čtvrtek 30. ledna 2014

Co mi hlava nebere (2): Magická sedmnáctka

Připadá vám na čísle sedmnáct něco zvláštního? 

Jasně, jako věk je to docela pěkné. A když se tak nad tím zamyslím, je sedmička docela hezké číslo. Údajně i šťastné. Nevím proč. Já mám šťastné jiné. :-)

Další věc, kterou nevím, a nad níž jsem se už zamýšlela, ačkoliv jsem se ještě nezeptala. Možná proto, že bych se okradla o to neznámé tajemství, které mi takhle připadá tak nějak poutavé... Proč je na sedmnácté stránce knihy razítko knihovny? Dřív jsem si nikdy nevšimla, že to je pokaždé na té samé. Ale je. A dokonce to mají stejně v různých knihovnách.

středa 29. ledna 2014

Můj druhý blog

Víte, že mám ještě jeden blog? Je věnovaný tvorbě, píšu na něj mnohem míň, asi tak jednou dvakrát do měsíce, ale to hlavně proto, že jsou na něm fotky a články z toho, co tvořím. Jak už jste si asi všimli, jsem tak trochu všestranná, a tak jsem si říkala, že by byla škoda, kdybych svou tvorbu nacpala mezi ostatní články. Zvlášť když bych se jí ráda postupem času víc a víc věnovala.

úterý 28. ledna 2014

Sherlockova dedukce

Metodou, kterou Sherlock používá, je dedukce. Vždycky vychází z maličkostí a vyvozuje z nich přímo fantastické závěry. Nyní – u třetí knihy, kterou čtu – jsem si na to už zvykla, ale zpočátku mě to fascinovalo! V mnohem menší míře to totiž dělám taky. Jen tomu neříkám dedukce, ale neverbální komunikace. Prohlídnete si příchozího návštěvníka vašeho domu, kupé, nebo studenta u zkoušky a hned je vám spousta věcí zřejmá z jeho oblečení, držení těla, výrazu tváře... Jak užitečné to jsou znalosti!

A tak se mi velice zalíbilo Sherlockovo povídání: „Dedukční věda se v mnohém podobá umění. Tak jako umění si ji můžeme osvojit jedině dlouhým a trpělivým studiem. Ovšem ne zcela. Na dokonalé osvojení této vědy nestačí krátký lidský život. Kdo se chce této vědě věnovat, musí začít s jednoduššími problémy. Nejprve se musí cvičit v tom, aby poznal na první pohled, potká-li někoho, jaký ten člověk je a čím je. I když se takové cvičení zdá sebedětinštější, zvyšuje pozorovací schopnosti a učí nás, kam se máme dívat a co máme hledat. Nehty, rukáv u kabátu, boty, vzhled kalhot na kolenou, mozoly na ukazováčku a na palci, výraz tváře, manžeta u košile – každá z těchto věcí jasně prozrazuje povolání člověka. Spojíme-li všechny tyto věci dohromady, je téměř vyloučeno, aby si z nich schopný pozorovatel neudělal přesný obraz.“

Myslím, že to je moc užitečné cvičení pro všechny. Nemusí jít zrovna o povolání, můžete se snažit uhádnout cokoliv. Náladu lidí, o čem se baví, jaký k sobě mají vztah. Ve většině případů to nezjistíte, ale někdy se vám to může hodit. Navíc tím trénujete mozek, což mu prospívá, neboť je to sval a ty se tréninkem zlepšují. A pokud vám to stále připadá zbytečné a praštěné, dovolte mi připomenout, že nejvíce znásilnění nebo přepadení není proto, že by se ženy vyskytovaly na nebezpečných místech, chodily sami domů přes les a podobně, nejčastějším důvodem je (pokud si dobře vzpomínám) nevšímavost. Někdo za vámi může jít nebo jet městskou hromadnou dopravou několik kilometrů a vy se tak málo zajímáte o své okolí, že si ho nevšimnete, ani kdyby byl celou dobu vedle vás.

Pozn.: V pořadu České televize 168 hodin bylo uvedeno, že Sherlock nepoužívá dedukci, neboť ta „spočívá v tom, že z obecně známých faktů usuzujete na něco konkrétního. On se ale vždy soustředil na konkrétní detaily, což je indukce, a z nich dovozoval ty závěry.“ S tímto tvrzením si dovolím nesouhlasit. Jednak toho Doyle věděl docela dost z různých oblastí kriminalistiky i neverbální komunikace, takže by mě opravdu překvapilo, že by udělal takovou chybu a spletl si indukci s dedukcí, a jednak podle definice je to, co prováděl dedukcí. Vycházím z Wikipedie, kde se uvádí, že „dedukce je proces usuzování, ve kterém se od předpokladů (premis) dochází k závěru z těchto předpokladů vyplývajícího, přičemž odvozování je jisté, nikoliv jen pravděpodobné. Jde tedy o základní postup při dokazování. … Logicky správná dedukce má podobu posloupnosti kroků, které splňují přesně stanovená kritéria zabezpečující, že jsou-li premisy pravdivé, je pravdivý i závěr.“ Takže dedukcí je následující posloupnost:

"Všichni lidé jsou smrtelní." (první premisa)
"Sókratés je člověk." (druhá premisa)
"Takže Sókratés je smrtelný." (dokázaný závěr)

A přesně takhle to dělá i Sherlock. Nebo ne?
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dedukce

pondělí 27. ledna 2014

Pollyannina hra

Minule jsem vám tu vyprávěla o Pollyanně, tak dnes je na řadě ta její hra „být jen rád“, ale myslím, že nejlepší výklad umí podat ona sama.

„Inu, je to hra. Naučil mě jí tatíček a je hezká,“ odvětila Pollyanna. „Hrávali jsme ji vždycky, ještě když jsem byla docela malá. pověděla jsem o ní také dámám ze spolku a ony ji také hrály – alespoň některé.“
„A co je to? Já se nevyznám dobře v hrách.“
Pollyanna se opět zasmála, ale také si povzdechla; a v houstnoucím soumraku vypadal její obličej hubeně a zamyšleně.
„Inu, my jsme ji začali s jedněmi berličkami, které přišly v misionářské bedně.“
„S berličkami?“
„Ano. Víte, já jsem si přála panenku a tatíček o ni napsal; ale když bedna přišla, psala ta dáma, že nepřišly žádné panenky, jen ty berličky. Poslali je tedy, že snad by se mohly někdy hodit pro nějaké dítě. A tak jsme začali s tou hrou.“
„Ach ano;ta hra záleží v tom, že se musí vždy najít něco, čemu by člověk mohl být rád – ať je to co chce,“ odpověděla vážně Pollyanna. „A začali jsme ji právě tenkrát – s těmi berličkami.“
„Inu, pro pána krále! Nevidím v tom nic, čemu by člověk mohl být rád – dostane-li pár berlí, když si přál panenku!“
Pollyanna zatleskala rukama.
„Je v tom – je v tom,“ jásala. „ale ani já jsem to nemohla najít, Nancy, s počátku,“ dodala s rychlou poctivostí. „Tatíček mi to musil říci.“
„Inu, tak to teď řekněte vy mně,“ skorem mrzutě vyzvala ji Nancy.
„Jemine! Inu, člověk může být rád, protože – jich – nepotřebuje!“ zvolala s vítězným jásotem Pollyanna.“Vidíte, že je to docela snadné – jen když člověk ví, jak se to dělá!“

„A čím těžší to je, tím je to zábavnější, když se to najde…“

„Víte, když se snažíte najít něco, čemu můžete být ráda, zapomenete jaksi na to ostatní…“
(str. 37–38)

Je to extrémní pozitivní myšlení, to je jasné, ale připomíná mi to ten vtip o tom, jak rodiče mají dvě děti. Jedno optimistické a jedno pesimistické a chtějí zjistit, jestli se to dá nějak změnit, a tak tomu pesimistovi k Vánocům darují ohromné množství hraček a tomu optimistovi dají doprostřed pokojíku hromádku hnoje. Po slavnostní večeři se děti mohou jít podívat do svých pokojíků. Rodiče jsou za chvíli za nimi. Z pokoje pesimisty slyší pláč. Otevřou dveře, dítě stojí nad hračkama, pláče a nešťastně lomí rukama: „Takových hraček! Kam já to jen dám?“
 
Vtom se z pokoje optimisty ozve radostný jásot. Dítě poskakuje kolem hromady hnoje, a když nakouknou dovnitř nadšeně volá: „To je hnůj, takže tady někde musí být koník!“
 
Myslím, že je lepší doufat, že tady někde bude koník…

Další články na toto téma:
Pollyanna

neděle 26. ledna 2014

Co mi hlava nebere (1)

Neumím psát fejetony. Aspoň ne zatím. Možná to někdy zkusím, ale teď se s vámi chci podělit o pár myšlenek, které už dlouho nosím v hlavě. A řešení jsem stejně nenašla. Třeba o něčem víte vy. :-) Název "co mi hlava nebere" jsem si vypůjčila z časopisu Českých drah, a proto začnu rovnou jimi.

Proč můžu z vlaku vystoupit až po sto kilometrech, když chci jet na jeden lístek?
Proč zrovna po sto a proč vůbec je to nějak omezené. Už vidím, jak si koupím lístek z Prahy do Brna a dojedu jen do Tišnova, tam ho předám kamarádce, která dojede do Žďáru, kde ho předá někomu dalšímu, ten dojede do Brodu a tam nastoupí někdo, kdo dojede do Prahy. Ušetřili bychom sice 174 korun, ale tolik starostí. Stačí, když pojedeme dva, vyměníme se v Havlíčkově Brodě a ušetříme 148 korun. Pokud bychom se mohli vyměnit, kde se nám zachce, ČD by přišly o celých 26 korun. I tak mám silné pochyby, že by se to nějak zvlášť využívalo. ;-) Ovšem nám turistům to činí potíže, pokud si cestou do Prahy chci vystoupit například v Tišnově a stavit se tam do galerie, než pojedu dál. Nebo kdybych tam chodila do knihovny a bydlela třeba ve Žďáře.

Proč se dámské punčochy dělaj především s vodorovnými proužky?
Sluší to jen málo komu, dělá to tlustší nohy - zatímco svislé proužky by je prodlužovaly.

sobota 25. ledna 2014

Trampoty s botama

To bylo tak. Jako každé úterý jsem jela i tehdy na paličkování. Výjimečně jsem vyrazila extra brzy, a tak jsem měla zbytečnou časovou rezervu. Vystoupila jsem o zastávku dříve a došla si koupit chleba.

Když už jsem chtěla jít, potkala jsem známou, která tam chodí taky. Chtěla se podívat do výlohy na boty. Dívala jsem se tam minulý týden, protože jsem sháněla nějaké vysoké, ale nic zajímavého tam neměli. Ale dneska to byla jiná! Hned mě zaujaly takové zvláštní šedohnědé botky. Uvnitř obchodu jsem uviděla ještě hezčí – černé kozačky. Ale ty jsem neobula.

Co se tak bavím s ženskejma, tak snad nikdo nemá „normální“ nohu. Netuším, pro koho se ty boty univerzálně dělaj, ale každá má nohu buď příliš velkou, nebo malou, tlustou, takže boty nezapne, nebo tenkou, takže na ní plandaj a vypadá jako kocour v botách, nebo má příliš vysoký nárt, nebo něco úplně jiného. Docela ráda bych viděla ženu, které se snadno kupují boty. :-)

Zeptala jsem se, jestli si mohu zkusit ty z té výlohy. Jé, to je zrovna moje číslo. A… já je obuju a sedí mi perfektně. Jen ten podpatek je dost vysoký. Ještě zkontrolovat podrážku. Nesmí být hladká, aby mi na náledí neklouzala a pak už jen zaplatit. Aby mi padly hned druhé boty, které si zkusím, to nemůže být náhoda! Předloni jsem jich vyzkoušela nejmíň dvacet, dohromady asi v pěti obchodech.

Když jsem si tyhle svoje nové botičky vzala do práce, všem se moc líbily, což mě pochopitelně potěšilo. Jenom se ukázalo, že příšerně klapou, takže celá dlouhá chodba ví, že už jdu na hodinu.

Postupem času jsem si na to sice zvykla, ale stejně mě to někdy docela dost štve. Hlavně v čáslavském kostele mi to bylo nepříjemné. Skoro nikdo jiný tam nebyl. A já dělala klap klap klap, které se tam krásně rozléhalo. Nicméně díky těmto botkám vím, že všechny ženský s klapacíma botama se možná nesnažej vypadat jako „dámičky“. A nekoupily si je schválně, aby dělaly hluk a poutaly k sobě pozornost. Možná je stejně jako já zkoušely na koberci. Ale musím říct, že jsem ráda, že je mám. Vypadají úžasně a hlavně jsou teplé a velice pohodlné.

pátek 24. ledna 2014

Zima se hlásí

V Brně konečně nasněžilo, jestli se tomuhle dá říkat sníh. :-) Ale to nevadí, tady se nic moc většího čekat nedá. Stejně je to super. Akorát s dopravou bude trochu problém. Jako vždycky. Znáte ten, že silničáři jsou nejmenší lidi? Sotva napadne centimetr sněhu, už je není vidět.

Ale ne, to mě jen tak vždy napadne. Bylo to v nějakém filmu či knize a já si na to vzpomenu snad každý rok. A když teď koukám na ten nadpis, vzpomínám si, jak někdo povídal, že měl spolužáka Zýmu a ten vždy při představování říkal: „Zýma, s dlouhým tvrdým.“

24. ledna: Mezinárodní den komplimentů

Dle Wikipedie (2013) se komplimentem ve smyslu lichotky nebo poklony rozumí dobromyslné a přátelské vyzdvihnutí něčeho, co se někomu jinému obzvlášť líbí nebo co na dané osobě pozitivně oceňuje. Může jít o osobní vlastnosti, výkony nebo vnější znaky. Je třeba dát si pozor, aby kompliment nevyzněl dvojsmyslně. V literatuře je také varováno před neupřímnými komplimenty. Očekávaná reakce na kompliment je v rozličných kulturách odlišná.
 
Uměním je nejen dávat komplimenty, ale také je přijímat. Jestliže si nejsme jisti, zda byl kompliment myšlen vážně a ne dvojsmyslně, je vhodné asertivně vyjádřit své pocity. V opačném případě se kompliment přijímá například „ano, děkuji, těší mě, že…“ nebo „jsem rád, těší mě, já to vidím“ možné je i „děkuji, ale uvádí mě do rozpaků, že…“ Pokud nechcete druhou stranu zaskočit, což někdy může být legrace, nehodí se říci ani „že jo“ nebo podobné vyjádření, že jste si toho vědomi. Což mi upřímně řečeno někdy vadí, protože ano, koupila jsem si ty šaty, neboť mi sluší. Vypadám v nich dobře a vím to, proto si je beru na ples, kde je tak strašně moc mých známých. V takovém případě se zkrátka říká: „Děkuji,“ a k tomu líbezný úsměv. Můžete být rádi, že si někdo všiml, co máte na sobě. A že to není jen váš názor, že vám to sluší.
 
Na stránkách Aha se uvádí několik rad ke skládání komplimentů. Vybrala jsem z nich ty, které mi připadaly důležité:
  • Říkejte pravdu, nevymýšlejte si. Chvalte, pokud se vám to líbí. (A pozor na chválu toho, co je zajímavé. Jeden známý tak vyjadřuje, že to je jiné, ale nikoliv hezké. Když mu to připadá hezké, řekne, že to je hezké!)
  • Buďte originální, pochvalte něco, čeho si ostatní nevšimnou. A pochvalte to osobitě, nějakou původní replikou, vybírejte zajímavá slova. (Jen pozor na to, když chválíte něco, co si druhý může vyložit spíš jako urážku. Třeba – „oproti ostatním jsou na tobě jasně znatelné pokroky.“ Nebo „líbí se mi ženský, co je za co chytit.“ – To je sice hezký, ale může z toho vzniknou pocit, že mám vážně velký zadek a následně možná i potřeba hubnout.)
  • Troufněte si složit kompliment. Chce to trochu odvahy, ale s trochou tréninku to jde.
  • Kompliment je pochvala, nikoliv způsob, jak něco získat jako protihodnotu. Většinou je to příliš průhledné, tak se toho vyvarujte.
A co se prý nemá říkat? U některých případů na tom nevidím nic špatného. Záleží na tom, kdo to řekl, při jaké příležitosti a jakým tónem. A taky nejspíš na vašem naladění a vlastním sebehodnocení.

−    Vypadáš dobře. (Jak dobře? Jako spokojeně? Tlustě? Zdravě? Co to je, proboha, dobře?)
−    Jsi hezky namalovaná…
−    Vypadáš, že jsi zhubla.
−    Tyhle šaty ti pěkně obepínají postavu, je to vážně sexy.
−    Páni, celá maminka!
−    Jsi tak atraktivní.
−    Trošičku jsi přibrala, viď? To je dobře. Minule ses mi zdála nějaká nemocná.
−    Holka, ty nejsi tak hloupá, jak se zdálo.
−    Nevypadáš tak špatně, jak jsem si původně myslel.
−    Chudáčku, vypadáš unaveně.
−    Poslyš, že ty máš náladu pod psa! Co se stalo?
−    Máš výrazné rysy. (takže vystouplé lícní kosti a obrovský nos?)
−    Máš moc hezké zuby. (jako kůň, nebo co?)

Za nejtypičtější komplimenty se považují:

1. Moc hezky voníš.
2. Máš krásný úsměv.
3. Máš krásné oči.
4. Miluju to, co máš na sobě.
5. Máš krásný účes.
6. Ty šaty ti moc sluší.
7. Tahle barva ti vážně sluší

Zkuste něco jiného, tohle už by mohlo být okoukané. Ale lepší než nic. Co takhle v pátek říci kompliment třem různým lidem? Nebo jednomu ale pět? A pro ty nesmělé – zkuste si je aspoň myslet. Co byste řekli třeba úplně cizímu člověku na ulici, kdyby vám to nebylo blbé? (Mimo jiné to funguje pro zlepšení pozornosti, což se hodí jednak umělcům, jednak lidem, kteří chtějí být v životě šťastnější. Všimněte si na druhých toho pěkného, co byste mohli ocenit. A zkuste si dodat odvahy to opravdu udělat. Možná jim zlepšíte den jednou jedinou větou.)

Zdroje:
Aha! Manuál pro muže, jak lichotit ženám: Umění komplimentu! [online]. 22. 4. 2012  [cit. 22. ledna 2014]. Dostupné na WWW: http://www.ahaonline.cz/clanek/laska-a-sex/72315/manual-pro-muze-jak-lichotit-zenam-umeni-komplimentu.html.
Wikiknihy. Asertivita/Vyslovování a přijímání komplimentu [online]. 1. 5. 2009 [cit. 22. ledna 2014]. Dostupné na WWW: http://cs.wikibooks.org/wiki/Asertivita/Vyslovov%C3%A1n%C3%AD_a_p%C5%99ij%C3%ADm%C3%A1n%C3%AD_komplimentu.
Wikipedie. Kompliment [online]. 24. 3. 2013  [cit. 22. ledna 2014]. Dostupné na WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kompliment.

středa 22. ledna 2014

V jednom kole

Znovu jsem se pustila do intenzivní práce na disertaci. Ani nevím, co mě k tomu tak inspirovalo. Nebo motivovalo... možná setkání s Ondrou. Zajímavý človíček, u kterého jsem byla na kurzu spadajícího pod MUNISS. 

Každopádně teď mám hodně napilno. Momentálně si hledám IKEU a její filantropii, abychom mohly s kolegyňkou napsat vědecký článek. Celkem z toho šílím. Copak je tak těžký napsat "děláme to a to", "spolupracujeme s těmi a těmi" a v "těchto letech jsme věnovali tolik a tolik na to a to"?!

Místo toho všude nacházím spousty všelijakých článků, které se různě překrývají, doplňují, protiřečí si.... a to je jedním z bodů společenské odpovědnosti transparentnost!

Předvánoční Brno: kabelky, paličkovaná krajka a pověsti

Ano, uznávám, v lednu je to trochu neaktuální článek, ale to neznamená, že nemůže být zajímavý. V prosinci jsme si udělaly s kamarádkama a následně s přítelem toulání po Brně. Viděli jsme všechno možné i nemožné a mně je najednou čím dál víc líto, že z tohoto zajímavého města odchází. Je to přesně jak se říká – člověk zjistí, co má, až když to má opustit.

Zašli jsme se podívat na hrad Špilberk na výstavu kabelek nazvanou Symfonie kabelek. K mému překvapení jsem právě ze stránek Špilberk.cz zjistila, že tato výstava byla prodloužena do 18. ledna 2014, což už je sice stejně passé. (Teď jsem trochu zaváhala, jak toto slovo napsat a v ABZ slovníku cizích slov jsem se musela ujistit, že jeho význam je takový, jaký si myslím, tzn. minulý, odbytý, překonaný, bezpředmětný.) Na kabelky jsme šly hlavně kvůli Veber, však víte, jak šije. Ale pro mě to taky byla zajímavá oblast. Nejsem sice kabelkami tolik posedlá a raději bych se ve vlastní tvorbě věnovala spíše oblečení, ale tak jako pro každou ženu, jsou i pro mě kabelky slabostí a zároveň potěšením. Zvlášť ty staré! Vyšívané a pošité korálky a jakkoliv jinak vymakané. Minulý týden jsem se kolegyni pochlubila, že mám novou kabelku, ona na mě jukla a zeptala se: „Další?“

No jo, už je to tak. Myslím, že už mám snad v každé barvě. Moment. Béžová, žlutá, oranžová, růžovo-fialová, fialová, modrá, několik zelených, s černou si nejsem jistá, ale na nějakou jsem určitě zapomněla. Trochu si pohrávám s myšlenkou uspořádat výstavu. Nejen svou sbírku kabelek, ale k nim třeba šátků a šálek… taky jich mám „pár“.

Na „kabelkách“ se nesmělo fotit, atak můžu poskytnout jen text. Fotky budou k jiným momentům. Z letáčků jsme se dozvěděli, že se kabelky staly fenoménem až ve 20. století, kdy lidé pocítili potřebu něco přenášet. Vždycky si vzpomenu, jak mi připadají podezřelí spolucestující v tramvajích, kteří nemají žádné zavazadlo.

V padesátých letech dvacátého století začal být nejvíce kladen důraz na barevnou sladěnost kabelek s obuví, rukavicemi a kloboukem. Přesně proto jsem na podzim o pouti sháněla červenou kabelku, která by se krásně hodila k mým novým červeným botkám. Bohužel to dopadlo typicky požensku. Koupila jsem si dvě zelené, malou fialovou a větší fialovou. To je tak, když se moc koukáte kolem sebe.

V průběhu výstavy se uskutečnila velice zajímavá akce – škoda, že jsem se jí nezúčastnila – kdy jste mohli přinést kabelku, se kterou už nejste spokojené a odnést si jinou. Ty, které zbyly a nikdo si je nevybral, použije Muzeum města Brna k dobročinným účelům. Ne, že bych měla nějakou, kterou nemám ráda. Spíš jich mám pár poškozených, dost možná nenávratně a ještě jsem se nedostala k tomu se jich zbavit.

Kvůli mně jsme zase museli na výstavu Paličkovaná krajka Lenky Malátové. Tady se fotit smělo, nebo nám to tak aspoň bylo řečeno a já toho hned využila. Paličkování se přece jen věnuji nějaký ten pátek – už to budou čtyři roky (to to letí!) – takže jsem chtěla omrknout, co dělají jiní. A inspirace není nikdy dost. :-) V sále byly jen dvě dámy, zřejmě matka s dcerou. Postarší příjemný hlídač je vybízel, ať si to zkusí, neboť tam na stolku u návštěvní knihy stála na stojánku herdule s rozdělaným jednoduchoučkým vzorem. Stály, koukaly, váhaly. Mrkla jsem na ně a zeptala se, jestli to chtěj vidět. Řekly že jo a tak jsem se pustila do rozplétání toho paskvilu, který tam někdo přede mnou zašmodrchal. Hlídač jen koukal a chválil, jak mi to jde rychle. „Ale já to zatím jen rozplétám.“ Kousek jsem jim ukázala i s vysvětlením, jak co a kde proč dělám. Myslím, že z toho měly oči navrch hlavy. Pak jsem to ještě znovu musela ukázat kamarádkám, které se opozdily u kabelek.

Podle paní Malátové patří paličkování k trpělivým ženám. „Bystří mysl, učí trpělivosti, odbourává stres, odpoutává pozornost od všedních starostí, je zdrojem relaxace a kreativního odpočinku.“ Jen žasnu, jak báječně to vystihla. Naprostá pravda! Snad jen s tou trpělivostí to není tak zlé. Připadá mi, že disertace a podobné duševní práce jsou na trpělivost nebo na nervy mnohem horší. U paličkování vidíte výsledek. Jemný, něžný a krásný. I když se vám něco docela hodně nepovede, vždy to vypadá jakžtakž pěkně. Po nekonečných hodinách práce na disertaci máte model a spoustu popsaného papíru.

Zvlášť zajímavé mi připadá její sdělení, že by hotová krajka měla být pevná a samonosná. My máme ve zvyku ji tužit. Vždy. Ať už to bude obrázek nebo motivek zavěšený třeba na lustr do prostoru.

Když už jste v Brně, určitě musíte zajít na pečená žebra na Pekandu. Je to restaurace, nebo možná spíš jen hospoda, na Mendlově náměstí. Obvykle bývají pořádně vypečená, takže tam není moc tlustého masa, což nemám ráda, a báječně marinovaná. Na Mendláku si prohlédneme Pulihráška, jehož autorkou je MgA. Natalie Chalcarzová a Ing. arch. Václav Kocián. Je vyrobený ze starých pivních půllitrů a zadavatelem bylo Starobrno.

Také jsme se byli podívat do francouzské restaurace La Bouchée na Petrově. Bylo to tam super a opravdu nám tam moc chutnal koláček, který jsme si dali. I když ceny jsou poněkud vyšší. Když chci mít rychlé dobré jídlo v Brně, ráda zajdu k Číňanům naproti hlavnímu nádraží na tu jejich hustou polévku. Je pokaždé jiná, ale pokaždé dobrá. A když pálí jako čert, takže si k ní musíte koupit rohlík, alespoň vás zahřeje.

V neděli dopoledne jdeme na mši do Baziliky Nanebevzetí Panny Marie, kterou jsem už dávno chtěla navštívit. Tentokrát nemám ze mše takový požitek jako jindy, ale nadchne mě věta: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ A bazilika je vskutku nádherná. Taková pěkně barevná. Nemám ráda ty nudné čistě bílé kostely. Tohle je něco!

Za návštěvu rozhodně stojí Moravská zemská galerie - Pražákův palác, do níž je vstup zdarma. K vidění jsou různé truhly, nábytek, příbory… Co se týče památek, vylezli jsme po sto sedmdesáti třech schodech na třiašedesát metrů vysokou věž Staré radnice. Zajímavostí, kterou jsem tu ještě nikdy nevyzkoušela, byla adventní procházka po pověstech v okolí Zelného trhu. Sraz byl v pravé poledne u krokodýla zavěšeného v podchodu u místního informačního centra. Na rejpavou poznámku: „A nepokouše nás?“slečna pohotově odpověděla: „Ne, on je přivázanej.“

úterý 21. ledna 2014

Fawkes + Sherlock + Potter

Už jsem vám říkala, že na náhody nevěřím. Dnes jsem si konečně pustila – místo abych psala disertaci nebo další články sem – další díl Sherlocka. Prostě se tomu nedalo odolat, i když je to s titulky, a tudíž přitom ani nemůžu paličkovat. No, aspoň jsem se pokoušela plést pončo. Dívám se na první díl třetí série a asi dvakrát tu zmínily Fawkese. Po vzoru Sherlocka si říkám, že je mi to povědomé. Kde jsem to slyšela? Kde? To jméno má nějaký význam! Odkud ho znám?

Nejdřív mě napadne, že to bylo v některé z těch povídek, které jsem četla. O víkendu jsem trochu pokročila se Vzpomínkami na Sherlocka Holmese, tak to třeba byla postava někde tam. Ale nějak si to nemůžu zařadit a v poznámkách se mi hrabat nechce. Ale zmiňovali ho dvakrát. To jméno musí mít význam. A je mi tolik povědomé! Dost povědomé. Musela jsem ho slyšet nedávno. Nebo možná číst?

Sherlock se ptá: „Co je za den?“ A John mu odpoví: „Listopad.“ Kromě toho, že mi to připadá směšné, napadne mě i jistá souvislost. A když k tomu doplní „pokus o prachový atentát“ je mi jasné, odkud to jméno znám. O víkendu jsem se podívala na první díl Harryho Pottera a s chutí se pak začetla do knihy o významu různých postav a symbolů. Mrknu do poznámek ve svém vševědném notýsku a už to mám potvrzené.

Brumbálův zázračný pták fénix se jmenuje Fawkes. Vychází to z historické osobnosti, od Guye Fawkese vůdce spiknutí, které mělo 5. listopadu 1605 vyhodit do povětří budovu anglického parlamentu. Říkalo se tomu prachové spiknutí a pro mě z neznámého důvodu se pátý listopad v Británii slaví Den Guye Fawkese zapalováním ohňů. Zajímalo by mě, jestli tohle bude i v některé z knížek o Sherlockovi!


28. 1. 2020 P. S.: V žádné z knížek kánonu od Doyla to není.

pondělí 20. ledna 2014

Pollyanna

V průběhu Vánoc jsem si přečetla Pollyannu, knihu, o které jsem se dozvěděla na Šťastném blogu. Autorkou je Eleanor Emily Hodgman Porterová. Americká spisovatelka z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Psala hlavně dětskou literaturu, ale také dobrodružné příběhy a sci-fi. Jejím nejslavnějším románem je právě Pollyanna. V roce 1913 byla takovou senzací jako třeba Harry Potter o mnoho let později.

Brzy po začátku čtení jsem pochopila, že je to naprosto senzační kniha plná inspirujících myšlenek. Ta, kterou jsem si půjčila z Moravské zemské knihovny má 234 stránek rozdělených do třiceti malých kapitol, takže se četba dá příjemně přerušit. Podtitulek knihy zní První kniha radosti, což je myslím docela vhodné. V českém překladu z roku 1991 se mi líbí ilustrace pana Hrsky.

Hlavní hrdinkou je Pollyanna, osiřelé děvčátko, které se má přestěhovat ke své tetičce do Beldingsvillu, ta je ovšem tak příjemná, že by snad byl milejší i dětský domov. Však o tom svědčí i výrok: „… mám-li náhodou sestru, která byla tak pošetilá, že se provdala a přivedla zbytečně děti na svět, který je již beztoho dosti plný…“ (str. 19)

Pollyanna je velice neobyčejná dívka. Je jí sice teprve jedenáct let, ale permanentně se usmívá a je tak neochvějným optimistou, že dokáže nakazit i lidi kolem sebe. I vy se při čtení budete usmívat, nebo dokonce chechtat. Ale možná uroníte i nějakou tu slzičku. Příběh je totiž dojemný a plný zajímavých postřehů. Můžu jen doporučit ke čtení. To nejdůležitější v celé knize je takzvaná Pollyannina hra, se kterou vás seznámím příští pondělí.

O neobyčejnosti vyprávění svědčí i to, že bylo pětkrát zfilmováno. Podle Fenclova článku publikovaného na Neviditelném psu existuje pokračování od samotné Porterové: Pollyanna dorůstá, a pak také od Smithové: Pollyanna se vdala; Pollyanniny klenoty a Pollyannin čestný dluh. Podle anglické wikipedie existuje více příběhů o Pollyanně (najdete je v komentářích). Svého času byly dokonce vytvářeny hry a kluby „Jsem rád, že…“

Kudláčková ve svém velice zajímavém článku na Popelky.cz popsala, že věda potvrzuje, že jsme v jádru všichni tak trochu Pollyannou. Že nadhodnocujeme dobré vzpomínky a špatné bagatelizujeme, že když máme napsat dvě protikladné vlastnosti – schválně, zkuste si aspoň v duchu představit nějaké dvě opačné vlastnosti člověka. Že když máme nakreslit dva předměty, třeba čokoládu a kus dřeva, pak budou-li v reálu oba stejně velké, nakreslíme čokoládu větší. A teď ty vlastnosti: první vás měla napadnout ta kladná. Bylo to tak? Článek najdete ve zdrojích. :-)

Zdroje:
http://neviditelnypes.lidovky.cz/literatura-povestne-devcatko-pollyanna-fdz-/p_kultura.aspx?c=A090512_114054_p_kultura_wag
http://en.wikipedia.org/wiki/Pollyanna
http://www.popelky.cz/spolecnost/vsichni-jsme-tak-trochu-pollyanny-rika-veda.html

sobota 18. ledna 2014

Liška Bystrouška

Na náhradním silvestru jsme s přáteli hráli různé hry, mimo jiné třeba Česko. Ačkoliv všichni víme, že by se to nemělo dělat, relativně často někdo zklamaně pronesl: „Jéé, to je jasný.“ Pro každého je jasný nebo lehký něco jinýho. Sama se to snažím nedělat, i když mi to opravdu připadá trapně jednoduchý, protože se mi už mockrát stalo že to, co přišlo zcela samozřejmé někomu jinému, jsem nevěděla. A to si pak člověk připadá trochu hloupě. Mně třeba přišlo jednoduché říct, kdy jsou Hromnice, vyjmenovat barvy duhy a nebo uhodnout, jaké dílo Rudolfa Těsnohlídka zhudebnil Leoš Janáček. Nic jiného než Lišku Bystroušku od něj neznám. Už dávno jsem si plánovala její přečtení a pustila jsem se do ní hned po Vánocích, takže to byla otázka jako stvořená přímo pro mě. Škoda, že jsem ji nedostala. Ale i tak mi štěstí přálo.

Knihu mám půjčenou z knihovny a má pouhých dvě stě padesát stránek. Je psána příjemným brněnským nářečím, ne snad přímo hantecem, ale tak nějak zvláštně, až to člověku přijde trochu legrační. Ve třetím vydání vyšla v roce 1943.

Povídání o životě lišky od jejího únosu z domova je z jejího pohledu a občas také z pohledu jiných zvířátek, třeba komára, nebo žáby. O tom, jak se měla u lidí, i jaký byl život v přírodě…

A jako ochutnávka pár vět:
  • „Keho to semké zasi čerti nosijou!“
  • „Tétuk ženě že řekno hešce dnes já: ,Pólinko, já ti viděl liško hoprostřed ceste!‘? Nedá vona mně za to po gembě?“
  • „Jen se chláméte!“
  • „Lepnu ti, ani sopel po tobě nezvostane.“
  • Sedí takhle opilci skokan na nose a on si pro sebe hudrá: „Nožiska to má studený, jak moja stará…“

středa 15. ledna 2014

Zajímavosti k přečtení

Pošlete své knihy do digitálního ráje

Akce: Leden 2014

Máte doma zbytečné knihy které už nepotřebujete a nebo vám dokonce překážejí a nevíte co s nimi, ale je vám líto je vyhodit? Poskytněte je knihovně pro destruktivní digitalizaci a dejte těmto knihám nový - digitální - život. Předané knihy budou naskenovány a zpřístupněny v digitální knihovně MZK.
 

Destruktivní způsob digitalizace
Jedná se o metodu digitalizace, při níž jsou knihy ořezány ve hřbetě a na rychlém skeneru jsou pořízeny kopie stran. Proces digitalizace se tím výrazně urychlí a zároveň vznikne mnohem kvalitnější digitální kopie, jelikož digitalizaci nekomplikuje knižní vazba. Pro tento způsob zpracování však MZK nemůže použít knihy z vlastního fondu.

Kontaktní osoba PhDr. Věra Jelínková
(verajel@mzk.cz, tel. 541 646 130 nebo 604 902 801)
MORAVSKÁ ZEMSKÁ KNIHOVNA, Kounicova 65a.

úterý 14. ledna 2014

Studie v šarlatové a Podpis čtyř

O první knize o Sherlockovi už jsem vám psala. Ještě bych se k ní ovšem ráda vrátila s pár poznámkami, které mě v ní zaujaly. Povídání o Sherlockovi Holmesovi je zasazeno do devatenáctého století, tzn. 18xx, takže místo filmových taxíků tam jezdí drožky a občas se čtenář setká s něčím, co mu připadá přinejmenším zábavné.

Ačkoliv se autor plete, když uvádí, že mozek je takové malé podkroví, kam můžeme dát jen určité množství informací – nové výzkumy uvádí, že kapacita mozku je nekonečná, alespoň zatím se nám tak jeví. Nebylo objeveno hranice, kdy bychom si zapamatovali nějaký údaj a zapamatovat si další by už nebylo možno, protože „máme plno“. Musím se přiklánět k Sherlockově myšlence nezatěžovat svou hlavu nesmysly. A to i když za ně pokládá takovou vědomost, jako že planety obíhají kolem Slunce. S úsměvem souhlasím s jeho tvrzením: „Co je mi k čertu po sluneční soustavě?... Říkáte, že obíháme kolem Slunce. Kdybychom obíhali kolem Měsíce, pro mě a pro mou práci by v tom nebyl žádný rozdíl.“ A tak i já leckdy eliminuji informace, které mnozí považují za důležité. Třeba celou politiku. Ano, nesporně na mě má vliv, ale jelikož s tím nemohu nic učinit, nezajímá mě víc, než moje povinnosti.

Zajímavou poznámkou pro mě bylo, že se výška člověka v devíti z deseti případů pozná podle délky kroku. Zdá se to být logické, ale nikdy mě nad tím nenapadlo uvažovat. Když sleduji, jaké má autor znalosti, říkám si, že asi nebylo nic jednoduchého takového Sherlocka Holmese napsat. Sir Arthur Conan Doyle musel být jistě zajímavý člověk. Narodil se 22. května 1859 v Edinburghu a zemřel 7. července 1930. Studoval medicínu na edinburské univerzitě. Otevřel si lékařskou praxi a začal psát, když čekával na pacienty. Říká se, že diagnostické metody jednoho z tamějších profesorů jej přivedly na ideu dedukční metody, kterou později používal Sherlock Holmes. „Sám se několikrát osvědčil jako schopný detektiv a často byl žádán o pomoc.“

Podpis čtyř vypráví o slečně Mary Morstanové, která hledá svého otce kapitána Morstana, jenž zmizel před deseti lety. Už šest let jí každý rok přichází poštou od neznámého dárce velká a neobyčejně cenná perla. A právě dnes, kdy přišla za Sherlockem Holmesem, se má sejít s tím, kdo jí perly zasílá. Pokud má strach, může s sebou vzít své dva přátele.

pondělí 13. ledna 2014

Vzorec štěstí aneb Jak vznikají dobré pocity

Tuto knihu mi do cesty ke štěstí přihrála štěstěna sama. Stefan Klein se ukázal jako výborný spisovatel a skvělý vědec. Dozvěděla jsem se spoustu nového, připomněla si věci, které jsem matně tušila, a snad u všeho došlo k vysvětlení proč to tak a tak funguje. Je přírodovědcem a novinářem a jak sám uvádí v první kapitole, je zvědavý. Zajímalo ho, co je to štěstí, a tak se, stejně jako to teď dělám já (na méně vědecké úrovni) pustil do studia. Ještě abych vysvětlila tu méně vědeckou úroveň – postupem času jsem dospěla k vědomí, že někdy je mnohem lepší mít malé informace a zkusit se podle nich řídit a vytvořit vlastní zkušenost, nebo prostě jen důvěřovat, než se snažit je sáhodlouze ověřovat. Tahle kniha je výborná pro ty nevěřící, kteří chtějí mít vysvětleno co, proč a jak. V mém googlovském dokumentu najdete pouze ten výběr. Chcete být šťastnější? Víc spěte, líp jezte a hýbejte se… atd. atd. V těchto článcích se obvykle snažím věci více rozebírat. Ono mi to totiž nedá a taky mě zajímá PROČ??? Proč má jídlo vliv na mou náladu? A má na ni vliv pohyb? A proč by měl mít vliv spánek? A co alkohol? Sex? Kouření? Co můžu udělat pro to, abych byla šťastnější? A bude to fungovat? A proč to funguje? A jak vlastně? A můžou mi pomoci léky (třeba proti depresi)?

Nejvíc se mi na téhle knize líbí myšlenka: „O tom, co je štěstí, víme dnes již mnohé. Největší část tohoto vědění však není přístupná. Je roztroušena v četných odborných článcích, z nichž mnohé jsou obtížně dostupné a některé dosud nebyly zveřejněny. Tyto rozptýlené názory nebyly dosud sestaveny do logického systému a popsány tak, aby byly srozumitelné pro každého a aby je také každý mohl využít. Právě o to se snažím ve své knize.“ Přesně tohle přece dělám na svém blogu! Ačkoliv se vám z této knihy pokusím předat maximum, myslím, že za přečtení stojí.

neděle 12. ledna 2014

Proč píšu tenhle blog?

Jednou, když jsem byla zase plná dojmů a nápadů na články, přemýšlela jsem, proč to vlastně dělám. Proč píšu svůj blog s takovou vervou? Proč dělám výtahy, referáty, nebo jak to chcete nazvat z různých knih? Marie Königová tomu říká kreativní čtení.

Uvědomila jsem si, že to dělám pro sebe. Víc než pro kohokoliv jiného, i víc než pro vás, moji drazí čtenáři. Jasně, možná to zní sobecky, ale je to nejlepší důvod, jak nepřestat. Vás může moje psaní omrzet, zapomenete na můj blog, nebo si nenajdete čas. Ale na tom vlastně nezáleží. To není důvod, proč bych měla ustat ve své činnosti. Ve své snaze udělat svět lepším a hezčím. Protože kdoví, třeba si za čas zase vzpomenete (nebo se vám připomenu ;-)) a najdete na mém blogu přesně to, co chcete, co potřebujete. Vždycky jsem si myslela, že vzdělání má být bezplatné a dostupné všem. Že se lidé mají snažit o zkvalitnění a zlepšení společnosti. A proto vlastně píšu tenhle blog. Chci ostatním zprostředkovat to, co jsem sama objevila. Ať už jsou to skvělé recepty – zde trochu bojuji s autorským právem. Můžu zveřejnit recept, pokud uvedu jeho zdroj? Nebo už tím porušuju zákon. Ale recepty jsou mojí nejnovější zálibou, to podstatné jsou spíše odkazy na zajímavé články, různá poučení nebo moudra, která jsem našla v citátech či sama vymyslela. Různá zamyšlení a úvahy a taky vlastní zážitky. Jsou věci, které prostě „musíte“ vidět. Možná se vám nebudou líbit tolik jako mně, ale rozhodně je lepší, když si názor uděláte sami.

sobota 11. ledna 2014

Zipové tašky

Když jsem se během svátků stavila za kamarádkou, vyprávěla jsem, že možná tuším, co dostaneme jako hromadný dárek k Vánocům. Možná v to i tak trochu doufám, protože to je fajn věc. Jelikož to už mám v nadpise, je vám jasné, o čem mluvím, ale možná jste je ještě nikde neviděli.

Znám je z krajkářských trhů v Praze. Aspoň myslím. Viděla jsem je tam už vloni, když jsem tam byla poprvé. A letos tam byly zase. Jsou to tašky, které vznikly tak, že sešijete hodně dlouhý zip. Pak je můžete celé rozepnout a vznikne vám jediný zip, který můžete snadno kamkoliv strčit. Vypadají zvláštně, extravagantně a někdy i celkem roztomile. Obvykle se mi zdají příliš malé, ale i tak mě přitahují. Jako Brouk Pytlík všeuměl si chci něco takového samozřejmě vyzkoušet a nikoliv koupit. A protože Veber patří do našeho dámského spolku a se šitím má bohaté zkušenosti – za poslední rok a něco – napadlo mě, že by mohla mít za lubem právě toto. Zvlášť když vím, že všechny dostaneme „stejný“ dárek.

A protože jsem se domnívala, že by někdo nemusel tuhle srandu znát, vynechala jsem tuto kapitolku z článku  o krajkářských trzích. Chtěla jsem, aby to bylo překvapení. A když si vzpomenete, nebo se tam podíváte, zjistíte, že jsem vám ji slibovala po Novém roce. 

pátek 10. ledna 2014

Opadává nám stromeček

Je pátek 27. prosince a já poněkud posmutněle sleduju, jak nám opadává stromeček. Je mi to líto a ačkoliv vím, že je to pouhá věc, nesu to téměř tragicky. Není to totiž obyčejný vánoční stromeček. Je památný. Máme ho už asi patnáct let. Nevím přesně, musela bych se podívat na video. Teď má asi jen pět centimetrů, ale původně měl deset nebo patnáct. A je to svíčka. Pěkná, červená. Se zlatýma třpytkama ve tvaru teček a hvězdiček.

Kdysi jsem s dětskou nevinností prohlásila, že ho nikdy nezapálíme. A do letošního Štědrého dne to platilo. Teď, když to tak pozoruji, byl to možná docela dobrý nápad, protože mu při hoření odpadávají celé větvičky a hoří poměrně rychle, i když ten spodek už je lepší. A právě z tohoto důvodu jsem raději dostávala obyčejné svíčky a teď si je ještě raději vyrábím. A možná jednou přejdu jen na ty ze včelího vosku, protože neobsahují žádná barviva, ani jiné látky, které by byly škodlivé pro dýchání.

čtvrtek 9. ledna 2014

Poprvé na Vánoce

Za letošní Vánoce mám další dvě „poprvé“, nebo splnění předsevzetí zkoušet stále něco nového. Vlastně tři, ale o tom třetím se dozvíte na mých druhých stránkách věnovaných tvorbě. S první věcí jsem se setkala hned na Štědrý večer. V papírovém pytlíku s obrázkem veverek jsem objevila oříšky. Sotva jsem si prohlédla ty podivné kuličky, bylo mi jasné, o co jde. Kešu oříšky a pekanové znám docela dobře. Jednu dobu jsem si pořád kupovala ty pletýnky z listového těsta polité javorovým sirupem a posypané pekanovými ořechy. Byly skvělé a tehdy je měli jenom v Tescu. Ale ty doopravdy (!) kulaté se jmenují makadamové. Párkrát jsem je už viděla, ani sama nevím kde, ale ještě nikdy jsem je neochutnala. (Myslím, že ještě nemám zkušenost s piniovými, ale to sem teď nepatří.) K čemu bych je tak mohla přirovnat? Hm, těžko říct, asi jen doporučím – ochutnejte je taky.

Z Poslední leče („štěpánské“) jsme si vzali taxíka. Bylo to poprvé, a tak trochu jsem si ten zvláštní pocit užívala. Trochu jsem se bála, že pojedu s cizím člověkem v autě, ale to jsem překonala, když zpomalil na rychlost, jaká se mi v noci zdála přiměřená. Obě tyto zkušenosti mi připomněly, že bych se této oblasti zase ráda více vědomě věnovala. Je tak krásné zkoušet nové!

Už teď vím, kdy bude tohoto článku zneužito proti mně. ;-)

středa 8. ledna 2014

Slíbená vizitka

Začátek nového roku vždy svádí k bilancování. Snažím se o vyrovnání dluhů, půjček, splnění dávno daných (a možná i zapomenutých slibů) a celkově o větší pořádek.

Už jsou to dva roky, co jsem byla s přítelem na naší divoké túře po Šumavě. Dodnes na to s nadšením vzpomínám, neboť to bylo opravdové dobrodružství. A mám-li upřímně vypovědět jedinou věc, která mě na tom celém mrzí, pak je to slíbená ale nevydaná vizitka soukromé huti Jiřího Kozla ve Vimperku. 


Nevím, co se tehdy stalo, nebo jestli si to pan majitel rozmyslel, ale i při opětovném hledání jsem vizitku, která měla být tou dobou už v tisku, na internetu nenašla. A tak mám v turistickém deníku smutné bílé místo.

Poslední leč...

Hned po Štědrém dnu jsme jako každý rok vyrazili do Nové Vsi na Poslední leč pořádanou Mysliveckým sdružením Lipnice nad Sázavou. Vstupné bylo sto padesát korun a dala se koupit zajímavá tombola, tedy pro někoho. Skvělé je, že vyhráváte vždycky a většinu cen tvoří zastřelená zvěř. Domů si tak můžete odnést samce nebo samičku bažanta, zajíce nebo dokonce divočáka. Z těch „horších“ cen je tu víno, salám nebo sáčky do koše.Ty nás celkem pobavily, za stovku je to totiž nic moc.

Vloni jsem si domů odnesla slepičku bažanta. Ale ne proto, že bych ji vyhrála. Vyhandlovala jsem ji za víno a to s klukem, který prohlásil, že je hnusné. Nevím, nepochopila jsem. Když jsem pak nad tím zpětně přemýšlela, ani to nebylo nijak náročné a já si tudíž nevyzkoušela žádnou z technik vyjednávání, které bych si měla osvěžit (pro vlastní dobro). Letos jsem žádného bažanta nechtěla, protože na rozdíl od loňského roku není nikdo ochotný ho škubat. A taky nesahám ráda na mrtvá zvířátka a je mi jich líto.

K poslechu a hlavně tanci hrála kapela Impuls. Většinu písniček jsem znala, a tak jsem si to náležitě užívala. Vzala jsem si nové šaty a ukázalo se, že mi krásně padnou a pěkně se v nich tančí. Pravda, byly trochu odvážnější a zpočátku jsem se bála, že mi někdo přišlápne vlečku a napůl mě svlékne, nebo se rozhalí více, než bych chtěla. Ale kromě jediného okamžiku bylo všechno v naprostém pořádku a já si ples báječně užila i díky skvělým přátelům, se kterými se nikdy nemusím bát, že budeme jenom sedět. Celkem tradičně jsme byli na parketě několikrát mezi prvními.

A co mě potěšilo za písničky? Radši si to píšu od Sevena, Přirození od Hárleje, Ruská Máša není česká Dáša od Michala Davida, Plakala od Divokýho Bila, Hledá se žena od Mandrage...

Ač jsme se dobře bavili, odešli jsme už ve dvě hodiny ráno, protože pár lidí bylo nachlazených. A taky jsme se chtěli trošku vyspat po včerejší půlnoční mši.

úterý 7. ledna 2014

Sedmý leden

Při zběžné prohlídce magazínu KAM po Česku mě zaujal soupis významných výročí v letošním roce. Něco podobného je i v kalendáři Krásné paní, ale tam jsem si to ještě nestihla přečíst, protože ji vlastním teprve pár dní. V roce 1774 vydala Marie Terezie nařízení, které nutilo majitele budov v Praze vést roury od okapů svisle dolů podél domu. Díky tomuto nařízení došlo ke zkvalitnění čistoty a hygieny ve městě. Do té doby mohly okapy zasahovat vodorovně do ulic, což činilo potíže chodcům.

Zdroj: Turistický magazín KAM po Česku ročník VIII., leden-únor 2014

Závislost zvaná Sherlock Holmes

Jak už nejspíš víte, velice jsem si oblíbila příběhy Sherlocka Holmese. Začalo to novým seriálem, o kterém jsem se už zde zmiňovala a vyvrcholilo (aspoň jak se zdá) v postupné čtení všeho, co o něm Sir Arthur Conan Doyle napsal. Možná že člověk čas od času potřebuje mít svou posedlost a tak jako jí kdysi byl Hohlbein a jeho čarodějnický kluk, pak Stmívání a snad před rokem nebo dvěma Harry Potter, je to v současné době Holmes. Jeho příběhy mě fascinují. Líbil se mi herec v seriálu a také některé jeho vtípky. Z nichž jsem si poznamenala snad jen jediný: „Andrsne, nemluvte nahlas, snižujete IQ celé čtvrti!“ Po celý leden se tu každé úterý objeví článeček o Sherlockovi.

Nejprve jsem začala číst romány. Z poznámek v zadní části knihy jsem zjistila, že jsou čtyři a v tomto pořadí: Studie v šarlatové, Podpis čtyř, Pes baskervillský a Údolí strachu. Chybně jsem se domnívala, že autor napsal čtyři romány a po jejich úspěchu k nim ještě přidal několik knih povídek s drobnými příběhy o Sherlockovi. Ale nebylo tomu tak. Když jsem otevřela Údolí strachu, zjistila jsem, že se Holmes odvolává na něco, co dříve řekl, ale já o tom z knih ještě neměla ani tušení. A tak jsem se optala největšího knihomola ve svém okolí, jak bych správně měla číst jednotlivé knihy, pokud chci být skutečným Sherlocklogem. Prý tak, jak byly vydávány. Proto jsem změnila svůj postup a a pustila se do Dobrodružství Sherlocka Holmese.

Ale abych vás neuváděla ve zmatek. Jako první jsem přečetla knihu, v níž je Studie v šarlatové a hned vzápětí Podpis čtyř. Byla vydána roku 1997. Studie v šarlatové vyšla anglicky poprvé v Beeton´s Christmas Annual v roce 1887 a v témže roce jako kniha v nakladatelství Ward Lock. Podpis čtyř vyšel poprvé v Lippincott´s Monthly Magazine v roce 1890 a stejně jako předchozí knižně ve Ward Lock.

Pak měla správně následovat povídková kniha Dobrodružství Sherlocka Holmese ve žlutém obalu a vydaná téhož roku.

Po modré knize Vzpomínky na Sherlocka Holmese z roku 1998 přijde konečně na řadu třetí románová kniha Pes baskervillský. Prvního knižního vydání se dočkal v roce 1902 v Londýně. A hned poté následuje Údolí strachu. O dalších budu mluvit později, jestliže se k nim dostanu.

pondělí 6. ledna 2014

Moje hodnoty a zdraví

Spolu s Gretchen jsem přemýšlela nad svými hodnotami. Co je pro mě důležité? Hned mě napadlo, že zdraví, přátelé a rodina, úspěchy v práci, ale taky v osobním životě. Když jsem dál přemýšlela, co bych označila za úspěch v osobním životě, napadlo mě, že třeba osobní rozvoj, uměleckou činnost, volný čas. Poznávání a vzdělávání. Turistika. Jako další bod jsem doplnila hraní si. Chci se bavit a smát. Zábava je pro mě důležitá. A na závěr jsem přidala pořádek a úklid a potom také ekologii. Podobně jako Gretchen jsem se každý měsíc snažila zaměřit na jedno z témat.

Usoudila jsem, že má pravdu, když za nejdůležitější považuje zdraví. Jak říkal jeden můj učitel – Zdravý má mnoho přání, nemocný jen jedno. A tak se k tomuto tématu vrátím v lednu 2014. Ano, zdraví. Toho není nikdy dost. Rozdělila jsem si zdraví na fyzické a psychické. Co se týče fyzického, největší vliv na něj mají jídlo, spánek a pohyb. U psychického je důležité zvládat stres a time management a relaxovat, myslet pozitivně.

Protože už mám se stanovováním cílů jisté zkušenosti, snažím se dodržovat pravidlo SMART. A tak jsem si k jednotlivým položkám vytvořila konkrétní cíle. Ony to vlastně tak docela cíle nejsou, protože nikdy nebudou úplně splněny, aby se daly odškrtnout a považovat za hotové. Na druhou stranu, pokud prý něco děláte 21 dní, stane se vám to zvykem. Takže stačí jen vytrvat a pak už s tím nebude tolik práce. No nevím.
  • Jídlo: Přečíst a dodržovat Výživu podle pěti elementů.
  • Spánek: Do půlnoci v posteli a spát. Ideálně v deset hodin večer. Ke špatné náladě prý přispívá špatný spánek. Mělo by stačit sedm až osm hodin. Už jsem si ověřila, že víceméně pořád potřebuju devět. Jedna studie prý uvádí, že „přispat si každou noc jednu hodinu zvedne hladinu štěstí víc než zvýšení platu“. Minimálně to půjde udělat snáz. Zaujala mě zmínka o tom, že průměrný Američan spí o 20 % méně než v roce 1900. Nedostatek spánku prý poškozuje imunitní systém, zpomaluje metabolismus a má vliv na tloustnutí. Některá pravidla pro dobrý spánek jsem už sepsala dříve. Brzy snad přibudou další, neboť jsem si půjčila chytrou knihu celou jen o spánku.
  • Pohyb: 3 x týdně 30 minut pohybu. Po šesti týdnech se prý do vás vlije nový elán.
  • Zvládat stres: Něco si o tom přečtu – jednu knihu.
  • Time management: Pravidlo pěti minut: Co můžeš udělat do pěti minut, udělej hned, je zbytečné si to psát a nebo na to myslet. Ostatní si pěkně piš. A všechno dávej na své místo, pak se nebudeš muset otravovat s hledáním. Sněz tu žábu – udělej to nejhorší hned na začátku.
  • Relaxovat: Naučit se nějakou meditaci. Třeba zazen.
  • Myslet pozitivně: Chovat se „jako“. Pokud se chováte jako byste měli spoustu energie, budete ji mít, ač se to zdá nepravděpodobné.

sobota 4. ledna 2014

Žlutá kabelka a zvědavost

Když jsem se dozvěděla o soutěži na blogu Veber, hned jsem se zakoukala do hlavní ceny - žluté kabelky - a zatoužila po ní. S internetem je to u mě těžké, protože na něm jsem někdy téměř pořád a bez problémů mohu každý den odpovídat na maily nebo soutěžit a jindy, hlavně přes Vánoce, se tam dostanu tak maximálně jednou týdně. Každopádně jsem se snažila a můžu říct, že to pro mě bylo obrovským lákadlem a motivací ve chvílích, kdy mi některá z otázek dala zabrat.

Dobrým lákadlem bylo také to, že jsem věděla, že se uvnitř tašky skrývá překvapení. Překvapení mám ráda. Samozřejmě jen ta příjemná. Je to jako vánoční dárek. Nevíte, co je uvnitř, a toužíte to rozbalit a zjistit. Myslím, že tohle bylo opravdu povedené. Neznámé ceny nejsou tolik přitažlivé, známé se nám zase nemusí líbit, ale pokud máme něco známého a něco neznámého, je to pro nás lákadlem. Pokouší to naši zvědavost. Chceme otevřít kabelku a nahlédnout dovnitř.

Tady je odkaz.

pátek 3. ledna 2014

Nenávidím (technický) sníh!

Někdy mám pocit, že mi ta snaha o ekologičnost leze na mozek. Třeba když přemýšlím, jak bych mohla ekologičtěji dělat lečo – místo fazolí z konzervy si namočit vlastní. Nebalit vánoční dárky.... a tak podobdně. Někdy to asi vážně přeháním.

Když pak vidím ve zprávách že do Nového Města na Moravě navezli tolik a tolik technického sněhu, otevírá se mi nůž v kapse. Napadá mě spousta sprostých slov, o kterých ani nevím, že je znám. A nevěřícně kroutím hlavou. Jak je tohle možné?! V dnešní době. Copak ty lidi nepřemýšlej?

Jsme vážně tak konzumní a tak nadšení do běžkování (ano, taky ho miluju!), že to nejde jinak? Nemůžeme pořádat závody až bude sníh? Někdy si pak říkám, že nám to patří. Všechny ty pohromy, tsunami, povodně... možná se jednou poučíme, že se nemáme chovat jako páni světa, když jimi nejsme. Počasí a přírodě poručit neumíme a nemůžeme. Kdybychom byli skutečně moudří, naučíme se využívat toho, co nám dává, místo abychom se pořád snažili poručit větru a dešti. Někdy to svedeme, ale s jakými následky?