sobota 30. srpna 2014

Napoleonův poklad (soutěž)

Hned v pátek v autobuse dostaneme jen řídce potištěný papír – je to hra o Napoleonův poklad. Napoprvé mám co dělat, abych vůbec pochopila instrukce od našeho průvodce. Ale když mám zadání před sebou, je to už srozumitelnější. Připomíná to křížovku, jen trochu těžší. Nebo šifrovačku. Máme osm řádků s otázkami a máme k nim doplnit vhodně dlouhá slova. Vždy je uveden počet písmen a jedno zvýrazněno:
  • Křestní jméno vnuka a současně adoptivního syna císaře Augusta, který byl ve vyhnanství na sousedním ostrově Pianosa, kde byl také zavražděn. (7 písmen, zvýrazněno 4. zleva)
  • Název formy turmalínu, kterému dal ostrov jméno (vzorec: Na(Li,Al)3Al6(BO3)3Si6O18(OH)4). (6 písmen, zvýrazněno 4.)
  • Jméno sladkovodní laguny (i území černé hematitové pláže) u Porto Azzurro. (9 písmen, zvýrazněno 1.)
  • Na ostrůvku Pianosa se odehrává děj jednoho z nejznámějších absurdních válečných románů o Druhé světové válce. Příjmení jejího amerického autora (křestní je Joseph). (6 písmen, zvýrazněno je 3.)
  • Prodavači roznášejí na elbských plážích kokos a… (6 písmen, zvýrazněno 3.)
  • Italsky „hvězda“. (6 písmen, zvýrazněno poslední).
  • V jednom z nejznámějších románů Alexandra Dumase hraje důležitou roli Elba a jeden ze sousedních ostrůvků. Jeho jméno. (11 písmen, 6. zvýrazněno)
  • Jaký majetek barona Františka Kollera, související s ochranou Napoleona, se dostal do sbírek vídeňského Heeresgeschichtliches Museum? (8 písmen, zvýrazněno 7. písmeno)
Ze zvýrazněných písmen se má sestavit slovo spojené s Elbou a k němu najít číslo, které slouží k otevření číselného zámku. Tak co, zkusíte to taky? Když si projdete pozorně všechny moje články o Elbě, měli byste tajenku vyluštit. ;-) Každý, kdo ji vyluští do konce září, získá 5 bodů do nové soutěže, která se uskuteční v únoru.

Já byla hned na začátku ze soutěže trochu zklamaná. Z hlavy jsem totiž věděla dvě věci – absurdní válečné drama a hvězdu italsky. 


Znám totiž jen dvě absurdní dramata a z toho jedno je Zahradní slavnost od Václava Havla, takže to to asi nebude, že? A autor toho druhého se zrovna náhodou jmenuje Joseph.

Hvězdu italsky jsem si tak trochu tipla, protože to znělo hezky a počtem písmenek se to tam hodilo. Jinak to byl údaj z Elbského plážového miniprůvodce, kterého jsme taktéž dostali a my akčnější si ho hned prostudovali v domnění, že tam bude odpověď alespoň na jeden bod „křížovky“. Nebyla! Což mi takticky nepřišlo vhodné. 

A obě tyhle odpovědi, které jsem věděla a považovala je za svou konkurenční výhodu, zazněly v dokumentu o Elbě, který nám pustili ještě v autobuse. Blbý, ne? Ale jinak jako začátek dovolený senzace.

pátek 29. srpna 2014

Ubytování, jídlo a věci kolem

Celou dobu budeme bydlet v kempu Casa dei Prati, což se mi lépe pamatuje jako „piráti“. K dispozici máme bazén, ale jelikož se do něj musí nosit koupací čepice, nejdeme tam ani jednou. Přijeli jsme sem přece k moři! A navíc nosit na hlavě tu umělou zrůdu nechci. To radši půjdu kilometr – fakt je to tak daleko – k Tyrhénskému moři. Ale když si cestou povídáte, nebo o něčem přemýšlíte, uteče to raz dva.

Zrovna to tak báječně vyjde, že máme stan sami pro sebe a já spím na trojlůžku sama. První dvě noci se mi teda vždy podaří zapadnout mezi matrace do díry, ale pak už si dávám pozor a lehám si víc stranou od díry.

Ubytování jsme měli s polopenzí, což znamená, že jsme ráno kolem osmé dostali snídani a večer v sedm večeři. Snídaně byly různé a ani jednou se neopakovaly. Jsem celkem nenáročná, a tak jsem byla nadmíru spokojená, jen ten suchý salám se mi nelíbil, protože takový jsem měla k obědu. Ke snídani jsme jednou měli pomazánku, jindy párky, müsli a dokonce i mléko, ale taky marmeládu nebo med v těch malých mističkách. Večeře byly taky fajn – gnocchi se špenátem a slaninou, rizoto s nevím čím, lečo s klobásou, plátek uzeného s bramborovou kaší (snad z opravdických brambor, nebo aspoň byla chutná)…

Na oběd jsme si brávali již zmiňovaný suchý salám, paštiku (Májka nebo Matěj, i když poslední dobou už nemusím ani toho) a konzervy tuňáka. Vyloudila jsem si i hroznové víno, rajčátka a třeba okurku.

Jak už bývá dobrým zvykem turistů – o dovolených se chlastá. V malém, ale zato pořád – každý den nejlépe ještě před snídaní je dobré dát si panáčka (nebo půlpanáčka pro ty, co méně vydrží), aby člověk neměl průjem nebo jiné potíže z místní vody nebo jídla. Za tímto účelem jsme si dovezli fernet a pro mě becherovku, ale měla jsem ji snad jen jednou, protože jsme si koupili místní alkohol – limoncello – a to mi chutnalo mnohem víc, neboť má méně alkoholu a na rozdíl od toho, které jsem okusila před lety, bylo i příjemně sladké a voňavé.

A co jsem nezmínila, tak tam byli komáři. A bylo jich fakt dost a hodně kousali. Starší zdravotní sestřičky, které tam byly s námi, se stříkaly všelijakým tím sajrajtem, což jsem odmítala. Jejich argument, že to je možná lepší než od komárů přenášejících například malárii něco chytit, mě ale celkem zviklal. I tak jsem na sebe žádné jedy patlat nechtěla a raději jsem se občas „navoněla“ australským olejem tea tree a zapalovala listy eukalyptu, které pořádně kouří a špatně hoří, ale zřejmě komáry zahání.

čtvrtek 28. srpna 2014

Páteční cesta na dovolenou

Na nádraží si kupuju časopis a jedeme vlakem do Brna. Háčkuju dlouho chystaný šátek se čtverci, taky je to na dlouhou dobu naposledy – na dovolené na háčkování nebo nudu nebude vůbec čas. Jen tak tak stihnu každý den napsat pár poznámek a stejně to nakonec budu dohánět ve čtvrtek skoro před odjezdem.

Protože máme v Brně hodinu čas, jdeme se najíst k Číňanům do Vaňkovky. Kuře s houbama (takový ty co vypadají jako žampiony, ale chutnají úplně jinak) je super, akorát jsem si mohla všimnout, že příloha se platí zvlášť, takže to mám dražší než ostatní. Nojo, vesničan ve městě. Je vidět, že už se dlouho nestravuju tímto způsobem.

V Brně na Zvonařce chvilku hledáme to správný nástupiště - je až úplně vzadu. Průvodce nás ujišťuje: „Budu se o vás starat, hejčkat si vás.“ Umí tak prímově navodit atmosféru dovolený, že se hned mnohem víc těším. Hodlám si dovolenou parádně užít a zapomenout na všechny stresy a starosti z práce i jinak. Dala jsem si jen jediný předsevzetí (nebo úkol) koupat se co nejvíc – kdykoliv budu moci!

Sedím s Lenkou - fajn holka asi tak stará jako já - takže pohoda. Moc se nebavíme, ale aspoň trochu. Posledních pár let můžu v autobuse luštit křížovky, háčkovat nebo plést a chvilkama i číst, když se nemusím soustředit na úplně mrňavá písmenka a jedeme víceméně rovně. Ač velký nepřítel klimatizace, v autobuse ji velebím. Dříve mi bývalo špatně. Na druhou stranu díky kinedrylu jsem vždycky pěkně usnula a teď s tím mívám potíže, ale aspoň už mě nebolí hlava, nemusím se ládovat prášky a dokonce se můžu i bavit několika způsoby. Usnout se mi nakonec přece jen podaří. Ale to až po filmu. U Podivného dědictví se parádně bavím. Možná ani ne tak díky filmu jako tomu, že konečně někam vypadnu a trochu se uvolním. Jinak z hlášek se mi líbily třeba tyhle:

Něco odrecituje. „To byl chvalozpěv. Walt Whitman, básník.“ Borec mu podá ruku a představí se.

„Jenom se umyju a oblíknu.“ „Umyješ? Proč?“ „Teď na jaře?“

„Mravenci tu nejsou tak pilní jako jinde.“ „Můžeš rovnou říct, že jsou tu chytřejší.“

Dva chlapi kopou vedle ležícího koně jámu. „Chlapci, přestaňte kopat… ehm, studnu?“

Libeňský čaroděj (**)

Trochu nanicovatá půlhodinová pohádka o dvou strašidlech – vodníku Břehulákovi (Jan Kotva) a čertovi Rohatej (Tomáš Töpfer)) a důvěřivém knihvazači Johánkovi (Lukáš Hlavica)), který má rád Markétku (Lucii Trmíkové)), ale chce si ji vzít, až bude opravdovým majstrem.

Scénář napsal Zdeněk Zábranský. Za zmínku ještě stojí známá výtvarnice loutek Šárka Váchová). Na ČSFD má pohádka 27 % a já s tím docela souhlasím. Především mě zklamal název slibující jakéhosi čaroděje a ono nikde nic. Ani rok výroby 1988 není omluvou. I z té doby jsou moc pěkné pohádky.

středa 27. srpna 2014

K moři s Kudrnou

Dnešním dnem počínaje pro vás mám malý cestovatelský seriálek. Tentokrát se spolu vypravíme na Elbu, kde jsem strávila velice příjemný týden v polovině srpna (od 8. do 17. srpna 2014). Hned v úvodu musím udělat malou reklamu cestovní kanceláři, se kterou jsme vyrazili, protože se mi to moc líbilo. Bylo to super naplánované a promyšlené a… No, abych jenom nepěla samou chválu, tak podle jedné z charakteristik lidí jsem Íčko – o tom se dočtete více na mém blogu Angelika čarodějka – a Íčku se líbí všude, když jsou tam lidi! A druhá věc – měli jsme senzačního průvodce, vlastně rovnou dva, ale ten druhý se zas tak moc neprojevoval, ale když byl na něco dotázán, nebo nás měl na starost, bylo vidět, že je to člověk na pravém místě.

S Kudrnou jsem někam jela poprvé, a tak jsem vůbec nevěděla, co mám čekat. O nic jsem se nestarala, celý zájezd mi zařídili jiní. Věděla jsem jenom, že jedu na Elbu a zběžně si pročetla, co všechno uvidíme. Jenže toho bylo takové množství, že jsem si to stejně nepamatovala a jako obvykle jsem měla tolik práce, že na podrobnější studium nebyl čas.

Nejdřív bych vám ráda řekla něco o Kudrnovi, protože si myslím, že to stojí za to. On je totiž zvláštní, zajímavej a divnej… ale tak pěkně. Jejich materiály nejsou typické ve stylu „náš zákazník – náš pán“ nebo „óóó veliký náš zákazníku“, ale spíš takové přátelské „Ahoj, ty chceš s náma na výlet? Paráda, tak pojď, nasedni a my ti všechno ukážem, s náma si to užiješ.“ Musím říct, že se mi tenhle styl líbí. Co líbí, miluju ho!

Už na vysoký se mi víc líbili učitelé a lektoři kurzů, kteří nám poamericku řekli, ať jim tykáme (nebo vykáme, ale říkáme křestním jménem). Má to svá úskalí, jasně, ale výhod nepočítaně. Mimo jiné je vidět, že se ten člověk nad vás nepovyšuje. Jasně, taky k vám nechová bůhvíjakou úctu, ale upřímně – kdo k vám jako zákazníkovi dneska nějakou zvlášť velkou úctu chová? Když je fakt velká, je to většinou jen přetvářka.

Název Kudrna je jménem brněnského kolomazníka, ale tvořílkové a hračičky vymysleli i různé varianty, co by to tak mohlo znamenat, např. KUDRNA = Kamárádství Úsměv Dobrodružství Recese Nápady Atd… Nebo Kudrnovy zájezdy jsou: Kreativní Unikátní Dobrodružné Rozmanité Neobyčejné Akční.

Z jejich stránek bych ještě zmínila, že klub cestovatelů a romantiků Kudrna vznikl v roce 1979. Také tam píší: „Abyste toho s sebou nevláčeli ani málo ani moc, obdržíte nejpozději 2 týdny před odjezdem tzv. Rodokaps (rozum do kapsy) se spoustou užitečných pokynů a rad týkajících se také peněz, víz, podrobného programu apod.“ A pak nám přišlo, že si máme vzít „Neprofukavou bundu s kapucí.“ – Zajímavé slovo neprofukavou. „Špunty do uší – neváží nic, nestojí nic a mohou být nedocenitelné.“ – Neměla jsem, ale naštěstí chrápání našeho souseda sice bylo trvalé, ale snesitelné. Co jsem rozhodně nedodržela byl následující odstaveček:

»Místo zvláštní garderóby na každý den si vezměte raději přípravek na praní v ruce. Ušetříte si fůru času při každodenním balení a skladování čistého a špinavého oblečení. Také budete příjemně překvapeni velikostí a hmotností vašich zavazadel. Jak říkala babička: „Vem si toho míň a raději přepírej.“« – K moři toho moc nepotřebuji, takže žádná velká gardéroba, ale určitě tam nemíním prát někde v ruce, stejně to obvykle stojí za pendrek takové přepírání. A nakonec na to ani nebyl čas, protože jsme pořád měli nějaký program.

Taky jsem se bavila, když jsem četla: „Mějte na paměti, že není špatného počasí, to jsme se na něj jen špatně připravili.“ či „Poznámka meteorologa: Každé počasí má své kouzlo!“

A teď už hurá na cestu…

Pohádkové proměny - 8. soutěžní otázka

a) V co se mění dívka z česko-bulharské pohádky Nevěsta s nejkrásnějšíma očima?
b) A v co se změní žena v pohádce O krásnej strige?

Odpovídat můžete až do příští středy 3. září, protože jsem otázku vystavila pozdě.

neděle 24. srpna 2014

Haškův pomník u Dolního Města, Zichpil a Orlík

V červenci jsme si udělali menší výlet na motorce a navštívili Humpolec a nedalekou zříceninu hradu Orlík. Cestou jsme se zastavili u pomníku Jaroslava Haška, který měl vloni sto třicáté výročí narození (*30. dubna 1883). Při této příležitosti mu Radomír Dvořák postavil dvoumetrovou sochu u Dolního Města. Osmnáctitunový pomník představuje rozřezanou hlavu známého spisovatele upravenou podle jeho vnuka Richarda, nos je vytesán podle Jarmilina (manželky Haška).

Ploché stěny zdobí citát ze Švejka v deseti jazycích, včetně hebrejštiny a čínštiny: „Život lidský, poslušně hlásím, pane obrelajtnant, je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu hadr.“ Kombinace jazyků má vyjadřovat smíření národů, které se údajně neměly moc v lásce.

Podobně jako Sherlock Holmes má i dobrý voják Švejk svou společnost, která pořádá setkání. Ať už ho máte rádi nebo nikoliv, důležitý je už proto, že je ve světě nejznámější českou literární postavou.

Naše další cesta vedla do již zmiňovaného Humpolce, kde jsme zaparkovali na náměstí, a vyrazili k malému domečku – Zichpilu. Nebudu se tu zbytečně rozepisovat, co najdete jinde, např. článek Skanzen Zichpil s hezkými fotkami.

Zkrátka zaplatili jsme nějaké směšné vstupné a prohlídli si malý domeček, který můžeme zařadit k navštíveným starým domečkům vedle Michalova statku v Pohledi a Štáflovy chalupy v Havlíčkově Brodě.

Pak jsme kousek popojeli a spíše intuitivně našli značku, která vede na zříceninu hradu Orlík. V motooblečení bylo pekelné horko, ale když si můžu přilbu zamknout do kufru, jsem vcelku spokojená. Znovu se odkážu na cizí blog a připojím vlastní trochu netradiční fotku.
 
Zdroje kousku textu: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/224333-hasek-je-na-roztrhani-ma-vlastni-pomnik-z-osmi-kusu/

sobota 23. srpna 2014

Chopok, Dereše a zvířátka

Podruhé jsem si pohory vzala až v pátek, protože jsme opět plánovaly Chopok, tentokrát trochu odjinud. Autobusem jsme se svezly na Srdiečko – o zastávku výše než je Trangoška – a po žluté vyrazily strmě vzhůru na Kosodrevinu, odhadem 400 metrů převýšení máme zdolat za půl hodiny. Kosodrevina je obrovský pomalu se rozpadající hotel vedle něhož stojí chata Kocka. Za 170 gramů parených buchet chtějí 4,50 €. Mlsně se olizuji, ale čekám až na kopec do Kamenné chaty.

Stále po žluté lezeme na Chopok. Je krásně slunečně, ale relativně chladno, aspoň se dá ten výstup zvládnout. Asi v půlce kopce vidíme sviště, ale jen tak zdálky, že je fotit skoro nemá cenu. V poledne jsme nahoře a cpeme se buchtama, ale až po zaslouženém výstupu na vrchol Chopku (2024 m). Venku před chatou je 11°C

Po červené jdeme na Dereše (2004 m) a potom přes sedlo Poľany na stejnojmenný vrchol (1890 m) a do Krížského sedla (1775 m) – krajina je čím dál zelenější a čím více se vzdalujeme od lanovky na Chopok, tím ubývá lidí. Jsme spokojené, už jsme si na jejich nepřítomnost zvykly. Žádné povykující děti a okřikující rodiče. Jen kamzíci. No fakt!

Kamzíci prchnou, ale krajina je pořád nádherná! Říkáme si, jak báječné by bylo jít vrcholovku. Někde vystoupat celé to převýšení a pak jít jen po hřebenech s přespáváním v chatách. Za nocleh chtěli snad jen 12 € (přes 340 Kč), což není zase až tak tragická cena.

Postupným – spíše pozvolným klesáním – jdeme přes Drevenici pod Derešemi (1503 m), sedlo Príslop a Odbočku na Chopok až zase na Srdiečko (1216 m). Kde se bavíme při pozorování rádoby turistů, kteří přemýšlí, kudy nahoru a kde by se tu dalo přespat. Překvapuje je, že Ďumbier je tolik do kopce. Zdá se, že jsou poněkud opilí a možná dokonce zabloudili, protože na horaly rozhodně nevypadají. Důchodkyně, kterých se ptají na cestu, se jim smějí otevřeně - div, že si na ně neukaují - my se to alespoň snažíme skrývat. A taky se tvářit, že my Češi nejsme, protože s těmahle nic společného nemáme - my si pěkně dopředu najdeme ubytování, trasu i převýšení a teprve potom vyrazíme. Ale je pravdou, že jim maličko závidím... tu lehkovážnost a hloupost - vyrazit prostě jen tak někam do hor. Možná by mě to taky lákalo a možná jsem na to moc zodpovědná.


P. S.: Za všechny fotky v tomto seriálu Nízkých Tater děkuji IF.

pátek 22. srpna 2014

Chopok a Ďumbier nebo obráceně?

Hned druhý den (v roce 2007) jsme vyrazily na jednu z těžších túr. Z chaty Bjőrnson jsme šly směrem k chatě Koliesko a uhnuly jsme doprava a po modré turistické značce (dále už budu psát jenom barvy) vylezly na rozcestí Pod Orľou skalou. Pokračovaly jsme na Lukovou a na Chopok, kde jsme se zastavily v Kamenné chatě pod Chopkom (to je celý název), která leží v nadmořské výšce dva tisíce metrů. Daly jsme si výtečný horský bylinkový čaj a mě zlákaly buchty dělané na páře. My Češi jim běžně říkáme sladké kynuté knedlíky. Stály osmdesát korun a byly jen tři, ale zato opravdu veliké.
Mrška

Ačkoliv byla mlha, vylezly jsme na vrchol, který má podle mapy 2023,5 m n. m. Cesta byla kamenitá a vyrovnaná jako magistrála ve Vysokých Tatrách. Dá se po ní chodit i s dětma, jak jsme měly možnost vidět při letošní návštěvě. Z Chopku jsme šly na Demänovské sedlo (1756 m n. m.) a odtud pozvolna ťapaly na Ďumbier, nejvyšší horu Nízkých Tater. Je vysoký 2043,4 metrů. Nahoře jsme posvačily a trochu zmokly, než jsme vyndaly pláštěnky. Kousek jsme se vrátily stejnou cestou a pak šly po zelené do Široké doliny. Byl to docela hodně velkej sešup. Po červené jsme se dostaly na Peknou vyhliadku a pak hledaly přepojovací traverz a cestu kolem sjezdovky, k chatě Koliesko jsme trefily už i bez mapy.

A už jsme u letošního povídání. Ve středu (2. 7.) jsme buzeny slovy: „Vstávejte, koláčky vás čekaj.“ Hned je ráno krásnější. Autobusem jedeme do Trangošky (1120 m), odkud jdeme po zelené na Chatu M. R. Štefánika, která je pod Ďumbierom ve výšce 1740 metrů. Někde je označena jako „mrška“. Nejprve je krásně, jak můžete vidět na fotkách, ale pak přijde mlha a je sychravo. Choulíme se do bund a na hlavu si uvazujme šátky nebo nasazujeme kapuce. V chatě si s chutí dáme bylinkový čaj za euro dvacet. Mám chuť na sladké knedlíky, ale ne za 5 €. Když v jedenáct odcházíme, ještě si všimnu turistických vizitek.

Po červené jdeme nejprve do Krúpového sedla a pak na Ďumbier (2046 - hezké, jak se údaje liší, že?). Utěšujeme se tím, že je stejný jako před lety – taky v mlze! Na vrchol to máme dvacet minut. Při pohledu na cedulku se jmény dvou skoro třicetiletých Milanů mě trochu mrazí. Co se asi tak mohlo stát v dubnu 2001, že navždy zůstali v náruči hor?

Zaujal mě výrok napsaný na téže cedulce, že hory jsou výzvou už jen tím, že existují.

Stále po červené pokračujeme na Chopok (2024 m). Kamenná chata pod Chopkom je ve výšce rovných dvou tisíc metrů. Venku je 6°C. Opět si dáváme horský čaj a je ještě lepší než na předcházející chatě. I se nám tu více líbí. Je to tu takové útulnější, na stolech jsou dokonce čerstvé růže. Ono, když je tu lanovka, je to asi jednodušší. Dáváme si pařené buchty s máslem a ořechy za 3,20 €. Jsou vynikající.

Dolů jdeme po žluté. Chvilku prší. Sotva si ale nandáme pláštěnky, je po všem. Za celý týden pláštěnky vůbec nevyužijeme. Pokračujeme dolů na Srdiečko a pak na Trangošku, protože nevíme, kde zastavuje autobus a jsme z toho nervózní. Cestou jsme dneska viděly myšku a zajíčka.

čtvrtek 21. srpna 2014

Pusté (2007)

Od Grand hotelu jedeme autobusem k Demänovskej jaskyni slobody. Jdeme po zelené značce a někde míjíme Demänovskou jaskyni mieru a Suchou jaskyni. pokračujeme dolinou Vyvieranie, která nás uchvacuje. Mezi skalami tyčícími se po obou stranách potůčku se klikatí pěšinka, které se snažíme držet. Okolí mi připomíná údolí řeky Doubravy u Chotěboře. Brodit naštěstí nemusíme, ale přelejzání přes kameny si užíváme až až. Bavilo mě to a zase to bylo nějaké vzrušení a změna. Do vody jsme nežuchly ani jedna.

Po zábavné části nás čekalo ostřejší stoupání a po necelých dvou hodinách chůze od zastávky autobusu jsme v Iľanovském sedle (1253 m). Schováváme se v lesíku a obědváme. Po žluté pokračujeme na sedlo Machnaté (1450 m) a dále po modré na vrchol kopce Pusté (1500).

Po modré zvolna slézáme, až na závěr je kopec trochu strmější. Je to fantastická cesta. Ti čtyři, co šli proti nám, to tak hezké neměli. Je to lepší jít tímto směrem.

Veporské vrchy

Vstáváme v 5:45. Moc se mi nechce. Autobusem jedeme na Tlstý javor a na trasu vyrážíme a v sedm ráno. Brzy zjistíme, jak to chodí ve Veporských vrších – „značka je jen zřídka a na rozcestí téměř nikde. Štve nás to, ale děláme si z toho srandu: třeba že značku malují jenom na smrky. I červená je málo či špatně značená.“ Takže to máme tak trochu jako bojovku. Právě po červené jdeme na Kysucu (925 m n. m.), kde v posvátné úctě pozorujeme stádo bílých oveček a baču se zelenou čepičkou, a pak přes Tri chotáre na Klenovský vepor (1338 m). Potom klesáme do sedla pod Vartou a dále do sedla Machniarka, po žluté jdeme do Pohronské Polhory.

Ráda bych vám představila Veporské vrchy, které u nás nejsou obecně známé. O Tatrách a Fatře a Slovenském ráji ví leckdo, ale Slovenský kras a Veporské vrchy patří k těm opomíjeným. Má to své výhody i nevýhody. K těm horším stránkám patří třeba již zmiňované horší značení, k přednostem to, že máte možnost zabloudit, protože nejdete ve štrúdlu lidí jako na magistrále v Tatrách. Takže vám stále nikdo nedýchá na záda, nedeptá vás bušením turistických holí o chodník a snahou předejít vás v tom nejméně vhodném místě. Můžete se v klidu rozhlížet krajinou a vychutnávat si poklidnou dovolenou.

Veporské vrchy jsou součástí Slovenského rudohoří a jejich nejvyšším vrcholem je Fabova hoľa (1438,8 m n. m.), na kterou jsme nevystoupaly. Nejvýraznějším kopcem je již zmiňovaný Klenovský Vepor. Krásné fotky můžete najít např. na stránkách Duší Karpat.


Tak má vypadat rozcestník ;-)
Veporské vrchy leží jižně blízko Nízkých Tater a během letošní dovolené jsme do nich párkrát vyrazily. Třeba ve čtvrtek 3. července. Vlakem za 2,50 € jsme se svezly do jedenáct kilometrů vzdálené místní části Podbrezové nazvané Lopej. Po zelené jdeme k vodopádům a Kelemenovu tunelu, který je technickou památkou a raritou, protože je to snad jediný tunel na lesní cestě. Byl postaven v roce 1928. Z 280 cm byl v roce 1971 rozšířen na 440 centimetrů, vysoký je 435 cm a dlouhý 41,5 metrů, což se mi moc nezdá. Nachází se ve výšce 875 metrů nad mořem a uvnitř něj jsou malé krápníčky.
 

Modrofialový slimák
Po zelené pokračujeme do sedla pod Hrbom, kde sice je chata, ale jednak nic nemají, a jednak jsou nepříjemní a pak už po červené půl hodiny vzhůru na Hrb (1255 m). Skvělý název pro geografický střed Slovenska, že?

Nahoře je v kovové schránce vrcholová kniha, kterou si zvědavě prohlížím, kromě nesmyslů nacházím i pár vtipných záznamů, třeba že sem vylezl medveď s mačkou, ale tu bylo treba potlačiť za riťku. Nebo že sem vyliezol iba kocúr, lebo mačke sa šmýkalo.

Ještě si uděláme hodinovou odbočku po červené na Vepor (1277 m) a pak jdeme zase zpátky až k Chatě pod Hrbom. Cestou dolů potkáme pár maníků drápajících se vzhůru bez batohů a pořádných bot – sama mám botasky, ale ne jakési podezřelé tenisky – prý dnes udělají střed Slovenska, zítra Evropy (už nevím který mysleli) a pak střed vesmíru = místo, odkud pochází. Pokud se chcete něco víc dozvědět o středu Evropy – myslím, že to je zajímavé počtení – nabídne vám ho článek Kde v Česku leží střed Evropy?

Od Chaty pod Hrbom vyrážím po modré do Ľubietová. A autobusem pak hurá do hotelu.

středa 20. srpna 2014

Čím víc zkušeností, tím… hůř?

Nedávno jsme s kámošem vedli takovou filozofickou debatu, jestli jsou zkušenosti dobré nebo špatné. Jestli je lepší mít víc zkušeností nebo míň.

Obecně jsme se shodli, že zkušenosti jsou pozitivní. Čím více máte zkušeností, tím lepší jste kuchař, motorkář i učitel. To je vlastně jedno. Když už jste se několikrát popasovali s přesolenou nebo přepepřenou omáčkou, obtížnými dopravními situacemi, „hady“ na silnici, zlobivými a neposlušnými dětmi, půjde vám to příště pravděpodobně lépe, protože už máte některé strategie zvládání potíží vyzkoušené a ověřené a jiné jste naopak zavrhli.

Někdy stačí třeba jen mírné zkušenosti s libovolnou ruční prací, abyste věděli, proč si druzí svého výtvoru tolik cení. Když umíte kreslit tužkou, víte, že malba pastelem taky zabere hodně času. Lakování dveří vám otevře oči ohledně nutných prací kolem domu. Ale jak je to s chlapama? Platí čím víc, tím líp? Tím nemyslím nutně chodit, randit nebo dokonce spát, spíš tak celkově. Je na tom lépe žena, která se vdá řekněme za třetího partnera, nebo ta, jež si vezme hned toho prvního?

A tady jsme se v názoru rozcházeli. On tvrdil, že ta první ví, co chce, a tudíž si dovede lépe vybrat – upřímně, ne každý má velký výběr a ne každé se do výběru dostane přesně to, co by si přála. Přirovnám-li to k autům – vím, že bych si vybrala porsche, ale jaksi není v mých finančních možnostech (možná tak modýlek).

Já naopak váhala, jestli přibývající zkušenosti a věk nesnižují spokojenost celkově. Řekněme, že v patnácti stačilo, když vás kluk pozval na zmrzlinu, ve třiceti po něm ale chceme slušný příjem, lásku k dětem, nějakou tu snahu doma o domácnost, výlety nebo dovolené a mnoho dalších. Možná časem požadavky zase klesají, když je hledání dostatečně dlouho neúspěšné, ale třeba na sobě spíš pozoruju, že než bych se smířila s tím, že jsem asi až pátá v pořadí důležitosti, budu radši do smrti sama. A jak tak člověk během svého života vidí u kamarádek romantické, zábavné a turisticky naladěné muže, začíná různé vlastnosti přidávat do svého nekonečného seznamu požadavků, aniž by akceptoval, že ten třeba doma s ničím nepomůže, ten nechce mít děti a ten poslední je cholerik nebo mrzout. Někdy mi naopak připadá, že holky, které si „můžou vybírat“ přebírají. Nic jim není dost dobré, protože by chtěly tu krásnou kombinaci romantického fešáka, který je elegánem ve společnosti, kdy na něj všechny přítomné dámy jen užasle koukají a smějí se jeho vtipům. Dokáže udělat dokonalou romantickou večeři a atmosféru, zhlédnout se svou drahou ženou libovolný film bez ironických poznámek o tom, že to by takhle nešlo kvůli fyzikálním zákonům. A dá se s ním jet k moři, kde se klidně celý týden válí na pláži, nebo do hor a do divočiny a nemá trauma z toho, že si zablátí botasky. Má rád zvířata, děti, svíčky, umí dělat dokonalé masáže, je báječný v posteli a rozumí všemu, o čem si zrovna chcete povídat. (Víc už mě toho nenapadlo. ;-))

Něco menšího krizový třetí den + odpověď na třetí otázku

Třetí den děláme obvykle odpočinkový. Nevím, jak je to možné, ale zpravidla nás k tomu donutí i počasí – prší. Tehdy jsme vyrazily po žluté kolem hotelu Ostredok na stejnojmenný kopec a cestou sbíraly borůvky. Letos jich bylo jen málo zralých, tak jsme se moc nenamlsaly. Výstup byl pohodový, protože kopec má pouhých 1167,4 metrů. Pokračovaly jsme na Stodôlky a cestou si prohlédly symbolický cintorín (tedy hřbitov). Kolem poletovala spousta motýlků a jeden se na mně dokonce posadil. Vcelku šíleným kopečkem jsme slezly k Demänovské jaskyni slobody, u níž jsme poobědvaly, a po modré jsme se mírným stoupáním vrátily k Vrbickému plesu, které je nedaleko naší chaty. Obdivujeme kachnu s kachňátky a házíme jim drobečky. A protože jsme u chaty brzy, bereme si věci ven a jdeme se opalovat na sjezdovku.

Tak mě napadá – proč by měl být třetí den krizový?

Poslední červnový den roku 2014 jsme vyrazily jen po okolí, protože hlásili déšť a bouřky. Nejprve jsme si k snídani koupily koláčky a pak chtěly jít plavat do místního bazénu, jenže ten je zrovna zavřený. Dopoledne prší, a tak sedíme doma. Odpoledne se jdeme podívat do Horehronského múzea na náměstí. Vstupné je jedno euro na osobu a dovnitř s námi jde průvodkyně. Zpočátku to vypadá, že je jen dozor, ale protože se dost ptám, nakonec se rozpovídá a je to úplně super.

Muzeum je malé, ale útulné. Najdete v něm spoustu věcí a jen trochu textu – výklad průvodkyně se tedy hodí. Spatřit můžete pomůcky na modrotisk (myslela jsem, že se na látku nanáší ta modrá barva „razítkem“, ne že se nanese něco, co ji odpuzuje, a pak se to do té modré namočí celé!), piesty na pranie (vypadají jako prkýnka na krájení zeleniny), boty, sudy a kádě, přeslici a kolovrátek na zpracování lnu, kramle na vyčesávání vlny, šindele na střechu… a mnoho dalšího. Moc se mi líbí zouvák na holínky ve tvaru brouka. Vtipné je smaltované nádobí, které je uděláno tak, aby co nejvěrněji napodobilo porcelán. Opravdu to skoro nejde poznat.


Lesní kaplička z jedlové kúry
Protože to vypadá, že se počasí zase tak moc nezkazí, vyrážíme autobusem do Čierného Balogu, odkud jdeme pěšky do Vydrovskej doliny, abychom si prohlédly Lesnický skanzen. Nejdřív mi to zní tak nějak divně, ale pak jsem úplně nadšená! V roce 2002 přišel státní podnik Lesy SR Banská Bystrica s myšlenkou jedinečného lesnického muzea v přírodě. Naučný chodník má délku pouhých 3,3 kilometrů, zato ale 75 naučných zastávek – trochu víc čtení, které skutečně zabere dost času, ale stojí za to (vážně!). Dozvíte se něco o historii lesnictví, tajemstvích lesa, jeho ochraně a pěstování stromů, ale také (ještě před skanzenem) o dřívějším oblečení nebo nářečích, o slavných osobnostech, přípravě jídla…
Zavěšené kameny - význam nám uniká.

Jednou z důležitých osobností je zde Jozef Dekret Matejovie (1774–1841), který v lesích zavedl užívání obouruční pily místo sekery a z Oravy sem roku 1820 dovezl brambory, takže už nebyl hlad a výrazně se zjednodušil život místních lidí. Se zdejším krajem souvisí i dva spisovatelé: Ladislav Ťažký s poeticky nazvaným dílem V královstve zelenej bohyne a Peter Kováčik s díly Svätý z Handlóv a Nevera po slovensky, což bylo i zfilmováno. Rozesmálo mě přísloví: Od roboti aj kone kapú. Zajímavé je, že v Dobroči je 110 rodin s příjmením Kováčik, takže od roku 2001 dělají každoroční střetnutí lidí s tímto příjmením.

Mimo jiné tam najdete i odpověď na třetí soutěžní otázku - V jakém prostředí jich je výrazně méně choroboplodných bakterií než ve městě? A kolik jich tam je?


Podle jedné z cedulí odfiltruje jeden hektar smrkového lesa za rok 32 tun tuhých látek. A kromě toho, že stromy vyrábí kyslík, chrání před hlukem a pomáhají odstraňovat radioaktivitu, má jeden metr krychlový údajně jen 500 bakterií oproti 36000 v městském vzduchu.

Domů – do hotelu – jedeme až v devět, protože nám dřívější autobus frnknul – pravděpodobně jel o něco dříve a ujel nám přímo před nosem, protože na zastávku jsme dorazily včas.

úterý 19. srpna 2014

Pohorky

„Na hory – jedině pohory!“ To je tak trochu mamky heslo. Poslušně si je vždycky beru, protože skutečně pěkně drží kotník a moc nekloužou ani na vlhkých kamenech. Jenže moje HI-TEC jsou děsně těžký. Pravda, taky téměř nepromokají, protože jsou kompletně kožené, ale dost mi odírají nohu nad patou, i když do nich nosím tlusté froté ponožky. Takže když můžu, s chutí je odložím a vrátím se zpět ke svým botaskám. Na Prestige jsem už dlouho zvyklá a připadají mi pohodlné.

Před sedmi lety jsem do deníku doslova napsala: „První setkání s pohorkami není z mé strany příliš radostné. Jsou těžký a tvrdý.“ Z jejich strany hádám taky žádná radost nebyla. A letos to mám velice podobně. Beru si je jen dvakrát za týden – dle odhadu na těžší túry. Jednou na Zadnú hoľu a podruhé na Chopok. Kdybyste si měli kupovat boty dnes – snadno na webu najdete různá doporučení, jak nejlépe vybrat. Podívat se můžete například na stránky Hanibala nebo cestovní kanceláře Mundo.

A teď už k letošnímu turističení: Druhý den jsme autobusem vyrazily do sedla Čertovice (1238 m n. m.). Boty vnímám podobně negativně jako před lety – však mám taky pořád ty samé – „zdají se mi těžké a zatěžují kolena.“ Na silnici mě zaujme trojúhelníková značka s vykřičníkem a dodatkovou tabulkou „rampa“. Marně si lámu hlavu, jak může být na silnici rampa. Představuji si ji jako takovou tu skákací pro lyže. Později se dovtípíme, že se tím zřejmě rozuměla závora, která je kousek za zatáčkou přes cestu. Naše dnešní túra by měla trvat šest hodin. Nejprve jdeme do sedla Lenivá a pak do Bacúšského. Potom k útulně Ramža, která nás zaujme svou velikostí – určitě by se tam vešlo takových deset lidí – a navíc tam jsou kamínka. Tohle by chtělo na Šumavě! Poobědváme a pokračujeme na Havraniu poľanu (1400 m n. m.) a do sedla Homôlka. Z vrcholu Zadná hoľa pak strmě klesáme po zelené do Polomky.

pondělí 18. srpna 2014

Ostrovy - 7. soutěžní otázka

Tentokrát se podíváme na trošku dějepisu a zeměpisu najednou. Ve Středozemním moři jsou dva ostrovy, na nichž po nějakou dobu pobývali dva členové císařských stavů, kteří spolu ovšem nebyli v žádném vztahu (manželství a tak). Jak se tyto dva ostrovy jmenují a jak se jmenují ti dva lidé. Ještě můžu prozradit, že se na ostrov vraceli buď opakovaně, nebo tam strávili déle než sto dní v kuse.

čtvrtek 14. srpna 2014

Kouzelnice od Křídového potoka (**)

Pohádku napsala Milena Medová a vypráví ji zahradník/tulák Ladislav Mrkvička. Madlenku Loukotovou hraje Milena Dvorská. Do její dcery Lidušky (Jindry Bartošové) se zakoukal syn rychtáře Cyril (Pavel Trávníček, a protože ona o něj nestojí, kují na její mámu rychtářovic pykle. Rychtáře hraje Josef Větrovec. Liduška má totiž ráda panského kočího (Jiřího Schwarze), který její lásku opětuje. Jan Teplý hraje hospodského.

Zapomněla jsem, že jde o tuhle pohádku, ale víceméně si pamatuji její děj. Panstvo se snaží nařknout Madlenku z čarodějnictví, protože je štve, že se všichni chodí radit s ní, protože rozumí bylinkám, místo, aby se obrátili na městskou radu. Bohužel nic moc dalšího se tam neodehraje. Zřejmě i proto má pohádka na ČSFD 57 %. Je z roku 1988 a trvá 40 minut, což je taková přijatelná délka.

pondělí 11. srpna 2014

Sultán - 6. soutěžní otázka

Našla jsem plyšovýho pejska, a protože mi ho bylo líto, vzala jsem ho domů. Pojmenovala jsem ho Sultán. Proč?

P. S.: A nebylo to jen náhodou.


Aktuální počty bodů (bez 5. otázky):
  • Kamil 9,
  • Happy 7,
  • Veber 5.

čtvrtek 7. srpna 2014

Múdra princezná (***)

Pohádka vznikla na námět divadelní hry K. M. Walló a scénář k ní napsal Milan Lasica. Jeho dceru Dorinu hraje Jana Nagyová. Hlavním mužským hrdinou je Ján Kroner, zahradník Jurko a zároveň princ z Transylvánie. Jeho kamaráda a možná i bratra Borka hraje Ivan Vojtek. Zuzana Tlučková známá ze seriálu Susedia hraje Lenu, princezninu sestřenici. Krále hraje Peter Debnár. Prince Filipiniho hraje Marian Labuda, který je skutečně vtipný. V roli komorníka můžete vidět Ľubu Gregora“ a loupežníka s čertem představuje Ivo Gogál.

V pohádce si užijete trochu srandy a spoustu písniček.

„Dovolte otec, diktovat chcem ja.“
„Výborne. Veď každá žena chce len diktovať. Tak diktuj, keď z toho máš takový požitok.“

Pohádka vznikla v roce 1984. Rozhodovala jsem se mezi dvěma a třemi hvězdičkami. Je to totiž pěkná pohádka, ale že by v ní bylo nějaké super poučení a moudrost nebo humor, to snad ani ne. Podle názvu bych od pohádky čekala trochu více, ačkoliv princezna skutečně moudrá byla. Jen způsob jakým přelstila čerta byl poněkud divný a možná poplatný režimu. Proč by čert nedokázal zničit něco, co vytvořil člověk tvrdou prací?

Na ČSFD je hodinová pohádka nesprávně označena jako 73 minutová. Má 61 %, což je myslím celkem dobré hodnocení pro pohádku.

Brezno

Když jsme se první den vrátily z túry do Brezna, nakoukly jsme na starý hřbitov, kde mě fascinují staré zubožené hrobky. Škoda, že se o takovou krásu nikdo nestará! Zajímavý je i nedaleký kostel.

Nyní bych vám ráda pověděla něco o městě jako takovém. Brezno se v letech 1927–1948 jmenovalo Brezno nad Hronom, protože se rozkládá v v údolí horního toku řeky Hron, jižně od Nízkých Tater a severně od Slovenského rudohoří. Nachází se v Banskobystrickém kraji na Slovensku. V roce 2007 zde žilo téměř 22 tisíc obyvatel. První písemná zmínka pochází z roku 1265.

Mimochodem v České republice také máme Březno a hned dvě – obec v okrese Chomutov a městys v okrese Mladá Boleslav. V okrese Most se nachází obec Malé Březno a druhá taková je v okrese Ústí nad Labem. V tomtéž okrese je ještě obec Velké Březno. Ale to ještě není všechno Březno se nazývá část města Postoloprty v okrese Louny a část obce Velemín v okrese Litoměřice. Na mapě najdeme též Krásné Březno, coby součást Ústí nad Labem, a Vysoké Březno, které je částí obce Malé Březno v okrese Most. Pěkný zmatek, ne?
 
Z historie bych ráda zmínila, že v roce 1517 bylo město vyrabováno a vypáleno, popelem tehdy lehl i dřevěný kostel na náměstí. Další strašný požár vypukl v dubnu 1779 a shořelo při něm přes sto domů, kostel na Dúbravke, fara, radnice, hostinec, pivovar a tři ze čtyř bran městského opevnění.

Název Brezno byl poprvé použit v listině z roku 1560, která řešila spor města s okolními hradními panstvími. Nejznámější postavou breznovské historie je Bombura, ozbrojený rytíř v městském znaku, kterému legendy připisují záchranu města před Turky.

Brezno má mnoho zajímavých osobností, kterými se může pochlubit, leč pro nás asi mnoho z nich bude víceméně neznámých: slovenská akademická malířka Zlatica Balažovjech Klincová se svými více než tisíci obrazy malovanými akvarelem, pastely a kombinovanou technikou, rektor reformační školy v Brezně Izák Caban, zakládající člen Matice slovenskej Ján Čipka, průkopník moderního hospodářství a nejvýznamnější osobnost slovenského lesnictví v 19. století Jozef Dekrét Matejovie, autor Prostonárodních slovenských pověstí Pavol Dobšinský, básník, prozaik a publicista Igor Gallo, humorista a vysokoškolský pedagog Ján Grexa, zpěvák a skladatel Pavol Habera (toho byste znát mohli – narodil se 12. 4. 1962 právě v Brezně), lékař a spisovatel MUDr. Ervín Holéczy byl ředitelem místní nemocnice, textilní výtvarnice, dramatička a scénáristka Elena Holéczyová, vlastivědný pracovník a autor knihy Brezno a jeho okolie z roku 1928 Anton Hreblay, dramatik Ján Chalupka, spisovatel František Kreutz, básník a pedagog zabývající se rody ostružin, máty a růže Samuel Kupčok, první podpředseda Matice slovenskej Karol Kuzmány, první předseda Matice slovenskej Michal Matunák, spisovatel, teolog a kazatel Ján Milochovský, sochař Štefan Padlička, vysokoškolský profesor a teoretik výtvarného umění Ľudovít Petránsky, básník a spisovatel Ján Pohronský (vl. jménem Pemer), novinář Gabriel Rapoš byl synem Karla Rapoša, jenž napsal Kuzmányho životopis, a zetěm spisovatele a kněze Martina Rázusa, po němž je pojmenovaná ulice, v níž jsme bydlely. K významným osobnostem patří spisovatel Ján Simonides, básník a literární vědec Ladislav Šimon, spisovatel a kněz Matěj Tasler, jehož některé básně zhudebnil Vojtech Wick, prozaik a publicista Ladislav Ťažký, Adolf Peter Záturecký autor knihy Slovenské príslovia, porekadlá a úslovia a spisovatel Gustáv Kazimír Zechenter Laskomerský, který pokládal svůj pobyt v Brezne za nejkrásnější období svého života.
Co by se vám mohlo líbit při návštěvě Brezna a okolí?

Prohlídka města s devíti zastávkami u infopanelů. Na závěr můžete navštívit expozici Horehronského múzea, na kterou jsme se podívaly třetí kritický den. Podívat se můžete na nejvýše položený hrad na Pohroní – Ľupča – tyčící se nad obcí Slovenská Ľupča. Vzorky zajímavých minerálů pak můžete nalézt v blízké obci Ľubietová, jejíž dějiny jsou spjaty s hutnictvím a banictvím. Čiernohronská cesta historickým vláčkem z Chvatimechu do Čierneho Balogu (10 €) a pak do Vydrové vás může přijít celkem draho, ale údajně je to jedinečný zážitek, protože jste taženi parní lokomotivou. Řekla bych, že spíš pro děti nebo pro někoho, kdo nejezdí vlakem každý týden, ale budiž. Pak si můžete projít čtyři kilometry dlouhý naučný chodník vedoucí Lesnickým skanzenem. Čiernohronská železnička byla dlouhá 132 kilometrů. Do roku 1982 převážela dřevo a dřevorubce, později jí hrozil zánik. Dnes je rekonstruovaných 14 km kolejnic na úseku Chvatimech – Čierny Balog – Vydrovo. Železnička jezdí od 1. května do poloviny září denně i ve svátek.

V blízkém okolí se nachází Bystrianská jaskyne a Jaskyňa mŕtvych netopierov, která je třetí nejdelší a čtvrtá nejhlubší na Slovensku. Stránky města Brezno lákají na Salaš Zbojská – Zbojnícky dvor a od ní vedoucí naučný chodník zbojníka Jakuba Surovca, který vás zavede do Čertovej doliny s kaňonovitým dnem, vodopády a jeskyní. V roce 1715 se rodiče Jakuba Surovca usadili v tisovském Hámre a zplodili dva syny: Ondřeje, který se vyučil soukeníkem a mladšího Jakuba, který byl pro krádež ovcí vězněn v Rimavské Sobotě. Poté se opět věnoval salašnictví. Seznámil se s Martinom přezdívaným Poliak podle polského původu, který ho zlákal na zbojnictví na jaře 1739. O rok později už si založil vlastní zbojnickou družinu a naopak se do ní přidal Poliak. Svůj rajón rozšířil od Lučenca, přes Oravu až po Nowy Targ a byl čím dál odvážnější. 16. září 1740 byl zraněný Jakub Surovec chycen v Lopušného krčme na území dnešní Pohronskej Polhory (S tímto názvem se ještě setkáte v dalším mém vyprávění z Nízkých Tater, neboť jsme tam byly.) Po výslechu byl odsouzen k smrti lámáním v kole. Rozsudek byl vykonán na šibeničním vrchu Viselnice nad Breznom. V Pohronskej Polhore se nachází starý hřbitov, který byl vyhlášen za chráněnou kulturní památku díky litinovým náhrobkům, které tvoří jednu z největších sbírek litinových křížů na Slovensku. Z Pohronskej Polhory se můžete vydat ozubnicovou železnicí, která je technickou památkou, do Tisovca a odtud například na kole na gotický Muránsky hrad, třetí nejvýše položený hrad na Slovensku.
Veselejší bude návštěva ovčí farmy Michalová, kde si můžete na vlastní kůži vyzkoušet kosení trávy, hrabání sena, „kálanie dreva“, jízdu na koni, zahánění ovcí nebo výrobu sýra.

V Podbrezové můžete navštívit Hutnícke múzeum v areálu Železiarní Podbrezová. Zajímavým zážitkem je unikátní použití kovu ve vnitřním vybavení kostela sv. Štefana v Podbrezovej.

V současné době je na stránkách města varování před bouřkami. V Brezně je vyhlášen 2. stupeň povodňové aktivity! Dnes 4. srpna 2014 od 12 do 21 hodiny byly očekávány přívalové deště. „S búrkami môžu byť spojené krátkodobé ale intenzívne lejaky.“ Takový srandovní výraz „lejaky“.
Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Brezno
http://cs.wikipedia.org/wiki/B%C5%99ezno
http://www.brezno.sk/
http://mesto.brezno.sk/osobnosti-mesta.phtml?id3=37287&original_idm=87604
http://www.zbojska.sk/
http://navstevnik.brezno.sk/tipy-na-vylety.phtml?id3=81643&original_idm=87581
http://www.brezno.sk/?id_menu=0&module_action__234760__id_ci=54991#m_234760

středa 6. srpna 2014

Podruhé v Nízkých Tatrách

Letos jsme bydlely v Brezně, odkud jsme vyrážely autobusy tam, kam se nám právě zachtělo, nebo kam nám to dovolilo počasí. Penzion Marína je hned u náměstí v Rázusovej ulici č. 1. Patří společnosti STAVO – Reall a my tak trochu nevíme, co od něj čekat, když nás upozorňují, že si pro pitnou vodu máme chodit do restaurace. Je to trochu otrava každý den běhat s kanystrem – hlavně proto, že večer přijíždíme pozdě a musíme myslet na to, že ráno budeme potřebovat vodu na snídani a s sebou na cestu (nekupujeme pet lahve) a hospoda bude zavřená. K dispozici tu jsou dva podkrovní apartmány. Televizi bychom snad ani nepotřebovaly, i bez dvou balkónů bychom se obešly, jen kdyby tam nebyla taková tma – čtení a psaní je v těchto podmínkách náročnější. Ale nakonec to vyřešíme přestěhováním nábytku a sezením u dveří na balkon, které slouží místo oken. Super je, že si ve městě můžeme snadno dokoupit něco k mlsání – třeba špek a vajíčka. To je potom večeřička!

Hned první den vyrážíme na procházku po okolí, kterou nám poradila pracovnice místního infocentra. Cestou okukuju černýš hajní, o kterém jsme před lety ve Slovenském krasu vtipkovaly, že to je ta kytka, co má fialový listy a žlutý květy! Ty květy zákeřně nejsou na vrcholku rostliny. Černýš hajní je poloparazitickou rostlinou. Sytě modrofialově zbarvené jsou mladé nezralé listy, v dospělosti budou zelené. Jak už jsem psala, vyvolávají iluzi květu. Jenom nevím, jestli jim to k něčemu je. V některých zemích, např. Litvě a Ukrajině, je považován za léčivku – sbírá se kvetoucí nať. Kvůli obsahu sloučeniny aukubin rostlina při sušení černá. Od této specifické vlastnosti je odvozeno české rodové jméno „černýš“. (Tak už se mu asi budu muset přestat smát.)

Překvapuje nás, kolik lidí vidíme sbírat rostlinky ve stráních. Jsme zvědavé, a tak se jdeme zeptat, co že to sbírají – kontryhel a řebříček. To, co nám voní jako máta, ale vypadá to divně, skutečně máta je, a tak se přidáme a sbíráme taky. Tady se to ještě může. Snad. Mírně se to zvrtne a nakonec si jí v hotelu sušíme plný stůl, na který jsme rozprostřely papíry. Ale takové báječné čajíčky k snídani jsme snad ještě nikde jinde neměly. Ještě že jsme utrhly i těch pár snítek mateřídoušky. Tu mám moc ráda. Jedna kolegyně z práce prý dělá výborný mátový sirup – někdy bych ho ráda vyzkoušela sama vyrobit.
Šplháme do pořádného kopce a skuhráme na vlastní nedostatečnou kondici. Letos jsem přípravu značně podcenila, resp. na ni nedošlo. Užíváme si prvních zvířátek.

A u vysílače objevíme lasičky. Nemají z nás zrovna radost – prskají a syčí, ale někdy to vypadá, že pózují. Možná jsou jen zvědavé, protože na nás každou chvilku nakukují. A také si spolu hrají.
 Zdroje:
vlastní deník
http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cern%C3%BD%C5%A1_hajn%C3%AD

úterý 5. srpna 2014

Krčakovo (Nízké Tatry, 2007)

V Nízkých Tatrách jsme si v roce 2007 udělaly i vycházku do oblasti Krčakovo k partyzánským bunkrům. Bylo to v lese a ještě dnes se pamatuji, jak jsme se k nim škrábaly do kopce, abychom zjistili, že to je šest chýší překvapivě upravených ze dřeva. Šlo jen o malé „domečky“ se dvěma prkny místo postele.

Když se tak dívám do svých poznámek, pršelo nám dokonce několikrát a třikrát jsme vycházely na túru až později.

pondělí 4. srpna 2014

Slang - 5. soutěžní otázka

Na motorkáře číhá při jízdě mnoho nebezpečí. Uhodnete čemu se říká „had“?

Ruční práce na dovolené

Při pročítání deníku i vlastním vzpomínání si uvědomuju, že před sedmi lety jsem v Nízkých Tatrách háčkovala modrou sukni bez návodu, kterou do dnešního dne nemám hotovou. Na svou omluvu mohu říci, že háčkování jsem v pohodě a snadno dokončila brzy, ale nějak se nemám k přišití spodničky. Ani ve snu by mě ale nenapadlo, že už je to dlouhých sedm let!

Letos jsem si do hor vzala pletení i háčkování… pracovala jsem totiž na dílkách pro kurz Pletky s králíkem, který pořádala společnost Vlnika v Bílé labuti v Praze. A jehož jsem lektorkou. Chtěla jsem návštěvnicím předvést, co všechno krásného a zajímavého se dá z takové volánkové příze udělat. Volánkové šály už jsou víceméně všeobecně známé. Na internetu se mi taky podařilo najít volánky na sukýnce pro děti, ale jinak? Nikde nic. A tak jsem si zkusila něco vymyslet sama. Výsledky mého snažení můžete posoudit na mých stránkách věnovaných tvorbě.

sobota 2. srpna 2014

Demänovská ľadová jaskyňa

Z Bjőrnsonu jsme se svezly autobusem k Demänovské ledové jeskyni. Vstupné bylo se studentskou slevou 160 Sk. (V současné době je to 7 €, což je 193 Kč, takže to za těch 7 let ani moc nezdražilo, když tehdy to bylo pro dospělé 180 Sk.) Dovnitř se pouštělo každých deset minut šedesát lidí, a přesto byla venku fronta. Vešly jsme se až do druhé skupinky. Měly jsme mladou brýlatou průvodkyni. Hned na úvod nás upozornila, že schody kloužou, takže se máme držet zábradlí. Následoval výčet toho, co všechno se nesmí (jíst, pít, kouřit, poškozovat elektroniku…), a upozornění, že jeskyně je na pátém stupni ochrany památek (jako bychom věděli, čím se liší od čtvrtého).

Nejprve jdeme na Medvědí cestu. Mají tam pár ukázek kostí medvěda. Většina jich ale byla odvezena do muzeí, třeba i do přírodovědného ve Vídni. Lidé si prý mysleli, že jsou to kosti draka, a tak se dříve používal název Dračí jeskyně a předtím prý Černá jeskyně. Údajně byla objevena ve 13. století.

Vede nás do dvou „místností“, které jsou vysoké třicet a pětatřicet metrů, takže je to opravdu velká jeskyně. Prý tu zimují netopýři. Aby nám ukázala výbornou akustiku, když nikdo nechce zpívat, pustí nám aspoň Enyu.

Poslední část třičtvrtěhodinové prohlídky tvoří ledová jeskyně. Jsem překvapená, že jsou tam tak velké plochy ledu. Aby byla jeskyně uznána za ledovou, musí v ní být led trvale a nesmí roztát ani v létě, takže se vlastně není čemu divit. Nejhezčí je to tady prý v dubnu, protože to stěny jako by kvetou jinovatkou. V této poslední části byla natáčena pohádka Sůl nad zlato a ještě jedna, kde nějaký klučík po těch schodech utíká na svobodu, ale tu jsem neznala a nepamatuji si ji.

Obdivujeme obrovský stalagmit (roste od země vzhůru), který je prý starý 300 let. Ze svého dětství, kdy jsme v jednom týdnu navštívili hned několik jeskyní v Moravském krasu si dokonale pamatuju stalagmit, stalaktit i stalagnát. Stalaktit roste ze stropu a spojením stalagmitu a stalaktitu vznikne stalagnát.

Ještě nám říká, že krápníky jsou žluté od železa, šedé od manganu a černé od kouře, protože dřív se v jeskyni svítilo ohněm.

pátek 1. srpna 2014

Nízké Tatry

Po sedmi letech jsem se znovu objevila v Nízkých Tatrách. Stejně jako tehdy jsme i nyní vyráželi nechutně brzy – v pět hodin ráno odjezd. Díky tomu cesta ubíhá příjemně a nikde dlouho nestojíme. Zní to skoro až vtipně, když si čtu zápisky z 30. června 2007: „Ve čtvrt na deset jsme na Slovensku. Celník našim občankám nevěnoval nejmenší pozornost.“ Dneska už mi připadá divné, že tam vůbec nějaký celník byl. Tehdy mamka dostala tátu hláškou, že si už dneska vyšlápneme na tisícovku. Nevěřil jí a mně to taky bylo divné. Už dneska? Ale pak mi to došlo – to naše chata bude tak vysoko položená. A taky že jo. Bydlely jsme v hotelu Bjőrnson. Nevím, proč dávají takovéhle názvy, vždyť se jim to musí i špatně psát na razítko a podobně. Jinak Bjornstjerne Bjornson byl norský spisovatel, který dostal Nobelovu cenu za literaturu roku 1903. Údajně je autorem výroku: „Jaro je krásné pro toho, kdo zažil dlouhou zimu.“ Po chvilce dodatečného hledání zjišťuji, že název chaty je skutečně odvozen od tohoto spisovatele. Důvodem je to, že byl bojovníkem za svobodu Norska a také se zajímal o jiné utlačované národy, např. Slováky. Chata se nachází v centru lyžařského střediska Jasná v Demänovskej doline ve výšce 1200 metrů nad mořem (mimochodem zkratka se správně píše „m n. m.“ a spousta lidí – i na chatách – to má špatně). Nyní je chata v rekonstrukci a měla by být otevřena na začátku roku 2015.

Turistiku na horách jsme praktikovaly jen v ženské skupině. Bydlení jsme tehdy měly bez stravy a za 180 Kč na noc. Ačkoliv se mi tam líbilo, považovala jsem pokoj 217 za stísněný a příliš tmavý (stejně jako letos úplně jinde). Hned po obědě jsme vyrazily na procházku k chatě Koliesko a odtud po silnici k hotelu Junior, kde jsme se schovávaly před deštěm. Potom jsme šli do Zahrádek a pak po silnici kolem Tarzanie (malé lanové centrum) zase zpět na chatu.

Před těmi sedmi lety stála smska ze Slovenska, pokud jste měli normální kredit, celých 8,33 Kč. Drahota, co? Letos to bylo něco přes korunu.

Stejně jako tehdy byla jsem i letos schopná pořádně dlouho spát. Klidně od devíti do devíti.