Někdo říká, že Halloween (psala jsem o něm zde) vychází z keltského svátku Samhain. Vyslovuje se to sowen, soween, saw-win, saw-vane nebo sahven, ale ne sam-hayne. Dle Wikipedie se má číst sauəň. Tento den může mít spoustu jiných názvů, např. Samhuin, Samain, Saman, Oidhche Shamhna, Hallowe'en, Halloween, Hallows, Hallowtide, Shadow Fest, Allantide, Third Harvest, Harvest Home, Geimredh, Day of the Dead (Feile na Marbh), Feast of the Dead, Spirit Night, Candle Night, November Eve, Nutcrack Night, Ancestor Night and Apple Fest.
Samhain vycházející ze staroirského samain, jinde jsem našla, že vychází ze sam-fuin, což v překladu znamená konec léta. Samhain je spojený s ohněm, očistnými rituály a oslavou příchodu nového roku. Samhain je totiž pohanský Nový rok. Představuje přechod mezi minulostí a budoucností. Zároveň je hranicí mezi dvěma hlavními periodami (létem a zimou). Spolu s Beltaine (30. dubna) je nejdůležitějším keltským svátkem. (O Beltaine jsem psala v článku 30. dubna. Pálení čarodějnic.) Jako obvykle se s nástupem křesťanství v Evropě snažila církev vymýtit dřívější svátky a nahradit je vlastními pocházejícími z výkladu Bible (chytrý tah).
Svátek Samhain se slaví v takzvaný „čtvrtící den“ (cross-quarter day), tedy den v půli mezi rovnodenností (den stejně dlouhý jako noc) a slunovratem (na severní polokouli nejkratší den a nejdelší noc). Jiným čtvrtícím dnem jsou Hromnice (v keltském kalendáři svátek Imbolc). Samhain se slaví jako protipól Beltainu, přesně po půl roce. Ve starém keltském kalendáři se výrazem Samhain označují také první tři týdny v listopadu. Ve skotské gaelštině se tento svátek píše jako Samhainn nebo Samhuinn, kdežto listopad jako an t-Samhain.
Věřilo se, že duše zesnulých se v tento čas vracejí na zemský povrch, a živí mohou navštívit podsvětí. „Samhain je časem sklizně, kdy se shromažďuje úroda a stáda. Rozhodovalo se, které ze zvířat je možné přes zimu živit a které je lépe zabít. Tento zvyk se na mnoha místech udržel jako Martinské hody. Připravovaly se zásoby na nadcházející těžké a mrazivé měsíce.“
Když byla keltská území dobyta Římany (na poč. 1. stol. n. l.), začaly se prolínat keltské a římské zvyky, a ke svátku Samhain se začal slavit i konec úrody. K symbolům tehdy přibylo obilí a ovoce. Rozsvícené vydlabané dýně vychází z přesvědčení, že duch člověka sídlí v hlavě. Když nebyly dýně, používaly se plody vodnice. Podle Keltů je nutné naslouchat přírodě, chránit ji a užívat jejích darů, ale zároveň také poděkovat. „Samhain spadá na konec sklizně a znamená uzavření zemědělského cyklu, začíná jím temná polovina roku. O tomto svátku se jí hodně masa, pak totiž nadchází doba temna a je třeba o zvěř spíše pečovat, než ji lovit. … Samhain je jakési poděkování za uplynulý zemědělský rok.“ Udilo se a nakládalo se maso na zimu. Muselo se ho více sníst, protože sůl byla drahá a nakládání do ní si mohli dovolit jen movití. Lidé se více sdružovali pohromadě ve svých obydlích, i proto, aby se ušetřilo za svícení a topení.
Při posvátné noci Samhainu údajně vyjížděla z hloubi posvátných vrchů vojska dávných bojovníků, kteří zahynuli při obraně země. Jenom během této noci můžete spatřit přízračný průvod těch nejstatečnějších hrdinů keltského světa, jak objíždí vrchol hory a poté, za naprostého ticha, vpluje opět dovnitř. Tito bojovníci, věčně spící v některých kopcích a horách, jsou připraveni – až bude zemi nejhůř – opět vzít své meče do rukou a bránit zemi proti vetřelcům. Tato legenda se nevztahuje jen k jedné z našich nejposvátnějších českých hor, Blaníku, ale i k dalším asi dvaceti kopcům v Čechách.
Patronkou tohoto strašidelného svátku byla tajemná keltská bohyně Cailleach, mající mnoho různých podob a krajových označení, říkalo se jí např. Spirálová baba, Matka hor, jindy prostě Stařena. Vždy byla spojována se smrtí i znovuzrozením. Ve staré tradici byla strážkyní kouzelného kotle, v němž se vařily lektvary, propůjčující hrdinům nadpřirozené vlastnosti. Známá byla také její schopnost ovlivňovat počasí a přisuzovalo se jí i vytvoření některých pohoří a hor.
Chladné období Samhainu bylo ideální pro rituály spojené s věštbami, obětováním bohům a vyprávěním příběhů. Leckde se dodnes dochoval zvyk spojený s věštěním o Samhainu. Do ohně, zažíhaného o Samhainu, vhodil každý člen rodiny nebo klanu svůj označený kamínek. Ráno se pak z polohy těchto kamenů, nalezených v ohništi, předpovídal osud jeho majitele. Častým zvykem bylo též skákání přes ohně a tancování kolem nich. Oběti bohům nebývaly lidské, jak vylíčil např. César (Zápisky z války galské) – římská válečná propaganda, aby Galové (Kelti) vypadali co nejhůř –, ale symbolické v podobě různých rituálních předmětů i potravin pokládané na oltář. I když byly druhý den nalezeny nedotčené, věřilo se, že jejich nehmotná podstata přešla do světa bohů. Bylo zapotřebí obětovat bohům, aby se Slunce vrátilo, aby se člověk dožil nového jara, aby nebyl hladomor a zásoby vydržely přes zimu…
Leckde se tvrdí, že Bůh Samhain byl pánem mrtvých a tuto noc byl předěl mezi světem živých a mrtvých nejmenší ze všech dní. Za úsvitu bůh mrtvých duše zemřelých odvedl zpět do říše duchů. Smrt byla vnímána jako přirozená součást života, proto byl keltský svátek veselý a oni netruchlili. Jenže na jiných stránkách je psáno, že žádný takový bůh nebyl, že to je jenom omyl z 18. století, pravděpodobně vytvořený chybnými překlady.
Samhain blízký jeho původní keltské podobě v současnosti slaví příslušníci některých novopohanských náboženství, zejména keltského novopohanství a Wiccy. „Z wiccanského Boha se o Samhainu stává Pán smrti, který usedá na trůn v podsvětí jako vládce mrtvých. Po jeho boku sedí Bohyně, se kterou se podle některých tradic spojí a počne syna (nového Boha). Zatímco Bohyně a mladý Bůh se o Imbolcu vracejí na tento svět, starý Bůh zůstává v podsvětní říši, pomalu ztrácí svou sílu a postupně ho pohlcuje jeho vlastní tma a nevědomí.“
