceny, i když ne nijak dramaticky, ale pak jsem se víc a víc prohlížela v zrcadle a došlo mi, že s ním moc parády neudělám. Je sice krásné a zachovalé a nikdo by neřekl, že je z druhé ruky, jenomže je na někoho s širšími rameny. A tak jsem ho s pocitem zklamání pověsila zpátky na ramínko a odloudala se pryč.

Venku jsem zahlédla pobočku knihovny, která už bohužel měla zavřeno. Ráda bych se podívala, co tu mají za právě vrácené knihy. Vždycky mezi nimi objevím nějaký poklad. Jak se říká, nesuď knihu podle obalu, tak to já dělám velice ráda. Nějak mě intuice sama zavede k zajímavým knihám, ale musím si je půjčovat přímo na místě a ne jen online. Nebo aspoň listovat někde na webu jejich obálkami. 

Ještě mě zaujal obchod Dědka Kořenáře spojený se zdravou výživou, kde jsem našla pár základních druhů sušeného ovoce z Domácích dobrot. Které s velkou chutí nakupuji k nám do práce formou hromadné objednávky, abychom měli s kolegy poštovné zdarma a taky abych je naučila na něco zdravého, chutného a ještě k tomu českého.

Vrátila jsem se na Áčko (metro) a pro změnu pokračovala až na Petřiny. Odtud jsem mohla jednu zastávku popojet na Větrník, nebo jít pěšky. Zvolila jsem druhou variantu a brzy mi bylo celkem chladno. Zpátky se už svezu. V Normě jsem se poohlédla po ponožkových klubkách, která Luboš inzeroval na Facebooku jako zlevněná. Zdála se být běžné kvality, tak jsem si jich několik vzala. Doufám, že jsem neprohloupila, protože mě napadlo, že bych je mohla využít i k výuce pletení dvou známých, s nimiž jsem o tom mluvila. Pletení je totiž výborná relaxační technika. A pro dvě jižanky není nic lepšího, než uplést si na zdejší zimu pořádné vlněné ponožky. 

středa 14. února 2018

Valentýn 2018: 101 způsobů jak mučit manžela (****)

Existují lidi, kteří nemají rádi Valentýn. Osobně moc nechápu proč, když jim nijak neubližuje. Ale mám s nimi pochopení, a tak trochu recesisticky uvádím knihu, kterou jsem si právě půjčila ke čtení: Maria Garcia-Kalbová: 101 způsobů jak mučit manžela. My letos Valentýna nijak zvlášť neslavili, i když jsem dostala Modré z nebe (čokoládové bonbóny) a darovala společné malování na keramiku ve Vypáleném koťátku, o němž jsem četla už v době, kdy jsem ještě nepracovala v Praze a teď se tam scházíme dvakrát do měsíce na „kroužku“ pletení. A něco pro potěšení? Nahodila jsem šátek Flukra z bílé vlněné příze Holst Garn od Jany Pětové, kterou jsem si koupila včera.

Z anglického originálu 101 ways to turture your husband přeložila Petruše Klůfová (připadá mi, že se jí někdo pomstil na jméně). V roce 2013 vydal v Praze Práh jako svou 490. publikaci. Jedná se o první vydání a má 214 stran. ISBN 978-80-7252-446-4. 

Kniha je příjemně ujetá a zábavná. Přináší ženám pozoruhodný pohled na manželství, trošku inspirace, pokud by se chtěly věnovat mučení, nebo aspoň relaxaci, pokud se oddají četbě a mučení pouze v představách (i to pomáhá). 

„Maria Garcia-Kalbová napsala svou knihu z ryzího zoufalství po dvanácti letech pozoruhodně stabilního manželství s mužem, jenž údajně dodnes nezná číslo její podprsenky. Podle autorky si muži nejsou schopni zapamatovat manželčiny míry, přesné datum narození či oblíbenou barvu, ale pokud jde o výsledky zápasu jejich oblíbeného fotbalového týmu v posledních pěti letech, začnou ze sebe sypat cifry jako Dustin Hoffman ve filmu Rain Man. Když Maria zrovna nevymýšlí způsoby, jak mučit manžela, už patnáct let působí jako oblíbená a uznávaná rozhlasová moderátorka. V současné době žije s rodinou na Manhattanu.“

Text vzadu na obálce knihy zvenku:
Už zase zapomněla na vaše narozeniny.
Jeho oblečení se válí po celém bytě.
Zatímco vy nevíte, kam dřív skočit,
On sedí na gauči přilepený k bedně.
Je čas si to přiznat. Každý, i ten nejdokonalejší muž si občas zaslouží trochu potrestat. A když to vážně přežene, je jen jedno správné řešení – mučení!
Soužití s mužem není každý den procházka růžovým sadem. Je potřeba zachovat si duševní zdraví a čas od času se pobavit na jeho účet! V této ďábelské knize najdete řadu mazaných způsobů, jak svého miláčka donutit, aby žadonil o slitování. Schovejte ovladač od televize, vypijte mu poslední pivo, jděte na oběd se svým ex, řekněte mu před odchodem do práce, že si večer musíte promluvit..., a pak už si jen vychutnávejte své vítězství. 

Kniha je rozdělena do pěti kapitol: Psychické mučení, Fyzické mučení, Rychlé mučení, Pomalé mučení, Ostatní mučení. Kniha obsahuje i tabulku stupňů rizika, která vám má pomoci při rozhodování, jakou lekci (pomstu) zrovna manželovi uštědříte:

5 Zdrhejte jako o život
4 Kryjte si záda
3 Nejspíš vás podezírá
2 Bacha, kámoško!
1 Jste z obliga

Teď je řada na vás.
Jen klid, zvládnete to. 
Prostě si jen odkašlete a řekněte nahlas: 
„Ahoj, jmenuji se (...) a moc ráda mučím svého manžela – nebo si to aspoň představuju!“
Skvělé! Vítejte na palubě! Připojila jste se k posvátnému klubu kdysi šťastných žen, které se provdaly za nějakého trumberu v naději, že je s ním čeká šťastný život jako v pohádce. Nakonec všechny vdané ženy bez výjimky zjistí, že manžel a manželství nejsou vždy jen jako návštěva zábavního parku. Přesně tak, občas bychom nejradši zapomněly na manželský slib a nahradily ho něčím na způsob: „přísahám, že manžela nezaškrtím ani ve dnech, kdy se mi už jen při pomyšlení na něj bude vařit krev a nesnesu se na něho ani podívat!“ Muži dokážou ženy zaručeně okouzlit (když mají dobrý den), ale dokážou se i změnit v oživlou noční můru... (str. 11)

Knihu mám teprve rozečtenou, a protože jsem to tam zatím nikde nenašla, uvedu pár vlastních nápadů na mučení mužů:
  • Uvařit zeleninové jídlo. U nás jako mučicí jídlo funguje dýňová polévka, ačkoliv to tak vůbec není zamýšleno, protože ji mám ráda, je rychlá, levná a ta se smetanou a vanilkou i fantasticky dobrá. Což uznává i přítel. Jenomže by ji chtěl jen jednou. A z jedné dýně vyjde asi na třikrát. 
  • Jako přísnější trest lze začít vařit RAW.
  • Oznámení, že na víkend odjíždím k rodičům, a tudíž nevařím, se také považuje za mučení, ačkoliv když vařím, remcá, že zase je tohle, nebo proč radši není tamto.
  • Mučením sami o sobě jsou Vánoce. Jednak je miluju, takže nacpu do bytu zelený plastový stromek – kdyby byl živý, byla bych ještě radši a je jisté, že v budoucnu nedám pokoj, dokud ho nedostanu. Pak jsou tu dárky, které se musí vymýšlet a s nimi by mělo přijít i překvapení a radost. A vůbec! Předvánoční pracovní shon, kalup v obchodech. Co jsem si tak všimla, Vánoce jsou mučením snad pro polovinu mužské populace. Ta druhá to buď nepřiznává, nebo se z nich raduje (stejně nic jiného nedává smysl, protože za rok přijdou zase). 
  • Obdobně je to s Velikonoci. Ale ty mají chlapi radši, protože můžou šlehat ženy pomlázkami a výjimečně nejsou označováni za sexuální maniaky či despoty. 
  • U většiny chlapů jsem zpozorovala, že jako mučení lze použít libovolný domácí „smard“. Čili voňavé svíčky, aroma lampy, pěny do koupele nebo obyčejné dámské voňavky. Zatímco puch benzínu, strojů, acetonu a ředidel jim nevadí. 
  • Podobně fungují i nákupy. Většina mužů velice špatně snáší, když jsou nuceni strávit nějaký čas v obchodě. Klidně i s potravinami, ale nejhorší je textil s nerozhodnou ženskou. S klubíky nevím, tam se chlapi zásadně neberou, protože by nám kecali do toho, kolik utratíme. 

úterý 13. února 2018

Ve znamení čtení

Víkend byl ve znamení čtení. Zdolala jsem vypůjčenou knihu o Sherlocku Holmesovi. Více o ní budu psát v samostatném článku, teď jenom prozradím, že byla opravdu skvělá. A jak pěkně byla napsaná! Vraha jsem sice neuhodla ani náhodou, ale byla jsem blízko. A navíc jsem považovala za podezřelé i věci, kterých si Watson nepovšiml. Dům hedvábí sice není od Doyla, ale autor se jeho stylu věrně přiblížil, alespoň podle mého soudu (a taky podle Aleše Kolodrubce prezident a spoluzakladatel České společnosti Sherlocka Holmese). Ještě o víkendu jsem se pustila do Paní Dallowayové od Virginie Woolfové. A musím říct, že mi dlouho trvalo, než jsem se s tímto čtením smířila. Po Sherlockovi se mi to zdálo jako lyrické podivné plácání. Zlatý Čtenářský klub Jane Austenové, tam se taky nic nedělo, žádná akce, žádné vzrušení, ale přesto se tam popisoval nějaký ten děj v minulosti, vnitřní život, nebo něco… Tohle je alespoň zpočátku náročnější četba a chlapík jménem Septim, který je nejspíš blázen, tomu taky nepomáhá. Každopádně už na stránce šedesát jsem s tím nějak tak smířená a myslím, že by to mohla být dobrá kniha. Uvidíme. 

Kromě toho jsem se o víkendu věnovala předení teňoulinké nitky. Na jednu stranu mě to opravdu baví, protože to tenké vlákno vypadá nádherně a díky hedvábí by mohlo být dostatečně pevné, i když si pořád nejsem jistá, jestli z něj přece jen neseskám dvounitku, aby to bylo pevnější a rovnoměrnější a přitom pořád vhodné na pletení šátku. V budoucnu bych si ráda upředla dostatečné množství na svetřík, nebo alespoň topík. Připravovala jsem se na pletení v pořadí už třetích ponožek v rychlém sledu za sebou a neodolala pokušení po pletacím setkání v Koťátku a pustila se do pletení brioche čepice. Začátek byl dost náročný, především kvůli chybě v knize. A mojí bezmezné důvěře – s chybou v návodu už jsem se dlouho nesetkala. 

Taky jsem vařila nějaká jednoduchá jídla a prala… a vůbec nebyla venku, což bych příští víkend zase ráda napravila.

Karen Joy Fowlerová: Čtenářský klub Jane Austenové (****)

Obálka knihy (z Googlu)
V knihovně jsem zase jednou sáhla po nějaké té beletrii. Ani nevím, co jsem od této knihy čekala. 

Karen Joy Fowlerová je americká spisovatelka, která již vydala šest románů a dva soubory povídek. Obrovský zájem vzbudila její kniha Všichni jsme z toho úplně na větvi (2014). Když se mi bude líbit tahle, kterou právě čtu, mohla bych si ji také přečíst. Spisovatelka je prý dobrá ve vytahování králíka z klobouku. Jsem tedy zvědavá, zda mne také okouzlí svou vynalézavostí a hravostí, nebo jestli to jsou jen lákadla na obálce knihy.

Z anglického originálu The Jane Austen Book Club vydaného nakladatelstvím G. P. Putnam's Sons v roce 2004 přeložila Petra Jelínková. V Praze roku 2016 vydalo nakladatelství Plus ve společnosti Albatros Media a. s. ISBN je 978-80-259-0595-1.

Kniha vypráví o šestici nadšených čtenářů románů Jane Austenové. O Jocelyn, Bernadette, Sylvii, její dceři Allegře, Prudie a Griggovi. Každý měsíc se mají setkat nad některým z románů své milované autorky. (víc zatím nevím ;-)

4. 2. 2018
Kniha se mi líbí čím dál víc. Je taková klidná, řekla bych skoro pasivní, bez děje, ale taková nějak magicky přitažlivá. Každá z hrdinek vypráví zvolna a s lehkostí svůj osud při přípravě čtenářského večírku právě u ní a je to zároveň uvěřitelné a neuvěřitelné. Na povrch vyplouvají nečekané historky, které dokreslují chování jednotlivých postav. Líbí se mi styl, jakým je to psané i lehkost s jakou se to dá číst. A přitom se od knihy nemůžete odtrhnout. 

9. 2. 2018
Jedná se o naprosto skvělou knihu, na které to není na první pohled vidět, ačkoliv obálku má vydařenou. Je úžasná takový těžko popsatelným způsobem. Nejprve se zdálo, že to bude lyrická nuda, bohapusté tlachání nějakých šesti šílených ženských nad šesti romány Jane Austenové, od níž jsem dosud nic nečetla a pravděpodobně ani neviděla. Zdálo se, že to byl fakt špatný nápad. Jenže vzadu na knize byl takový zajímavý úryvek:

„Bernadette,“ spustila Prudie. Dostala se do takové té zahloubané, sentimentální opilosti, která všechny přihlížející tolik baví. „Tolik jsi toho dělala a přečetla jsi tolik knížek. Věříš pořád ještě ve šťastné konce?“
„Pro pána, ano.“ Bernadette semkla ruce tak, že její dlaně připomínaly otevřenou knihu. Jako při modlitbě. „Proč by ne. Už jsem jich zažila asi sto.“ (str. 244)

Připomnělo mi to mě a znělo to opravdu vtipně. Myslela jsem, že v knize všechny ty příběhy se šťastnými konci budou, ale není to jen o Bernadette.