Nejkrásnější kostel v Pirně

V předcházejících článcích jste se mnou mohli navštívit Německo v předvánočním čase:

• Pirna,
• Canaletto markt v Pirně,
• Vratné lahve,
• Festung Königstein 1,
• Festung Königstein 2,
• Sakrální památky v Pirně.

A nyní vám ukážu kostel, který se mi v Pirně líbil ze všech nejvíc. Bohužel vám ho mohu opravdu jen ukázat, protože se mi nepodařilo zjistit, ani jak se jmenuje, natož něco bližšího. Kostelík stojí nedaleko zámku Sonnenstein a také podle toho dopadl: využívali jej během druhé světové války fašisté kdo ví k čemu, a tak už potom nebyl obnoven. Což je podle mě nesmírná škoda, protože je opravdu hezký a budova sama nemůže za to, co v ní bylo spácháno. Dovnitř se jít pochopitelně nedalo, takže jen zimní fotky zvenčí.

 

Za nejkrásnější tenhle kostel považuji proto, že je svým zchátráním trochu tajemný, ale také má hezky tvarovanou hodinovou věž a modrá okna. Není extremistický: ani vychrtlý, ani tlustý, jako jsou oba známé, které jste mohli vidět v minulém článku. Je přiměřeně kulatý i úzký, prostě tak akorát.

Sakrální památky v Pirně

Katholische Pfarrkirche St. Kunigunde

V předcházejících článcích jste se mnou mohli navštívit Německo v předvánočním čase:

• Pirna,
• Canaletto markt v Pirně,
• Vratné lahve,
• Festung Königstein 1,
• Festung Königstein 2.

V neděli ráno jsme vyrazili do kostela na mši. Věřící spíš nejstem, ale proti myšlence Boha nic nemám, spíš se obvykle neshodnu s tím, co se o něm říká a jak se církev povyšuje.

Dnes jsem ale na tiché rozjímání neměla chuť. Celkově jsem měla spíš mrzutou náladu, kterou je nejlepší vychodit venku a upokojit prohlídkou neznámého města nebo vzrušujícím zážitkem. A tak jsem chvíli poseděla, poslechla si kousek německého kázání, jemuž jsem nerozuměla v podstatě ani slovo (a to jsem původně němčinář), podivila se nad vietnamskou rodinkou v křesťanském kostele. 

Věž Mariánského kostela

Kázání k mase lidí, která tupě opakovala, co bylo řečeno, navíc v kombinaci s drsně znějící němčinou ve mně vyvolávala představu, jak asi promlouval k davům kdysi Adolf Hitler. Taky se přitakávalo a opakovalo... mrazilo mě v zádech z toho, že jako lidi se pořád někdy nechováme. Už zase jsou války a konflikty. A kvůli čemu? Připadalo mi, že se uvnitř v kostele dusím, a tak jsem radši vypadla ven.

Nejdřív mírně pršelo, což mi náladu právě nezlepšilo, protože se mi nechtělo fotit v dešti a navíc bylo celkem chladno, ale brzy to přešlo a hlavně se ukázalo, že městečko je docela zajímavá. Vrátila jsem se právě včas po skončení mše. A šli jsme téměř na ta stejná místa, která jsem navštívila prve, ale přece tu byl rozdíl. Při bloumání ulicemi, bez znalosti místa, směru či cíle, jsem se brzy cítila volněji a lépe. Pozornost jsem věnovala jenom tomu, co se mi zdálo zajímavé. Zastavovala jsem se, kde se mi chtělo a třeba nesmyslně dlouho pohlížela (trochu zklamaně) do zavřeného obchodu s klubíčky. Holt v Německu je v neděli zavřeno.

 

V jednom z parčíků mě zaujala socha kluka-čerta, o které nic víc nevím a ani náš průvodce nevěděl, že tam je. Líbí se mi jeho spokojený výraz a celkově se mi zdá sympatický.

O kousek dál byl uprostřed kruhového objezdu pohyblivý kolotoč s postavami různých profesí. Byl moc hezký, jenom ho bylo obtížné vyfotit a také mi vadila projíždějící auta. Zdá se mi to trochu nebezpečné... určitě to děti láká, aby šli blíž.

Cestou domů jsme se ještě zastavili u pramene, který je prý léčivý, a chodí si z něj vodu nabírat i místní. Studna Erlpeterbrunnen se nachází na východní straně staré chlapecké školy.

Povšimněte si žabky u nohou chlapce. Její význam neznám, ale připadala nám zajímavá.  Pod sochou je nápis: „Ten, kdo nemá v kapse žádné peníze, ať pije se mnou z mojí láhve.“ („Wer nicht Geld hat in seiner Tasche, der trinkt mit mir aus meiner Flasche.“)

Pozornost si zaslouží Dům s andělským arkýřem. Postaven je ze saského pískovce a byl zmíněn již v listinách z roku 1663. Na arkýři můžete vidět anděla na středové konzoli a portál s hlavou lva. V letech 1911–1940 se zde nacházelo renomované vinařství „Weinhaus Alexander Gröschel“.

  Protikladem je Dům s ďáblovým arkýřem. Byl vystavěn z částí starších staveb z konce 16. a první poloviny 17. století. Nad arkýřem je nápis: „Ich wolds so haben was fragstu darnach.“ („Chtěl jsem to tak mít, tak co se ptáš.“ ) Od 19. století zde byl hostinec. V 80. letech byla tato budova zachráněna před plánovaným zbouráním hnutím občanů „Rettet Pirna“ ( „Zachraňte Pirnu“.)

Podívat se můžete také k řece, abyste měli představu, jak vysoko sahala voda v různých letech. Někam ani nedosáhnete!

Co je úžasného na odklízení sněhu?

Napadne vás jako první odpověď že nic? 

Tak běžte ven a vyzkoušejte si to, pět deset nebo patnáct minut odhazujte sníh lopatou nebo zametejte starým smetákem před domem nebo někde jinde. Možná pak doplníte můj seznam pozitiv o vlastní postřehy.

• Při zametání se zahřejete, takže doma můžete míň topit a ušetříte. Pro jistotu si ale stejně můžete dát horkou medovinku nebo svařáček, to je hned druhé plus: po příchodu ze zimy víc chutná a potěší.
• Nadýcháte se čerstvého vzduchu, což vás osvěží.
• Prokrví se vám tváře. Pobyt na čerstvém vzduchu vám dodá barvu, takže ráno můžete déle spát a přestat používat tvářenku.
• Těžko se každý den přinutíte ke cvičení? Nebo aspoň jednou za čas? Pravidelné odhrabávání auta před odjezdem do práce, nebo zametání před domem vám jenom prospěje!
• Navíc bonusem tohoto cvičení je, že si u něj nebudete připadat tlustí jako v tělocvičně aerobiku proti spoustě zrcadel,
• půjde vám to stejně dobře jako sousedovi, nebo můžete jít „cvičit“ v jinou dobu,
• protahujete záda, což všichni „kancelářští“ potřebují,
• a má to smysl a viditelný výsledek na rozdíl od nekonečného množství lehů sedů, kliků a podobně.
• V odházené hromadě si mohou děti (nebo vy) udělat iglu, ale pozor na hromady u popelnic, mohli byste se dohrabat k něčemu psímu, co jste mít v ruce nechtěli.

Nedělní seriál

Milé čtenářky, milí čtenáři, 

dovolím si vás pozvat k pravidelnému čtení nedělního seriálu o štěstí a sebelásce, který najdete na mém blogu Angelika čarodějka. Už dnes byl publikován jeho první díl. 

Mějte se hezky a mějte se rádi, Angelika

Festung Königstein 2

Minulé články věnované mému předvánočnímu výletu do Německa:

• Pirna,
• Canaletto markt v Pirně,
• Vratné lahve,
• Festung Königstein 1.

Letošní vánoční trhy na Königsteinu nesly název Vánoční pohádka. 

Vlk (2015)

Konaly se již podvacáté (tj. od roku 1996) a začínaly nakrojením obří pevnostní štoly v sobotu 28. listopadu v poledne.  Každoročně přijde kolem 40 tisíc návštěvnků.

Na hradbě směrem k Labi byla zavěšena ochranovská hvězda o průměru 2,5 metru. Je to jedna z největších hvězd, kterou kdy v dílně obce Jednoty bratrské v Herrnhutu, čili česky Ochranově, vytvořili. Té jsme si bohužel nevšimli, ale můžete si podobné všimnout v minulém článku na konci u Weihnachtsmanova pavilonu. Viděli jsme něco podobného ostatně všude, i v Pirně na náměstí. Na celém světě ale přímo takovýchto existuje pouze osm exemplářů.

Našla jsem pěkný článek o tom, co to je ochranovská hvězda (zde), ale pokud se vám ho nechce číst, mohu vám říci, že její základ tvoří archimédovský mnohostěn se strašlivým názvem „rombokubooktaedr“. Chlapům připadalo množství hvězdiček všude v oknech přehnané, já ale měla radost z alespoň trochu vánoční atmosféry. V angličtině se hvězda nazývá „Moravian Star“. Přitom je zajímavé, že u nás tak známé či rozšířené nejsou. V roce 1722 mnoho českých a moravských exulantů unikalo před persekucemi za náboženské vyznání. Většina z nich byla členy Jednoty bratrské či tzv. Moravské církve, a tudíž přívrženci protestantismu, který měl v Sasku tradici, takže se tam mohli usadit a šlechtic Mikuláš Ludvík hrabě ze Zinzendorfu a z Pottendorfu jim dal půdu, a tak byl založen Ochranov (německy Herrnhut). Na začátku 19. století se při hodinách matematiky a geometrie v ochranovském internátu studenti učili konstruovat archimedovské mnohostěny. Základem je již zmiňovaný rombokubooktaedr, ten má má 26 stěn, z nichž 18 jsou čtverce a 8 rovnostranné trojúhelníky, ale ochranovská hvězda má jen 17 paprsků, protože místo osmnáctého je žárovka či háček na zavěšení hvězdy. Hvězdy pak krášlily prostory internátu a návštěvníci si je tak oblíbili, že se brzy rozšířily do celého Saska i do zahraničí. V době adventu k vidění i řadě protestanských kostelů mj. i v drážďanském kostele Kreuzkirche. V Herrnhutu se vyrábí dodnes a podílí se na nich i místní chráněná dílna. Jak o tom čtu, hned si říkám, že si příště taky jednu pořídím.

Stánek s hvězdami (2015)

Slavnostní čepička (2015)

V pevnosti se nacházelo sedmdesát roubených a plátnem potažených stánků, na cvičišti a v podzemních kasematech byli ke koupi keramické a plstěné výrobky, šperky, lucerny, kožešiny, sladkosti a mnoho dalšího. Stěny kasemat byly osvětleny 174 ochranovskými hvězdami. U jesliček byla živá zvířátka, ale na oslíka jsem nedosáhla, abych si ho mohla pohladit a také tu měli ručně poháněný kolotoč a možnost vyrazit si minci. Koupit se dá Königsteinská štola, která se peče v peci na dřevo a skladuje v kasematách pevnosti. Recept pochází z dob krále Augusta Silného (1670–1733). Štola je vydatnější, obsahuje více másla a rozinek než štola drážďanská.

Kryt kašny v Prině (2015)

Atmosféru vánočních trhů v pevnosti krásně dotvářeli i někteří návštěvníci. 

Vidět jste také mohli třímetrovou Krušnohorskou vánoční pyramidu nebo 400 vánočních stromečků a světelné řetězy s více než 1600 svítidly.

V oknech nejstarších kasáren (ze 16. století) se nacházel 122 metrový, a tím i nejdelší, adventní kalendář v Německu. Jeho okénka postupně otevíral Weihnachtsmann, tamější Mikuláš.

Adventní kalendář v oknech... všimněte si neotevřeného čísla 22 (podobný jsme viděli i v Pirně) (2015)

Samozřejmě bylo skvělé potkat samotného Weihnachtsmanna... sliboval, že bude brzy chumelit.

Mikuláš v Německu (2015)

Zdroje:
http://www.drazdany.info/vanocni-lexikon/ochranovska-hvezda
 
A pro rozloučení s Königsteinem:

Festung Königstein 1

Předcházející díly mého miniseriálku o víkendu v Německu najdete pod názvy:

• Pirna,
• Canaletto markt v Pirně,
• Vratné lahve.

Co udělat s krásným sobotním dnem? Vysvitlo sluníčko, ale bylo chladno, i když nebyl sníh. Místo bloumání po městě a trzích, na které jsem se těšila a kvůli nimž do Německa jela, jsme vyrazili na Festung Königstein, ne že by na této fantasticky velké pevnosti bylo něco špatného, ale už jsem tu byla před dvěma roky (St 14. 8. 2013), když jsme byli na dovolené v Labských pískovcích, a vstupné 7 € mi připadalo hodně.

Pevnost Königstein

Ale ukázalo se, že to vlastně vůbec nebyl špatný nápad – taky tam byly trhy a ačkoliv jsme byli docela dost zmrzlí, bylo to nakonec fajn. A co si tak můžete koupit? Podobně jako u nás, hlavně žrádlo a chlast! :-) Takže vás obchodníci lákají na různé palačinky, trdelníky (pozor, výraz je obtížné nějak rozumně přeložit, takže na stánku je český nápis), svařáček a myslím, že i medovinku. Také jsme viděli perníčky, klobásy, štoly (něco jako naše vánočka) a nakonec jsme neodolali a koupili si jednu hořčici. Měli tam hořčice snad úplně se vším. Ochutnali jsme tu s mangem, wasabi křenem, vlašskými ořechy a už ani nevím, s čím vším možným. Bylo to trochu náročné, protože jsme ke stánku přišli dva a přítel dostal takový minioplatek, na který si mohl tu hořčici dát… jako správný Čech jich vyzkoušel hned několik, ne jako ostatní jen jednu, kterou si koupili a šli dál. Jenže já chtěla ochutnat taky, ale opravdu jsem si nebyla schopná vzpomenout, jak říct německy, že chci taky oplatek. Paní byla starší, takže ani přítel se svou angličtinou vůbec nepochodil. Nakonec jsem se domluvila nějak rukama a ochutnala ženskou erotickou hořčici a ta byla naprosto nejlepší. Podle složení to nejspíš dělá určitá kombinace koření, a jelikož jsme ji ještě nenačali, o účincích se můžeme zatím jenom dohadovat.

Zaparkovali jsme v parkovacím domě a vyrazili kus dál pěšky po asfaltu. Před vstupem je pořádná fronta, ale děti dováděj a my si povídáme. Před dvěma roky jsem byla z pevnosti s několika vstupními branami nadšená. Nad jedním z nich byla hlava medůzy. Nejen díky padacím mostům, ale postavení na stolové hoře, byla svého času pevnost nedobytná. 

 

 

To by se mi teda vážně nechtělo dobývat...

 Na Königsteinu jsou na Čechy připravení – v češtině mají internetové stránky, informační letáky, orientační plánky a průvodce „Pevnost Königstein“. I pro krátkodobé výstavy jsou vždy nachystány desky s českým překladem německých textů. Nabízí se též audioguidy v českém jazyce a pro předem objednané skupiny je možné zajistit i průvodce v češtině.

Nově můžete na Königsteinu vidět výstavu připomínající krátký příběh kláštera „Chvály zázraků Panny Marie“. Klášter založil vévoda Jiří Vousatý – v roce 1516 přišlo na Königstein dvanáct mnichů řádu celestýnů z kláštera na Ojvíně (Oybin). O rok později začala reformace. Mniši klášter postupně opouštěli, až byl nakonec v roce 1524 zrušen.

Stejně jako před lety jsou i dnes nádherné výhledy z hradeb. Jenom se tu potlouká spousta turistů, jak kvůli trhům, tak proto, že ještě před pár dny jsme si o sluníčku mohli nechat leda tak zdát. Kromě jiného vidíme Pfaffenstein i Papststein, ale sebevědomě jsem schopná určit pouze Lilienstein, protože je nezaměnitelný.

Stolová hora Lilienstein (2015)

Pevnost Königstein se nachází ve výšce 247 metrů nad hladinou Labe a rozkládá se na ploše 9,5 ha (prý 9 Staromáků). Za hradbami se ukrývá více než 50 různých stavebních objektů: nejstarší dochovaná kasárna v Německu (1589/90), první posádkový kostel v Sasku (1676) a pro chlapy je asi nejzajímavější nejhlubší studna v Sasku, hluboká 152,5 metru, která vypadá jako domeček. To proto, aby nebylo hned poznat, kde je. Brumnenhaus, klenotnice, mě zaujme tím, že má některá okna domalovaná. Nacházely se tu soudky s tolary a vážily 200 kilogramů. Pokud byste si chtěli pevnost obejít podél hradeb, našlapete 1,7 kilometrů. A mimo jiné uvidíte (ve vánočním čase) i domek Weihnachtsmanna.

Uvnitř altánku (2015)

Altánek (2015)

Již zmiňovaný kostelík (2015)

Když už nám byla venku zima, zalezli jsme do některé z nejbližších budov a prohlédli jsme si ji. A pak šli do další. Podařenou rošťárnou byla váha, nad níž byla cedulka upozorňující, že svého času bylo zvykem zvážit se při příjezdu na hrad a následně při odjezdu vážit více, aby bylo vidět, že se člověk měl dobře. Jenže toho jsme si všimli až později, když jsme se divili, že máme nejméně o deset kilo navíc. ;-)

Zdroje:

fotky v článku buď moje z 2015 z Vánoc (označené rokem), nebo od IHI z 2013

http://turistika.ceskesvycarsko.cz/cs/cile/koenigstein-pevnost
http://www.drazdany.info/koenigstein/adventni-trh
http://www.drazdany.info/vanocni-lexikon/ochranovska-hvezda

Vratné lahve

Na Německu je mimo jiné zajímavé, že jsou oproti nám ještě o krok dál v ekologii. Teda jak kde, v Pirně se prý odpad vůbec netřídí. Bylo pro mě příjemným zjištěním, že z toho naši krajané byli poněkud znechucení.

Ani v Praze nepotkávám kontejnery na plast a papír tak často, jak bych potřebovala. Už mám nashromážděných pár papírů, které bych ráda vyhodila, ale nemám kam.

Při nákupu v Německu, nebo spíše při vyhazování odpadků, je třeba zkontrolovat, co je psáno na obalech… některé PET lahve jsou totiž vratné a zrovna tak je tomu u sklenic od jogurtů. Ano, čtete dobře: sklenice od jogurtu Almighurt od Ehrmanna jdou vrátit. Trochu jsme touto informací šokovali naše ekologické hostitele, neboť je dosud vyhazovali. (Na webu jsem našla článek o tom, že německý jogurt je jiný než český – můžete si právě o tom makovém s marcipánem přečíst v článku Krutá nákupní realita v praxi.)

Minulé články o našem předvánočním výletu do Německa nesou názvy:

• Pirna,
• Canaletto markt v Pirně.

Canaletto markt v Pirně

První večer v Pirně (můžete si o ní na mém blogu přečíst zde v článku Pirna) jsme zakončili svařáčkem na adventních trzích na náměstí. Všechny ostatní stánky už měly zavřeno, takže jsme si nic neprohlíželi. Přesto jsme viděli něco vskutku zajímavého – bankomat! 

V tomhle autíčku je vzadu umístěn normální bankomat, ze kterého si můžete vybrat peníze. Hned se otevřela diskuse, jak to mají zabezpečené, aby si někdo neodvezl celé auto.

Pohled na trhy, v pozadí kostel Panny Marie

Canaletto bylo umělecké jméno těchto dvou italských malířů: Giovanni Antonio Canal (1697–1768) proslul malbami Benátek a jeho synovec Bernardo Bellotto (1721–1780) je znám svými obrazy Varšavy a Drážďan. Zde je druhý z nich, který v rozmezí let 1752–55 namaloval průčelí měšťanského domu z první poloviny 16. století nazvaného Dům Canaletto-Haus, v němž dnes nyní najdete informační centrum. Nachází se v něm reprodukce umělcových obrazů a replika přístroje Camera Obscura, jímž si pořizoval první fotografie, podle nichž maloval. Domněnka, že žil právě v tomto domě je ale jinak neopodstatněná.

Přesto vám ho doporučuji navštívit, neboť zde pracující paní umí nejen německy a anglicky, ale dokáže vám i česky popřát pěkný den nebo poděkovat. A mají i turistické vizitky! A úúúúúžasný adventní kalendář. Je na něm totiž právě Bellottova malba „Náměstí v Pirně“, tedy aspoň myslím. Bellottovy obrazy Varšavy byly tak precizní, že po druhé světové válce byly užity jako vzor pro rekonstrukci města zničeného bombardováním.

Na adventní trhy jsme se znovu vypravili v neděli před odjezdem a opět jsme si dali teplé pražené mandličky, které jsme hned smlsali a svařáček. Tentokrát ve spešl hrnečku, který jsme si chtěli nechat, ačkoliv už jich máme doma mnoho.
 
Je totiž krásně stylový a navíc k němu byla taková malá kovová potvůrka, na kterou se dala kostka cukru chvilinku namočená v 60 % alkoholu a následně zapálená. Podívanou jste se mohli kochat asi jen minutu a stálo vás to přibližně o 1,5 € víc, ale cukr měnící se v karamel a kapající do vašeho svaráčku, který byl ještě lepší než ten minule, za to stál. Měly jsme radost jako malé děti.

Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Canaletto
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bernardo_Bellotto

Brno je zlatá loď

Takový předmět měl jeden nedávný e-mail od mojí známé. Hned mě zaujal a podívala jsem se, co tím myslí. V e-mailu jsem našla odkaz na článek iDnesu Brno je pro život lepší než Praha i New York, ukázal žebříček z 6. ledna 2016. Ani mě to moc nepřekvapuje. Pravda, jsem proti Praze zaujatá, ale teď když tam už chvilku bydlím, mám k tomu své důvody...

• Třeba doprava opravdu není žádný zázrak, tenkrát, jak byla ta námraza (předloni) nejezdilo skoro nic. Vlaky sice taky měly problémy, ale v Brně to prý celkem šlo. Aspoň to pořešili autobusama, a ne že by doprava zkolabovala a šlus, dál nás to nezajímá. Ono ale i normálně... v metru jsou sice barvičkami jednotlivé linky hezky označené, ale Můstek a Muzeum hned vedle sebe, to je něco hroznýho. Než jsem se naučila, na čem mám vystupovat.
• Nevýhodou Prahy je, že je tak strašně velká, takže to trvá dost dlouho, než se dostanete do centra a to ještě pořád bydlíte v nějaké rozumné čtvrti a ne úplně mimo. MHD jezdí jak kdy, autem je to všude zacpaný...
• Všude v centru se tlačí davy uspěchaných mračících se lidí, člověk má pocit, že nemůže dýchat. To v Brně bylo volněji. Asi to dělaly i větší ulice, nebo míň lidí, nevím, ale ani před nádražím nebyly tak strašné davy.
• V centru se nedá nic sehnat, vlastně ani v centru není nic zajímavého – pominuli architekturu – samé snobské obchody, ale nějakou galerii, čajovnu, nebo něco pěkného, příjemného a klidného... Tak leda že byste se šli kochat nákupákama, třeba Paladium mívá na Vánoce pěknou výzdobu, Kotva je zase celkem moderní, no, v Bílé labuti je jen príma paní v klubíčkárně a levné jídlo u Rozvařilů (a bylo dobré, i když tomu název nenapovídá).
• Ze Svoboďáku se rychle dostanete na Zelňák (nebo již zmiňovaný Moravák), kde si můžete koupit domácí zeleninu (někdo říká, že ne tak docela, ale to je druhá věc). V blízkosti je hned několik čajoven, obchůdek Sonnentoru a když sejdete na Pekařskou, což se opět dá relativně rychle, můžete se zastavit v hospůdce Na Pekandě, kde mají výborná pečená žebra, i když chléb si zvykli šidit rostlinným tukem, místo opravdového másla a o kousek dál na Mendlově náměstí se můžete podívat do pivovaru Starobrno.
• Brno mi taky připadalo zelenější. Kousek od nádraží je Petrov s několika stromy, nedaleko Svoboďáku je Moravák s miniparčíkem a fontánkou a kousek dál je park Lužánky, který slouží různým volnočasovým aktivitám – lidé tam chodí běhat, ale také plést na den veřejného pletení, trénovat žonglování, chůzi na laně...
• V Brně byli „všude“ Číňani – hned na hlaváku jste si mohli dát gyros za 60 Kč, nebo úžasnou polévku za dvacku. A byli hned troji vedle sebe, takže jste pokaždé mohli jít na trochu jinou polévku. 
• Lidé, co utíkají z Prahy do Brna, jsou dobrým důkazem toho, že Brno je hezčí. A když se zeptáte PROČ? Lidé jsou k sobě milejší, otevřenější, nejsou tak draví, soutěživí a kariérističtí. Umí si užívat života, dobrého jídla a vína. Umí se bavit, jsou schopni spolu zpívat – umíte si představit, že by se v Praze sešlo pár lidí v hospůdce a zpívali? Já ano, pokud to budou nějací alternativci, čajovnáři, jogíni a podobní lidé trochu jiného (nepražského) ražení. Brno je město studentů, takže je tam spousta mladých lidí, kteří se chtějí bavit a něco aktivního podnikat, tzn. jsou tam různé diskotéky, oldies party apod. 
• V Brně jsou levnější a snadno nalezitelné podnájmy téměř ve všech částech města. 
• Na druhou stranu, v Brně je méně práce a také menší platy než v Praze. Ale čím zaplatíte za vyšší plat? Zdravím z horšího vzduchu, celodenním trmácením z práce a do ní, prací od nevidím do nevidím, začátkem pracovní doby kdoví v kolik, ale prací až do šesti či osmi do večera...
• Ale abych Praze nekřivdila, poznala jsem v ní spoustu milých, ochotných, hodných a přátelských lidí. Bohužel ve skutečnosti je Pražákem asi jen jeden nebo dva z nich. ;-) Všechno ostatní je takzvaná „náplava“.

Server Numbeo.com uvádí, že městem s nejvyšší kvalitou života v Česku je Brno. Pořadí se vypočítává na základě sedmi kritérií: kupní síla, bezpečnost, úroveň zdravotní péče, cena nemovitostí, index spotřebitelských cen, čas strávený dopravou po městě nebo míra znečištění ovzduší.

A proč je Brno lepší podle výzkumu? Není tolik hektické a má nižší ceny jídla. Pořadí metropolí dále ovlivnilo, za kolik v nich jde pořídit devadesátimetrový byt v poměru k příjmům zdejší rodiny. Tady už Brno tolik neexceluje. Horší přístup k nové nemovitosti ovšem mají pražské rodiny. „Život v Brně začíná být mírně dražší. Platy jsou pořád nižší než v Praze, ale ceny se začínají dorovnávat,“ konstatoval analytik společnosti Homecredit Michal Kozub. Kupní ceny nových bytů jsou ale podle něj v Praze stále zhruba o pětinu vyšší. Pražan má ovšem výhodu výrazně většího trhu, a tedy i výběru. „Když chce developer uvést na trh 300 nových bytů v Brně, zásadním způsobem ho zahltí. V Praze se nestane nic. Je to plivnutí do moře,“ dodal Kozub.
  
V anketě k článku 7761 lidí hlasovalo pro to, že se v Brně žije lépe než v Praze. Řekla bych, že anketa pod takovýmto článkem je trochu zavádějící, protože proč by si ho otevíral Pražák? A kolik lidí z hlasujících žilo po nějaký čas v obou městech, aby to mohli posoudit? Všeho všudy vím o třech a to včetně sebe.

Pořadí, kde se žije nejlíp (výběr)

1. Canberra, Austrálie
2. Adelaide, Austrálie
3. Curych, Švýcarsko
4. Edinburgh, V. Británie
5. Mnichov, Německo
6. Melbourne, Austrálie
7. Wellington, Nový Zéland
8. Victoria, Kanada
9. Brisbane, Austrálie
10. Ženeva, Švýcarsko
11. Sacramento, USA
14. Vídeň, Rakousko
15. Kodaň, Dánsko
32. Amsterodam, Nizozemí
40. Berlín, Německo
46. Brno, ČR
49. Lublaň, Slovinsko
53. Madrid, Španělsko
56. Tokio, Japonsko
57. San Francisko, USA
58. Praha, ČR
68. Los Angeles, USA
70. Bratislava, Slovensko
74. Varšava, Polsko
76. Brusel, Belgie
86. Paříž, Francie
104. Londýn, V. Británie
109. New York, USA
127. Moskva, Rusko

Zrovna nedávno jsem rozepsala článek s názvem Život v Praze: Spousta věcí mě prudí – třeba, že je to všude daleko a obchody se těžko hledaj. Když jste na malém městě, snadno nakoupíte chleba, maso, kosmetiku, květiny, klubíčka a zeleninu ve specializovaných menších obchodech. Ve velkých městech, abyste jezdili a hledali. V centru není vůbec nic – Straromák není pro Pražáky, ale pro cizince. V Brně to bylo podobné – na Svoboďáku jste moc zajímavých obchodů taky nenašli, ale skoro ve všech bočních se dalo sehnat právě to, co jste potřebovali, za rohem byl Zelňák se stánky místní zeleniny, dole pod Mahenovou knihovnou pekařství a o kus dál Rebio – zdravá vegetariánská restaurace, vedle prodejna včelích produktů, jedna nebo dvě zdravé výživy, myslím, že i masna, látky a u Mahenova divadla klubíčka a české fusekle.

Zdroj: 

http://brno.idnes.cz/brno-nad-prahou-v-zebricku-numbeo-dqa-/brno-zpravy.aspx?c=A160106_2216339_brno-zpravy_tr

Pirna

Už jsem vám psala, že jsme před Vánoci vyrazili na pár dní do Pirny v Německu. Cesta byla trochu blbá, protože už byla tma a pro jistotu se spustil pořádný déšť a taky to trochu klouzalo. Samozřejmě to byla moje vina, protože jsem chtěla jet už v pátek místo v sobotu ráno pěkně v klidu.

Sotva jsme přijeli, vybalili jsme si to nejnutnější, dostali večeři a šli se projít kousek do města. V noci červeně nasvícený zámeček Sonnenstein má smutnou historii, protože v něm nacisté v letech 1940–1941 měli ústav pro choromyslné, čímž je myšleno, že zde likvidovali tělesně i mentálně postižené a staré lidi. Zavražděno bylo kolem 14 tisíc lidí. I Židé si v Pirně dost vytrpěli, v listopadu 1938 proběhl pogrom spojený s rabováním jejich majetku v několika obchodech. Na ulicích v centru jsou na jejich památku namalovány na chodníku barevné křížky a před některými domy jsou umístěny barevné kostky (kočičí hlavy) v chodníku.

Na první pohled ne snad úplně zajímavé městečko se nachází v oblasti, která byla Slovany osídlena už v šestém století, tehdy také vzniklo jeho dnešní jméno. Na kopci byl v 11. století vystavěn hrad, dnešní zámek Sonnenstein, a pod ním v letech 1502–1546 podhradí s kostelem Panny Marie (St. Marienkirche). Jedná se o velkou trojlodní halu s bohatou síťovou klenbou a mohutnou kamennou věží. Se svou rozlohou 35 x 60 metrů je třetím největším kostelem v Sasku. Zařízení je většinou barokní, včetně varhan. Zvenčí je k vidění řada renesančních a barokních náhrobků. Kostel stojí východně od hlavního náměstí těsně obklopen domy starého města. Je přístupný po zaplacení daru na opravu (1 euro, jen dospělí) a my v něm bohužel nebyli. Zajímavostí je, že každou sobotu po večerním zvonění v 18 hodin hrají z balkonu věže trubači. Od našeho průvodce se dovídáme, že na šedesát metrů vysokou věž se turisté podívat nemohou, protože neodpovídá bezpečnostním předpisům – kdyby tam začalo hořet, nemá jinou únikovou cestu…

Pro výstavbu železniční trati Drážďany-Děčín se vzala jako měřítko dosažená hladina povodně v roce 1845 (8,77 metru) a přidal se k ní ještě jeden metr. V srpnu 2002 postihla Pirnu velká povodeň, i ta před dvěma roky nadělala alespoň drobné škody. Od našeho průvodce se dovídáme, že dříve se problémy s povodněmi řešili stavbou vyšších domů – věci z přízemí se prostě vynosily na půdu a doufalo se, že tak vysoko voda nevystoupá.

Po roce 1990 bylo ve starém městě mnoho budov zrekonstruováno, takže se stalo turistickým lákadlem. Na náměstí a v přilehlých ulicích je řada barokních a hlavně renesančních měšťanských domů s pozdně gotickými detaily (portály, plastiky, domovní znamení apod.). Náměstí si zachovalo celkový ráz malého města z 18. století, jak ostatně ukazuje i porovnání s obrazem italského malíře Bellotta z let 1754–1755 (viz samostatný článek). Zajímavostí jsou i veřejné kašny vytesané z jednoho kusu pískovce.

Věž radnice

Radnice pochází z doby renesance, ale později byla různě přestavována. Barokní věž s hodinami je z roku 1718. Na fasádě jsou sluneční hodiny a řada plastik. Renesanční znak města (lev a hruška) je umístěn na východním portálu, stejně tak hodiny zobrazující fáze Měsíce.

Kostel Sv. Jindřicha (Klosterkirche St. Heinrich) byl zřízen jako součást dominikánského kláštera, založeného kolem roku 1300. Po uzavření kláštera sloužil jako skladiště. Nyní se v něm konají mše jenom v létě, snad proto, že je těžké jej na zimu vytápět. V sousedním areálu bývalého dominikánského kláštera je dnes městské muzeum.

V městské části Graupa je muzeum R. Wagnera, který v romantickém Liebenthalském údolí (či spíše pískovcovém kaňonu) napsal operu Lohengrin.

Raritkou města je muzeum NDR, kam se možná vypravíme příště. Německá zkratka je DDR, ale nemusíte se bát, dost možná uvidíte věci, které jste měli (nebo ještě máte) stále ještě doma. Na ploše větší než 1500 m² se nachází všechno možné, od výbavy pokojů až po motorky a auta. Vstupné je 4 €.

Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pirna
http://www.hrady.cz/?OID=3688
http://www.turistika.cz/mista/pirna

http://www.hrady.cz/?OID=10583

http://weesenstein.cz/zamek-sonnenstein-pirna/

Malé ohlédnutí za rokem 2015

Dovolte mi delší článeček o tom, co se u mě dělo v minulém roce 2015. Zřejmě toho bylo docela dost, protože jsem za tu dobu napsala celých 275 článků na blog. 

Začátek roku jsem přivítala u kamaráda v Krkonoších. Vyrazila jsem na běžky, vyrobila si skleněné vitrážované hvězdy do oken, navštívila prodejnu skleněných vánočních ozdob Rautis v Poniklé a pokračovala v kreslení zentanglových čtverečků. A také jsem se dívala na seriál Vraždy v kruhu. O všem si můžete přečíst v mých článcích. Koupila jsem si motorkářské boty, ve kterých se dá relativně dobře chodit. A 11. ledna byl v podstatě naposledy rozumný sníh. Za nejdrsnější knihu o Sherlocku Holmesovi prohlašujeme s tátou Závěť Sherlocka Holmese... tu už lze pomalu označit za horor. Příliš mnoho mrtvých a nechutně popsané. V průběhu roku od ságy SH trochu upustím, ale stejně pro vás pořád plánuji dopsat ten seriál a dočíst všechno možné, co někde objevím. Mimochodem, 2. ledna by na ČT 2 měl být Sherlockovský speciál Přízračná nevěsta, vycházet prý bude z 56. povídky Conana Doyla nazvané Modrá karbunkule. Určitě se chci dívat! Benedict Cumberbatch je ve své roli luxusní.

Koncem ledna jsem s přáteli vyrazila na výlet do Pasova (a dosud jsem vám o tom nestačila napsat), i když to bylo docela fajn... v motorkářském obchodě se se mnou snažila skamarádit nějaká holčička, když jsem koukala na kreslenou pohádku v němčině, protože klukům to trochu moc dlouho trvalo. Kamarádovi se narodila holčička s pohádkovým jménem Rozárka – kvůli tomu si všichni přáli, aby už jejich první dítě byla holka. 

Na začátku února jsem vyrazila do Brna podívat se na paličkování a pár dalších přátel a samozřejmě na Rukodělky, kde jsem si vyrobila andělské šperky (viz můj blog o tvorbě). A taky jsem si pohladila lamy na Hádech a poprvé a naposled za tento rok zašla do čajovny. Rozečetla jsem Čtyři dohody, pustila se do výroby limoncella z biocitrónků a taky jsem je naložila do soli, což mi pak velice chutnalo, na rozdíl od receptu, kde jsou napůl v soli a napůl v cukru, to je takové divné. A na konci února jsem vyrazila do Třebíče na RVVZ, tedy Regionální Velkou Výměnu Zkušeností. Bylo to skvělé a napsala jsem o tom v březnu hned několik článků.

V březnu čtu Pozitivní povahové profily (a ještě pořád je nemám dočtený, protože si z nich píšu strašně moc poznámek). Řídila jsem auto. Dívala jsem se na zatmění Slunce a napsala celý seriál článků o Velikonocích. Navštívila výstavu Patchworkové vábení, kde mě zaujala jedna kabelka, na kterou dodnes hledám návod (to kdyby někdo věděl...) 

V Praze jsem na výstavě motorek dostala perníkové srdíčko ve tvaru motorky a zakoukala se do malýho choppříka. Jen ta cena! A navíc kdovíjaký původ. V březnu se vidím s Evičkou, která odjela na dva roky do Ameriky. Její blog najdete na http://evickasriseofphoenix.blogspot.cz/. Koncem března jsem v Praze navštívila zoologickou zahradu a viděla tam Sto zvířat.

V dubnu jsme vyrazili na Kočičí hrádek v památkové zóně Slatiňansko-Slavického areálu. Při googlení motorek, které by se mi líbily, se zakoukám do Hondy CA Rebel 125. Je taková elegantní. Otázkou je, jaká bude v reálu a ne jen na obrázku. A taky kolik by stála a v jakém stavu. Přihlásila jsem se do projektu „Jak-podnikat, Projekt na podporu malým a začínajícím podnikatelům“, ale nebyla jsem to schopná dotáhnout do konce. Nejen, že jsem nerozjela vlastní podnikání, ani to plnění úkolů mi moc nešlo, takže patřím k těm „lajdákům“, kteří lektorku poněkud zklamali. Na svou obhajobu mohu říci, že jsem se opravdu snažila úkoly plnit. Jenom mám někdy potíže s tím, že se vše snažím dělat opravdu pečlivě a pak to nestihnu v termínu. Úskalí perfekcionismu.

V dubnu jsem koukala na Big Bang Theory, ale taky trochu cestovala – navštívila jsem například Huť Jakub v Tasicích, palírnu Agnes v Bohdanči, Chvalský zámek v Praze, zříceninu hradu Lichnice... a napsala jsem sérii článků o plnění bobříků.

V květnu jsem byla na výletě v Berouně a dovezla si hrneček, který je uvnitř oranžový a zvenku má kočku. Patří k němu ještě mistička a byl to výborný kauf, protože mi dodnes dělá radost. V pivovaru jsem si dala Grizzlyho, osvědčenou polotmavou osmnáctku.

Navštívila jsem poněkolikáté krajkářské trhy v Praze. Vyrazila jsem na turistický pochod Teslácký šotek a prohlédla si zoo v Jihlavě. V Rábech u Pardubic jsme byli v Perníkové chaloupce, také jsme viděli výstavu židlí v Regionálním muzeu v Kolíně. U Tábora jsem si pak „ulovila“ hrady Kotnov a Borotín. Koupila jsem si v sekáči šest sukní. Ochutnala jsem banánový likér dovezený až kdoví odkud. Vyzkoušela jsem – úspěšně – holografické pletení. A dokonce jsem vymyslela zlepšovák... můžete se těšit, brzy se objeví na mém blogu o tvorbě.

V červnu jsem si začala psát seznam Co krásného, příjemného se mi dnes stalo a potěšilo mě? A jednou z prvních věcí bylo chodit bosá. Koupila jsem si nová klubíčka od Dropsu a knihu Miliónový e-mail, kterou ještě stále nemám přečtenou a to už jsem si od stejné firmy pořídila i druhou podobnou. Propadla jsem koukání na seriál Buffy přemožitelka upírů. U kámošky jsme si zahráli na Nintendu.

Navštívila jsem akci Pradědečkův traktor, kterou každoročně pořádá Národní zemědělské muzeum v Čáslavi. Podívali jsme se s přáteli do bunkru Folimanka v Praze. Přihlásila jsem se na Kongres žen a setkala se na něm s předníma českýma novinářkama. Jedním okem jsem zahlédla i Barboru Šťastnou.

A na konci června jsem vyrazila do Ružomberku a strávila týden na horách turistikou. Namalovala jsem zentanglově hru na logiku. Po letech jsem se potkala se spolužačkou ze základky. Byla jsem se tak trochu podívat na Sázavafestu a napsala o tom pár článků.

V srpnu jsem četla Sirotčinec slečny Peregrinové: Podivné město, skvělá kniha! Byla jsem se koupat v rybníce a trávila „dovolenou“ doma tvorbou jablečného a broskvového džemu, také jsem dělala hrachovou polévku a domácí zmrzlinu. Napadlo mě, že bych se ráda naučila vykládat tarot, krosienkovat a opravdu více šít. Pro kolegyňku z bývalé práce jsem udělala korektury jedné knihy. Ujela jsem svých pár prvních kilometrů s čízinkou.

V září jsem si udělala profil na Duolingo.cz a začala se pořádně učit anglicky. V knihovně jsem si začala půjčovat společenské hry. Vyzkoušela jsem si, jaké to je prodávat na trzích ve stánku s kámoškou (těžké a náročné). Začala jsem více aktivně hledat práci. Přečetla jsem si e-book „Love Your Home: 7 kroků, jak začít s organizováním“.

V říjnu jsem se přihlásila do soutěže Blogerka roku 2015, navštívila knižní veletrh v Havlíčkově Brodě, Dýňový svět v Nové Vsi u Leštiny a otevřené ateliéry na Vysočině. A také jsem se pustila do pletení dýní na Halloween. V Kytlici jsme se zastavili na pár dní na turistiku, cestou navštívili Zvířetice a Mnichovo Hradiště.

V listopadu jsem navštívila krajkářské trhy v Praze, řemeslné trhy v Havlíčkově Brodě a prodejnu DROPS v Brně a Helču z Vlněných sester, se kterými jsem byla v Praze na společném pletení. Na Rukodělkách jsem si vyrobila jenom pár svíček, ale viděla kočičky z útulku. Na částečný úvazek jsem začala pracovat v Praze.

V prosinci jsem byla na výstavě Marie Brožové, přemýšlela nad tím, jak slaví Vietnamci Vánoce, protože mi je jedna milá paní popřála, navštívila jsem nejméně dvoje vánoční trhy v Praze a udělala si třídenní výlet do Pirny. Začala jsem kámošku učit plést hladce a sama se pustila do velkého krajkového šedého šátku z bambusu, který už by byl hotový, kdyby mi na poslední chvíli nedošlo klubíčko. O Vánocích koukám na spoustu pohádek a užívám si pohodu.

Zdroje:
články na mém blogu
deník
http://kultura.zpravy.idnes.cz/sherlok-na-novy-rok-0o8-/filmvideo.aspx?c=A151230_140207_filmvideo_spm