Miluju první sníh

Venku je nádherně bílo. Jen takový lehký poprašek, nic převratného. Střechy jsou zakryté jenom zpola a na silnici už zůstaly jen malé bílé hromádky. Je chladno, ale ne sychravo. Ze žlutohnědých stromů už sníh opadal. Jaká krásná scenérie.

Miluji první sníh! Dívám se z okna a kochám se krajinou, která najednou nepůsobí tak smutně a bezútěšně. Naopak, s tou bílou pokrývkou vypadá docela vesele. Nechápu, jak mohou Číňané považovat bílou za barvu smutku. Vždyť je to taková nádhera! Trocha sněhu ve mně vyvolává vzpomínky na vůni jehličí, pečeného cukroví, dárečky a hlavně Vánoce a jejich pohodu. Studený podzim se mění v zimu. Vyndávám teplejší boty, kabát, a také rukavice, šálu a čepici. Teď už se nikdo nebude divit a já nemusím mrznout nebo jako jediná divná chodit v rukavicích. Když je sníh, mohu si obléknout spoustu vrstev a vyhrát si s laděním svetříků. Provětrání skříně a objevování na jaře uložených pokladů je někdy jako rozbalování nových dárečků.

Když napadne nový sníh, nemyslím na to, že budu mít rozmáchané boty a že budou chudinky trpět pod náporem soli. Že mi cesta na vlak zabere trochu víc času a na tramvaj už rozhodně nebudu moct utíkat. Když padá nový sníh, dívám se jak jeho vločky lítají a připadám si, jako bych sledovala nějaký zázrak.

Hledá se kniha

Když něco nechce, puč to. Pchá, to je ale nesmysl, říkala jsem si vždycky. Teď začínám uvažovat nad tím, jestli na tom přece jen něco nebude. Ztratila se mi jedna moje super oblíbená kniha. Prohledala jsem všechny možné kouty, kam jsem ji mohla založit a nic. Matně si vzpomínám jen na to, že jsem ji někomu půjčila se slovy, že s vracením nemusí spěchat, protože už všechno z ní umím, a tak ji hned tak potřebovat nebudu.

Jenže teď ji potřebuji, protože jsem při pletení jednoho šátku objevila nějakou zákeřnost, se kterou se sice snažím vypořádat na základě rad z internetu, ale pořád si nejsem jistá, jestli je to správně nebo ne. A tahle kniha byla na vysvětlování fakt dobrá. A navíc jsem trochu nervózní z toho, že ji nemám. A taky jsem si trubka, jako ještě u pár dalších knih v práci, nepoznamenala, komu jsem je půjčila. Už jsem se poptala skoro u všech známých, kteří mě napadli a nic. Nejhorší je ten pocit, že to byl někdo, u koho mě překvapilo, že se chce věnovat ručním pracem. Někdo s kým se až tak moc nevídám.

Vzpomínky

Před šesti lety jsem seděla v kuchyni za stolem stejně jako dnes. Připadá mi to jako chvíle. Měla jsem zapálenou svíčku nebo aromalampu. Poslouchala Queeny, oblíbenou kapelu kluka, do kterého jsem tehdy byla šíleně zakoukaná. A občas to proložila nějakou svou oblíbenou písní. Třeba Štatistika švihnutých od Teamu, která mi dodávala energii a odvahu, jež mi rozhodně chyběla.

Byly Vánoce, nebo krátce po nich, či snad před nimi? Z okna jsem viděla na střechy domů zasypané sněhem. Venku bylo všechno bílé a uvnitř byla skoro pořád tma. Učila jsem se už ani nevím co, možná matematiku, nebo ekonomii… to je vlastně jedno. I kdyby to byla sociologie, ten hlavní pocit byl, že toho je moc. Nestíhám. Často tomu nerozumím a nejspíš to nemůžu zvládnout. Občas jsem brečela, když mě nikdo neviděl. Propadání sebelítosti je u mě docela častým jevem. Obvykle se z toho vyhrabu psaním. Nejvíc pomáhá deník, kam si člověk může pěkně vylíčit všechny svoje obavy. Jenže, když je toho moc, nechce se mi „zdržovat“ psaním deníku. Jako bych si už tolikrát neověřila, že když si tím dodám naději, půjde mi všechno snáz.

Připadá mi zvláštní, že přesně vím, jak jsem se tehdy cítila. Přestože teď jsem v podobné situaci, beru to už asi trochu jinak. Řekla bych, že trochu víc s klidem. Rychleji se dokážu vzpamatovat a pustit se do práce. Ale pořád mi ještě nedošlo, že psát deník by pro mě bylo výhodou a ne ztrátou času.

P. S.: Ta písnička zabírá pořád. Už jen ta melodie. Měla jsem ji tak naposlouchanou, že si s ní můžu podupávat, i když jsem ji už dlouho neslyšela.

Nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem

„Proč jsem to neudělala dřív?“ říkám si nejméně posté, když sedím mezi hromadou papírů a knih a nevím, kde začít se svou prací. Kolikrát už se mi tohle stalo a v jakých různých situacích? Stejně se nejspíš člověk nikdy dostatečně nepoučí.

Asi budu metalačka

Jeden kamarád má spolubydlícího, který o sobě tvrdí, že je metalák. Nevím, jak se to pozná. Připadá mi normální a v pohodě. Má dlouhý vlasy a černý hadry, ale jinak je opravdu hodně sympatický. Když jsem u nich jednou byla na návštěvě, jako obvykle jim tam něco zrovna dunělo. Překvapilo mě, že se mi to líbí. A po chvilce jsem si všimla, že textu nejen rozumím, ale také si ho broukám. „To je Hárlej, že jo?“ říkám s jistotou. Odpověď je míň udivená, než bych čekala, ale nevadí. Tohle jsem poslouchala už v době, kdy on tahal kačera. Když pak poslouchá Kabáty, mám pocit, že pouští hudbu přesně pro mě.

Později, když si spolu povídáme, mě ujišťuje, že je jen jeden typ kartáče, kterým se dokáže učesat. Vlasy má asi opravdu delší než já. Ale sluší mu to. Obtížné shánění kartáče je ovšem nesmysl, neboť já si ho bez větších obtíží koupila normálně v drogérii. Sice byl trochu dražší, ale je opravdu příjemný na česání.

Nemožné je jen to, o co se nepokusíme

Jednoho dne jsme se s kamarádkou bavily o tom, že by mělo být zdraví prospěšné mít pod polštářem (či v kapse kalhot) pár čerstvých kaštanů. Dívala jsem se před svým bydlením, ale kaštany už zřejmě vysbíraly děti. Nenašla jsem vůbec nic. Ale ona mi říkala, že si je nasbírala právě tam.

Druhý den jsem si na to vzpomněla a rozhodla se, že si jich alespoň pár nasbírám. Jeden, druhý, třetí… těch je. Snad se mi jich podaří nasbírat alespoň deset! Díky důkladnému hledání jsem nakonec našla dokonce více, než jsem potřebovala.

Jen přemýšlím, čí citát to mám v názvu tohoto článku. Google neporadil.

Říjnová předsevzetí a téma měsíce

Na říjen jsem nic moc složitého nevymýšlela. Za téma měsíce a zároveň i předsevzetí jsem si zvolila ZEN. S tím souvisí meditace a to, že se chci už konečně opravdu naučit zazen. Spíše než konkrétní úkoly jsem si poznamenala tři pravidla:

• Každý den prožívej jako nový dar a vychutnávej si jej, jak jen dovedeš.
• Jednoduchost. Hledej jednoduchá řešení, ale ne vždy je zvol.
• Jak by sis přál umíraje, abys byl žil, můžeš žít již nyní. Konfucius

Měsíc depresí

Už minimálně třetím rokem je pro mě říjen horší než jiné měsíce. Práce se samovolně namnoží, počasí se zhoršuje, dny se krátí… Každý rok se potýkám s tím, jak si udržet dobrou náladu, když mám pocit, že se na mě všechno sype. Termíny hoří a přede mnou je jen představa kratších a kratších dní vyplněných nekonečnou prací. Naštěstí tam někde v mlhavé dálce se rýsují Vánoce.

Jak toužím po zimě plné háčkování, pletení či vyšívání za dlouhých zimních večerů. Pití teplého kořeněného čaje, svařáku, chození bruslit, pečení vánočního cukroví, běžkování…

Když tak nad tím přemýšlím, asi jsem si nadělila dárek k výročí i pro sebe. Teď se přede mnou totiž rýsuje další fantastická věc, kterou si hodlám pořádně užít. Jen nad ní nepřemýšlet a nepředstavovat si to, ať pak člověk není zklamaný. Prostě jen další zajímavá věc, která prozáří šeď nudných, nebo spíš upracovaných podzimních dní.

Radost i zklamání z Krásné paní

Minulý týden jsem si pořídila kalendář Krásné paní, který jsem viděla u několika svých známých. Byla to pořádná drahota, ale prostě jsem ho musela vyzkoušet. Možná je tam víc zahradničení, než by se mi líbilo, ale uvidíme. Dnes jsem se od své kolegyně dozvěděla, že si jej pořídila také. A stejně jako já ještě neměla čas se do něj ani podívat. To mě navnadilo a hned když jsem přišla domů, otevřela jsem knížečku, která k němu patří.

Jaké však bylo moje zklamání a rozčarování, když jsem zběžně prolétla očima obsah. To si snad dělají legraci! Tajemství císařovniny krásy, Sissin kult vlasů, Péče o tělo ve dvorských komnatách, Hygiena císařských úst, Krémy pro zvláštní účely, Sissiny vonné esence… Tohle všechno by bylo vážně opravdu super, neboť se o Sisi tak trochu zajímám a něco nového bych se o ní dozvěděla velice ráda. Ale co je moc, to je moc. Četla jsem o ní zatím jen jednu knihu – Tajemství císařovniny krásy od Jutty Wellmannové a právě jsem se chystala udělat si pár opisů zajímavých informací. Pro vlastní použití a s uvedením citace. A jaké že jsou názvy kapitol? Sisin kult vlasů. Sisina tajemství krásy: Péče o císařskou pleť, Péče o tělo ve dvorských komnatách, Hygiena císařských úst, Krémy pro zvláštní účely, Sisiny vonné esence a tak dál, a tak dál. Možná se mýlím, ale podle všeho to vypadá na prachsprosté okopírování pouhé jediné knihy. Bez uvedení zdroje. A navíc s chybou! – Sisi se má správně historicky psát s pouhým jedním S.

Ach, tak nakonec je přeci jen na boku napsán zdroj. Stačí trochu hledat. No, teď tedy nevím, zda si mám některé informace opsat, nebo se spolehnout jen na to málo, co je v této knížečce. A věčná kontrola, co už mám a co ne, se mi také moc nelíbí. Aspoň mám pocit, že jsem moderní a IN, když už jsem si jednu z jejích voňavek sama udělala. :-)

Všechno je business

Když jsem začínala studovat na vysoké škole, byli jsme všichni milí, hodní a vstřícní. V průběhu let se cosi změnilo. Možná se učitelům podařilo vtlouci nám do hlavy, že žijeme v konkurenčním prostředí. Možná jsme „prostě dospěli“. Nebo jsme se jen stali sobečtějšími.

Přemýšlím, co to i se mnou udělala vysoká škola. Vždyť v prváku jsem ochotně každému – i naprosto neznámým lidem – poskytla svoje přednášky, radu nebo pomoc, stačilo si o ně říci. Ale už ve třeťáku to bylo jinak. Po vzoru svých přátel (nebo oni po mém) jsme s touto štědrostí, jíž bylo v hojné míře zneužíváno, přestali. Proč my bychom měli chodit na přednášky, dřít se s jejich psaním a někdo jiný by měl slíznout smetanu za nás? Proč bychom měli ostatním poskytovat materiály, s nimiž jsme měli tolik práce?

Zrovna tak učitelé neposkytují svoje materiály v plné podobě. To by jim přece na přednášky nikdo nechodil. A co se týče skript, filmů, hudby a dalších věcí… máme tu dokonce autorský zákon. Všechno si můžete koupit. Nikdo vám nedá nic zadarmo, protože sám se přece musel snažit, aby to získal. Je mi z toho všeho trochu smutno, i když moc dobře vím, že je to racionální. Proč bych měla někomu půjčovat knihu, když já si ji musela koupit? Naučit někoho něco, za co jsem tvrdě musela zaplatit?

Do jakých extrémů jsme schopni zajít, krásně ukazuje to, že si lidé v jedné firmě mezi sebou neprozradí, jak udělat něco správně. Ať si na to každý přijde sám, že?

Ale jak řekl můj kolega – know how by se mělo sdílet. Jsme přece jeden podnikatelský subjekt, jedna společnost, měli bychom si pomáhat. Když si budeme každý něco patlat na svém písečku, zdaleka to nedotáhneme tak daleko. Já bych to ráda ještě rozšířila. Všichni jsme lidi a jediná společnost. Žijeme na jedné planetě a měli bychom si být nápomocní. Snažím se tím teď trochu víc řídit. Být víc vstřícná, sama nabídnout pomoc. A míň sobecká.