pátek 28. února 2014

Infomaily od Contours

Občas si nechávám zasílat newsletery, infomaily a takové různé otravné mailíky. Hlavně ze stránek, které se mi líbí, ale nikdy si sama nevzpomenu, že bych je chtěla vidět. Nedávno mi přišel z adresy lidicka@contours.cz. Vím, co to je, chodila jsem tam pár dní cvičit a docela se mi to líbilo. Vlastně bych tam chodila dýl, jenom se mi nechce za cvičení platit. Zvlášť když polovinu času člověk cvičí sám bez strojů. Až budu vydělávat, budu se na to možná dívat jinak, ale teď jsem jen chudý (přerušený) student.

Už dřív jsem se na ten mail dívala a přemýšlela, co je na něm divného. Je to název ulice (Lidická) a pak firma. Jenže pro mě to má i trochu jiný význam. V sérii o Darrenu Shanovi, která mě vážně nadchla - mrkněte do Recenzí - jsou totiž "lidičkové". Národ takových malých ošklivých příšerek, co jedí syrové maso a většinou jsou myslím zlí a nevyzpytatelní. A když si ten mail přečtu, automaticky mě napadne chybějící háček a říkám si, proč mi píše "lidička"? A jakej???

čtvrtek 27. února 2014

Někdy i cizí stačí

Člověk je zajímavý tvor. Pořád se ho snažím pochopit a pořád to nejde. A to začínám u sebe, takže mám přístup ke všem informacím, které vím. A stejně. 

Nedávno jsem si psala s kamarádkou a moc toužila zase vidět její dílnu. Už minule jsem z ní byla nadšená a to tam ještě spousta věcí chyběla. Je to můj (no, těžko říct jestli dlouholetý) sen. Mít vlastní dílnu. Místečko, kde si člověk může hezky šít, malovat a dělat cokoliv dalšího, co dělá nepořádek - ať už skutečný, nebo jen domnělý. Tuhle možnost zatím nemám. Jelikož tak po různu bydlím na privátech, dost těžko můžu mít někde svou speciální místnůstku na tvoření. Možná by nakonec ani nebyla potřeba, to se uvidí časem. Třeba háčkovat se dá úplně snadno kdekoliv a žádný velký nepořádek nevzniká. Snadno se to všechno šoupne do košíku, krabičky nebo do skříně. Ale když potřebujete mít roztahané šití, nebo vám schne olejomalba... a nebo se můžete aspoň pěkně v klídku někam zašít.

To, co mě na tom zaujalo a překvapilo je moje radost z toho, že někdo jiný má dílnu. Dělá mi ohromné potěšení něco takového vidět. Možná je to o tom, že pak víc věřím tomu, že se mi může povést něco podobného si taky zařídit. Jednou.

A podobně to mám s knihovnou. Nevadí, že všechny knihy nejsou moje, ale ta krása se tam mezi nimi procházet a prohlížet si je. Slyšela jsem, že docela dost lidí na návštěvě u někoho nového okukuje knihovnu. Prý ještě dnes je vlastnictví knih považováno tak trochu za luxus nebo známku jisté sociální úrovně. Asi na tom něco bude.

středa 26. února 2014

Proč Bůh nemá titul Ph.D.

1. Má jenom jednu známou publikaci.
2. Ta je v hebrejštině.
3. Nejsou v ní odkazy na další prameny.
4. Nebyla publikována ve známém vědeckém časopise.
5. Mnozí pochybují o tom, že ji napsal osobně.
6. Je nutno přiznat, že je známá po celém světě – ale co dělal potom?
7. Jeho schopnost týmové práce je velmi omezená.
8. Ostatním vědcům se nepodařilo zopakovat jeho experimenty.
9. Nepožádal etickou komisi o souhlas s experimentováním na lidech.
10. Když se mu jeden pokus nevydařil, pokusil se zahladit stopy utopením pokusných objektu.
11. Jedince, kteří se nechovali podle očekávání, vyřadil z pokusného souboru.
12. Nechodil do přednášek – jenom vzkázal studentům, co si mají prostudovat.
13. Nechal za sebe učit svého syna.
14. První dva studenty vyhodil, protože se naučili něco navíc.
15. I když má jen 10 požadavků, většina studentů v praktickém testu propadne.
16. Konzultace poskytuje jen velmi zřídka, a to ještě na vrcholku hory.
 

pondělí 24. února 2014

Chceš být „normální“, nebo šťastný?

Lepší název pro provokativní knihu bych hledala těžko. Líbí se mi. Mám tak trochu vystudovaný marketing a myslím, že tohle je dobrý tah. Rozhodně je to přitažlivé. Stejně tak nejde přehlédnout žlutou obálku s tmavě modrým pruhem hned u horního okraje.

Autorem je Robert Betz, který má spoustu meditačních CD, na něž v knize až poněkud mnoho odkazuje. Ale i bez nich se toho hádám dozvíte docela dost nového. Někdy mi tak trochu připadá, že cituje někoho jiného z naprosto jiné oblasti – třeba úklidu. Předpokládám, že tomu se ve svých článcích začnu věnovat v červenci, ale možná k tomu dojde už dříve, například v dubnu.

Každopádně vám tuto knihu mohu doporučit pro její jiný přístup k oblasti zdraví a štěstí. Ještě ji nemám celou přečtenou – ačkoliv má pouhých sto padesát stránek – a znovu prostudované poznámky, takže vám nemohu říci, zda-li mi byla konkrétně něčím přínosná, či nikoliv.

Pondělí na VŠE - Deník z CSR Akademie (4)

Myslím, že bude nejlepší, povědět vám všechno pěkně od začátku. Tedy od pondělí. Dnešní den jsme strávili v budově VŠE na náměstí Winstona Churchilla. Nejprve nás přivítal Mgr. Michal Růžička, kterého jistě dobře znají všichni, kdo se setkávají s  CSR fórem Časopisem o společenské odpovědnosti, jenž vydává Agentura PubliCon. Pan Růžička je totiž šéfredaktorem. Stejně jako v čísle 1/2014 nás hned v úvodu upozornil na nové stránky Souvisíme.cz. Jde o webový deník, který je v tuto chvíli jedinečný tím, že je samostatný a nezávislý a přináší témata jako udržitelnost, CSR a další podobné koncepty. Díky spolupráci s webem Guardian Sustainable Business se na něm budou objevovat i články z jiného prostředí, ale v návaznosti na českou kulturu. V Diáři se tam dozvíte o konaných akcích a rovnou se na ně můžete přihlásit. Podívala jsem se tam a musím říct, že web vypadá zajímavě.

Byli jsme rozděleni do skupin po čtyřech až pěti lidech a informováni o tématech našich projektů. Jedna holčina poznamenala: „V každý skupině je někdo z VŠE. Asi abysme se jim v areálu neztratili.“ Myslím, že to bylo celkem vhodné. Skoro jsem se totiž ztratila už dnes. Docela zábavné bylo, že jedné slečně navrhla účast na CSR Akademii její učitelka, možná dokonce vedoucí práce. Řekla jí, že se koná v týdnu od 17. do 21. února. Souhlasila a až později zjistila, že to není jeden den v tomto týdnu, u něhož ještě není přesně známé datum, ale že to je celý tento týden.

Jako druhá se nám představila Pavlína Kalousová, předsedkyně občanského sdružení Byznys pro společnost. To funguje již asi čtyři roky a sdružuje přibližně padesát firem. Upozorňuje nás, že podniky přechází k Udržitelnému podnikání (Sustainability Strategy) od CSR, které je někdy vnímáno spíše jako filantropie. Společnosti kótované na burze musí mít zprávu o společenské odpovědnosti, která slouží investorům v rozhodování. Možná ani tak není důležité, co přesně dělají, ale že přemýšlí už aspoň pět let dopředu, co budou dělat v budoucnu.

Zajímavý pro mě byl trend, že si zákazníci přejí konzumovat méně. To by snad stálo za samostatný článek. Nebo úvahu. Jak jste na tom vy? Připadá vám naše společnost konzumní? A chcete se kvůli tomu nějak omezovat? Chcete spotřebovávat méně? Čeho? No, aut, mobilů, oblečení, kosmetiky, jídla (?)… Prý to uvedlo 66 % lidí, jenže nevím, z kolika a v jaké zemi. A samozřejmě nakolik vážně to myslí. Třeba statistika o tom, že dvě třetiny zákazníků chtějí odpovědnější výrobky, ale zároveň aby měly kvalitu, na kterou jsou zvyklí. A taky aby nestály více a zákazníci nepřicházely o nějaké to pohodlí. Podobně ve větší části nejsou ochotni bojkotovat zboží, které nesplňuje jejich vlastní požadavky odpovědnosti.

Já o tom uvažuju už dýl. Chci spotřebovávat méně. V některých oblastech se mi to rozhodně nedaří – čaje, klubíčka, látky a podobný tvůrčí materiál, protože tam narážím na celou otázku tvorby a umění. Když to vezmu do extrému, je třeba takové kreslení jen zbytečnou spotřebou papíru. Ale v tomhle případě to souviselo spíše s tím, že už si zákazníci nepřejí mít každý rok nový mobil nebo pračku, chtějí, aby jim to taky něco vydrželo. A tohle mezi lidma docela vnímám. Taky bych si raději pořídila vybavení domácnosti, které bude krásné a vydrží mi třeba celý život – myslím židle, stůl a postel, ne mixér a troubu. :-)

Potom se nám představil Tomáš Voříšek s příspěvkem Zelené nakupování je správná volba. Z velké části se věnoval štítkování spotřebičů. Docela by mě zajímalo, jestli doma máme A+ jak říkal, nebo něco mnohem horšího. Lidé, kteří se v nějaké oblasti vyznají a pohybují se v ní už dlouho, totiž někdy trpí značně špatným úsudkem. Třeba my ze společenské odpovědnosti si myslíme, že třídit odpad je něco tak samozřejmého, že už je o tom skoro škoda mluvit. Aspoň ve firmách. No, podívejte se u vás doma, ve městě, po školách i firmách v okolí. Ještě to rozhodně taková samozřejmost není. Zrovna tak si nejsem jistá, že si každý kupuje spotřebiče minimálně s hodnotou A+ a nesáhnou po nějakém B nebo C, které je levnější, aspoň dokud nezačnete započítávat i výdaje za elektřinu, kterou spotřebuje. Překvapí mě sdělením, že Evropa je importérem energie. Že jí dovážíme celých 50 %!

pátek 21. února 2014

O princezně která nesměla na slunce

Pohádka, kterou jsem ohodnotila dvěma hvězdičkami, tedy jako ucházející a ne tak docela ztráta času, má na ČSFD 34 %, pokud jde o tu z roku 1985, nebo 40 % z roku 1996. Je to velice kraťoučká pohádka, taková akorát pro nastartování do pěkného dne. Jen aby bylo jasno, krátkou pohádkou míním třicet minut. Je natočena na motivy Viktora Dyka. Líbí se mi ta hlavní myšlenka – princezna nesmí na slunce, protože nad její kolébkou pronesly sudičky kletbu.

V té z roku 1985 najdete Evu Vejmělkovou, Evu Jelínkovou a Svatopluka Matyáše.

Ve verzi z roku 1996 hrají Martha Issová, Lenka Termerová, Ladislav Mrkvička, Viktor Preiss, Naďa Konvalinková, Eva Tauchenová, Daniel Tůma. Fantastický je především výkon Viktora Preisse, který hraje královského rádce. Princezna Sněhová vločka se venku pohybuje jedině v noci. V této verzi je to s kletbou trochu jinak… Zahradník i princezna jsou hezcí jako obrázek. Tak akorát pro pohádku. Možná by ty vlasy zahradník nemusel mít tak dlouhé.

Snad jediné, co bych filmu vytkla, jsou jisté drobné nedomyšlené detaily. Třeba jak může princeznu z těch svíček bolet hlava, když za celý svůj život nikdy nic jiného nepoznala?

čtvrtek 20. února 2014

Deník z CSR Akademie (3)

Když přemýšlím o tom, co vám napsat z Prahy, nevím si s tím rady. Jsem tu teprve čtvrtý den (a je ráno, takže se ještě nic zajímavého nestalo) a už jsem toho tolik slyšela. Jasně, neviděla jsem téměř nic zajímavého, protože jsem přijela v pondělí a od té doby jsem víceméně pořád zavřená na CSR Akademii pro pokročilé. Ale po včerejšku jsem skutečně nadšená!

Tentokrát mi udělalo trochu čáru přes rozpočet, že jsme nedostali papíry, na které bych si mohla dělat poznámky. Asi v rámci ekologie. No naštěstí jsem měla pár vlastních a zbytek jsem si dopořídila. Myslím, že vloni jsem si tolik poznámek nedělala. Nevím, nějak mi to asi letos připadá zajímavější. Nebo jsem nadšenější, těžko říct.


Ubytovala jsem se na kolej VŠE v Praze 3 na Jarově, a tak jsem si myslela, že to budu mít na Wilsonovo náměstí kousek, ale ukázalo se, že ne, takže ke své nelibosti musím každý den utrácet za lístek. Myslela jsem, že třeba někdy půjdu pěšky, v rámci tréninku. Ale nakonec bývám tak unavená, že jsem ráda, že si můžu sednout. Už jsem si totiž dost odvykla na celý den přednášek. Vstávám v šest nebo v sedm a dělám domácí úkoly. Začínáme v devět a pak posloucháme, diskutujeme nebo vytváříme vlastní projekt až do čtyřech. Večer se obvykle juknu do nějakého obchodu – třeba na korálky, látky nebo čaj, nebo za kamarádkou jako včera – a pak už jenom honem do postele.

Hned v pondělí ráno se mi naskytl takový krásný pohled z okna. Tohle je ale foceno až dnes, neboť v pondělí jsem se jen kochala a včera byl takový divný šedomodrý mlžný opar.

Ještě se vrátím k tomu projektu. Vloni nás bylo pět týmů a měli jsme vymýšlet strategii společenské odpovědnosti pro naši školu. Ukázalo se, že to je poměrně složité, protože poslední dva týmy byly složené z lidí z různých škol, ale nakonec se nám to povedlo. Letos to je vymyšleno lépe – děláme na různých tématech. Třeba my máme strategii Unileveru. Znáte tuhle firmu? Teď nemyslím, jestli přesně víte, co vyrábí, ale jestli znáte třeba nějakou její značku.

Říkáte že ne. No, není divu, v Čechách, a prý i v cizině, se jim moc nedaří spojit svoje značky se svým jménem. Jejich výrobky zná každý, nemůžete se jim vyhnout, ale docela dobře můžete pouze matně tušit, že nějaká taková společnost existuje a přitom nemít ponětí, co vyrábí. Znáte rostlinné tuky Heru, Ramu, Perlu, zmrzliny Algida, Míša, kosmetiku Dove, Axe, Radox, Timotei, Rexona, čaje Lipton a Saga… tak to máte Unilever.

A teď už musím utíkat – dneska máme hodinu trochu dál od mého bydliště.

středa 19. února 2014

Recenze na pohádky

V poslední době jsem si pustila pár pohádek a pořád odkládala, kdy o nich napíšu recenzi. Teď už je však třeba, nebo zapomenu, co se mi na které líbilo a na které ne. Začnu rovnou tou nejhorší. Jak Eliška Veselé království zachránila. Jsem myslím celkem trpělivá a věřím, že nepovedený začátek se ještě může zlomit, ale tohle nešlo. Po čtrnácti minutách jsem usoudila, že je to ztráta času i při pletení. Herci jsou nedůvěryhodní. Nesedí mi to, jak vypadají, ani jak se chovají. Když si někde v pozadí dvě holky vypráví, jedna se u toho klátí, jako by snad měla hrb. Možná přehrávají, nebo jsou nervózní z kamery, ale je to dost vidět. Sama jsem se párkrát viděla na videu a někdy dělám to samé, ale jindy… některé scény bych sama dokázala zahrát lépe. Chůze prince připomíná opilého puberťáka. Většinu času je podezřelé ticho – žádná kulisa, takže se musím ujistit, jestli se mi to náhodou neseklo. A vlastně ani nemám jasno v příběhu. Všechno to vypráví dědeček vnoučatům, nebo je to jinak?

Film se připravoval osm měsíců. A není na ČSFD, takže by se hezky hodil do letní soutěže, kterou mám v úmyslu zase udělat. Na druhou stranu je třeba říci, že když si přečtu, že to je amatérská práce, můžu být shovívavější. Ačkoliv stejně mým největším zájmem zůstane otázka – copak je to za hrad a v jakém skanzenu to asi bylo natáčeno? Ale když si čtu poznámky k filmu, beru to hned líp. I autor si uvědomuje, že by to chtělo zkrátit a že to má spoustu chyb. Pohádku natočil Roman Lénárd… ááá, príma, v poznámkách k filmu jsem našla přesně to, co jsem chtěla, škoda, že to není takto u všech filmů. Natáčelo se to ve skanzenu v Kouřimi, kde jsem byla vloni v létě. Možná o tom ještě někdy udělám článeček, protože to bylo moc fajn.

Zdroj:
http://www.ricansko.info/clanky/v-ricanech-se-promitala-pohadka

úterý 18. února 2014

Holmesologové

O Sherlockovi byly Sirem Arthurem Conanem Doylem napsány 4 romány (Studie v šarlatové, Podpis čtyř, Pes baskervillský, Údolí strachu) A 56 povídek, které byly uveřejněny v letech 1887 až 1927. Povídky jsou většinou psány jako by je pořídil Sherlockův přítel dr. Watson, ve dvou případech je psal Sherlock sám a dvakrát jsou psány ve třetí osobě. V různých zdrojích se uvádí, že Sherlockovy případy přesahují číslovku dva tisíce. Zřejmě se tak soudí z toho, co je mnohdy uvedeno v jednotlivých povídkách, kdy Watson vybírá, kterou povídku bude veřejnosti vyprávět. P. S.: Vybírá podle toho, co podle něj dobře ilustruje Sherlockovy skvělé dedukční schopnosti.

Jsou mi známy dva „kluby fanoušků“. V roce 2000 byla založena Česká společnost Sherlocka Holmese. Různých podobných společností po světě prý existuje kolem sedm set šedesáti. Mezi nejstarší a nejznámější společnosti holmesologů patří The Baker Street Irregulars založená v New Yorku roku 1934 a britská A Sherlock Holmes Society of London založená roku 1951. Presidentem české společnosti je již dříve zmiňovaný Ing. Aleš Kolodrubec, dalšími významnými členy jsou Miroslav Kučera a Rudolf Čechura. Cílem společnosti je „starat se o další rozvoj a šíření poznatků vědy zvané holmesologie, tj. nauky o životě a díle Sherlocka Holmese a šířit a chránit dobré jméno Sherlocka Holmese publikační, přednáškovou, výstavní apod. činností.“ Základními principy holmesologie je:
  • Sherlock Holmes stále žije,
  • příběhy Sherlocka Holmese (až na výjimky) sepsal Dr. John H. Watson,
  • Sir Arthur Conan Doyle byl pouze literárním agentem.
Na stránkách lze zdarma stáhnout některá díla. Na těchto stránkách si lze prohlédnout příhody v jednotlivých letech, jak se údajně staly dle datování dr. Watsonem. K dalším příběhům v pdf se můžete dostat na stránkách těchto. Tyto příběhy vycházely ve Čtyřlístku v letech 1984 až 1990 a jejich autory jsou Rudolf Čechura a Marcel Stecker.

Druhým klubem fanoušků je občanské sdružení Institut pro studium života a díla Sherlocka Holmese. Na jeho stránkách jsem ale nic zajímavého nenašla. Vzniklo teprve v únoru roku 2013 a má patnáct zakládajících členů. „Hlavním cílem našeho Institutu je studium a propagace Velkého Detektiva Sherlocka Holmese a jeho doby, dějin kriminalistiky a policejních činností, včetně literatury detektivního žánru. Pro toto studium byl zaveden termín "holmesologie". Termín zavedl český holmesolog Rudolf Čechura. Při tomto bádání je hlavním pramenem tzv. Dílo neboli Kánon (původní soubor 60 próz o Sherlocku Holmesovi).“

Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Sherlock_Holmes
http://www.sherlockholmes.cz/
http://www.mlp.cz/cz/projekty/on-line-projekty/sherlock-holmes/ctyrlistek/
http://www.sherlockian.cz/menu-1/

neděle 16. února 2014

Silvestrovská Praha (8. návštěva)

Teprve nyní při osmé návštěvě jsem si na Hlavním nádraží v Praze všimla sochy Nicholase Wintona s dětmi. Možná je to tím, že jsme jindy spěchali, nebo jsem jen neměla chuť se jí dále zabývat. Bylo mi řečeno, že slouží jako vzpomínka na to, že tento muž v roce 1939 vypravil do Anglie osm vlaků s téměř šesti sty sedmdesáti dětmi, které díky tomu zachránil před deportací do koncentračních táborů, jež jim hrozila, neboť měly židovské předky. Autorkou sousoší je Flor Kent, sochařka žijící v Londýně. Wintonovo sousoší bylo odhaleno 1. září 2009 při odjezdu historického Wintonova vlaku z Prahy do Londýna.

Dneska mám na programu dvě výstavy betlémů: v podzemí pod Betlémskou kaplí a v kostele u Panny Marie Sněžné.







Pozor, toto cukroví je háčkované! :-)
 



Háčkované kloboučky a čarodějnice jako ozdoby na vánoční stromeček. Nápadité!
Betlémy byly vyšívané, háčkované, pletené, z perníku, vosku a snad úplně všeho, co vás napadne…

Další fotky můžete najít zde.




Uháčkovat jde v podstatě všechno.

sobota 15. února 2014

Nebezpečí pochvaly

Asi jako každý mám ráda pochvalu. Líbí se mi, když se druhým líbí to, co dělám. A nezáleží na tom, jestli moje články ostatním připadají chytré, duchaplné, svěží, zábavné, zajímavé, přínosné, poučné nebo jakkoliv jiné. Líbí se mi, že se líbí. Lichotí mi to.

Zrovna tak se mi líbí, když někdo obdivuje moje výtvory. Naše společnost je tak trochu postavená na hlavu. Protože říct o mně, že jsem šikovná, může kdokoliv, jenom ne já. A přitom já bych to měla vědět nejlíp, ne?

S největší pravděpodobností dokážu lépe než ostatní odhadnout, jestli mi jde titěrná práce, jestli se ráda patlám s detaily a maličkostmi, jestli mám trpělivost na paličkování, origami, nebo šití z korálků. Jenže, když to řeknu já, zní to jako když se chlubím. A vlastně to ani není ono. Vždycky je lepší, když vás chválí někdo jiný. Za šikovnost, trpělivost, pečlivost, nebo dobrou večeři, to je vlastně jedno.

Potíž je v tom, že se člověk může stát na lichotce závislý. Na jednu stranu je fajn, když se žena snaží, aby jejímu manžílkovi chutnalo. Přichází s novými recepty, k polévce začíná dělat dezerty a o víkendech peče. Jenže třeba v psaní to nějak není ono. Když vás motivuje cizí chvála, tak nějak se vám vlastně ani nechce psát. Píšete proto, že chce zase u svého článku vidět tu plus jedničku. Líbí se vám, že vám někdo dal plus, i když netušíte, kdo to byl, a taky víte, že to byl jenom jeden člověk. Snažíte se pochopit, které články se mu líbí, a proč jim dává plus jedna a třeba nenapíše komentář. Nebo vám to sám neřekne, že ten článek byl vážně dobrý. A tak se z toho stane honba za jedničkami. Už nepíšete pro radost, ale pro toho jediného čtenáře, který vás známkuje.

Stalo se vám někdy něco podobného?

čtvrtek 13. února 2014

Poštovní schránka

Wolker na toto téma napsal básničku:
 
Poštovní schránka na rohu ulice,
to není nějaká lecjaká věc.
Kvete modře,
lidé si jí váží velice,
svěřují se jí docela,
Psaníčka do ní házejí ze dvou stran,
z jedné smutná a z druhé veselá.  
atd.
 
Vzpomínka na tuhle básničku ve mně probouzí hezkou vzpomínku na kluka, který se mi líbil na základce. Byl na tuhle básničku vyvolaný z češtiny a měl ukázat metaforu, personifikace a tak dále a tak dále, samé krásné věci, které neznal.
 
Vybral větu: "Psaníčka do ní házejí..." a můj češtinář, vtipálek, suše poznamenal: "Správně. Podařilo se ti vybrat jedinou větu v celé básni, která je úplně normální." No jo, tak to dopadá, když nedáváte pozor.
 
Já ho dávám, a tak jsem na schránce v Kladrubech objevila drobnou chybku, která mi ovšem připadala vtipná. Jde o nevhodně udělanou mezeru.
 
CHOTĚB   OŘ
 
 Kdopak je asi pan Chotěb, jehož kůň se o tyto schránky stará?

Zdroj textu: 
http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jiri-wolker/postovni-schranka-host-do-domu.html#ixzz2srmNBVRT

středa 12. února 2014

Tam, kde končí silnice...

je pohádková vesnice.

První neděle po Novém roce. Čas vyrazit na výlet. Tentokrát moto. Zastávka v Chotěboři měla být hlavním cílem z toho důvodu, že nebylo jasné, co najdeme ve vsi zvané Kladruby. Taky bychom tam nemuseli najít nic. Tedy nic zajímavého. Bylo by to sice krajně podezřelé, když jsme byli během jednoho týdne dvěma lidmi informováni, že se tam MUSÍME podívat, protože jsou tam krásně nazdobené domečky, ale co je pro jednoho krásné, může být pro druhého obyčejné a nezajímavé, nebo dokonce ošklivé. A vzhledem k blížícím se Třem králům také hrozilo, že by už nazdobené být nemusely.

V Chotěboři jsme si prohlédli novou sochu Michala Olšiaka. Už jich je požehnaně. (Napočítala jsem jich 23, na svých stránkách ještě Čerta nemá.) A pak jsme se šli projít do údolí kolem řeky Doubravy. Posledním bodem výletu byly Kladruby. Ukázalo se, že to byl krásný poslední bod. Dokonce jsme se tam museli vrátit ještě po setmění, abychom ty domečky viděli ještě jednou. 
 
V České republice jsou několikery Kladruby. Tyhle jsou necelých deset kilometrů od Chotěboře. Nejprve jsme viděli jen normální domečky. A osvětlené kameny. Poněkud zvláštní, řekli jsme si, a tak jsme je obhlíželi ze všech stran. Jestli to třeba nejsou pomníky, nebo nejsou něčím zajímavý – zvláštní druh kamene, nějaká křemenná žíla nebo něco podobného. Nenašli jsme nic. Po vsi jsou různě podél silnice roztroušeny kameny, které jsou osvětlené. No nevadí, koukneme se, jak vypadají domečky. Jako první mě zaujala krásná hasičská zbrojnice. Respektive ten nápis na ní. Mám s kaligrafií jisté zkušenosti a tohle vypadlo opravdu hezky.

Ostatní domečky ale taky nebyly k zahození. Zvlášť tenhle jsem si zamilovala. Přišel mi tak miloučký. Sám o sobě i atmosférou kolem. Vlastně celá vesnice působila úžasně. Byla v ní taková poklidná energie. Člověk se tam cítil, jako by snad byl v přírodě. Možná to bylo tím, jaké tam panovalo úžasné ticho. Nebo se o tu krásnou energii postarali místní obyvatelé, když udržují svou vesničku na konci silnice čistou a načančanou. Tráva i keře jsou sestříhané, na sloupu vedení jsou dřevěné hlavy a prostředkem vsi teče potůček, na němž je jen pro ozdobu malé kolo vypadající jako mlýnské.

Večerní pohled byl také fantastický! Jen fotit se moc nedalo, protože jsem neměla stativ. Ale na tom nezáleží. Ta atmosféra, potichu se linoucí koledy z ampliónů na jednom z domků a ty krásně osvětlené domečky, ticho a vůně čerstvého vzduchu tak jak to po dešti bývá by se stejně zachytit nedala. 


úterý 11. února 2014

Zimní olympiáda v Soči je blbost

Olympiáda mě vůbec nezajímá. Ani zimní, ani letní. Proto pak vždycky ve hře Evropa nebo Česko dost bojuju z otázkami z oblasti Sport. Je mi totiž srdečně jedno, jaké hry se tam hrají, jaká mají pravidla a kdo v nich před sto lety zvítězil. Teď trochu kecám, protože první zimní olympiáda byla teprve před devadesáti lety. Bylo to v roce 1924 (ať to nemusíte počítat) ve francouzském městě Chamonix.

Z legrace říkám, že zimní olympiádu bojkotuju. Opovrhuju sledováním spousty vyhozených peněz kvůli nesmyslům. Je to jen sport. Sranda, zábava. Řešíme ekologické problémy, oteplování a nevím co všechno a klidně si postavíme nejdražší stadion, který pak nebude mít využití. A o lidských právech v téhle zemi a všech těch věcech, co tam byly raději ani nemluvím. Copak jsem jediná, kdo to vidí?

Našim sportovcům fandím, ale byla bych radši, kdyby byla Česká republika známá nebo slavná či získala nějakou tu medaili v jiných oblastech než je sport. V něčem záslužnějším a důležitějším pro lidstvo. Třeba kdyby byli Češi známí tím, že neplýtvají přírodními zdroji. Že z mála (lidi, peníze atd.) dokáží udělat hodně (kvalitu výrobků, služeb…).

Myslela jsem si, že se můj názor nebude spoustě lidí líbit, ale když jsem slyšela o těch pejscích a uviděla článek na Reflexu, jsem ráda, že něčím tak špatným neopovrhuju sama. Jen by to chtělo ještě nějakou pořádnou akci. Ať už se tohle víckrát neopakuje.

Život Sherlocka Holmese

Sherlock je to, co dnes nazýváme Geek. Tomáš Baldýnský také uvádí, že všichni tak trochu máme rádi psychopaty a to se nezměnilo za těch sto let.

Wikipedi celkem pěkně uvádí, že „Sherlock Holmes je literární postava soukromého detektiva z povídek a románů Sira Arthura Conana Doyla, jehož případy se odehrávají v období od druhé poloviny 19. století do počátku 20. století.“ Ve filmu i v knize bydlel Sherlock Holmes na adrese Baker Street 221B v Londýně v podnájmu u paní Hudsonové, jejíhož manžela se mu podařilo usvědčit z vraždy. (U knihy si tím nejsem jistá.) Dnes je tam zřízeno Muzeum Sherlocka Holmese.

V téže ulici v čísle popisném 108 se nachází hotel Park Plaza Sherlock Holmes, „v němž se pořádají pro zákazníky večery, během nichž se odehraje zločin sehraný profesionálními herci, který před jejich zraky Sherlock Holmes rozluští.“ Fanoušci SH jsou Wikipedií označováni za tzv. holmesology.

Podle České společnosti Sherlocka Holmese se tento narodil 6. ledna 1854. Sherlock sám o sobě tvrdí, že za své detektivní schopnosti vděčí své babičce, která měla sklony k umění.

Jeho o sedm let starší bratr Mycroft je stejně nespolečenský jako on, ale ještě lepší v dedukcích. Je vládním úředníkem a zakladatelem klubu Diogenes. Poprvé je zmíněn v páté knize (Návrat Sherlocka Holmese) a jeho zajímavostí je mlčení. V tomto klubu se vůbec nesmí mluvit a rušit ostatní. Jinak vám hrozí vykázání.

Sherlockovou zálibou kromě řešení náročných problémů je kouření dýmky, hra na housle a chemické pokusy. Jeho oblíbenou značkou čaje – to jsem se z knihy ještě nedozvěděla – je Lapsang Souchong, což mě dost překvapuje, protože to není zrovna typický čaj. A nemám pocit, že by mi chutnal, kdybych jej někdy okusila. I když kuřákům prý může nahrazovat cigaretu. Chutná tak trochu uzeně. A nedoporučuje se těm, kteří nevědí, do čeho jdou. „K jeho postavě neodmyslitelně patří jeho proslulá čepice, lupa, dlouhý plášť, uhlazený zevnějšek a vystupování džentlmena, jenž je dochvilný na vteřinu.“ Sherlock je mistrem převleků a maskování, takže jednou vypadá jako hrbáč, jindy jako stařeček nebo bezdomovec. Obvykle nepoužívá zbraň, ačkoliv s sebou mnohdy nosí revolver a Johna nabádá k témuž. Cvičí se v boxu, posiluje a vůbec se udržuje v kondici. Zajímá se pouze o to, co souvisí s detektivní činností, ostatní vědní obory i informace jdou mimo něj.

Nejlepším přítelem (a dost možná i jediným) Sherlocka je dr. John Hamish Watson, vysloužilec anglické armády, jenž se účastnil bojů v Indii. Stal se populizátorem Sherlockových schopností a příhod. Většina povídek je psána z jeho pohledu. Největším Sherlockovým protivníkem byl profesor Moriarty, který zahynul na konci čtvrté knihy – Vzpomínky na Sherlocka Holmese.

Zdroje:
Wikipedie (2014) http://www.ceskatelevize.cz/porady/10117034229-168-hodin/214411058250112/video/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Sherlock_Holmes
http://www.sherlockholmes.cz/
http://www.velkaepocha.sk/2013062921384/Sherlock-Holmes-kral-detektivu-a-jeho-pripady-z-pera-sira-Arthura-Conana-Doyla.html

pondělí 10. února 2014

Šťastný duch a zdravé tělo

Dříve se říkalo „V zdravém těle zdravý duch,“ a podle různých knih o štěstí to platí stále. Podle Kleina (2004, s. 15) je ale také možno říci, že díky radostné mysli máme zdravé tělo. Radostné prožitky a dobré pocity totiž působí proti stresu a jeho zdravotním následkům. Dokonce stimulují imunitní systém. Výzkumy dokonce prokazují, že šťastní lidé jsou tvořivější, rychleji a lépe řeší problémy, jsou příjemnější a pozornější. Více se zasazují o obecné blaho a dokáží všem zúčastněným stranám pomoci prosadit jejich práva. A k zahození také není, že štěstí dělá člověka chytřejším, neboť díky pozitivním pocitům v mozku vznikají nová nervová spojení.

Štěstí každého člověka je jedinečné právě tak jako jeho osobnost. Ačkoliv je lidský mozek tvořen podle stejného plánu a všechny radosti a slasti tudíž prožíváme podobným způsobem, lišíme se tím, co je spouští. Každého tedy činí šťastným něco jiného. Ačkoliv obecné rady mohou do určité míry také pomáhat.

„To, zda se díváme na sklenici jako zpola plnou, nebo zpola prázdnou, má na naše pocity daleko větší vliv než skutečný obsah poháru. Vědomým řízením svých myšlenek a pocitů můžeme předcházet skleslosti a dokonce i depresím.“

KLEIN, Stefan. Vzorec štěstí aneb Jak vznikají dobré pocity. Vyd. 1. V Brně: Alman, 2004, 242 s. ISBN 80-867-6604-7.

neděle 9. února 2014

Výlet s Milánkem

Asi tak před měsícem jsem si ulovila svoje první letošní kilometry. Byla to jen pidimidi procházka, ale bohužel musím říci, že to byl první výlet a dosud jen ze dvou. Říkám si, že to trochu trhnu tou Prahou, ale bylo by lepší nedělat si moc iluze, přece jen tam jedu „pracovně“. Vlastně jsem tam byla už ne Silvestra, takže to bude čtvrtý výlet, ale stejně je to mizérie. O svátcích jsem si říkala, že se pořád jen něčím cpu a že to je hrozný, že v novém roce budu více chodit a podnikat výlety. Tak se to přece říká – ať je víc toho krásného, co se vám líbilo vloni. A líbily se mi výlety a chtěla bych jich víc. Dobře, buďme realisti, každý víkend to asi nevyjde. Ale co takhle každý druhý?

Snažím se přesvědčit, že cvičení je nejen užitečné, ale taky zábavné. A ne není. Sama doma se nepřinutím cvičit a ani se nutit nechci. Dobře vím, že co budu dělat z donucení, budu dělat jen chvíli. I když si na to zvyknu, pochybuju, že mi to vydrží, když pak třeba onemocním, odjedu na dovolenou, nebo se najde jiná vhodná výmluva. A tak se chci věnovat pohybu, ke kterému se nebudu muset nutit, ale nějaký by to chtělo. Jediné, co jsem vypozorovala, že mě baví, není finančně nebo možnostmi nemožné (běžkaření v létě fakt nepůjde… a ne, na kolečkách po asfaltu mě to neláká). Zatím jsem tedy objevila turistiku. Ta mě baví. A tak hned 4. ledna, když byla možnost – hurá ven. Ačkoliv se mi do té zimy nechtělo, nedalo se nic jiného dělat. A bylo to super. Se skauty jsme vyrazili jen na malou túru po okolních krásách. Ukázalo se, že to může být větší sranda, než jsem si původně myslela.

Předpokládala jsem (poněkud mylně), že se sejde spousta lidí a my se nenápadně vpašujeme. Ukázalo se, že mezi dva lidi, se další dva nemohou vmísit nenápadně, zvláště pokud je to v místní klubovně. Ale nevadilo to, byli jsme přijati velice srdečně a skoro bych řekla s nadšením. Později dorazili asi další tři a pak ještě jeden blázen. Chvilku jsem přemýšlela, jak ho nazvat, ale možná můžu zůstat u křestního, stejně nikdo neví, o koho jde, když řeknu, že to byl Milánek.

Tak tedy Milánek byl největší atrakcí celého výletu. Než vám o něm řeknu něco bližšího, ráda bych zmínila, že bylo zajímavé i povídání s jinýma lidma na výletě. Třeba o tom, jestli fyzika může být zajímavá a může bavit i ženský. Fakt, že si skauti podávají levou ruku – to proto, že je od srdce. A že si přitom divně zaháknou malíček, což jsem odkoukala od ostatních a následně byla poněkud neprávem pochválena, že to umím. Suprová velká vařečka se zářezy za výstup každým rok. A hlavně čaj z kotlíku. Bohužel pytlíkový a notně oslazený. Po vsypání půlky cukřenky, roztomilý dědík pronesl: „Přece se s tím zbytkem nepotáhnu,“ a dosypal i druhou půlku. A tak jsem usoudila, že snad ani radši neochutnám. :-)

A teď už k Milánkovi. Nezapomenutelná a tak trochu okouzlující osobnost. Byl vskutku zvláštní. Na první pohled to byl mladý celkem hezký kluk, nevšimli byste si na něm ničeho zvláštního nebo podivného. Ale když promluvil, zajisté vás dříve či později dostal.

Jak jen bych to popsala… Představte si nevinnou dětskou dušičku v těle dospělého muže. Choval se asi jako desetiletý. Nejprve zapomněl, že máme nějaký výlet v plánu. A tak nás doháněl na kole. Jenže mi jeli pár kilometrů vlakem, a tak jsme měli nezanedbatelný náskok. Jenže on nikdy netrefí tam, kam má. I když má GPSku. Vloni se prý ztratil málem za domem, protože nebyl signál. Pak se nějakou dobu vláčel s tím kolem, protože cesta byla nesjízdná a nakonec si chudák ani nedal pivo, protože si z něj dělali srandu, že když bude řídit, nesmí pít.

Bez legrace se neobešlo ani plánování příštího výletu. Dokonce si ho zapsal do diáře. Jenom nevěděl, jestli nebude muset do práce. Tak se ho vedoucí oddílu zeptal, kdo je jeho šéf. Nevěděl. Trochu nás to překvapilo. Svého vedoucího člověk obvykle zná. Na otázku, kdo mu teda poroučí, bezelstně odpověděl: „Všichni.“

úterý 4. února 2014

Student? Zaměstnanec? Učitel? A záleží na tom vůbec?

Sedím v práci v kanceláři. Vlastně ve škole. Prožívám menší krizi identity. Kdo vlastně jsem? Ze zenu vím, že by se člověk neměl upírat k nějaké funkci, protože ho to zbytečně stresuje a vystavuje napětí, které není nutné.

Třeba tohle - stačilo by říct, že sedím v kanceláři ve škole. Všechno je tím jasné a není nutné hloubat nad tím, jestli jsem učitel, kterému skončil úvazek, což mě přirozeně mrzí i štve zároveň, i když o svých učitelských schopnostech dost pochybuji, zvláště po některých kritických evaluacích... pravda, vždycky je spousta kritických a navíc je dost divné, když dvacet devět lidí napsalo, že předmět neudělalo, ačkoliv se známkou F jich skončilo míň než deset. Ale i tak se mi to nelíbí a špatné evaluace si beru dost osobně. Mrzí mě to, člověk se tak snaží... Možná i proto jsem se trochu snažit přestala. Už se na hodinu nepřipravuju čtyři hodiny. Nemá to smysl. Je to děsně vyčerpávající a hodinová nebo dvouhodinová příprava bohatě stačí. Na hodnocení od studentů to žádný vliv nemělo. Ale teď už zase odbočuju.

Ta krize spočívá v tom, že nejsem zaměstnanec a teď vlastně ani student. Mám přerušeno, takže v tuto chvíli, myslím, nepožívám status studenta. Ono je to stejně tak trochu o ničem, když je vám víc než šestadvacet, protože pak vám na dráze ani v MHD a dokonce i na mnoha státních památkách slevu nedají. A přitom v tom není žádný rozdíl.

Prohlížela jsem si právě různé štítky, pod kterými mám články, a zjistila jsem, že v deníku doktorandky mám 33 článků. To je docela velké číslo. Možná jsem čekala, že sem budu psát víc, ale myslím, že i tohle je dobré. 

Je mi tak trochu líto, že nesedím jako tajemnice u státnic, což už je asi nejhorší druh smutku, protože mě to přece vždycky štvalo. A když se nad tím víc zamyslím, ani není o co stát. Když máte kliku, za osm hodin práce dostanete lahev vína (nebo kytku) a taky trochu nezdravého jídla. Ale mezitím uklidňujete nervózní studenty a pokud možno i komisi. Píšete zápisy, čtete posudky a někdy řešíte i takové hovadiny, jako že se za kávu z automatu na patřičné katedře vybírá deset korun a sekretářka vám ji jinak odmítá dát, i když je to pro předsedu komise. To tehdy bylo vcelku vtipné - teda spíš nad tím zůstával rozum stát, ale přesto to byl hezký zážitek, protože za mnou pak přišel vedoucí a ptal se, jestli jsem mu to jeho kafe neplatila z vlastního. Připadalo mi to od něho moc hezké a ohleduplné.

Sherlock ve sto šedesát osmičce

V pořadu České televize 168 hodin se 12. ledna objevil Sherlock Holmes. Nemohu jinak a musím vám říci, co jsem se tam dozvěděla. Letos by Sherlock oslavil 160. narozeniny, kdyby byl skutečný!

Pořad připravil Petr Kořínek a byl poměrně zajímavý. Na obou březích Atlantiku právě vrcholí Sherlockománie. Proč nás pořád tak fascinuje? „Stejně jako miliony diváků po celém světě i ti čeští propadli kultovnímu seriálu Sherlock.“ Moderní detektiv používá internet a místo lulky si nalepuje nikotinové náplasti, „v jádru ale zůstává stejný“. Tomáš Baldýnský k tomu říká: „neni to přelakovaný Sherlock Holmes, je to vlastně to, co by možná ten Conan Doyle psal dnes.“ „Češi se do Sherlocka Holmese zamilovali už na přelomu století, kdy Doyleův román vyšel poprvé i česky.“

Aleš Kolodrubec, prezident České společnosti Sherlocka Holmese (o té vám povím za dva týdny;-)) říká, že „pokud měl nějaký případ, tak se zcela soustředil na jeho vyřešení, proto byl nedůtklivý, nevšímal si ženské krásy svých klientek…“ Co se týče hereckých výstupů, doplňuje: „Anglického detektiva nejlíp umějí Angličani.“

V pořadu padne i zajímavá otázka, zda patří Sherlock do blázince? Odpověď je ne, neboť duševní choroba se v průběhu let proměňuje, zatímco Sherlock zůstává pořád stejně podivínský. Ačkoliv psychiatr by u něj mohl vypozorovat Aspergrův syndorm, což je problém s navazováním kontaktů.

Zdroj:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10117034229-168-hodin/214411058250112/video/

pondělí 3. února 2014

Pár krásných slůvek z Pollyanny

… ale po patnáct let z těchto čtyřiceti byla tak zaměstnána přáním, aby věci byly jiné než jsou, že jí nezbývalo mnoho času, aby se těšila z věcí jak jsou… (str. 65)

Divotvorný posilující prostředek: „všemocná neuhasitelná radost ze všeho, co se stalo nebo co se stane… prostě být rád“

„Ach, on vždycky říkával, že je, ovšem, ale skoro vždycky říkal také, že by nezůstal knězem ani minutu, kdyby nebylo radostných textů.“
„Čeho?“ Oči ctihodného pana Pavla Forda se odloučily od listu a spočinuly s úžasem na Pollyannině veselé tváři.
„Inu, tak tomu tatíček říkal,“ smála se. „Ovšem bible je tak nejmenuje. Ale jsou to všecky ty, které začínají ,Radujte se v Pánu´ nebo ,Radujte se velice´ nebo ,Jásejte radostí´a podobně, víte- je jich tolik. Jednou, když byl tatíček zvláště stísněný, počítal je. Bylo jich osm set.“
„Osm set!“
„Ano – takových, které vybízejí, abychom se radovali a těšili, víte; a proto jim tatíček říkal ,radostné texty´.“

„Říkal, že dal-li si Bůh tolik práce, že nám řekl osmsetkrát, že se máme radovat a těšit, jistě si přál, abychom se radovali – trochu.“  

… 
V myšlenkách byl daleko v malém městě na Západě u misionářského kněze, chudého, nemocného, starostmi přetíženého a skorem samotného na světě – který však seděl nahnut nad biblí, aby tam našel, kolikrát mu jeho Pán a Mistr řekl, aby se ,radoval a těšil´.“ (str. 169–171)