Radost až na kost! (***)

NOX Radost až na kost! – Tato podivně nazvaná hra mě hned nadchla. Dala jsem jí tři hvězdičky, protože má opravdu jednoduchá pravidla, je velice rychlá a docela dost zábavná. Obsahuje po třiceti kartičkách ve třech barvách: modrá, zelená a oranžová. Ke hře budete potřebovat papír a tužku a umět sčítat malá čísla. Kdybych měla něco vytknout, uvítala bych hezčí obrázky než divné, snad trochu legrační lebky.

A jak hrát? Pořádně zamícháte karty a každému hráči (2 až 6) rozdáte tři karty. Začne nejmladší. Ve svém tahu vyloží jednu ze svých karet v ruce, a to buď před sebe nebo před jiného hráče, následně si lízne vrchní kartu z dobíracího balíčku (= zbytek karet, který se trochu rozjíždí; takže doporučuji nechat v krabičce). Kartičky můžete dávat před sebe do řady, nebo je vrstvit, jak je libo. Pak stejným způsobem hraje další hráč. (Vidíte, opravdu VELICE jednoduché.)

Vaším cílem je mít před sebou vyskládáno co nejvíce bodíků na kartičkách. Sčítají se samozřejmě jenom čísla, která jsou vidět, tzn. překryje-li vám protihráč patnáctku jedničkou, budete mít jen jeden bod. Na sebe se mohou dávat jen kartičky ve stejné barvě. Výjimkou je, pokud má hráč před sebou dva balíčky (karty) se stejnou číselnou hodnotou, dají se na sebe a vůbec nevadí, že jsou třeba každý jiné barvy. Tím se mu sníží bodová hodnota, pokud by brzy došlo ke sčítání.

Ke sčítání (konci kola) dojde ve chvíli, kdy dojdou karty v balíčku a žádný z hráčů už nemá karty v ruce, nebo kdy někdo bude mít před sebou šest karet vedle sebe ležících. Na konci kola si hráči sečtou a zapíší body, pokud mají vyloženou alespoň jednu hromádku od každé barvy. Pokud ne, nedostanou žádné bodíky.

Na další kolo se zamíchají všechny karty a opět se hráčům rozdá po třech. My jsme to ze srandy hráli se zbývajícími včetně těch v ruce a ty použité jsme dávali stranou. Konec hry nastal, když nám došly kartičky. Správně má konec hry nastat, když jeden z hráčů dosáhne 150 a více bodů. Hráč s nejvyšším skóre se stává vítězem.

A varianta pro odvážné: Body si na konci kola zapíše jenom hráč, který jich získal nejvíce. Pokud více hráčů získalo stejný počet bodů, zapíší si je všichni. Ostatní zůstanou bez bodů. Opět vítězí hráč, který jich dohromady nasbírá 150 či více.

Hra má rychlý průběh, trvá prý maximálně půl hodiny, my ji hráli asi déle, protože nás to bavilo a konečný počet bodů jsme neřešili. Prostě jsme skončili, když byl čas oběda. Výhodou je, že není třeba žádné velké přemýšlení, taktizování a že kol se může odehrát hodně (zvlášť pokud se dohodnete, že je třeba pro vítězství dosáhnout 1000 bodů) a může se pořadí různě měnit i podle toho, jak vám chodí karty. Ale pokud dobře mícháte, není to jenom o náhodě.

Pozn.: Kolo můžete uzavřít i protihráčovi. Nejlépe tím, že mu dáte velice malou hodnotu jako tu poslední, nebo stejnou s jinou hromádkou.

Nejlevnější jsem našla za 174 Kč.

A ještě skóre na závěr po jednotlivých kolech: 
A: 29, 49, 34, 42, 47, 29. Suma je 230 bodů.
B: 42, 41, 55, 52, 38, 50. Suma je 278 bodů. Hráč B je vítěz.

Sněhurka (Schneewittchen) (***)

Sněhurka je Sněhurka, i když jí na ČSFD dali jen 26 %, mně se hodinová Snehulienka z režie Thomase Freundnera z roku 2009 docela líbila. Pravda, mohli by tam být i nějaké zajímavější efekty, ale celkem se drží předlohy, vzhledově je hezká ona i královna a princ také ujde.

Sice se nedočkáme polibku při probuzení a Sněhurka inteligencí také zrovna neoplývá – třikrát se nechat napálit stejným trikem je dost trapné na budoucí královnu. Zlá královna-čarodějnice, která Sněhurku jednoduše neprobodne, když předtím mávala dýkou jak drsoň největší, taky postrádá logiku. A když se Sněhurka nastěhuje k trpaslíkům, mají z ní být u vytržení, jak je hodná, milá krásná, ale oni tam mají generála, který jim zakáže snídat, když jsou nemytí, to bych ji pěkně rychle vypakovala z chaloupky, kdyby se mi tam takhle usídlila, semetrika.

O princi Truhlíkovi (**)

Česká televize tvůrčí skupina K. Krejčí – I. Průchová vytvořila v roce 1996 pohádku dle scénáře Ireny Pavlové, režírovala Vlasta Janečková.

Ještě když jsou princi čtyři měsíce nemá jméno. Trochu přestárlí rodiče chtějí něco, co bude v sobě obsahovat krásu a dobro, ale Dobrokras zní moc jako nějaká jeskyně ;-). Následně ho rozmazlují a ačkoliv u nich od jisté doby bydlí jeho bratranec Zvonimír (Míra), Dobroušek si pořád hraje s medvídky a nenaučí se nikdy psát ani číst, což je trochu handicap, když se chce ucházet o sečtělou a básně píšící princeznu Augustu. Toho autoři docela vhodně využijí v různých situacích, ale jinak je pohádka opravdu slabá. Taková trochu roztahaná a nudná. Jako v pohádkách z doby komunismu působí napravený pracovitý princ, který si myslí, že pro něj bude užitečné umět podojit kozu a posekat dříví, zkrátka pracovat rukama.

Prince Dobromila (Truhlíka) hráli Petr Rajchert a Jan Horváth, Míru Tomáš Pavelka a Martin Luhan, krále Vladimír Brabec, královnu Gabriela Vránová, princeznu Augustu Kateřina Brožová, otce Augusty Jan Preučil, stařečka Lubor Tokoš, Vítěnku Klára Pollertová-Trojanová, reportéra David Prachař, lupiče Petr Štěpánek, Václav Vydra, Radim Hudousek, sluhu Otto Rošetzký. Na ČSFD má pohádka 51 %. A když si čtu názory ostatních, dovtípím se, co mi tam tak vadilo a nesedělo – oblečení je na pohádku opravdu nezvyklé.

Teda královna s nalakovanými nehty, to je úlet! (Hned na úplném začátku, když kolíbe miminko.)

„Za tuhle urážku mi zaplatíš. Odvolej to!“
„Odvolávám, není to slepice. Je to husa.“

Žádnej vlak, ani nákladní, tu nestaví...

Tak takhle vypadaly koleje v Ružomberku, přes které jsme chodily na autobusovou zastávku Tehelňa. Protože miluju vlčí máky, musela jsem si je hned vyfotit... a navíc mi pořád připomínaly písničku Nádraží od Ozvěny (poslechněte si na youtube).

Flóra na Slovensku u Ružomberka

Detail květů? ;-)

Zvířátka na dovolené

Když jsme vyrazily do Ružomberku na letní turistickou dovolenou po horách, nečekaly jsme, kolik uvidíme zvířátek. Třeba malé kozičky cestou na hrad Likava. (Poznáte podle toho, jak vedle nich vypadá tráva obrovská.)

Druhý den jsme na cestě viděly šnečka, tak jsem ho vyfotila do své „sbírky zvířátek“ a taky na blog o tvorbě, protože má zajímavý vzorek. Třeba půjde využít při kreslení Zentanglu.

Před sluncem a horkem se pod stromem schovávalo stádo oveček.

Další spousty oveček jsme viděly cestou z Vlkolínce.

Mezi ovečky se připletla i jedna koza!

Ve Vlkolínci na plotě

Dotyčný milující piškoty

Kočka na schodech domku ve Valaské Dubové (ten najdete v článku Domečky na letní dovolené na Slovensku)

 

Hra Gloom

Gloom je hra nešťastných nehod a jejich hřbitovních následků. Po prvním přečtení do češtiny přeložených pravidel jsem byla mírně znechucená – co to je za hnusárnu? 

Jednou z mála výhod této úchylné a zvrácené hry je, že ji mohou hrát dva hráči. Teď už k těm nevýhodám: anglické znění!!! I když si můžete stáhnout české vysvětlení pravidel, na kartičkách jsou anglické popisky, které vám hru značně komplikují, tedy pokud si při ní chcete vyprávět příběhy, což je údajně mnohem lepší, než pouhé hraní. Ale abych začala od začátku.

Hru mohou hrát 2–4 hráči, každý bude mít svou rodinu. Doba hry je přibližně hodina a doporučený minimální věk je 13 let. Důležitou roli zde hraje náhoda – jakou dostanete kartu a taky trochu strategie. V podtitulku je napsáno: Hra nešťastných nehod a jejich hřbitovních následků. „Ve hře přejímáte kontrolu nad osudem excentrické rodiny vyvrhelů a misantropů. Váš cíl je smutný, ale jednoduchý: chcete své postavy nechat trpět těmi nejhoršími myslitelnými způsoby, než je zlomené a zničené předáte do náruče zasloužené smrti. Vykládáním karet se strašlivými nehodami (jako je zapečení do koláče, pozření lasičkami nebo zlomení všech kostí v těle) se snažíte dosáhnout co největšího počtu negativních bodů, abyste své bezcenné živé postavy mohli proměnit v mrtvé, ale o to cennější. Naopak své spoluhráče se snažíte pomocí „šťastných karet“ zásobit pozitivními body. Vyhrává hráč s nejnižším počtem bodů (tj. v absolutní hodnotě s nejvyšším záporným číslem)!“

Aby byla hra zábavná, měli byste každou vykládanou kartu okomentovat, či spíše k ní vytvořit příběh. Karty s kladnými nebo zápornými body přikládáte přímo na karty postav (díky průhlednosti jsou pořád vidět) a vyprávíte, jak se stalo, že někdo byl zatížen horečkou nebo dostal vředy. Měli byste vysvětlit, proč se lord Wellington-Smythe velkolepě oženil, jak stálo na kartičce. Podtitulek zní: Je to nejšťastnější den jeho života... a možná poslední. Proč byl někdo okouzlen cirkusem? Jak se mohl otrávit vypitím příliš mnoho žita (rye)?

Hra je plná černého humoru, vytvořil ji Keith Baker a v roce 2004 ji vydal Atlas Games. Inspirovaná je Adamsovou rodinou, Zánikem domu Usherů či filmy Tima Burtona. „Hra obsahuje průsvitné karty, které odhalují či zahalují efekty karet pod nimi. Tento inovativní způsob funguje výborně a jedním pouhým pohledem na danou postavu zjistíte, jak na tom je. Na konci hry součet viditelných čísel určí vítěze. Nechť vyhraje ten nejnebožejší!“

Pokud vás to bude bavit, můžete si pořídit hned několik rozšíření:

• Unhappy Homes: rozšíření z roku 2005 obsahuje nové karty rodin. Přibližná cena 400 Kč.
• Unwelcome Guests: rozšíření z roku 2006. Přibližná cena 400 Kč.
• Unfortunate Expeditions je z roku 2009.
• Unquiet Dead: vše se točí kolem nemrtvých. Smrt přestává být jistotou, takže se dá očekávat, že bude možné oživování. Jedná se o rozšíření z roku 2013.
• Variantou je Cthulhu Gloom z roku 2011, který jsem nalezla za 519 Kč.

Cena základní hry Gloom jse pohybuje kolem 560 Kč.

Zdroje:

vlastní zkušenost

http://www.zatrolene-hry.cz/spolecenska-hra/gloom-956/

Paní Zima (***)

Pohádka z roku 2008 není žádný zázrak, především je dost podivná grafika v zemi paní Zimy, ale koukat se na ni dá, protože je to zajímavý příběh o dvou sestrách: pilné a pracovité Marii a líné, vymlouvavé Lujze. Na ČSFD dostala německá pohádka pouhých 38 %. Některé výtky jsou jako bych je psala já – jak mohou být dvě sestry tak rozdílné? Resp. proč matka jednu honí do práce jak šílená a druhou ne, když je má obě stejně ráda? Kdyby to byla macecha, nebo z jedné dělala Popelku, bylo by to pochopitelnější.

Asi už jsem zkažená detektivkami, ale paní Zima se mi nelíbí. Je tak sladká a milá, hned vítá příchozí holčičku... celou dobu jsem čekala nějakou proradnost: že ji bude chtít zabít, vykrmit jako Jeníčka s Mařenkou, nebude ji chtít pustit domů a udělá si z ní služku... nevím, byla příliš uměle nadšená z návštěvy cizího dítěte, které očekávala... Hodné tetičky jsou normálně hodné, boubelka, která šila pro svou pomocnou sílu krásné šaty, je silně podezřelá.

Na pohádce jsou zajímavé další dvě věci: první, že u nás je to Paní Zima, zatímco Slováci mají Perinbabu, přičemž ale ve filmu je zimy tak málo, že o ní skoro nelze mluvit, a ta druhá, že dobrý konec neznamená velkou lásku a svatbu. A také v této pohádce nebyl v podstatě nikdo zlý, jen líný.

Proč jsem neadoptovala dítě v Africe?

E-mailem mi přišla zajímavá úvaha se svolením odesilatelky ji zde publikuji. Protože mi prozradila, že není jejím autorem, vyhledala jsem si na internetu, komu by mohla patřit a zjistila, že pochází z webu Život v lásce, konkrétně ji najdete zde. Optala jsem se tedy i tam, zda ji mohu publikovat. 

Myslím, že stojí za přečtení.

A proč nezachraňuji deštné pralesy?

My lidé si toužíme pomáhat, je to naše přirozenost. V dnešní době je snadné pomáhat i na druhém konci světa.

Jenže... Když jsem potkala člověka, který v Africe sázel stromy, byla jsem unesená tou vznešenou myšlenkou. Jak nádherné. Dokud mi nevyprávěl, že se rozvedl s manželkou, s rodiči se nestýká a děti vídá jen občas.

Zrovna byl na cestě do Nepálu jako dobrovolník pro místní sirotky. Pak ho čekal ášram v Indii, aby našel vnitřní klid a pak možná domů, i když – jak řekl – ta vidina ho moc nelákala.

Zůstala jsem jako opařená a vzpomněla si na Amazonii a na Indiána v pouliční restauraci, který se mě ptal, co tam dělám. Řekla jsem mu, že jedu do pralesa. Udiveně vzhlédl od misky fazolí a zeptal se: „Vy u vás nemáte lesy?!“ Tak to bolelo!

A pak jsem se vrátila domů. Vzala pytel na odpadky a šla uklidit dolů pod barák k silnici ty poházené petflašky. Seděla jsem tam na hromadě odpadu a jen vnímala to, co mi starý Indián předal. Jak jsem já mohla pomoci druhým, když jsem si nejdřív neuklidila doma? Jaký smysl dávalo létat na druhý konec světa a zachraňovat prales, když prales umírá kvůli tomu, že všechno,co dělám je závislé na ropě, kterou odtamtud chtějí vytěžit, abych tam pak já mohla nadšeně přiletět a držet transparent: Zachraňte prales !?!

Jak jsem mohla pomoci dítěti v Africe, když jsem neuměla naučit svoje vlastní děti, aby si po sobě uklidily?! Jaký smysl dávalo někam jezdit a ukazovat druhým řešení jejich problémů, když to znamenalo obírat je o jejich zodpovědnost za vlastní chyby? Obírat je o sílu najít vlastní řešení? A tím prohlubovat jejich závislost na mně!?

Bylo to stejné jako s dětmi. Nemohla jsem je naučit chodit. Musely x krát spadnout na zadek. Čím déle jsem je držela za ruku, tím později začaly samy chodit. Mohla jsem tam jen být a povzbudit je, že to zvládnou a naučí se to. Samy. Jako se Ella naučila hrát ama na piáno a Zak postavil svůj první domek z cihel na hromadě hlíny. Jeho chyby ho naučily, co udělat příště líp. Nemohla jsem zachránit Afriku, ani prales, ale mohla jsem začít u sebe. Chodit víc pěšky. Přestat si foukat zbytečně vlasy. Přestat kupovat hloupé marketingové produkty zaručeně vita a raw z druhého konce světa a místo toho jít k zelináři na náměstí.

Mohla jsem toho změnit tolik ! Každý den. 365 dní v roce...to není málo! A když to udělá každý z nás? Nebude koho zachraňovat!! Africké děti nebudou hladovět, protože jejich rodiče otročí ve zlatých dolech do mého iPhone. Prales nebude umírat, protože nebude potřeba tolik ropy. Mám pokračovat. A já si nebudu kupovat své svědomí charitou a lítat na drahé semináře, abych chlastala panáky z pupku Deepaka Chopry, ale budu dělat to, co dává smysl. Zodpovědně se starat o mír u sebe doma. Učit děti na řece Orlici, že když mám jen malou loď, nevezmu si nic navíc, nejlepší lekce skromnosti, kterou znám.

Když jsem já spokojená, je takový i můj svět. Potřebuji tak málo! Svou rodinu a kus chleba, čistou vodu a jedno jablíčko.

Jako na vodě. To, co bylo nejcennější byl smích mých dětí, které pozorovaly říčního raka a cestou sbíraly odpadky po lidech, kteří jezdí do daleké Indie, okázale pomáhají světu, ale doma si neuklidí.

Ano, i my tu máme lesy! A jak o ně pečujeme, to vidíme každý den. Nijak. Pohltila nás pýcha a ovládl parazit chamtivosti. Touha mít a dobýt!!!

Ty nejvyšší hory, ty nejhlubší oceány. Ale uvnitř jsme neskutečně chudí. Pomozme nejdřív sobě. Uzdravme sebe a svou rodinu. V ní to všechno začíná i končí. Pak naše děti nebudou muset hledat smysl života na pláži v Goa, ale budou si vážit rozkvetlé louky za domem.

Hloupý Honza šel do světa, aby se pak vrátil domů. A já? Sázím stromy v tichosti a pokoře. Uklízím „naši“ studánku v údolí.

A vím, kde je moje místo. Doma. V lese.

Čas termosek

Včera jsem slavnostně začala sezónu termosek. Když jsem ještě bývala v Brně, říkali jsme, že jsou čtyři roční období: jaro, léto, burčák, zima, teď to mám spíš termoska, zima. Na dovolené v Tiských stěnách jsme sice měli víceméně krásné počasí, ale dodržovat pitný režim pro mě bylo skutečně obtížné, když jsem se musela spokojit s vodou v petláhvi. 

Jak se venku trochu ochladí, dokázala bych třeba celý den nepít, jen abych do sebe nemusela lít něco studeného. Občas jsem se sice překonala, ale snažila jsem se svoje opomenutí dohánět především ráno a večer na chatě horkým čajem, případně cestou polévkami v hospůdkách. Po celé chladné období na to už budu myslet.

Sliby dalších brzkých článků

Než se pustím do vyprávění o své další dovolené – tentokrát v Tiských stěnách – dovolte mi pár samostatných článečků o turistickém pochodě, svatbě, veverce a veteránech a možná i o něčem dalším. ;-)

Tímto se omlouvám všem svým příznivcům za dlouhodobější nepsání, ne že by nebyl čas, ale byla jsem místně nepřítomna internetu a psaní dopředu taky nejde tak rychle, jak by si člověk mohl myslet.

11 skvělých motivujících citátů od spisovatelů a jiných zajímavých osobností

1. Lidé často říkají, že motivace dlouho nevydrží. To platí i o čistotě. Proto se doporučuje se koupat denně. Zig Ziglar
2. Člověk není poražen, je-li sražen k zemi. Poražený bude jen když na té zemi zůstane. Zig Ziglar
3. V životě můžeš dosáhnout čehokoliv chceš, pokud budeš pomáhat druhým lidem, aby dosáhli toho co si přejí oni. Zig Ziglar
4. Kam míří vaše pozornost, tam směruje vaše energie a tam se objeví i výsledky. Harv Eker
5. Ovládnout svou mysl je největší a nejdůležitější umění, které se v životě můžete naučit. Pokud chcete být šťastní a úspěšní, nic jiného vám nezbývá. Harv Eker 
6. Vědět čemu dáváte přednost, místo abyste pokorně přikyvovali tomu, do čeho vás druzí tlačí, znamená udržovat svou duši naživu. R. L. Stevenson 
7. Žít znamená jednat. Anatole France
8. Štěstí je vytvářet, nikoliv vlastnit. Napoleon Hill
9. Myslete na to, co chcete, nikoli na to, co nechcete. Napoleon Hill
10. Zázračnou přísadou pro motivování sebe i druhých je naděje. Napoleon Hill
11. Nejjistější cesta k úspěchu je vydávat ze sebe víc, než se od vás očekává. Napoleon Hill

Negativní společenská hra Infarkt

Jednou z negativních her je  Infarkt, která se mi nelíbila, protože jejím cílem bylo zvát své protihráče na párty a podávat jim různá nezdravá jídla, aby co nejvíc onemocněli.  Vyhrává ten, kdo úspěšně zavraždil své nepřátele a sám zůstal naživu, což sice bývá v mnoha hrách, ale přivozování rakoviny, cukrovky apod. se mi jeví jako zvláště morbidní.

Infarkt mohou hrát dva, což je výhoda, když nemáte početnou rodinu nebo přátele stále při sobě, ale také pět lidí, což je zase na pořádnou partu málo, takže jsme to hráli v párech. Doporučený věk je od deseti let a předpokládaná doba trvání je 45 minut. Autorem je Vladimír Brummer a hra je z roku 2011. Seženete přibližně za 425 Kč.

Na začátku hry dostanete některou z postav (není mezi nimi žádný rozdíl), aby vám patřila určitá barva, a kartičku, na níž jsou ukazatele šesti nemocí: cholesterol, vysoký tlak, deprese, obezita, cukrovka, rakovina. Na začátku hry jsou všechny ukazatele na nule, kdo dosáhne na některém z nich desítky (kromě obezity) zemře a vypadává ze hry. Také dostanete nějaké potraviny a léky.

Hra probíhá v kolech a každé kolo začíná následující hráč. Nejprve se vyloží o jednu kartu negativních událostí (příjezd tchyně, průjem, problémy v práci...) více, než je hráčů a každý si jednu vybere. Ta hned ovlivní ukazatele nemocí. Všichni hráči pak naráz mohou provést tři různé akce (na jedné jich může být více). Mezi akce patří tyto:

• práce – přináší peníze, ale zvyšuje depresi,
• supermarket – umožňuje nákup karet potravin a kuřiva (koupené karty se tahají náhodně z balíčku),
• domov – sníží depresi a navíc může hráč buď sám zkonzumovat dvě karty ze supermarketu, nebo uspořádat párty, na které je podá sousedním hráčům a ti nesmějí odmítnout; karty pak zvýší nebo sníží ukazatele nemocí jeho nebo oněch hráčů,
• posilovna – snižuje obezitu a depresi, ale stojí peníze,
• lékárna – umožňuje nákup karty léku (rovněž náhodně z balíčku), kterou hráč může kdykoli během hry spotřebovat a zlepšit tak své ukazatele,
• bleší trh – umožňuje výměnu hráčových karet za vyložené karty.

Dají se hrát i rozšiřující akce, ale těm se tu nebudu věnovat. Zemře-li některý hráč, ostatní se mu musejí složit na pohřeb, jinak se jim zvýší deprese. Navíc dojde-li ke smrti na párty, zvýší se deprese jejím účastníkům. Tak může dojít k řetězové smrti několika nebo i všech hráčů najednou. Hra končí, jakmile zůstal naživu jeden hráč. Ten vyhrává. Dojde-li k výše zmíněné řetězové smrti všech zbývajících hráčů, vyhrávají všichni, kteří zemřeli najednou jako poslední. A přesně to se nám na konci hry povedlo – zemřeli jsme úplně všichni najednou a to nás bylo pět!

Zdroje:
vlastní zkušenost
http://www.zatrolene-hry.cz/spolecenska-hra/infarkt-2406/

O princi, který měl smůlu (**)

Československá hodinová pohádka z roku 1989, kterou režíroval Petr Obdržálek a napsala ji Zdena Brunclíková, dostala na ČSFD 47 %, s čímž v podstatě souhlasím, protože dávám jen dvě hvězdičky, ačkoliv v porovnání s minulý týden zmiňovanou pohádkou O podezíravém králi (**) byla tato o něco málo lepší, alespoň trochu vtipná. A to je prosím pěkně ze stejného roku.

Hlavní postavou je princ Leopold (Jan Šťastný), který tvrdí, že má pořád smůlu a že kdyby měl trpaslíka, tak mu do rána vyroste. Aby si mohl vzít princeznu Radanu (Ivana Vavrová), musí splnit tři lehké úkoly: pětkrát přeskočit přes švihadlo, donést princezně svícen z pokoje s bílou paní a poznat na plese princeznu, když na sobě bude mít zlatou masku a zlaté šaty.

Protože si princ nevěří, požádá o pomoc kuchařku Lidku (Veronika Gajerová), která ho má ráda. Princ nemá skutečnou smůlu, ale je jen rozmazlený a kdykoliv se mu něco nepovede, hned to svádí na smůlu a ani se moc nesnaží, a když se zachová špatně, přičaruje mu bílá paní (Jiřina Jirásková) opravdu trpaslíka (Josef Dvořák), který škodí a má z toho radost. Ten si svou roli opravdu užil! Král (Petr Nárožný) s královnou (Jana Drbohlavová) nastalou situaci se smůlou vyřeší tak, že na radu bílé paní odejdou ze zámku a přenechají vládnutí nyní skutečnému smolaři. Se smůlou si mohli tvůrci více vyhrát.

Dále hráli: společnici princezny Kristýny Monika Žáková, princovy rádce Jiří Bruder, Stanislav Bruder. Texty písní a hudbu složil Zdeněk Rytíř.

Rozesměje mě hláška bílé paní na prince: „Jakýpak já jsem strašidlo? Podívej se na sebe.“

Malinô Brdo

V pátek vyrážíme po modré značce z Ružomberka na kopec k horskému hotelu Malina (980 metrů). Chvilku jsme si myslely, že bychom vylezly až na Malinô Brdo, ale tady nám to stačí. Dávám si mátovo–bezového Zlatého Bažanta a celkem si na něm pochutnám. (P. S.: Výstup kolem kalvárie byl vážně šílený!)

Na Malinem Brdu jsou upraveny různé trasy pro sjezd na horských kolech, celkově o délce 15 kilometrů. Jsou odstupňovány podle náročnosti – nejtěžší sjezdovka (downhill) v délce 2,2 km překoná výškový rozdíl téměř 400 metrů. Součástí Bikeparku Malinô Brdo jsou i úseky vhodné pro jízdu na horských terénních koloběžkách a kárách. Jdeme kousek kolem vyjeté stoupy a je to něco šíleného. Blázni! Aspoň že ti, kteří sem přijedou lanovkou a jdou podnikat toto šílenství, mají dost rozumu, aby na sobě měli skoro tolik chráničů, co mám já, když jezdím na motorce. 

Cestou dolů se zastavujeme u vodní nádrže, že bychom se vykoupaly. Mno, je to horší než ledové a navíc ke mně „připlave“ mrtvý kapr, takže mě chuť naprosto přejde.

Po návratu do Ružomberka se scházíme s dávnými spolužačkami mojí túrové kolegyňky. Překvapí mě, jak jsou super a brzy se s nimi dám do družného hovoru, ačkoliv jsem výrazně mladší. Některá z nich navrhne výbornou kavárnu. Objedná víno, někdo si dá kávu a podělíme se o makový a hruškový dort. Jeden lepší jak druhý. Ještě potom mlsám zmrzlinu a připadám si jako malá rozmazlovaná holka. A je to super. Takový legrace, co si člověk užije.

Kalameny a hrad

Vyrážíme na autobus v 9:50, který jede z vlakového nádraží do Kalamen a pak do Lúček. Tam vystupujeme a jdeme se podívat k vodopádu. V Lúčkách jsou termální bazénky a lidé sem jezdí jako do lázní, některým to předepisuje lékař.

Cestou vidíme dvě menší tmavé kozy, jak se schovávají v malém úkrytu před sluncem a větší bílou, která se klidně vyvaluje na sluníčku. Ale když viděj, jak si tam s tou bílou povídáme, vylezou a jdou se podívat, jestli náhodou nebude nic dobrého. Jenže my pro ně nic nemáme.

Náhodou samy objevíme zkratku, po níž jdeme do Kalamen (568 m). Je šílené horko, a tak se hodí šetřit každý krok po silnici. Fouká mírný vánek, a tak si svlékneme tričko a kraťasy a v plavkách, které jsme si oblékly už doma, hupneme do termálního jezírka. Vody je tam asi tak po kolena, takže v ní řádí i malé děti. Potíž je v tom, že nad ní řádí pro změnu ovádi a štípou, kam je to jen trochu možné, takže je potřeba být ponořen celý, včetně krku, jinak vás zezadu kousnou. Je to trochu otrava a děti to vůbec nezvládají. Piští, že je ta havěť kouše, ale stejně korzují kolem vody nebo nad ní. Po nějaké době se uvolní místečko pod hříbkem, ze kterého stříká voda poskytující příjemnou masáž zad a šíje. Bonusem je, že se k ní ovádi neodváží. I chuťově je voda zajímavá. Rochníme se asi půl hodiny. Oblékání je pak třeba opět zvládnout maximální rychlostí.

Máme dvě možnosti: nabízí se téměř tříhodinový žlutý okruh vedoucí přes hrad, nebo můžeme jít rovnou strmě do kopce. Lidi, které potkáváme, říkají, že to je lepší… jenže oni jdou v tom šíleném vedru dolů! Nějakou dobu ještě žerou ovádi a pak už jenom pere slunce. Ale fest! Po poli jezdí dva traktory: jeden rovná seno do úhledných řad a druhý ho sbírá a tvoří z něj velké koule ovázané provázkem. Cestou zpátky vidíme, že se jim jedna skutálela ze svahu dolů až na cestu. Poházené trošky sena na cestě pekelně kloužou, takže musíme jít opatrně. Nahoru to máme hodinu patnáct a dolů taky. Dohromady dneska našlapeme asi 16 kilometrů, což je v tomto počasí výkon. Původně jsme zamýšlely podívat se ještě na keltský skanzen na Havránku, ale zdálo se nám nesmyslné ploužit se tam další tři hodiny.

Dostatečně jsme se ohřály na Liptovském hradě. Jedná se o nejvýše položený hrad na Slovensku, ovšem když jsme ještě byli jeden stát, předběhl ho Kunžvart (1032 m) a zvítězil Vítkův hrádek (1035 m). O mém dobrodružném výletě na něj si můžete počíst v článku Putování Šumavou 1. část.

Liptovský hrad (zvaný také Sielnický nebo Starhrad) se nachází ve výšce 1014 m. Ve 14. století se hradu říkalo Velký a vypínal se na kopci zvaném Hrad. Majitelem byl svého času i Matúš Čák Trenčiansky, pán Váhu a Tatier. V posledních desetiletích existence hradu řádily v okolí loupeživé bandy rytířů Pongráce a Petra Komorovského. V roce 1474 nechal Matěj Korvín hrad zbourat.

Nyní už z hradu zbývá jenom pár zdí, ale místní se snaží o obnovu, vystavěli tu altánek, přidali kamínkové Člověče, nezlob se, postavili mosty i jeden padací – ale ten je dost pochybné kvality.

Nádherný výhled z hradu

Co zbylo z Liptovského hradu

Kostel v Kalamenoch

Vracíme se do Kalamen, sedneme si do hospůdky naproti kostelu a čekáme na autobus.

Zdroje:

vlastní poznámky

http://www.treking.cz/regiony/vitkuv-hradek.htm

O podezíravém králi (**)

Pohádka O podezíravém králi vznikla na motivy lidové pohádky. Scénář a režie patří Vlastě Janečkové, dramaturgie Jarmile Turnovské.

Král Filip (Petr Štěpánek) má mladou, hodnou ženu Charlottu (Mahulena Bočanová), ale královna matka Viktorie (Blanka Bohdanová) ji nemá ráda, protože jí bylo lépe se synem samotným. (Klasická tchýně ;-), chtěla by mít syna zase sama pro sebe.) Toho využije zákeřný rádce-tajemník Fernando (Petr Kostka) , který nabádá starou královnu k nepravostem a podvodům. Jako nástroj pro žárlení jim poslouží sir Edward (Marek Vašut) z Anglie, který přijel na španělský královský dvůr. Zakouká se zde do krásné Carmen (Simona Postlerová). Naštěstí je tu i lord Spencer (Josef Bek), Charlottin strýc, který může vše uvést na pravou míru. No nevím, asi bych tak shovívavá nebyla, i žárlivost má své meze.

Pohádka mě příliš nenadchla, je taková roztahaná. Na ČSFD získala 58 %, za mě dvě hvězdičky, víc si nezaslouží, i když je stará – rok 1989 – taková slabota to být nemusela.

Výšlap ve Veľké Fatře

Vyrážíme na autobus na zastávce Tehelňa. Je šílený vedro, až si říkám, že je hloupost jít do nějakých kopců. Očekáváme náročnější túru, a tak si pro jistotu bereme pohory. Ačkoliv jsem si na ně na blogu asi před rokem nebo dvěma stěžovala, už jsem si na ně zvykla – je to taky jednodušší než znovu podstupovat celé to martyrium se sháněním bot. Hlavní je, že nekloužou na štěrku a kamenech. Víceméně.

Jedeme do Nižných Revúc a za cestu dohromady platíme 2,20 €. Spolu s námi vystupuje pár ve středních letech a parta turistů s velkými bágly. Z Háje pred Teplou dolinou, tak se přímo jmenuje zastávka, kde vůbec nic není, jen výchozí bod na túru, jdeme po žluté do Útulně Limba. Je to hodinu čtyřicet a až na Severské rakytovské sedlo (1415 m) by to mělo být 2:20, takže počítáme, že tam budeme asi tak v jednu hodinu odpoledne. To je nevýhoda toho, když člověk vyráží na túru pozdě. 

Nahoře ale budeme kdovíkdy, protože jsme před útulňou spatřily roztomilé zrzavé trochu větší kotě, které je fantasticky přítulné, mazlivé a krásně hebké. K mému překvapení se v pohodě nechá vzít do náručí, uložit na klín a mazlit. Potíž je trochu v tom, že ho opravdu zajímají naše hůlky.

Kotě je nejen mazlivé, ale vysloveně vítací: lehne si na záda, roztáhne všechny čtyři tlapky a mňouká, že chce hladit. To se vážně jen tak nevidí! Vzápětí přede hodně nahlas. Chovat se moc nechce, ale neškrábe, aby se dostalo ven, jen mňouká a cpe se z klína i náruče, ale jak je na zemi, hned sebou zase plácne a nechá se hladit. Je naprosto rozkožné! Úplnej miláček, hned bych si ho vzala domů. Chlapík, co tu bydlí (?), nejdřív řekne, že není jeho a pak že je. Je trochu divnej, nebo spíš alternativní – sám se tu nebojí, protože strach je potravou zla a on zlo nemá rád, takže ho nebude živit.
 

Dám si radlera od Urpinera, což jsem ještě nikde neviděla, ale nejsem s ním spokojená, takže ho ve svém výběru zařadím spíš k horším, protože je na můj vkus dost hořký. Sice stojí 1,50 €, ačkoliv ve městě ho lze koupit za 0,60 €, ale zase mám pití ke své 1,5 litrové láhvi vody s bylinkovým čajem a minerálkou. Mimochodem je to skvělá osvěžující kombinace do těchto veder. Zapovídáme se s jedním párem a oni nám doporučují návštěvu minipivovaru v Kvačanech a termální koupání spíš v Lúčkách než v Bešenovej, že tam se to stalo moc takové umělé – nakreslené hory u tobogánů, řev a tak.

Abyste neřekli, že fotím jenom kočky, vyblejskla jsem vám i útulňu a další věci...

 
Krásnou krajinou stoupáme do Severného rakytovského sedla, odkud jdeme po zelené turistické značce do Južného rakytovského sedla (1295 m). Došly bychom tam i po žluté, jenže to bychom minuly cíl našeho dnešního plahočení – vrchol Rakytov (1567 m), který je podle stránek Treking 4. nejvyšším vrcholem Veľké Fatry. Jen pro zajímavost, před ním je Ostredok (1 592 m), Frčkov (1 585 m) a Krížna (1 574 m). Pro mě je Rakytov něco málem mystického, protože jsem na něm byla ještě jako malá holka (v deseti letech) na svém prvním pobytu v horách, na který si vzpomínám. Dlouhou dobu byl mým výškovým rekordem, pak ho pochopitelně překonaly Rysy (2503 m) a první let letadlem (cca 10 km nad zemí).

Mraky nad Rakytovem

Na Rakytově fučí, a tak nandaváme mikiny. Chybí tu cedulka, co je kde za kopec, takže se necháváme poučit místními. Vidět je Rozsutec, Veľký Choč a lecos dalšího, ale vše je tak trochu modrošedé. Pak přichází partička těch středně starých chlapíků. Jsou to myslím Češi a jsou velice milí a přátelští. Navzájem se fotíme a oni mi pak googlí, kde by tu mohla být keška. Sami sice neloví, ale hrají to občas s děckama na táborech a tak. Jdou na Chatu pod Borišovou, kde budou spát. Protože je to kousek, můžou se courat a kochat. My jdeme po zelené do Sedla pod Čiernym kameňom (1266 m), tam je chráněná oblast, kam lidé nesmí, a pak po červené do Stredné Revúce (658 m), odkud nám v 18:01 odjíždí autobus. Docela ženeme, protože další jede až v osm.

I když na chvíli ztratíme značku, přijdeme v 17:55. Dostáváme lístek až na autobusák a platíme 3 €, tak snad nás nepodfoukl. Podle směrovníků vyšla dnešní trasa na pět a půl hodiny, takže počítám 16,5–22 km.

Rozhled na vrcholu Rakytova

Zdroje:

vlastní poznámky

http://www.treking.cz/vrcholy/velka-fatra-nejvyssi-vrcholy.htm