Asi tak před měsícem jsem si ulovila svoje první letošní kilometry. Byla to jen pidimidi procházka, ale bohužel musím říci, že to byl první výlet a dosud jen ze dvou. Říkám si, že to trochu trhnu tou Prahou, ale bylo by lepší nedělat si moc iluze, přece jen tam jedu „pracovně“. Vlastně jsem tam byla už ne Silvestra, takže to bude čtvrtý výlet, ale stejně je to mizérie. O svátcích jsem si říkala, že se pořád jen něčím cpu a že to je hrozný, že v novém roce budu více chodit a podnikat výlety. Tak se to přece říká – ať je víc toho krásného, co se vám líbilo vloni. A líbily se mi výlety a chtěla bych jich víc. Dobře, buďme realisti, každý víkend to asi nevyjde. Ale co takhle každý druhý?
Snažím se přesvědčit, že cvičení je nejen užitečné, ale taky zábavné. A ne není. Sama doma se nepřinutím cvičit a ani se nutit nechci. Dobře vím, že co budu dělat z donucení, budu dělat jen chvíli. I když si na to zvyknu, pochybuju, že mi to vydrží, když pak třeba onemocním, odjedu na dovolenou, nebo se najde jiná vhodná výmluva. A tak se chci věnovat pohybu, ke kterému se nebudu muset nutit, ale nějaký by to chtělo. Jediné, co jsem vypozorovala, že mě baví, není finančně nebo možnostmi nemožné (běžkaření v létě fakt nepůjde… a ne, na kolečkách po asfaltu mě to neláká). Zatím jsem tedy objevila turistiku. Ta mě baví. A tak hned 4. ledna, když byla možnost – hurá ven. Ačkoliv se mi do té zimy nechtělo, nedalo se nic jiného dělat. A bylo to super. Se skauty jsme vyrazili jen na malou túru po okolních krásách. Ukázalo se, že to může být větší sranda, než jsem si původně myslela.
Předpokládala jsem (poněkud mylně), že se sejde spousta lidí a my se nenápadně vpašujeme. Ukázalo se, že mezi dva lidi, se další dva nemohou vmísit nenápadně, zvláště pokud je to v místní klubovně. Ale nevadilo to, byli jsme přijati velice srdečně a skoro bych řekla s nadšením. Později dorazili asi další tři a pak ještě jeden blázen. Chvilku jsem přemýšlela, jak ho nazvat, ale možná můžu zůstat u křestního, stejně nikdo neví, o koho jde, když řeknu, že to byl Milánek.
Tak tedy Milánek byl největší atrakcí celého výletu. Než vám o něm řeknu něco bližšího, ráda bych zmínila, že bylo zajímavé i povídání s jinýma lidma na výletě. Třeba o tom, jestli fyzika může být zajímavá a může bavit i ženský. Fakt, že si skauti podávají levou ruku – to proto, že je od srdce. A že si přitom divně zaháknou malíček, což jsem odkoukala od ostatních a následně byla poněkud neprávem pochválena, že to umím. Suprová velká vařečka se zářezy za výstup každým rok. A hlavně čaj z kotlíku. Bohužel pytlíkový a notně oslazený. Po vsypání půlky cukřenky, roztomilý dědík pronesl: „Přece se s tím zbytkem nepotáhnu,“ a dosypal i druhou půlku. A tak jsem usoudila, že snad ani radši neochutnám. :-)
A teď už k Milánkovi. Nezapomenutelná a tak trochu okouzlující osobnost. Byl vskutku zvláštní. Na první pohled to byl mladý celkem hezký kluk, nevšimli byste si na něm ničeho zvláštního nebo podivného. Ale když promluvil, zajisté vás dříve či později dostal.
Jak jen bych to popsala… Představte si nevinnou dětskou dušičku v těle dospělého muže. Choval se asi jako desetiletý. Nejprve zapomněl, že máme nějaký výlet v plánu. A tak nás doháněl na kole. Jenže mi jeli pár kilometrů vlakem, a tak jsme měli nezanedbatelný náskok. Jenže on nikdy netrefí tam, kam má. I když má GPSku. Vloni se prý ztratil málem za domem, protože nebyl signál. Pak se nějakou dobu vláčel s tím kolem, protože cesta byla nesjízdná a nakonec si chudák ani nedal pivo, protože si z něj dělali srandu, že když bude řídit, nesmí pít.
Bez legrace se neobešlo ani plánování příštího výletu. Dokonce si ho zapsal do diáře. Jenom nevěděl, jestli nebude muset do práce. Tak se ho vedoucí oddílu zeptal, kdo je jeho šéf. Nevěděl. Trochu nás to překvapilo. Svého vedoucího člověk obvykle zná. Na otázku, kdo mu teda poroučí, bezelstně odpověděl: „Všichni.“
