Z města jsem se vrátila naštvaná. Pokus o reklamaci kozaček nevyšel. Je to fantastický typ bot, ale pro mou nohu se děsně blbě sháněj, skóre vychází přibližně 25:1. Na pětadvacet vyzkoušený bot se najde jedna, která mi opravdu sedí. Štěstí se na mě pravidelně usmívá v obuvi na malém městě, tam seženu skoro vždycky.
Tentokrát se mi ale boty odporoučely do věčných lovišť ještě před uplynutím dvou let. A tak jsem se je rozhodla reklamovat. Tolik práce s jejich sháněním a takový prachy... Prodavačka mi je nejprve chtěla dát na reklamaci, ale pak uviděla, že je mám od října 2010 a začala se cukat, že to je nošením, že na tu levou nějak špatně došlapuju a kdesi cosi. Že se záruka vztahuje na výrobní vady a tohle je po dvou sezónach nošení, že by se to projevilo dřív, kdyby to byla výrobní vada, takhle že to je nošením a že záruka není na to, že to vydrží dva roky. Zkrátka mě udolala. Umínila jsem si, že si pořádně prostuduji reklamační řád - na co teda ty záruky jsou.
Teď ale přemýšlím, zda to takhle byla náhoda, nebo šlo o vyjednávací taktiku, nějakou manipulaci. Nejprve zákazníka ukolíbat že jo, že to bude dobrý, reklamaci vezmeme, oni vám to opraví a uklidněný zákazník ztratí ostražitost a agresivitu (nebo asertivitu), se kterou se chtěl bít za svá práva. A pak šup, vytáhnout z rukávu eso: "Ježišmajrá, vy to máte už tak dlouho ty boty" celý rok a čtyři měsíce "tak to to vlastně nejde." A zákazník, který odložil zbraně v domnění, že už boj vyhrál, že vše je OK, je najednou zastřelen ze zálohy schovaným sniperem.
